...KDYŽ ČLOVĚK PŘIJDE O ILUZE...

Jednou se to stane. Jako čistý průřez nožem do srdce.
Jste v šoku, nečekali jste to tak náhle.
Cítíte se úplně nazí, ve tmě a v křivdě.
Kam se schovat před lží, předsudky, žalem???

Poznávám se? Ne, to nejsem já. Na záda mi dýchá zlo.
Tlukot srdce se zpomaluje, rána se zvětšuje a už tam zůstane navždy.
Vnímáte ty pocity, dusí vás to. Chcete utéct, zapomenout,ale nejde to.

Snažíte se myslet na horší věci. Alespoň to je útěcha.
Ale přece kam se vytratilo to něco, o čem jste si mysleli,
že existuje, znají to všichni. Věřit. Naivně doufat.

Omluva? Ne, děkuji. Rána už se nezahojí. Něco jste ztratili.
Nejste sice o něco lehčí, ale cítíte prázdno. Rozprostírá se
až do morku kostí. Ráno se probouzíte s touhou zase usnout.
A pak. Ta povrchnost a faleš života vás donutí, abyste se přizpůsobili.

A vám nezbývá, než se přizpůsobit. Nebo začít bojovat.