Gramofon

Poslouchám tvůj zastřený hlas, chrčící z desky, která se točí ve starém gramofonu, uprostřed tmavého pokoje..

**

A já? Já tam sedím, zahrabaná až po uši ve staré teplé dece a moje oči se upírají kamsi do neznáma.

**

Přemýšlím .. dá-li se tomu tak říct.. roky plynou, ale ještě nikdo mi nenahradil tvůj hlas. Už to je pár let, ´94 že? Tak to už bude čtrnáct let..

**

Myslím, že bylo krásné jaro .. A v ten den? Rádia vyhrávali tvoje písničky /vaše..?/ a všichni poslouchali tvůj nakřáplý hlas..

**

Stále dokola zmiňuji tvůj hlas .. asi to bude znít otřepaně, ale byl pro mě magický.. Vlastně jste byli dva .. ty a snílek Jim Morrison.. ten zemřel jen 23 let před tebou (´71 .. snad) .. není to moc, že? Čas stále běží..

**

Člověk by pomyslel, co spolu máte společného...

Sebevraždu?

Pár let .. /´67 - ´71/

Krásný hlas

A tu bolest – tu co zná mnoho z nás a většina nechápe.

Možná i více, ale kdo ví..

**

Ale zpátky.. deska dohrála, gramofon se zastavil.. a pokojem se rozlilo ticho..

Usnula .. unavená, ztracená ve vzpomínkách.. choulící se v dece, která zažila ty doby ..

Proč plakala?

To nám asi nepoví..

**

Ale vzpomínáme Kurte .. na tvoje písně a tvůj hlas nelze zapomenout ..
Jime, Jime .. oheň ať tě hřeje, a oranžová, ta barva lásky, ať ti obarví tvář.

**

Víte, vždy budete Ti dva, co mě naučili žít. Postavit se na nohy .. a nevzdávat se .. Možná to zní hloupě, vzhledem k tomu, že jste nás jako mladí oba opustili .. ale jak stále opakuji .. kdo ví