Pomsta

Zlo ze světa nevyženete.

Byl jsem v práci, když se to stalo. Seděl jsem v kanceláři na měkké židli, zatímco mi jakýsi čtyřicetiletý, poměrně bohatý chlap svou naleštěnou Mazdou, přejel dceru.
Můžu mu teď propíchat pneumatiky, můžu mu udělat z auta pojízdný kus šrotu, můžu za ním jít a dát mu do huby a také mu můžu uříznout ucho nebo ho jen tak strčit ze skály. A věřte mi, že bych to udělal…
Nepil. Nebyl pod vlivem, netelefonoval, nejedl zmrzlinu.
„Ta holka mi tam prostě skočila. Skočila mi rovnou pod kola!“
Má dcera. Letos měla jít na střední školu. Šla si naproti koupit časopis.
„Jsem dobrý řidič, jezdím už přes dvacet let.“
Jak málo toho za svůj život stihla…
„V životě jsem neporazil jedinou srnku, ba ani zajíce.“
Kde to jsme, když nám čtyřicetiletí chlapi, převoněni kolínskou, zabíjejí děti?

V životě jsem se necítil tak rozčílený, tak připravený o všechno, tak rozhodnutý se pomstít. Jako školák jsem udeřil dohromady snad jen dva chlapce. Byl jsem považovaný za sraba, ale já se tak nerad pral.
„Co chceš dělat?“ zeptala se mě onoho odpoledne, kdy jsem se chystal jít čtyřicátníka navštívit do vazby, má žena.
„Nic, jen ho chci vidět.“
„Proto si s sebou bereš tu…“
Aha, nejsem tak nenápadný, jak jsem si myslel.
„Zbraň? Myslíš, že jsem takový blázen, abych někomu prostřelil mozek přímo vedle policajta?“
„Tak kde je?“ Ještě teď vypadala příšerně; rozteklá řasenka do půlky tváře, krví podlité unavené oči, ruce v neustále křeči.
„Půjčil jsem jí Petrovi. Nejspíš mu ji prodám.“
Nejvtipnější a zároveň nejubožejší je, jak moc lidí, kteří nestále nadávají na lži a přetvářku, tolik lže a tolik se přetvařuje…
„Vrať se na večeři, prosím tě.“

Ne, ani když jsem - jako obdivovaná filmová postava - vytahoval tu zbraň z šuplíku, jsem nemyslel na to, že bych toho idiota zabil. Ne, já jsem totiž už dávno nepřemýšlel. Možná by to někdo jiný nazval šílenstvím, já se ale cítil střízlivě.
Neměl jsem moc co ztratit – uznejte. Má žena mě už dlouho nechtěla, vlastně ani nevím, zda mě někdy chtěla. Docela určitě ale vím, že chtěla nějakého „Láďu“, aspoň tak ho tedy oslovovala po telefonu.
A dcera, ta chytrá talentovaná holka s hnědýma očima a krásně znělým smíchem, byla pryč. Stejně jako pampeliškové chmýří, které odvane vítr. Stejně jako maličký pavouček, kterého zašlápne čísi noha. Takhle skončila, takhle zmizela.

Už jsem stál přede dveřmi, už mě od něj dělilo jen pár kroků. Těžká zbraň mě v náprsní kapse tlačila a tížila. Věděl jsem, že mě dovnitř s pistolí nepustí, ale muže, který se měl zanedlouho stát mou obětí, propustili. Do soudního procesu se mohl volně pohybovat, jen řízení měl zakázané… na tom už mi teď nezáleželo, to mu měli zakázat dřív.
Vypadal starší, než jsem si ho představoval. Měl černé vousy, husté obočí a skleněné oči medové barvy. Nevěděl, co jsem zač.
„Hej, stůjte,“ slyšel jsem svůj hlas.
Muž nezastavil, zřejmě si myslel, že volám na tu ženu, která vyšla spolu s ním.
„Hej!“
Nic. Pomalu se mi vzdaloval.
Zajel jsem do hluboké kapsy, sevřel ji. Hlava se mi motala a vířily v ní myšlenky na smrt. Buď já, nebo on.
Slunce pálilo tak, že mi tál beton pod nohama. To jsem ale v tu chvíli nevnímal; mně zněla v hlavě stále stejná píseň. Pomstit se, pomstit se, pom…
„Hej, ty v tý modrý vestě!“ Měla to být poslední slova, co slyšel, ale nebyla.
„Tatí!“
Jen letmo jsem viděl, jak se kolem něj mihly modré šatičky, jak se ve větru, jako hadi, zavlnily dívčí vlasy. Chtěl jsem, málem jsem už vystřelil. Ale ten hlas mě přinutil se otočit.

„Položte tu zbraň!“ zaznělo odněkud. A už se ke mně hnali z každé strany.
„Ublížil někomu?“ ptal se ten pihovatý.
„Žádný výstřel jsem neslyšel.“
Jeden z nich mi vyrval pistoli z rukou, za použití asi desetkrát větší síly, než jsem byl kdy schopen já. Druhý se mi pohledem zavrtal hluboko do hlavy.
„Chtěl jsem… téměř jsem se pokusil zabít člověka,“ zhroutil jsem se tomu nejvyššímu na rameno, „prosím, zavřete mě.“