.. žhe to všechno jednou skončí..

.. Možná jsem blázen, ale já wěřím.. já stále wěřím na smysl žiwota...Wždyť snění je jeho podstatou.. a já jsem optimista (s kapkou reálnýho žiwota).. kde swetry koušou a hrníčky šeptou do černýho rána, pod tíhou husté káwy.. tentokrát už bez mléka...černý rána bejwaj krutý.. po bezesných nocí..Ale mám je ráda..něco málo mám.. tak nějak patří už ke mně..spolu s touhou, sny a skutečností..možná pouze třiští w hlawě a slowa mlčí do tmy.. ale já cítím teplo.. .....hukot...... možná jsem spadla z meziplanetárních míst, ale wěřím w barewnost wšedních dnů... Wěřím, žhe maminka ještě pofouká kolínko a babička přišije nití knoflíky na halence ( s motýli co se tak nádherněš třpytily)...jenže možná už prostě nejsem malá holka.. Babička už newyjde schody a děda už nejezdí na kole.. a tak si furt naivně myslím.. žhe schody "pouze" jen přibýwaj a kolo už ho "jen" přestalo bavit..tak jako kopání do mičudy...jenže strach tu je.. co když už zítra nepojedu tím známým lesem na kole. co když už zítra neucítím tu wůni buchet linoucí se s babiččiny kuchyně...a děda nebude wykládat swý rádoby wtipný powídky.. co když se babička nebude mít s kým hádat a děda s kým objímat...připadá mi to wšechno tak daleko..jak jsme chodili na houby nebo wůně čerstwých pilin, které woněly w dřewoně.. některý wěci prostě nejdou zapomenout.. A taky auta, která we tmě w pokoji kerslila obrazce na stěnu..a léta kdy jsme tak pilně jezdili babičce pomáhat a ulejwali se pod střechou králikárny a hladili ty newinná malá stwořeníčka..i tu hebkost prwní chloupků bych poznala na dotek...o fouskách, co tak šimraly, ani nemluwě.. anebo ty karetní wečery při kterých děda prostě nikdy neprohrál.. jenže wšechno je tak strašně daleko... a já mám strach... žhe to wšechno jednou skončí...