Probuzení

Už to tu bylo zase, v hlavě mi začalo šíleně drnčet a zvonit. Měl jsem pocit, že mám na místo mozku obrovský a k smrti naštvaný zvon. Řve si a řve, na nikoho nebere ohledy, jeho jediným cílem je dokonale probudit – účel světí prostředky.
Nervózně a hodně neohrabaně se ho pokusím zavraždit, což se podaří až na podruhé, přidávám ještě ránu z milosti. Člověk nikdy neví, mohl jsem ho jenom omráčit a možná by se za chvilku opět probral životu. K tomu abych ten krám umlčel na věky věků, bych potřeboval neskonale těžší kalibr než –li můj ranní forehand…A tak vylézám s postele s trpkou myšlenkou nato, že neuplyne ani 24 hodin a bude se vraždit znovu. Jsem vlastně takový ložnicový masový vrah, nechápu, proč ještě nesedím v base.
Kdybych o svých každodenních zážitcích napsal knížku, spatřil by světlo světa další z řady nechutných horrorů, na který by stály fronty podobně ubozí vrazi, jako jsem já sám.
Co mi naskytne pohled z okna? Uboho, pokud bych se po těch letech stereotypu dokázal emočně vyjádřit i k něčemu jinému než – li je praštěný budík, asi bych se rozplakal. Možná bych se také rozesmál, sám již ten kdysi převratný rozdíl nemohu spatřit. Vlastně je dost pravděpodobné, že bych z toho okna vyskočil, takže je snad dobře, že si vše vybiji na tom krákoravém parchantovi uprostřed nočního stolku.
Lidé s prázdnými výrazy pochodují po ulicích. Všichni mají v hlavě jediné, na nic jiného již prostě není místo, být Tam společně s davem ani první a už vůbec ne poslední. Stejná šeď jenž mají na sobě, se jakoby zrcadlí i do jejich obličejů, oni nejsou nešťastní, oni nejsou vůbec nic. Zvedá se mi z toho všeho žaludek, jak jsem takhle dokázal žít?
Sklo, jako by tam najednou vůbec nebylo, nic mi již nebrání odlišit se. Jak to kdysi řekl ten chlápek z Apolla? Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo..
Probudil jsem se.