DENÍK BEZDOMOVCE (1. část)

PŘEDMLUVA

Od 7. 9. do 8. 10. 2007 jsem na Liter psal Deník bezdomovce... a nedopsal. Svojí blbostí jsem se dostal do slepé uličky. Dnes se k "Deníku" vracím a pořádně škrtám. Doufám, že na tuto verzi bude možné navázat. Někdy... :-)

____

3. 5. 2006
Do notesu si budu psát co budu chtít, jak budu chtít a kdy budu chtít. Nikdo mi do něj nebude čumět a to mi dává obrovskou svobodu. Pod balvanem mám pár peněz z dob, kdy se mi ještě dařilo. A hlavně notes, snad ho nikdo nenajde. Doufám. Jestli na skrýš někdo náhodou narazí, ať namístě zcepení!!!
Bude mi skoro padesát, učil jsem na vysoké škole, měl jsem mladou ženu. Víc o minulosti nechci psát. Odřízl jsem ji, neexistuje. Teď je teď... a hotovo. Všichni mě hodili přes palubu, nikdo se mě nezastal, a na škemrání už jsem starej. Mám teď až zbytečně moc volného času a při psaní líp snáším samotu. Ležím tu na plesnivým gauči pod mostem, který mi je hodně podobný. Nikdo ho nepotřebuje, je stranou veškerého dění a pinožení. Nikdo po něm nejezdí ani nechodí. Měla tudy vést dálnice - postavili půl mostu a pak si projekt rozmysleli. Vyhodilo se oknem pár miliónků... a koho to zajímá? Pak tu byl vojenský prostor. Když jsme se s Rusákama rozloučili, tenhle kus lesa byl dlouho samá mina. Jak se to tu vyčistilo, nastěhoval jsem se. Mám tu klid, k této části krajiny nemá nikdo důvěru – ani houbař, ani hajnej, ani porybnej. Ideální stav pro bezdomovce. Všude kolem mne lítaj jeleni a srnky, tak je jasné, že je opravdu odminováno. Samozřejmě, že tuhle informaci si nechám pro sebe!
Vlastně nejsem tak úplně sám. Mám společníka, lépe řečeno - společnici. Chodí za mnou malá krysa. Taky je sama. Naštěstí. V hejnu bych je nesnesl, ale tahle maličká je roztomilá. Nejdřív jsem jí říkal „Krysa Vasilisa“, ale nechtěla na tak blbý jméno slyšet. „Filoména“ – to už bylo lepší, ale moc dlouhý. Začátek jména „Fi“ jsem chtěl ponechat, protože dobře reagovala. Takže... „Filcka“? Ne, stále to není ono.
„Fíďo,“ zavolal jsem na ni. Otočila se a nahatým ocáskem mi před gaučem trochu zametla. „Fíďo, ty máš určitě hlad, viď? Bratrsky se rozdělíme – já si vezmu jídlo z obchodu a ty dostaneš dobrůtku z odpadkového koše, jo?“
Fíďa byla náramně spokojená. Já taky. Rád dělám někomu radost.

4. 5. 2006
Bezdomovec nejsem dlouho. Řekl bych tak měsíc a něco. Nevím to přesně, protože kalendář sleduji teprve co jsem začal čmárat tužkou do notesu. Jaro a léto tady bude fajn, ale pak musím něco vymyslet. Jsem začátečník bez zkušeností a kolem nejsou žádní rádci. Crusoe vojenského prostoru. Ani se jako bezdomovec necítím, vždyť mám pod kamenem dost peněz. Jestli budu dál žít skromně, jako doposud, bude to dobrý. Nekouřím, nepiju, drogy do sebe neláduju – tak mi snad penízky vydržej nadosmrti. Fíďa toho taky tolik nesní, viď Fíďo? Když tak nad tím přemýšlím, schází mi něco? Jsem zdravej a nemusím žebrat. Kolik nás takových je? Asi né moc, viď Fíďo. Holka moje, ty jsi na tom stejně jako já – opuštěná, zdravá a nežebráš. Jídlo si odpracuješ tím, že jsi se mnou.
____

5. 5. 2006
Nakoupil jsem si jídlo na celý týden dopředu. Vždycky to tak dělám. Mezi lidmi jsem nervózní, i když se snažím vypadat civilizovaně. Nejsem špinavý ani zarostlý. Nechci vzbuzovat soucit, natož odpor. Vždyť já vlastně začínám litovat lidi kolem mne! Uštvaný, ustaraný, nasraný lidičky. Lítaj jak splašený, oči vykulený, jazyk málem vyplazený. Bojí se o sebe, o děti, o lásku, o práci, a já nevím o co všechno. Já se bojím jen o Fíďu, ale ta je zdravá a šikovná. Přežila by i beze mne. Napadá mě – proč JÁ bych měl být mezi lidmi nervózní? Oni jsou nervózní...
____

6. 5. 2006
Na skládce jsem našel spoustu užitečných věcí. Vím co s nimi. Mám vizi, cíl. Fíďa kolem mne kmitá, vycítila moji dobrou náladu. Chtěla by pomáhat, mrška, ale je moc malinká. "Neboj, až si ze všech těhle krámů postavím bydleníčko na zimu, budeš bydlet se mnou. Zmrznout tě nenechám."
Pod mostem se mi vrší materiál. Chatrč na odlehlém, zapomenutém místě - to jsem si přál už jako dítě. Teprve teď se mi vybavují dětské sny a já si je ve zralém věku plním. Ani myšku mi rodiče nepovolili – Fíďa by z domu letěla zavřeným oknem!
Lidi sem naštěstí žádní nelezou. Most jakoby odpuzoval - hyzdí krajinu až brutálním způsobem. Most se nehodí do téhle přírody – a já se nehodím do téhle doby. Podal jsem si s mostem ruku. Fíďa, zdá se, je na tom stejně. U většiny lidí by vzbuzovala jen hnus. Možná nebyla oblíbená ani ve svém kolektivu, kdo ví? Někdy se jí na to zeptám. Teď ne, nechci ji deprimovat.
____

7. 5. 2006
Chtěl bych chatrč i se sklepem. Jabloní je všude kolem silnic dost, vitamíny bude třeba uskladnit. Krumpáčem se oháním tak usilovně, až mám o Fíďu strach. Neví co se děje. Zmateně pobíhá do díry a zase ven. Myslí si, že bořím naše obydlí. „Ale počkej, Fíďo, jak to tu jednou bude vypadat! Střecha nemusí být dokonalá, most nás ochrání. Rád bych, aby chatrč byla jako přechodník mezi mostem a přírodou. Spojnice, jestli mi Fíďo rozumíš. Nerozumíš. Tak si počkej a uvidíš...“
____

8. 5. 2006
Nemít nablízku porybného je dobrá věc. Z gauče si nachytám pstruhy ke snídani. S Fíďou je máme rádi udělané v horkém popelu. Máslo, chleba i sůl je sice z krámu, ale to HLAVNÍ nám dá příroda. Děkujeme přírodo, že jo, Fíďo?
Odpoledne budeme s Fíďou pokračovat na stavbě chatrče. Obrousil jsem rezavou sekeru, Poprvé v životě se budu pokoušet vytesat trámy. Na to jsem sám zvědavý...
____

9. 5. 2006
Všechno dělám blbě!!! Nic neumím, jsem děsně nešikovnej. Proč jsem takovej DEBIL??? Narodil jsem se v intelektuální rodině s vyhlídkou, že se nikdy nebudu živit rukama! Teď sklízím „ovoce“ špatné výchovy. Sekerou jsem se málem zmrzačil! I všechny třísky se proti mně spikly a zadřely se mi pod kůži. Nic do sebe nezapadá, nepasuje. Fíďa nade mnou kroutí hlavičkou a určitě si říká: „Tohle střevo se má o mne postarat?“ Znovu vytrhávám prkno (pokolikáté už?), přibíjím ho jinak – a zase šejdrem. Seru na to! Nechám to na zítřek. Namaluju si plánek. Přeci nejsem tak blbej, hergot!!!

10. 5. 2006
„Pane, je vám něco?“
Někdo mi sáhl na rameno. Otočím se a rozespale mžourám. „Co je?“
„Nestalo se vám nic?“ ptá se mne nějaká ženská. Nebyla sama. Vypadá to na mámu s dcerou. Posadil jsem se. Rozhlížím se po Fídě, ale asi se někam schovala.
„Jestli jsem vás vyděsil, paní, tak se omlouvám,“ rukama se snažím trochu upravit vlasy. „Opravdu nejsem mrtvola. Já tu tak trochu bydlím.“
„Tady?“ diví se ta druhá, asi patnáctiletá holka.
„Časem to tu bude lepší. Už jsme s Fíďou začali stavět.“
„Vy tu máte kamaráda?“ zeptala se mne paní.
„Kamarádku,“ ukazuji na prkno vedle nich.
„Krysááá!!!“ zavřeštěly obě dvě najednou. Fíďa se posadila a předními tlapkami si probrala vousky. Vzal jsem si ji na klín.
Paní se pokřižovala: „Nebojíte se, že vás hryzne?“
„Snídani máme až za půl hodiny,“ vysvětluji.
„Fakt nekouše?“ nevěří holka.
„Mě ne. Jestli cizí, nevím. Můžeme to vyzkoušet.“
Holka odvážně vykročila za Fíďou.
„No Evo! To snad nemyslíš vážně!?“ zhrozila se paní.
„Neboj mami, vždyť je ještě malinká.“ Eva si Fíďu pohladila. Už i krysa mi je nevěrná. Cítil jsem, že Fídě pohlazení udělalo náramně dobře.
„Evo, půjdeme. Slyšela jsi - budou mít za chvíli snídani,“ paní se usmála.
„Tak Fíďo ahoj. Nashledanou, pane.“
„Nashle...“
Odešli. Nejsem rád, že mne tu někdo našel. Bude se o mně povídat... a mohli by mi sem chodit zvědavci. Kdyby se vyplnily moje obavy, radši se odstěhuju. Ale nerad...
____

18. 5. 2006
Týden se nedělo nic. Naštěstí už žádní lidé nepřišli. Stavbu chatrče jsem sice přerušil, ale přeci jen jsem chtěl trámy do sebe líp sesadit. Samozřejmě, že všechna prkna musela zase pryč. Pořád je to nakřivo, hergot! Táto, táto... k čemu mi je znalost kvantové fyziky, kybernetiky a ostatních hovadin, když neumím sesadit ani blbý trámy! Kdyby byla Fíďa silnější, možná by dřevěná konstrukce vypadala jinak.
„Dobrý den.“
Za mnou stála ta mladá holka. Eva. Měla u nohou dvě obrovské tašky.
„Nemohla bych u vás bydlet?“
„Ahoj. Proč ne?“ Začínám se jakoby šacovat. „Hledám po kapsách klíč od horního patra. Je tam lepší koupelna a záchod. Ani výhled do zahrady není k zahození.“
Poznala hned, že si z ní dělám srandu. Sedla si na tašku. Fíďa k ní přihopkala a vyškrábala se jí na klín. Eva ji hladí, ale Fídě najednou na hlavě přistála kapička slzy. Zatřepala hlavičkou.
„Proč brečíš?“
„Naši se rozváděj. Táta to s pitím už dost přeháněl...“ Eva má u nosu svíčku. Fídě hrozí větší nebezpečí, než se slzou.
„Já tu kapesníky nemám, abych ti půjčil,“ upozorňuju.
„To je dobrý...“ Vyndala si z kapsy papírový kapesník a pořádně se vysmrkala. Fíďa se dívá nahoru, rovná si v hlavičce jestli se náhodou neblíží bouřka. Eva kapesníky zastrčila zpátky do kapsy, vzala Fíďu do rukou a nosem jí ťukla do čumáku. Fíďa byla v sedmém nebi. Teď už mi bude totálně nevěrná, potvora.
„Evo, nezlob se, ale tady zůstat nemůžeš.“
„Proč?“
„Upozornil bych na sebe státní mašinérii. Doteď s nimi žiju v míru, ale díky tobě sem může vlítnout policie, nebo přinejmenším sociálka. Ani o jedno nestojím, jestli mi rozumíš.“
„Ale já už domů nechci.“
„Hm... tenhle pocit znám.“
Mlčeli jsme. Eva si hrála s Fíďou a já se jdu podívat na trámy.
„Z tohodle chcete něco postavit? Můj táta by upad´ smíchy, kdyby to viděl.“
„Věřím. A proto bude lepší, když to neuvidí. Mohla bys mi to, prosím tě, támhle nadzdvihnout?“
Eva dala Fíďu na tašku a postavila se k opačnému konci trámu. Společnými silami jsme trám zapasovali.
„Teď už to vypadá líp,“ usměje se Eva. V kapse jí začal zvonit mobil. Nevšímá si ho.
„Evo, jestli to je tvoje máma, mohl bych to vzít já?“
Eva se podívala na display a podala mi ho. „Jak se vlastně jmenuješ?“
„Voláková.“
V: „Evo?“
P: „Tady Pavel. Dobrý den, paní Voláková.“
V: „Jakej Pavel? Kde je Eva?“
P: „Jmenuju se Václav Pavel.“
V: „Václav Havel?!“
P: „Néé... Pavel. P jako pr... pračka, třeba.“
V: „Holka je u vás?“
P: „Ano, pokusím se ji k vám přivést. Ale je hodně rozrušená.“
V: „Já jsem taky rozrušená, doprdele. Promiňte... je holka v pořádku?“
P: „Nic jí není, až na ty nervy, jak říkám.“
V: „Kde vlastně je?“
P: „V lese pod mostem.“
V: „Jéžišmáriá... vy jste ten...?“
P: „Ano, já jsem ten.“
V: „Mohl byste mi ji dát k telefonu?“
„Evo, máma chce s tebou mluvit.“
Eva odmitavě zdvihla obě ruce: „Kdyby se netahala s chlapama, tak táta nechlastal. Ať si trhne!“
P: „Ona...“
V: „Já vím. Slyšela jsem ji. Zajedu k vám autem... Hergot, vždyť tam žádná cesta nevede. Vůbec je div, že tam máte signál. Tak já tam jdu.“
P: „A nebylo by přeci jen lepší, abychom my šli k vám?“
V: „Tak jo... já vám půjdu naproti. Vlastně... to je blbost, mohli bychom se minout. Pane Pavle, já se vlastně musím na vás plně spolehnout.“
P: „Paní Voláková, ničeho se nebojte, kdyby něco, domluvíme se mobilem.“
Eva si vzala mobil: „Mami nešil, já tady panu Pavlovi ještě s něčím pomůžu a přijdu. ...No jo... čau.“
Eva si sedla na gauč. Fíďa, místo aby běžela za mnou, vybrala si Evu. Hrozná potvora! Na ženský jsem v životě moc štěstí neměl, většinou si vybíraly toho druhého.
„Chcete ještě s něčím píchnout?“
„Ani ne, prkna už zvládnu. Možná.“
„Vy asi nebudete moc zručnej, že jo?“ rozhlídla se. „Nemáte cigáro?“
„Tady se nekouří, nepije a nefetuje. U mne by se mladým lidem nelíbilo.“
„Mladým lidem nelíbilo,“ řekla s posměšným tónem. „Měl byste aspoň rozlišovat mezi šprtem a feťákem.“
„A ty jsi v tom žebříčku kde?“
„Na základce jsem měla sem tam dvojku, na gymplu je to horší. Ale zvládám. A vy jste v žebříčku kde?“
No jo, tohle je vlastně těžká otázka. Jsem na dně? Opravdu? Ale já nemám ten pocit.
„Učil jsem na technice – a teď jsem tady. Sama mi řekni, kde na žebříčku jsem?“
„V prdeli.“
„Vážně?“
„A co myslíte, že je tohle kolem? Pětihvězdičkový hotel?“
„Chtěla jsi v tomhle hotelu bydlet, nevzpomínáš si?“
„Ale jen přechodně. Ne furt, jako vy. Teda... promiňte. Asi moc kecám. Nechtěla jsem vás urazit...“
„Né, to je dobrý. Nezaškodí pohled z druhé strany. Jenom mi řekni, proč tu jsem tak spokojenej?“
„Protože si lžete do kapsy. Něco vošklivýho se vám stalo, a vy jste si vsugeroval TOHLE štěstí.“
„Evo, jenže já když přijdu do města, tak vidím spoustu lidí, kteří nemají štěstí ani normální, ani vsugerovaný. Oni si neumějí ani lhát do kapsy. Je to nad jejich síly. Koukni se jak spolu mluví, jak řvou na svoje děti... na jejich gesta a mimiku – vždyť takhle přeci civilizace neměla vypadat! Nebo jo? Lidi mají trápení s prachama, se vztahy, s politikou, s doktory... Mně to tady všechno odpadlo! A pokud si sám nebudu muset operovat třeba slepé střevo, pokud mi nebude zima, nebudu mít hlad ani žízeň, co mi tu bude scházet?“
„Láska.“
Ta holka je chytřejší, než jsem doufal. Tohle byla moc dobrá trefa. Co s tím?
„Evičko, láska je moc nebezpečná věc.“
„Není to věc, pane Pavle, je to nádhernej pocit.“
„Šťastná láska – to musí být nádherný pocit. Ale nešťastná láska? Vždyť i v zamilovanosti se vaří láska s nenávistí v jednom kotli. Emoce si dělají co chtějí - člověk chodí jak omámenej, zbavenej rozumu. Já mám v padesáti už klid. Emoce pěkně pod kontrolou.“
„Mít emoce pod kontrolou, to je něco, jako bejt mrtvej?“
Hergot, ta mi dává. Jak může být Fíďa na klíně u tak drzé holky?
„Když budu celý dny vzdychat po nějaké prsaté babě z plakátu, to je ten pravý život?“
„Nemusíte u toho vzdychat. Stačil by NORMÁLNÍ vztah.“
„Neznám takovej.“
„Já vlastně taky ne.“ Eva zdvihla Fíďu a dala jí pusu na čumák. Začíná to přehánět, zblbne mi ji.
„Evo, ty bydlíš tady ve městě?“
„Jo.“
„Měli bychom vyrazit, ať dojdeme za světla.“
„Škoda. S našima o těhle věcech nikdy nemluvíme.“
„Taky jsem o tom mluvil poprvé, to mi věř.“
____

23. 5. 2006
Dnes je nádherný, slunečný den. Na houby je sice brzy, ale smaženice z májovek by nebyla špatná. Vajíčka i cibuli mám, jen houby schází. Fíďu nechávám doma, nebaví ji dlouhé nošení v košíku, nebo po kapsách. Pod mostem se umí sama zabavit.
Kde je houbařů málo, tam je májovek moc. Košík jsem měl hned plný, ani jsem nemusel courat daleko od mostu. Slunce svítilo tak silně... možná ozónovou dírou. Svlékl jsem se do trenýrek a tělo vystavil škodlivým paprskům. Letadla nade mnou bíle čárují oblohu. Zavírají se mi oči.
„Jé... co tu děláte? Ještě že máte trencle. Hihi... červený s lampasama.“ Na můj vkus řve Eva jak na lesy!
„No nazdar. Tobě se nelíběj moje trenýrky?“
„Dobrý den. Dlouho jsem nic krááásnějšího neviděla. Nejsou ty trencle od Versaceho?“
„To víš, že jo. Chvilku je nosil a pak mi je půjčil.“
„Hihi... můžu se opalovat s váma?“ chichotá se Eva.
„Máš pod tím alespoň trenýrky, jako já?“
„Pročpak? Bojíte se? Vždyť máte přece emoce pod kontrolou.“
„Hele, dělej si co chceš. Slunce je tu pro všechny.“
Eva si sundala jen rifle. Protože neměla podprsenku, tričko si nechala. Má rozum, nechce přivést do trapné situace ani mne, ani sebe. Ležíme na pasece – napůl mech a napůl tráva. Kromě šumění stromů občas zaslechneme letadla.
„Naši se rozvedli,“ přerušila idylku.
„To je mi líto. Jak ti je?“
„Já nevím. Někdy mám pocit, že se to nestalo mně, ale někomu jinýmu. Pak přijdu domů, a táta nikde. Mámě jsem ale křivdila, četla jsem soudní papíry...“
„Jak ses k nim dostala?“
„Radši se neptejte. Táta nejen pije, ale má i ženskou. Všechno pohnojil. Bude mi šestnáct, ale nepamatuju se, že bych s ním někdy byla třeba na výletě... nebo aspoň v kině. Kamarád mi vyprávěl o SVÉM dětství. Rodiče s ním chodili každý týden do loutkového divadla... a vůbec. To byl... takovej trapas...“
Slyším jak pláče. Raději se dívám jinam. Dělám, že o tom nevím. Za chvilku se uklidnila.
„Máš ráda smaženici z májovek?“ zeptal jsem se.
„Já nevím. Ještě jsem to nikdy nejedla.“ Eva si hřbetem ruky utřela oči.
„Tak tě zvu na oběd. Když to nebudeš jíst, Fíďa to za tebe dorazí.“
„Jé, Fíďa... už jsem se s ní dlouho nemuckala!“

Eva se sice s Fíďou pomazlila, ale pak mi začala pomáhat s vařením, aniž bych ji o to požádal. Míchala smaženici klackem, protože vařečku by u mne hledala marně.
„Byl jste ženatý? Nebo ještě jste?“ zeptala se mne, když porce rozdělovala na plechové tácky.
„Byl jsem.“ Krájím plátky z černého chleba.
„Nezlobte se, asi o tom nechcete mluvit.“
„Není o čem. Naučil jsem se z hlavy vytěsnit nepříjemnosti.“
„To jde? Taky bych to ráda uměla. Jak to děláte?“
„Autosugescí.“
„To je něco jako meditace?“
„Skoro.“
„Ále... tak na tohle já nevěřím. Když jste teda vytěsnil nepříjemnosti, tak mi řekněte příjemnosti.“
„Ty seš potvora, viď? A co tě zajímá?“
„Mně zajímá, co vás v manželství bavilo.“
„Jak bych ti to, při tvým věku, řekl...“
„Jestli chcete říct sex, tak klidně můžete. Nemám problém o tom mluvit.“
„Fakt? Tak si to prověříme. Jsi panna?“
„Jsem. A dál?“
„Prima. Tak sex mě bavil, ale já v manželství, bohužel, hledal daleko víc. Myslel jsem si, že rozdílnost povah je spíš klad, než zápor. Dvě rozdílné osobnosti, že se budou doplňovat. Co neumím já – doplní partnerka a naopak. Tak tohle byl omyl jako prase.“
„Jak to? Vždyť to vypadá docela rozumně?“ diví se Eva.
„Je to jen skořápka rozumnosti. Není to zevnitř vyfutrovaný tolerancí. Tolerovat jiného, s jinými vlastnostmi nebo názory... tohle snad už geneticky vymřelo. A přitom je to pro lidi nutnost! Problém je, že nikdy nedojdeš do bodu, kdy si můžeš říct – TÁK, už jsem tolerantní, už to umím. Blbost! To je studium na celý život. Ještě na smrtelné posteli dostaneš poslední lekci z tolerance. Vyučující bude ta bába s kosou.“
„Hm... a co třeba tátu? Jak mám tolerovat tátu? Zkazil mně dětství a ještě neskončil.“
„Tolerovat tátu... no jo, to je... nemáš lehčí otázku? Já totiž neznám jeho verzi, jenom tvoji.“
„Ale já vám nekecala!“
„To netvrdím. Ale třeba nevíš všechno. O jeho situaci, pocitech a tak...“
„Vy se ho zastáváte, protože jste chlap!“
„Podívej - za to, že tě nevzal ani do loutkového divadla, za to bych ho vykostil. To se prostě nedělá. Ale má to háček. Třeba mu nebylo DÁNO.“
„Co dáno, jak dáno. Asi jsem blbá, ale nechápu.“
„Nechtěl bych se tvého táty dotknout, ale třeba na to nemá geneticky.“
„Jaký geneticky? To jako, že když jeho táta, nebo děda, byl magor, tak on se na to může vymlouvat?“
„Vymlouvat není správný slovo. On to spíš odskákal.“
„Větší kravinu jsem fakt neslyšela.“
„My se vytahujeme, že genetický vývoj směřuje k dokonalejšímu člověku. Jenom pár lidí z výzkumu ví, že to není pravda. Vypadá to, že se prosazuje genetická nekvalita. U některých jedinců tuplem.“
„Teď jste trochu přestřelil, ne? Kdyby byl člověk čím dál blbější, tak nevznikne tolik vynálezů, rekordů ve sportu, nelítáme do vesmíru...“
„Kdyby byl člověk čím dál chytřejší, tak zjistí, že ke šťastnému životu nic takového nepotřebuje.“
Eva s plnou lžící smaženice ukázala kolem sebe: „Tomuhle říkáte chytrej a šťastnej život? Nezlobte se, ale mně to připadá ujetý. Jste jako hipísák, kterej zaspal dobu. Vždyť tohodle se PRÁVĚ každej bojí... aby neskončil pod mostem.“ Eva si lžíci konečně strčila do pusy.
Musel jsem se usmát, jak ji to rozčílilo. „Nejsem výjimka, taky jsem se toho bál. Je mi jasný, že tenhle život není pro každýho. Jinej by na mém místě asi trpěl. Ale jestli si lžu do kapsy, tak se musím pochválit. Lžu si tak dokonale, že to sám nepoznám.“
Fíďa se od Evy nechá krmit jako mimino. Olizuje jí prst.
„Vy tu vážně chtete žít?“ Eva to říkala spíš Fídě, než mně.
„Evičko... já jsem tu proto, abych to zjistil.“
____

4. 6. 2006
Chodím v supermarketu mezi regálama, ale potraviny mě zajímají méně než lidi. Dnes se na ně dívám shovívavěji. Nejsou všichni uštvaní a nervózní, křivdil jsem jim. Vidím i rozchechtané hloučky mladých lidí. Naivně mezi nimi hledám Evu. Samozřejmě že tu není, město má šedesát tisíc obyvatel. Nezajímám je. Jsem jen součástí šedé zóny anonymních ksichtů. Pan nezajímavý.
Mám tašku na kolečkách, což je velká výhoda. Tedy ve městě. V lese je to o něco horší, ale nestěžuju si. Není komu. Evě bych si třeba postěžoval, pomyslel jsem si a nahlas se zasměju. Les mám už na dohled.
Vedle mne zastavilo auto a z okénka vykoukla Eva: „Dobrý den, pane Pavle. Nechcete svést?“
„Nazdar. Ne, dík. Támhle už zalezu do lesa.“
„To je škoda. Chtěla jsem vám píchnout.“
Vzpomněl jsem si na kamna. „Vlastně... potřeboval bych s něčím píchnout. Sám na to nestačím a Fíďa je strašně líná.“
„To není pravda, nepomlouvejte mi jí. Míro, vypni na chvilku motor,“ řekla vedle sebe řidiči. „Tohle je můj Mirek, my spolu strááášně dlouho chodíme, viď? Už asi čtrnáct dní, hihi...“ chichotá se Eva.
Asi dvacetiletý kluk mi okénkem přes Evu podává ruku. Je mi povědomý.
„Dobrý den.“ Podali jsme si ruce a kluk na mě vytřeštil oči. „Pane profesore, já jsem si myslel, že to budete vy, že to nebude shoda jmen. I podobu Eva trefila. Tak tohle bych od vás nečekal... šoking. Vy fakt bydlíte tam?“ ukázal palcem za sebe k lesu.
„Fakt,“ odpověděl jsem s úsměvem.
„Já se z vás zblázním, pane profesore, vy se dokonce usmíváte. Nezlobte se, vy jste byl ve škole ten největší morous.“
„Míro,“ šťouchla do něj Eva.
„Jen ho nech,“ povídám smířlivě, „má pravdu. A budu ještě větší morous, když v zimě zmrznu.“
Eva s Mirkem vystoupili z auta a sedli jsme si na lavičku. Dohodli jsme se, že do týdne seženou dvoukolák a s kamny mi pomohou.
Míra zavedl řeč na školu: „Kybernetiku po vás vzala Ďáblice...“
„Myslíte docentku Žďárskou?“
„Jo. Myslel jsem si, že si polepšíme. Kozy má obrovský, ale to je asi tak všechno.“
„Míro, ty seš fakt hroznej,“ naježila se Eva.
„V čem je problém?“ ptám se. „Je přísná?“
„Je blbá... Na vás bylo vidět, že vás kybernetika baví a že o ní hodně víte. Akorát, neurazte se, nemělo to šťávu. Máte moc monotónní hlas. Zato Ďáblice – ta má hlas naprosto v pořádku, ale s hlavou je to horší. Mě třeba dost zajímají celulární automaty, neuronové sítě, molekulární a kvantové počítače... jenže vona na mě jen vytrčí ty svoje hroty a řekne: ,Na to je ještě čas, mladíku.´ Vona se takovou dobu hrabe jen v teorii informace a dál ty její kozy nedohlídnou.“
„Seš vadnej, Míro? Co máš pořád s jejíma kozama?“ naštve se Eva.
„Neboj, nic. Ty nejsou do ruky, ty bych musel vzít snad do náruče!“
„Seš blbej,“ plácla ho Eva přes nohu.
____

8. 6. 2006
Dostat kamna na dvoukolák nebylo jen tak. Eva držela vozík, já s Mirkem jsme funěli jako vzpěrači na olympiádě.
„Pozor na kýlu, pane profesore,“ zafuněl Mirek.
„Proč? Už mně vylezla?“ hekám.
„To ne. Alespoň není vidět. Ale můj táta vždycky říkal: ,Buďto se poseru, nebo mi vyleze kýla!´ My s bráchou jsme si vždycky přáli to druhý, protože to první už jsme znali.“
Evě se tyhle řeči nelíbily: „Proč se musíš předvádět jako nějakej řepoň? Co si o tobě pan Pavel pomyslí?“
Dýchavičně Mirka bráním: „Že je to hodnej kluk, kterej mi pomáhá s kamny.“
Když kamna konečně dosedla do vozíku, mysleli jsme, že je po něm.
„Zaskřípělo, zavrzalo... ale myslím, že to dvoukolák přežil!“ hlásí Eva vítězně.
„Dvoukolák možná, ale my máme dost,“ povídá Mirek v hlubokém předklonu. Určitě zahrnul i mne.
„Mně nic není,“ hlásím hrdě, „akorát mě křuplo v zádech a mám vymknuté zápěstí.“
„Fakt?“
„Néé, kecám,“ směju se Mirkovi do očí. „A říkej mi Václave, Eva taky. Tykejte mi. V lese nejsem profesor, hergot.“
„Pane profesore, já vás nepoznávám,“ sednul si Mirek do mechu. „Vám to tady snad vopravdu svědčí?“
„Ty mně teda tykat nebudeš?“
„Není to blbý?“ ozvala se Eva.
Taky jsem si sedl do trávy. „Blbý? Jak se to vezme. Podívej se kolem sebe. Nic tu neroste podle pravítka, nic tu není do pravého úhlu. Není tu ani konvence, ani konfekce. Ve škole, kde panuje zaběhnutá hierarchie, má vykání logiku. Ale tady?“
„Dáš si cigáro, Václave?“ učí se Mirek tykat.
„Nedám. Díky.“
Eva se natáhla do trávy a vyhřívá se na sluníčku. „Proč tahle pohoda není u nás doma,“ řekla směrem do oblohy.
„Protože tam bydlí jedna praštěná holka,“ zašpičkoval Mirek.
____

17. 6. 2006
Byl jsem přepaden. Zákeřně a zezadu, zrovna když jsem byl zamyšlený nad notesem. Fíďa vypískla hrůzou. Byli tři! ...a ve vozíku vezli spoustu desek z nějakého lehkého materiálu. Eva s Martinem a ještě jeden jejich kamarád.
„Ahoj Václave. Co se plašíš? Ty nemáš čistý svědomí, že seš tak vyděšenej?“
„No nazdar. Co to vezete?“
Míra ukázal na desky. „Tohle asi vidíš poprvé v životě, že jo, staviteli? To jsou izolační desky. Když jsem tu tvou chatrč minule uviděl, málem mě vomejvali. Vždyť by ti kamna byly na prd! Všechno teplo by ti vyfučelo ven!“
Tohle mne opravdu dojalo. Nic takového jsem od nich nečekal. A možná ani od života. Že by zrovna MNĚ někdo dobrovolně pomáhal? Ukázalo se, že ten třetí – Luděk – je šikovný řemeslník, kamarád Mirka.
„Co já vám za to dám?“ rozhlížím se.
„Od bezdomovce zásadně nic nebereme, že jo, Luďku?“
„Jasně,“ zabručel Luděk, „odečtu si to z daní, žádnej strach.“
Kluci mne z chatrče vyhodili, abych se jim nepletl. Udělám jim alespoň nějaké pohoštění.
„Co to děláš, Václave?“ zeptala se Eva s Fíďou na rameni.
„Připravím něco na zub, když už mě zařadili mezi nemehla.“
„Pojď se na něco podívat,“ táhne mne k vozíku. Pod jednou z desek jsou lahváče s desítkou, housky, klobásy, okurky a já nevím co ještě. „Co myslíš, že dali kluci na starost mně?“ zamrkala na mne. „Chceš pivo?“
„Neblázni, já si tady zvyknu na pivo a pak nebudu z města tahat nic jinýho!“
„Jedno tě nezkazí.“ Ani se mne podruhé nezeptala a zátka odletěla. „Co tu vlastně piješ? Jak to máš s vodou?“
Vytáhl jsem trubičku s krystaly. „To mám z laboratoře. Tím zkouším kvalitu vody. Pramen mám naštěstí kousek odsud.“
„Opravdu ti neschází normální život?“ podívala se mi pátravě do očí.
„Normální?“
„Myslím elektřina... a tak...“
„Hm... elektřina. Scházelo mi v životě hodně věcí, ale až tady se mi rozkrývá, co vlastně. Byla jsi někdy pár dní stranou civilizace? Bez mobilu, rádia a televize, novin a časopisů, bez aut a lidí?“
„Vlastně ně.“
„Vidíš. Pro mne to je taky nová zkušenost. Jenže mně je padesát a tobě patnáct. Já vrstvil jeden omyl na druhej, a ty... máš šanci jít po jiných cestičkách.“
„Ty děláš, jako bys byl kdovíjak starej. Zejtra umřeš, nebo co? Vždyť ty jsi ve výhodě, máš zkušenosti.“
„Neblázni, já měl zkušenosti i před lety. A k čemu mně byly? Ani teď stoprocentně nevím, jestli se chovám správně. Možná vrstvím další omyl k těm předchozím. Ale stejně si myslím, že když se zastavíš, máš velkou šanci se dozvědět, oč tu běží...“
„Už víš, oč tu běží, Václave?“
"Ne," odpovím upřímně. Rozchechtali jsme se...
____

19. 6. 2006
Došlo ke zlomu. Šel jsem ve městě kolem zahradní restaurace a přepadla mne chuť na lidi. Jen tak se dívat, být s nimi. Být součástí.
Koupil jsem si Respekt a sedl si do stínu. Místo slunečníků stromy – nádhera. Objednal jsem si kávu. Kdypak jsem ji pil naposledy? Nevím. Kdo by to sledoval. A hlavně proč. Je letní počasí a mně je teplo i v duši. Už vím, kdy se cítím nejlépe – když mám možnost VOLBY mezi samotou a společností. Ale to jsem přeci měl vždycky, ne?! Tak proč blbnu? Nemám chuť to teď řešit... budu jen relaxovat.
„Je tu volno?“
„Ano. Prosím...“
„Vy se na mne nepamatujete?“ zeptala se paní ve středních letech.
„Promiňte... asi je to trapas...“
„Ne, neomlouvejte se. Byl jste tenkrát rozespalý.“
„My jsme spolu...?“ pozorněji jsem se na ni zadíval.
„Vy jste dobrej, hahaha... ne, spolu ne. Já jsem Voláková, Evy máma.“
Zrudnul jsem. „Proboha... promiňte. Vidíte, co se mnou dělá samota... neumím se chovat.“
„Neřekla bych. Eva o vás mluví moc hezky. Chtěla jsem vám ještě jednou poděkovat, že jste tenkrát moji holku přivedl k rozumu. Myslela jsem si, že to nebude jednoduchý, ale že mi uteče z domu, to jsem nečekala.“
„Moc lpěla na tátovi?“
„Právě že ne. Pořád se jen hádali. Doufala jsem, že se situace zlepší, když ten mizera vypadne. Eva mě překvapila, jak jí táta najednou scházel.“
Objednala si kávu se sodovkou. „Teď se mi tahá s tím Mirkem. V patnácti... on je o pět roků starší. Co si o tom myslíte?“
„Paní Voláková, já nikdy děti neměl, asi nejsem ten pravý na rady.“
„Mnohem víc mluví o vás, než o tátovi. Vy byste děti mít měl, opravdu. Tak co myslíte, mám ji ten vztah rozmluvit?“
„To je těžký, paní Voláková. Vaše dcera vypadá starší. A to nemyslím jen fyzicky. Mirek je, zdá se, hodný a chytrý kluk. Ale dokážu se, myslím, do vás vcítit... Evě je patnáct, neměla by pospíchat. Schází přirozená autorita otce. Promiňte, asi moc mluvím...“
„Ne, ne... já bych řekla, že máte pravdu. Ale neodpověděl jste mi.“
„Dobře, ale berte to jen jako můj názor, vy se řiďte citem matky. Já bych to risknul. Když jí budete vztah zakazovat, zatvrdí se a nebudete mít možnost s dcerou komunikovat. Jestli jsem moc vlezlý, tak mne zarazte.“
„Kéž by byl takhle „vlezlý“ můj bývalý. Vy jste si s Evou toho napovídali víc, než můj vlastní manžel za patnáct let. On dítě zplodil, i když omylem, a vy... asi kecám blbosti.“
„Dobře se to poslouchá,“ usměju se. „Já jsem si to vyložil tak, že mne chválíte. Ale já vám něco řeknu. To, že tu sedím mezi lidmi, v tom má prsty vaše dcera, aniž by o tom věděla. Lidi mě zklamali, zanevřel jsem na ně. Eva, a teď i vy, jste mně tenhle názor pootočily, jestli mi rozumíte. A Mirek s Luďkem? Z chatrče mi udělali hotel. Sami od sebe...“
Paní Voláková zapila kávu sodovkou. „Mladým schází příroda a u vás ji našli. A nejen přírodu, jestli mi rozumíte zase vy.“

STAL SE ZÁZRAK!!! Ještě v té zahradní restauraci! V jedné milisekundě se moje duše smířila s lidmi natolik, že jsem dostal OBROVSKOU chuť na dvě věci: na dokončení mé započaté vědecké práce v kybernetice a na SEX! A to prosím najednou! Úplně mne ta myšlenka vykolejila. Paní Voláková by musela být padlá na hlavu, kdyby to na mně nepoznala! Alespoň to druhé. Opravdu jsem nevěděl, co dřív. Jestli paní Volákovou hned namístě povalit na stolek, vyhrnout její krásné letní šaty, stáhnout jí kalhotky (jaké asi nosí? ...má je vůbec?), anebo místo toho napsat systémovou myšlenku, která se teď do mne zavrtala.
Poprosil jsem paní Volákovou o tužku. Nemá. HURÁ!!! Tak vykonáme druhou variantu! Na poslední chvíli mi podává svou tužku na oči. Horečnatě naškrábu pár stručných vět a čísel do inzertních stránek Respektu. Za minutku jsem hotový a s díky tužku vracím. Aspoň zbude víc času na sex.
„Vy jste prý dřív učil, říkal Mirek.“
V trenkách cítím pomalé, opravdu velmi pomalé zklidňování nastalé situace. Milosrdný stůl skrývá nevzhlednou bouli v mých kalhotách. Vynaložil jsem obrovské úsilí, abych zklidnil i svůj hlas: „Byl to omyl, paní Voláková. Na školu jsem přišel, abych tak řekl... v né zrovna dobré psychické pohodě. Žáci to svým způsobem odskákali. Nebyl jsem k nim nespravedlivý, nebo zbytečně přísný, to ne... ale neuměl jsem s nimi navázat ten správný kontakt.“
„Tomu nevěřím. Nevypadáte, že by vám dělal problém styk... s lidmi...“
„Tomu klidně věřte, ještě stále mám se sebou problémy.“ Myslel jsem hlavně od pasu dolů.
„Ale jděte, kdo je nemá? No... musím už bohužel běžet, ráda jsem vás viděla.“ Zdvihla se a pod talířek zastrčila bankovku. „Stavte se někdy, vždyť víte kde bydlím. Tenkrát, když jste mi holku přivedl, měl jste na mne počkat. (Teď už to vím taky!!!) Než jsem seběhla se schodů, byl jste už pryč. (Do huby si dám!) Takže... dodatečně za holku i za mne ještě jednou děkuji.“ Podala mi ruku.
Strašně krásně voněla. V mých trenclích už je pořádek, mohu bez problémů vstát. „Rád jsem vám pomohl, opravdu.“
Usmála se... a odchází. Dívám se za ní. Má krásné nohy. Léto je sice až za dva dny, ale letní šaty jí opravdu moc sluší. Může si se svou postavou dovolit tyhle menší, těsnější... hergot, nevidím konturu gumy od kalhotek. To snad ne!!! Ona je snad nemá... Rychle si sedám a ukrývám TO za stolem i za Respektem.

Ode dneška mám notesy dva - druhý na kybernetiku. Jen jsem přiběhl z města, už jsem ten nový notes rozpálil doběla – tak rychle mi tužka rejdila po papíře. Ale ve starém notesu můžu sám sebe klidně chválit. Smradlavá samochvála tu je povolena, stejně to nikdo číst nebude. JSEM DOBREJ! Akorát mě štve, že jsem na tyhle dynamické systémy nepřišel už dřív. Ale u chatrče mi úžasně naskakují nové a originální postupy. Bez použití jakýchkoliv přístrojů, bože. To už vážně zavání zázrakem. Když TOHLE budu publikovat v odborném tisku, prohlásí mne za blázna! Ale já stoprocentně vím, že to BUDE fungovat! Ále... kašlu na ně, ať si funkčnost vyzkouší kdo chce a kdy chce. Tady, pod mostem, jim napíšu takový věci, že si sednou na zadek!
...Zadek ...zadek paní Volákové. Ách jo... No jo? Jak ona se vlastně JMENUJE?!
„Fíďo, jaké má křestní jméno máma Evy? Ty se mnou nemluvíš? Seš uražená, viď. Dlouho jsem se ti nevěnoval... tak promiň, pojď sem...“
____

21. 6. 2006
Je první letní den. Teprve teď se mi usazují hormony do normálu. Co mě to, sakra, předevčírem popadlo? Kybernetika se mi zbystřila – to je v pořádku. Ale co ta Voláková?! Václave, máš rozum? Asi ne, ty debile! Víš co se mohlo stát? Uvědomuješ si to, magore? Málem si vyjel po její mámě, a na následky jsi samozřejmě nemyslel, nadrženče! U mámy ses málem ztrapnil... a u dcery tím pádem znemožnil! Nebo obráceně, to je jedno.
Teď s odstupem dvou dnů si to musím s chladnou hlavou rozebrat: může za to biochemie, o tom není pochyb. Nervové zakončení buněk vydalo příliš velký elektrický vzruch chemickým látkám, jejich molekuly se mi, kurňa, spojily sinaptickou štěrbinou s receptory. Bohužel se mně odstranila přirozená biologická brzda v talamu. Blbej serotonin mě nezachránil, hajzl. Endorfin taky zklamal, někde se zasekl v bazální ganglii a do čelního laloku se, vůl jeden, už nedostal! Tím pádem se mi tam napumpovalo příliš dopaminu... bylo ho tolik, že už jsem to neukočíroval. O testosteronu hanba mluvit, ten se taky vyznamenal. Moje mužství, skryto pod Reflexem, se mohlo v Mohsově stupnici tvrdosti vyšplhat klidně na desítku. Což je uhlík, potažmo diamant. Ty vole, já s ním mohl klidně řezat sklo! Tohle se nesmí opakovat! Jak to dělali tibetští mniši, aby se téhle trapnosti uchránili? Nějak meditovali... ale jak? Hergot, nemůžu si vzpomenout! Jediné na co si ŽIVĚ vzpomínám je, že paní Voláková neměla kalhotky...
____

24. 6. 2006
Je sobota. Nikdy jsem pod mostem nerozlišoval volné a pracovní dny. Proč taky? Ale dnes je to jiné. Zaprvé – JÁ jsem jiný. Změnil jsem se, vím to. Žádné meditace nepomáhají. Zadruhé – očekával jsem návštěvu. Vidím je už zdálky. Netušil jsem ale, že budou čtyři a zase potáhnou vozík. Vypadá to na nová okna. Dalekohled nemám, ale ta čtvrtá bude asi paní Voláková. Výhružně jsem se podíval na svoje kalhoty. Opovaž se mi dělat ostudu!
„Co to sem zase valíte?“ volám na ně.
„Nech se překvapit,“ odpovídá zdálky Eva. „Máš okenu?“
Tak jsem to trefil. Místo igelitu bude sklo. Chlapci to s totální izolací myslí vážně. Ale tohle už zavání nepovolenou stavbou. Vlastně už dávno. Musím se spolehnout na laxnost úřadů, nic jiného mi nezbývá.
Partička s paní Volákovou se blíží. Hormony se naštěstí nebouří, protože přítomnost Evy a kluků emocionální hladinu tlumí. Endorfin propouští přijatelné množství dopaminu. Kdyby bylo nejhůř, dám si do kapsy tu velkou baterku a vymluvím se na ni.
„Přemluvila jsem mladé, aby mne vzali sebou. Nezlobíte se?“ zeptala se paní Voláková.
Co na to říct... „Rád vás vidím, paní Voláková, ale možná nebudu mít tolik příborů.“
Eva utrousila na půl pusy: „Co já vím, má tu jednu dřevěnou lžíci.“
Přeháněla. Mám lžíce dvě, hliníkové... a čtyři nože.
Luděk s Mirkem hned začali přeměřovat, jak zasadit okna.
„Zase se vám tu nemám motat?“ vyšlu kontrolní otázku.
„Buď tak hodnej,“ pokýval souhlasně Mirek.
Potupně jsem se vrátil k ženským.
„Václave, není to blbý, že já ti tykám, a vy s mámou...“ začala nesměle Eva.
„Jestli by vám to nevadilo,“ nabízí mi paní Voláková pravici, „...Věra.“
„Václav... možná by to chtělo přípitek, ale já tu mám jen vodu z pramene.“
„Vážně? Máte tu skutečný pramen?“
„No jo.“
„Mohla bych ho vidět? Není daleko?“
„K němu je to asi sto metrů, zpátky... o něco delší,“ mlžím informaci.
„Jak to?“
„Zpátky totiž táhnu dva plné kanystry, tak se mně to zdá delší.“
Zasmála se. Nálada se uvolnila, je to dobrý. Baterku nebudu potřebovat. „Jestli ale chcete, tak můžeme jít. Vezmu si jen jeden kanystr.“
„Ty mámě furt vykáš?“ zeptala se Eva.
„Né... mluvím k vám oběma.“
„Já tady zůstanu s klukama, jestli vám to nevadí,“ řekla Eva.
„Vadí nám to?“ zeptala se mne s nevinným úsměvem Věra.
„Ne... nevadí. Jenom si ještě vezmu baterku.“
„Na co baterku? Vždyť je světla dost?“
„No jo... na co baterku... Jó! Je tam nora jezevce. Chtěl bych se do ní podívat.“
„Tak to jó,“ usmívá se Věra. „Koukám, že to bude ještě dobrodružný.“
Dobrodružné to je hned od začátku. Hlavně pro mne. Co mě to napadlo, strkat si baterku do kapsy!? Jemné údery tohoto tvrdého předmětu mi za chůze nedělalo vůbec dobře. Ne, špatně jsem se vyjádřil: dělalo mi to až MOC dobře. Ale nebylo to vůbec vhodný. Proč jsem zamlada jako trouba ležel v knihách, místo abych lítal za holkama, jako každej NORMÁLNÍ kluk? Už jsem tyhle stavy zamilovanosti (zároveň vzrušení) mohl mít dávno za sebou! Václave, vždyť to není důstojný – lítat po lese s dvěma baterkama v kapse!
„Tady je krásně. Ani se vám... promiň, ani se ti nedivím, že jsi zrovna tady. Já bych ale takovou odvahu neměla,“ povídá udýchaně Věra. Naštěstí mi to říká do zad, protože se šplháme úzkou cestičkou do kopce.
„Někdo té mé odvaze říká blbnutí zastydlého hipísáka.“
„Kdo?“
„No... tak Eva to takhle přímo neřekla, ale určitě si to myslí.“
„Nemůžeš ji brát vážně, je v pubertě,“ uklidňuje mne Věra.
„Můžu trochu nesouhlasit?“
„Posluž si.“
„Právě mladí v pubertě by se měli brát vážně.“
„Jak to víš? Říkal jsi, že nemáš děti?“
„Zajímám se o přenos informací u živých organismů. A tvoje dcera je živá až až.“
Věra mne zezadu chytla za pásek u kalhot. Zastavili jsme se. „Ty teď mluvíš jako kybernetik.“
„Já jsem kybernetik.“
„Pořád?“
„Hm... jak bych ti to... Tady v téhle nádherné přírodě, a hlavně s tebou... se mi občas stane...“
„...že z kybernetika je občas člověk,“ dopověděla Věrka.
„Asi tak nějak...“ Koukáme si do očí.
„Kde máš ten pramen, kybernetiku?“
Chvilku jsem vzpomínal, proč jsme sem vlastně vylezli. „Jakej pramen? A jó... pramen. Ještě kousek. Vidíš? Támhle už vyvěrá.“
Mezi kameny tryskal malý pramínek. Do zkušební trubičky jsem nabral trochu vody.
„Podívej, Věro, co vidíš?“ Držím ji před očima trubičku – můj vynález.
„Růžové krystalky.“
„Správně. To znamená, že voda je nejen pitná, ale i zdravá. Kdyby krystalky byly zelené, umřeš do dvou dnů. Kdyby byly žlutohnědé, do pěti minut máš křeče, do osmi minut jsi v bezvědomí, a do patnácti minut se ti zastaví srdce. Mozek nevyšle impuls k dalšímu pokračování života. Tohle my, kybernetici, umíme.“
„Zabíjet lidi?“ postříkala mě vodou.
„Houby... Víme, které látky si mezi sebou rozumí, a které – když se propojí – mohou i zabít.“
„Václave, proč jsi vlastně od té práce utekl, když tě stále baví?“
Sedli jsme si do trávy. Chtěl bych se s ní milovat, testosteron nečeká. Proč se musíme bavit o práci zrovna teď?
„Už jsem se do práce vrátil. Píšu tady tak zásadní práci, že mě kolegové budou buďto nenávidět, nebo oslavovat. V každém případě se o tom bude mluvit, na to vem jed.“
„Už zase?“
„Promiň.“
Věra se protáhla jako kočka. Nemá podprsenku, to mi ještě scházelo. „Deset let jsem s chlapem v trávě neseděla. Můžu se o tebe opřít?“ Lehla si na záda a hlavu si opřela o mou baterku.
„Co to tam máš?“
„Baterku.“
„Vážně?“
„No dobře... kecám. Baterku mám v druhé kapse.“
Sedla si a zadívala se mi do očí. „Jakoupak informaci, ty můj kybernetiku, tvůj mozek vyslal tvojí falešné baterce?“
„Mozek jí prozradil, že už zase nemáš kalhotky,“ řekl jsem čistou pravdu.
„Takhle šmírovat umějí všichni kybernetici?“ objala mne.
Políbil jsem ji... jen zlehka. „Věrko, já teď nemám chuť se ptát ostatních kybernetiků, jestli umí šmírovat jako já.“
Líbáme se... čím dál víc. Náš vztah je příšerně uspěchaný, víme o tom oba. Ale vsadím se, že si to necháme pro sebe. Nevím jak to děláme, ale naše rty jsou stále spojené a přitom jsme svlékli jeden druhého.
„Václave?..“
„Ano, lásko?“
„Toho... jezevce... mi ukážeš až... zítra, jo?“
„Vymyslel... jsem si ho...“
„Podvodníku...“

„Trochu jsme to uspěchali,“ zašeptala mi Věra do ucha.
„Myslíš ten začátek, nebo konec?“
„Ty dobře víš, co myslím. Chtěla jsem s tebou nejdřív chodit, až pak... tohle.“
„Souhlasím, dobrej nápad, Věrko. A jak dlouho bys se mnou chodila, než by „tohle“ přišlo?“
„No... já nevím. Asi tak rok?“
„To by šlo. Tak já si počkám."
"Pozdě," podotkla Věra.
"Akorát... Věruš, za rok mi bude padesát. To už bych tu taky nemusel bejt...“
„A kde bys byl?“
Ukazuju palcem směrem do pekla.
„Já bych po dnešku řekla, že jsi zdravej.“
Zasmál jsem se. „A víš, že se teď cítím ještě líp? Budu to muset zohlednit ve své zbrusu nové vědecké práci...“
„Tohle chceš lidem doporučovat?“
„No jasně. Proč ne? Kardiaci by u pohlavního styku měli mít i zdravotní sestru, ale jinak...“
„...to určitě,“ vyprskla Věra, „vždyť by to po zdravotní stránce bylo pro ně ještě horší... A vůbec, musíme se obléknout, aby z nás i hajnej nedostal infarkt.“
Na zpáteční cestě jsme našli ještě pár májovek. Začínám mít ale špatné svědomí – kluci se tam lopotí s okny, a já místo toho... A co teprve chudák Eva? Místo opilého tatínka – maminka si začala s bezdomovcem. Tak to sis, holka, moc nepolepšila. Někde v městské knihovně najdu tu tibetskou meditaci, snad Eduard Tomáš o tom psal. Musím tlumit libido za každou cenu. Takhle to dál nejde, neovládám se. Tenkrát zamlada mi to přeci zabíralo, sakra, tak v čem je problém? A jo, už vím... já neměl holku. Teď ji mám. No, holku... je zralejší, ale moc mě vzrušuje...
„Na co myslíš?“ zeptala se Věra za chůze.
„Ále, ještě před měsícem májovky rostly jako divé, a my jich máme sotva dvě.“
Pod mostem jsem se od kluků už nenechal odehnat. Snažili se, ale marně. Špatné svědomí moji chuť do práce umocňovalo. Nakonec mi svěřili řezání rámů.

Eva nás zavolala ke stolu. Úplná hostina. S mámou připravily hody, až jsem z toho byl naměkko. „Fakt jste na mě všichni moc hodní,“ držím u stolu proslov, chvěje se mi hlas. „Opravdu jsem si zpočátku myslel, že to tu s Fíďou už doklepu. S lidmi jsem nikdy moc nevycházel – oni se mnou taky ne. Dojali jste mě, pacholci mizerní...“
„Tak už si sedni a jez, nebo nám to kvůli tobě vystydne,“ usmívá se Mirek.
„Václave,“ ptá se Eva, „kde máš ten kanystr, se kterým jsi šel s mámou pro vodu?“
S hrůzou jsem se podíval na Věru – a ona na mne.
„Víš, Evičko,“ zachraňuje Věra situaci, „asi jsme tam ten kanystr zapomněli.“
„Ale vždyť jste šli k tomu prameni pro vodu, ne?“ diví se Eva.
„No jo... ale Václav mi ukázal jezevce...“

25. 6. 2006
Je neděle. Vedle chatrče vyrostlo stanové městečko. No... tak městečko zrovna ne, to jsem přehnal, ale dva stany tu jsou. V jednom stanu spí Luděk s Mirkem, a ve druhém Věra s dcerou. Já – jako vždycky – spím s Fíďou. Od té doby, co je tu rušněji, nějak se mi toulá. Ale vrací se, to je hlavní.
Na stromu před chatrčí visí dva černé vaky s vodou, ze kterých čouhá sprcha. Jednoduché zařízení za pár korun - voda se na sluníčku zadarmo ohřívá. Ve stanech je klid, udělám si ranní hygienu, jak jsem zvyklý. Mydlím se nahý od shora dolů. Zrovna, když jsem byl zhruba ve střední části, vykoukla ze stanu Eva.
„Pardon,“ vyjekla a zapadla zpátky do stanu. Zasvištěl vchodový zip.
Dokončil jsem očistu a oblékl se.
„Evo,“ šeptám u jejich stanu, „zbylo tam ještě hodně teplé vody. Jdu s kanystrem pro vodu. Jestli se chceš opláchnout, tak můžeš. Nebudu tě šmírovat... jako někdo,“ neodpustil jsem si rýpanec.
„Já nerada,“ ozvalo se ze stanu.
„Tak já jdu. Čau.“
„Zas tam ten kanystr nezapomeň, jako posledně s mámou.“
Na tuhle nejapnost jsem už nereagoval a vydal se k pramenu. Cestou nahoru myslím na Věru. Moje druhé JÁ mělo o mne starost: „Václave, ovládej se, proč se ti před očima vybavují její chloupky? Mysli třeba na její hezký charakter.“ U pramene stojím na místě, kde jsme se s Věrou milovali. To mi na klidu nepřidalo. Musím odsud, není zdravé se tu zdržovat. Naberu vodu a bez zbytečného otálení se vydávám na zpáteční cestu. Konečně mám kanystry dva – i ten včerejší, zapomenutý.
Kanystry jsem uklidil za chatrč. Kdepak se mi zase toulá Fíďa? Podívám se za ní. Vylezu před chatrč... pod sprchou, čelem ke mně, stojí nahá Věra. Obličej má namydlený, nic nevidí. Ale JÁ vidím. Nebylo to jen čelo, co bylo ke mně otočené. Chloupky má přesně tak, jak jsem si je pamatoval... úhledně, moderně upravené... Kadeřník by řekl: čárka. Opatrně couvám za chatrč ke kanystrům.

Eva s Věrou udělali snídani. Moc dobrou. Není tohle už ráj? Kdy jsem byl naposledy TAKHLE šťastný? Už vím – nikdy. Vládla tu pohoda, kterou jsem dosud nepoznal. Není to tím, že jsem zamilovaný? Každý úsměv, každý dotek, každá vůně Věry vyplnila všechny moje smysly. Láska je strašně nebezpečná, začínám se o ni bát – a zároveň se o ni nechci s nikým dělit. Příšerný majetnický pud.
Věra prošla kolem mne, a bezděčně - jen tak - pohladila mne po vlasech. Projelo mnou slastné zamrazení. Eva nás zahlédla. Viděl jsem na ni, že je překvapená... ale pak se usmála. To je dobře. To je MOC dobře!

Mirek dojedl, zapálil si cigáro a přisedl si ke mně. „Václave, já nad tím přemýšlel celou noc.“
„Já taky.“
„Mluvíme o tom samém?“ podíval se na mne Mirek.
„Poslouchám tě...“
„Četl jsem v chatrči pár tvých poznámek. Ty chceš lidem hrábnout do řetězce sférických chemických vazeb? Ale přitom dobře víš, že s DNA se nelaškuje. Vynecháš, nebo přehodíš jedinou bázi, a je to v prdeli!“
„Proto se na to musí jít šikovně.“
„Tohle říká každej... a pak se omlouvá. Jak si můžeš bejt tak jistej?“
„Protože jsem se v nanotechnologii dostal dál, než kdokoliv jinej. Nejdřív chci zatočit s viry. Moje nanopouzdra samy poznají, jestli je vir z nukleové kyseliny DNA, nebo RNA. A to je jen začátek.“
„Takže ty ses pod mostem rozhodl, že odviruješ člověka?“
„Máš něco proti tomu?“
„A pak mu odebereš paměť, která mu podle tebe škodí?“
„Tam se musí ještě opatrněji, ale asi vím, jak na to.“
„Václave, nehraješ si tak trochu na Boha?“
„Ani ne. Já jen vidím, že lidský rod je ve své nabubřelé sebepýše za svým zenitem vývoje. Průmyslová revoluce nám zlomila vaz. Chci nabídnout alternativu. Berte – neberte. Vaše volba.“
Mirek si nervózně zapaluje další cigaretu. Na svůj věk moc kouří. Vlastně kouří moc na každý věk.
„Jak vypadá odvirovaný člověk bez škodlivé paměti, Václave? Bydlí třeba pod mostem v lůně přírody?“
„Co to plácáš? Já jsem na tom přece stejně, jako všichni. Jenom vidím možnost... novou cestu. V první řadě bude nutnost pomocí nanotechnologie odstranit dědičné choroby. To ostatní, co tě tak rozpálilo, to je jen teoretická možnost. Ale zdá se, že by to šlo.“
Mirek vrtí hlavou. „Bojím se toho, že se uměle vytvoří „šťastnej“ člověk, s přiblblým, usměvavým ksichtem.“
„Vidíš, a já jsem si zrovna dneska myslel, jak jsem šťastnej.“
„Máš důvod?“
„Mám.“
Mirkovi došlo, že se koukám na Věru. „Vašku, neblbni... ty seš zamilovanej!“
„Neřvi, hergot...“

Umanul jsem si kopat odtokový kanál kolem chatrče. Všichni se mi diví, nechápou smysl mého počínání. Zcela správně usoudili, že pod mostem mi od deště záplavy nehrozí, jedině kdyby se zdvihla hladina říčky. A to by mě kanál stejně nezachránil. Jenže já MUSÍM tvrdě fyzicky pracovat, alespoň dokud tu bude Věra. Přeci se jim nepřiznám, že mě zradila biochemie v mozku? ...prostě, že jsem nadrženej... a jedině prací to ze sebe dostanu!
„Václave,“ přišla ke mně Věra, „ty si s tím krumpáčem ještě vyrobíš svaly.“
„Však to dělám právě proto, jiný účel tohle blbnutí nemá. Chci se ti líbit,“ vrkám jako pubescent.
Přišel k nám i Mirek. „Paní Voláková, vy jediná můžete zachránit lidstvo. Václav vyrábí člověka budoucnosti a opravdu vy jediná ho můžete zastavit, když vás tak miluje.“
„Cože?“ vykulila Věra oči. „Václave, tys řekl Mirkovi, že mě miluješ? Dřív než MNĚ?!“
„Nic jsem mu neříkal...“
„...ani nemusel,“ pokračuje Mirek. „Tohle by ani slepej nepřehlíd. Už jsme to s Evou probírali...“
„Kristepane,“ chytá se Věra za hlavu.
„Klid, paní Voláková, jen žádnou paniku. Eva je v pohodě. A kdyby se jí náhodou něco nezdálo, tak já ji zpacifikuju. Na mě se můžete spolehnout.“
„Prosím tě, Míro... ty už nic neřeš,“ sahám po krumpáči.
„Jen se přiznej, co tu vymejšlíš,“ nedá Mirek pokoj.
„Co tu vymýšlíš?“ zeptala se Věra.
„Odtokový kanál.“
„Ne ne,“ nenechá se Mirek odbýt, „on z nás chce uměle vyrobit šťastlivce!“
Odkládám krumpáč, protože bych ho nerad v rozčilení praštil. „Míro... představ si, že ozónová díra, globální oteplování, radioaktivní odpad v barelech na dně oceánu, války současné i budoucí, epidemie současné i budoucí... atakdále – všechno co člověk zprasil – představ si, že to je jedna velká zeď. My dva jedeme v autě stokilometrovou rychlostí proti té zdi. Sto metrů před tou zdí já chci šlápnout na brzdu, ale ty mně říkáš: nedělej to, co když brzdy nebudou fungovat!“
Mirek na mě kouká, ale stejně se nechce vzdát: „Jenomže nějakej filuta si tvůj vynález poupraví, a bude si vyrábět třeba otroky se šťastným ksichtem.“
„Na to mám pojistku, pamatoval jsem na to. Ale je to moc složité na vysvětlování... ale někdy to proberem, když budeš chtít.“
„A co když sis tu zeď vymyslel, co když je to jen tvoje fata morgána.“
„Co když, co když... ty se navotravuješ. Už jsem to jednou říkal, chtěl bych nabídnout alternativu. Mně je padesát a tobě je dvacet. Než se všechno pořádně promyslí a bezpečně odzkouší, já tu už třeba nebudu. Ty se budeš muset rozhodnout, jestli před zdí brzdit, nebo jet ještě rychleji.“
„Ale já dnešní situaci takhle vyhrocenou nevidím,“ Mirek si zase zapaluje.
„Když budeš takhle hulit, tak ji v budoucnu ani neuvidíš.“
„Hezky si tady povídáte,“ připomenula Věra svou přítomnost, „ale mě víc zajímá jiná věc.“
„Jaká?“
„Jestli mě máš rád...“
Vzal jsem Věru za ruku a políbil ji do dlaně. „Mám. Mám tě rád strašně moc, jak jsem to ještě nikdy nezažil. To mi věř.“
„Nechcete si to nechat na někdy jindy?“ povídá Mirek. „Nemusím být u všeho...“
____

30. 6. 2006
Včera v noci jsem v opilosti oba notesy hodil do ohně. Tenhle notes jako zázrakem vyvázl jen s ohořelým rohem, a ten druhý... plameny si s ním hravě poradily.
Probudil jsem se pár metrů od chatrče. Pršelo, ale most mě ochraňoval. Mosty mají totiž s opilci odjakživa soucit. Se sebevrahy už míň. Od přímého zásahu deštěm mě most sice ochránil, ale čůrky vody si k mému obličeji cestičku našly. Válím se v bahně zubožený, zoufalý... Mirek měl pravdu – hraju si s nebezpečnými „hračkami“, notes se k nezodpovědným lidem nikdy nesmí dostat. Nikdy! NEEXISTUJE účinná ochrana před zneužitím v žádné lidské činnosti - ani v kybernetice, ani v genetice... prostě v ničem, tak jsme chytří i blbí zároveň.
Tři dny jsem skoro nic nejedl, zato včera jsem omylem narazil na flašku slivovice, kterou tu asi Mirek zapomněl. Na lačný žaludek, psychicky na dně, alkohol udeřil až příliš... Ležím v bahně. Doslova.
„Kurváááááá...“ všechnu špínu ze sebe řvu do deštivé stěny. Je mi zle. Zvracím do blátivé kaluže. Proč se takhle ničím, hergot? Co mi je po lidstvu? Tak chcípnem... někdy. A co? Tolik druhů rostlin a živočichů už chcíplo, no... tak jsme na řadě my. Neumím to zastavit, protože všechno, na co jsem přišel, se dá využít jako zbraň. „Stvořiteli, takhle jsi to chtěl?“ nadávám nahlas, ani nevím komu. „To se ti zdá spravedlivý, TVOŘIT systémem pokus – omyl? Když neumíš stvořit člověka pořádně, tak se do toho příště... Promiň, ale... přišlo mi to líto.“ Po čtyřech jsem přilezl pod sprchu a pouštím na sebe všechnu vodu, co ve vaku zbyla. Je mi zima. To nejlepší, co jsem pod mostem udělal, je spálenej sešit. Až jednou na to samé, co já, přijde někdo jinej – tak u toho nechci bejt. Bejt... to zní jako blejt... je mi zase zle.

KONEC 1. ČÁSTI

...kdy napíšu druhou, to teda fakt netuším... :-)
____
http://atanova-zasuvka.blog.cz/