Měli jsme si spolu víc promluvit (6.)

Strašně smrděla lacinou voňavkou, lacinýma cigárama, laciným chlastem. Možná byla i zdrogovaná, nevím. První co mě v duchu napadlo – „ani kolo bych si o ni neopřel“.
„Chceš si zapíchat?“ oslovila mě.
„Chci… ale s někým jiným,“ odpovím bez přemýšlení.
„Táhni do prdele, dědku!“ rozkřikla se.
Nic lepšího mi nemohla nabídnout, nechtěl jsem se s ní zdržovat ani minutu.
„Si myslíš, že seš něco lepšího než já, páprdo?“ řve na mě přes celou ulici.
Vrátil jsem se. Vytáhnul jsem Marlborky a jednu cigaretu jsem jí nabídnul.
„Á heléé… dík… tak přeci jen ho chceš do mě zasunout, co?“ mumlala, když jsem jí i sobě zapaloval.
„Kolik ti je?“ ptám se. (Tykám ji, sama si začala.)
„Co ti je potom… víc než patnáct, to ti musí stačit. Perník máš?“
„Pervitin nemám, ale řeknu ti, na kolik let vypadáš. Něco mezi čtyřiceti a padesáti.“
„Posmíváš se mi, hajzle?“ foukla mi kouř do obličeje. Najednou, jakoby se v ní cosi zlomilo… opřela se o zábradlí a rozbrečela se. Slzy rozmazaly její silný make-up, rázem vypadala o dalších deset let starší.
„Je mi třicet čtyři, ty blbče blbá. Máš radost, že tady řvu jako kráva? Nevidíš, že mám absťák?“ Sprostá je pořád, ale už na mě nekřičí.
„Ty se jmenuješ Závislost, že jo?“
„Znáš mě z archivu? Seš fízl z mravnostního nebo z drogovýho? Píchání mě nebaví, abys věděl… potřebuju prachy.“
„Nejsem policajt.“
„Ne? Tak táhni a nevotravuj…“ Začala se třást a z nosu jí visel sopel.
Podal jsem jí kapesník. Pořádně do něj zatroubila a podává mi ho zpátky.
„Nech si ho.“
„Dík.“
Típnul jsem cigaretu a mám se k odchodu. Než jsem došel k autu, ještě na mě zavolala: „A jak se jmenuješ ty?“
„Já? Já se jmenuju Náhodný Kolemjdoucí, který se ti neposmívá.“

V autě mě napadlo, že jsem si s ní měl víc promluvit. A hlavně pomoct. Ale jak? Doma bych to ženě těžko vysvětloval...