Hope For Me

„Neříkej mi, žes tuhle příšernost pojmenovala po mě!!!“
Zalapala po dechu moje nejlepší kamarádka při pohledu do naší bývalé kůlny, teď ale boxu pro koně i s okýnkem.
„Dobře, neřeknu ti to...“ Zašklebila jsem se.
Laura, ona kamarádka, zaúpěla a znovu nakoukla do boxu.
„To nemyslíš vážně....“
Nezajímala se o koně, nicméně tahle kobylka jí připadala očividně hodně ošklivá. Tak připadala více lidem. Vlastně mi ji s tím už prodávali. Jako tu ošklivou.
„Ukážu ti ji venku.“
Zamračila jsem se a vklouzla do boxu.
Vzala jsem kobylku na vodítko a vyvedla ven na světlo. Lauře nepřišla o nic méně ošklivá než byla vevnitř.
„A jmenuje se....?“  Zeptala se alespoň. „Budu jí říkat Lori. Jen počkej, z téhle holky něco bude...“
„Asi si to pojmenování vezmu osobně.“
Držela se za hlavu Laura, při pohledu na drobnou kobylku s křivýma nohama a každým okem jiným. Hlavu měla rovnou, zbarvení nevýrazné... Levé oko modré a pravé hnědé. Co je to vlastně za zbarvení nikdo nevěděl. Krémová srst a našedle bílé žíně... Nejspíš nepovedené palomino, nebo plavka. Sehnala jsem ji přes inzerát, nějak o ni nebyl zájem...
Ale proč, jen proto, že nemá předpisovou stavbu těla? Že její srst není zářivě zlatá a žíně sněhově bílé? Nebo jim dvoubarevný kukuč nepřišel dost roztomilý? Mě tedy ano a tak se sedmiletá kobylka odstěhovala k nám. Plemenem je to poník, nejspíše přerostlý shetland...
Za to, že jsem ji koupila mi k ní dali darem i sedlo a uzdečku. Že prý stejně žádnému normálnímu koni nepadne... Kobylka má totiž širší hřbet a nemá skoro kohoutek...
„Ale jak se jmenuje normálně?“ Zeptala se Laura znovu.
No ano, ono to stvoření má dokonce nějaké jméno a původ... Matku jsem viděla. Krásná kaštanová shetlandka. Otce ale neznám...
„Jmenuje se Hope For Me.“ Vydechla jsem její jméno.

Jak příznačné jméno. Naděje pro mě... Ach kéž mi tato malá kobylka vrátí naději. Zatím spokojeně spásá pampelišky na naší zahradě. Povahově je naprosto zlatá. Mírná, klidná, trpělivá...  Mazlivá...
Je to miláček už na první dojem. Laura se k ní váhavě přiblížila.
„Vypadá děsně. Nevím, co si myslíš, že z ní uděláš.“
Ušklíbla se. Klisnička zvedla hlavu jako by jí rozuměla a podívala se na mě. Trochu šilhala. Vypadalo to vážně vtipně. Pohladila jsem ji po krku a otočila se na Lauru.
„No tak si na ní sedni...“
„Zešílela jsi? Je malá... A já těžká. Vždyť jí ublížím.“
Klepala si na čelo. Hope měří asi 140 cm. Je to shetlandka přikřížená podle mě něčím statným, protože její křivé nožky jsou silné, a i když celkově působí křehce a drobně, unese dost.
Tedy i Lauru. Popotáhla jsem za vodítko a kobylka poslušně vykročila za mnou. Obešly jsme dům a vyšly na ulici. Kopýtka klapala na asfaltu, než jsem ji zase zastavila. Je okovaná, protože bohužel nemůžeme zajistit, aby se na ní jezdilo jen po přírodních cestách...
„No tak Lauro, ona tě unese, a ty uvidíš, jak je moc hodná...“  Lákala jsem.
„No tak dobře... Ale jestli jí chudince odděláme záda, je to na tebe jasný?“
Rezignovala  a poplácala jemně klisnu po pleci. Vylézt na její hřbet nebylo vzhledem k její výšce problém... Sedlo jsme jí daly, upravila jsem třmeny a dala kamarádce otěže do rukou. Kobylka celou dobu klidně a trpělivě stála a do pomalé, plynulé chůze se dala až když jsem jí k tomu popotažením za vodítko vybídla já. Kráčely jsme po rovince u nás v ulici.
„Tak co, líbí?“ Otočila jsem se po chvíli na Lauru. Ona nejezdí na koni, však jsem taky klisnu i přes její mírumilovnost pevně držela... Přikývla a trošku rozpačitě si pohrávala s pramenem kobylčiny hřívy. Otěže volně držela druhou rukou. Že by z ní byla kovbojka?
„Chytni si ty otěže...“ Napomenula jsem ji radši. Ta se ale rozhodla z chvilku stejně seskočit a poprosila mě, jestli by mohla vést ona. A tak jsem si povytáhla třmeny a vyhoupla se na hřbet já. Kobylka šla tak krásně plynule a klidně... Trošku jsem ji pobídla a tak se její krok zrychlil.
„Hodná holka.“ Pohladila jsem ji po krku. Její srst byla krásně jemná, a protože byl červen, tak už taky letní. Po chvíli jsme s procházkou sekly a vrátily se domů. Tam jsme klisnu pořádně vyčistily a nechaly odpočívat. 
„Lauro... Já jí nakonec budu říkat raději normálně Hope.“ Vzdychla jsem.
„To je fajn, konečně jsi dostala rozum?“ Ušklíbla se.
„Nedělám to proto, abych ti udělala radost, ale proto, aby mi to prtě nepřipomínalo tebe, promiň.“ Koukala na mě s otevřenou pusou, ale pak mávla rukou.
„No nevadí, hlavně když ji nepojmenuješ po mě...“
Ale bylo na ní vidět, že ji trošku mrzí, co jsem zrovna řekla.
„Promiň Lauro... Víš, já to teď nezvládám a když jsem s Hope, nechci myslet na nic a nikoho... Prosím tě neber si to...“
Přikývla, že rozumí...
„Já už stejně radši půjdu domů...“ Řekla a odešla.
Byla neděle. Jak jsem nikdy nechápala, proč odchází tak brzo, teď jsem chápala. Vlezla jsem k Hope do boxu, pohladila její dlouhou hřívu a vzdychla. To už nikdy nebude mezi náma nic dobrý?
Nazítří ráno jsem vstala brzo, o tři hodiny dřív, než začínala škola. Vyhřebelcovala jsem si poníka, nasadila jí sedlo a uzdečku, vzala batoh a mohly jsme vyrazit. Díky speciálnímu podkování nebyl problém ani klusat, či dokonce cválat, po asfaltu a protože všechny Hopeiny chody jsou velmi pohodlné, bylo to mnohem příjemnější, než jet mhdčkem. Na hlavě jsem měla přilbu, v levé ruce bičík, kdyby něco, ale nebyl potřeba. Šťastně jsme projely centrem města, lidé se po nás udiveně otáčeli... Poslední úsek  jsme klusaly, až před místem našeho srazu s Laurou, mou druhou kamarádkou Janou a ještě jednou holkou ze třídy, Vendy, jsme zpomalily do kroku.
Laura a Jana tam už byly. Laura teď protočila oči v sloup a Jana koukala neschopná slova.
„Jmenuje se Hope.“ Řekla jí má drahá nejlepší kamarádka a přišla blíž.
Pohladila dnes už bez ostychu kobylku po nose. Já hbitě slézala, zatím přišla i Vendy a mohly jsme se odebrat směr škola.
„Tak která chcete povodit holky?“ Připnula jsem Hope na vodítko a s očekáváním se otočila po nich. Nejprve stud překonala Jana, ale nakonec jsem povodila všechny...
„Je roztomilá.“ Asistovala mi nadšeně Jana při umisťování kobyly do ohrady, kterou jsme tam s tátou před nákupem Hope stavěli. Taky jsem ji vyčistila, napojila a nakrmila. Sedlo a uzdečku jsem si uložila do kabinetu ke třídní a šla jsem na hodinu. Třídní přišla o dvacet minut dýl, než začala oficiálně hodina... Byla se totiž podívat na Hope.
„Teda ale je docela ošklivá nemyslíš?“ Rozpačitě se mě ptala. Já pokrčila rameny. Krása přece není všechno a já Hope začínala milovat ne pro její vzhled, ale pro její srdce, pro její mírnou povahu...
O přestávce se k její ohradě hrnula spousta lidí, podívat se na tu raritu - kůň ve škole, to se jen tak nevidí... Profesoři, tedy hlavně profesorky, z ní byly na větvi snad nejvíc. Celý den chodily všechny pozdě do hodin s rozpačitými slovy: „Já jsem se zdržela u té kobylky...“
Nejvíc na rozpacích z toho byla naše matikářka, taková milá holka známá především jako Dona.
Nikdy, za všechny roky co učí, nepřišla na hodinu pozdě, nikdy. Takže teď měla premiéru a byla z toho celá mimo. Další, koho Hope vyloženě zaujala, byla milá a nadšená těhulka Meggy. Ta z ní byla přímo u vytržení, vlivem těhotenských hormonů, většina lidí ji už chodila v následujících dnech hledat rovnou tam...Dovedla se s Hope mazlit třeba celé dny...
Pokaždé, jak skončila škola, nahodila jsem kobyle sedlo a uzdečku a už jsme si to zamířily po silnici domů. Laura chodila samozřejmě s námi, většinou jsem ji na Hope vodila dokud jsme měly společnou cestu a pak jsem teprve jela já.
Za pár dní si ta různooká, křivonohá kobylka její srdce získala.
„Já jsem ti říkala, že se ti to bude líbit, až si ježdění na koni vyzkoušíš...“ Škádlila jsem ji, protože byla vždycky zásadně proti ježdění na koni... Ona se bránila, že je to prý jen Hopeinčinou osobností...

Jednou jsem taky zašla za Ginou, což je naše chemikářka a moje oblíbenkyně, když se přišla též na poníka v areálu školy podívat. Stála tam opřená o hrazení a pozorovala Hope, která zrovna měla hodinu mazlení s Meggy...
„Máte z ní strach?“ Zeptala jsem se jí místo pozdravu. Gi mi totiž říkala, že má z koní strach, jsou to velká zvířata… Teď se otočila a zavrtěla hlavou.
Když Meggy odešla, přišla se kobylka pomazlit i s námi.
„Můžu vás na ní svézt, jestli chcete...“ Nabídla jsem Gině, která to po chvíli zaváhání přijala. Chodily jsme po školních pozemcích, Hope trpělivě a opatrně našlapovala, samozřejmě jen v kroku...
Takto jsem potom v průběhu pár dní povozila ještě hodně lidí. Gině se jízda na poníkovi zalíbila a jednoho dne mi s nadšením hlásila, že začala chodit do stáje, kde je spousta poníků, a i když žádný není tak úžasný jako moje Hope, začala se tam o jednoho valáška starat a že prý se bude učit jezdit a pak si taky takového prcka pořídí... No, k pořízení ještě nedošlo, ale zcela očividně ji to baví.
 
Už jsem viděla i fotky toho krasavce, o kterého se stará. Já se zase věnovala Lauře, která si k Hope budovala pěkný vztah. Občas se k ní chodila i vybrečet... Já pořídila lonžovaní lano a začala to děvče pomalu učit na koni nejen sedět, ale taky spolupracovat... Zkrátka jezdit. Nebránila se a obě jsme se radovaly z jejích úspěchů a pokroků... Ranní cesty do školy, odpolední cesty domů, hodiny mazlení, pozorování toho jak si moje klisna získala srdce všech...
To byly zážitky které se nedají zapomenout. Hope ale samozřejmě nemohla zůstat věčně ustájená u nás na zahradě, je to tam malé a byla tam stále sama, a tak došlo k přesunu Hope do jiné stáje...
Což znamenalo konec pobytů Hope ve škole, konec cest přes město...
Musely jsme za ní jezdit kousek za město, k mé kamarádce Stáně. Dojížděly jsme rády, občas s námi jela za Hope i Meggy a jiní lidé... Ale přesto, to první období, kdy bydlela u nás na zahradě a teprve jsme se seznamovaly, bude navždycky tím nejkrásnějším. 
U Stáni se Hope dařilo dobře, velké pastviny, denně jsem byla s ní, měla tam koňské kamarády...
Laura se učila velmi rychle a tak jsem si pro ni pořídila překvapení...
„Co to je??“ Zůstala stát mírně jako opařená, když jednoho dne pohlédla do boxu Hope a koukali na ní poníci dva.
„To je Šipka, tvoje kobylka Lauro...“
Šipka je strakatá kobylka a má taky každé oko jiné, nicméně u ní to vypadá mnohem půvabněji a stavbu těla má též korektní... Laura se s ní brzo spřátelila, protože povahou je to moc milá a sympatická klisna, klidná, ale taky dostatečně živá. Spolu se učily tak dlouho, až se mohly bez obav pustit samy do terénu, bez kalamit a katastrof. Začaly jsme jezdit společně na dlouhé vyjížďky a můj vztah k Lauře, předtím poznamenaný mnoha hádkami a jejím přístupem ke mně, se začal pozvolna oživovat a zlepšovat. Nicméně oběma se nám po něčem stýskalo... Po čem? No přece po tom, jak to bylo dříve! 
Pak přišla další věc... Hope začala podezřele přibývat na váze a nakonec mi Stáňa šetrně sdělila, že někomu prostě utekl její hřebec Drak a zcela evidentně připustil Hope... A taky další dvě kobyly, oddílové berušky Grace a Ginu.
Rozhodla jsem se po konzultaci se Stáňou, Laurou a rodiči k následující věci. Do porodu zůstane Hope u Stáni. Pak se přestěhuje do výběhu u nás, rodiče totiž odkoupili ještě další pozemek, vykácela se část lesa, zatravnila a tak jsme měli teď za zahradou pastvinu... Šipka se zase přestěhuje do podobného výběhu u Lauřina domu, tedy její rodiče a Janini rodiče společně koupili pozemek, kde do té doby bývalo hřiště, no a udělali z něj pastvinu. Takže zároveň s Hope a hříbětem se přestěhuje i Šipka. Protože na Hope a Šipce budeme jezdit do školy jako dřív, bylo nutno nechat na obou místech koně aspoň tři. Ve škole budou klisny spolu. Nechtěly jsme přece, aby trpěly samotou... No a protože Jana se po poznání Hope vrátila k ježdění a obstojně se naučila už i skákat, koupili pro ni rodiče dobrého koně, klisnu teplokrevníka jménem Rosalinda, půvabnou zlatou ryzku se širokou lysinkou.
Na té Jana ovšem do školy jezdit nebude. Třetí do tria v této pastvině přibyl vysloužilý tažný koník, valach Caramel na němž se nejezdilo vůbec. No a u nás bylo rozhodnuto, že jestli se narodí klisnička, zůstane mi a třetího koně ještě přikoupíme.
No, po dlouhém a radostném čekání se v rozmezí týdne ve stáji narodily klisničky tři.
Grace porodila plavou princezničku z níž měla Stáňa ohromnou radost a pojmenovala ji Violetta.
Z druhého hříbátka byla pak přímo v extázi, narodila se palomino klisnička tak dokonalá, že ji nazývali zázrakem. Ghana byla Stániným miláčkem už vteřinu po tom, co ji prvně spatřila.
Netrpělivě se čekalo, co porodí Hope. Napjatá jsem byla nejen já, ale i Laura, Jana, Meggy, Gina, rodiče a kamarádi... No, a pak přišel den D a Hope porodila taky klisničku - naštěstí, tedy jasné bylo to, že zůstane doma. Ale když ji po narození všichni uviděli, začali se prostě smát.

Kde to zbarvení kobylka vzala nevíme, faktem zůstává, že je trojbarevná. Má na bílé srsti černé a rezavé skvrny a je vskutku nádherná. Oči má modré, obě...
Třetího koně jsem si koupila zase v jiné stáji, haflingerskou klisničku jménem Elza, kterou nabídli k prodeji... Po odstavu malé Hippie, jak jsem hříbě pojmenovala, jsme konečně, jak jsem dlouho plánovaly a těšily se, vyrazily s Laurou do školy koňmo. Obě.  A musel to být krásný pohled, když vedle sebe ke škole kráčely dvě pony slečny, na nichž jsme pohodlně usazeny seděly my a celý svět se nám zdál být krásnějším.