Překvapivé setkání

„Hodně štěstí zdraví. Hodně štěstí zdraví. Přejeme“ zpívala rodinka svému čtrnáctiletému synovi. Tomáš byl na sebe hrdý, ale ne kvůli tomu, že se dožil celých čtrnácti let, nýbrž dosáhl skvělých výsledků ve škole. Ovšem o známky nešlo, avšak o jeho pět golů z šesti v fotbalovém utkání. Zubil se od ucha k uchu. Rodiče se mysleli, že je to stále jejich malí klu. Jeho sestra Aneta s tím vůbec nesouhlasila. Copak může tak naivně věřit, že jejich syn nevyroste ? Hold rodiče jsou takový. Věří nemožným.
„Tak který dárek otevře první?“ Zeptal se ho s úsměvem otec. Seděli pohovce v obývacím pokoji. Před ním na stole leželi asi čtyři zabalený balíčky a pár gratulací. Nejen tyhle vcelku hezky vypadajíce dárky pro něj připravili, ale i dort s čokoládovou polevou na vrchu. Celá místnost vypadaly ,na oslavu. Na zácloně zavěšené balonky. Nad nimi transparent s nápisem : HODNĚ ŠTĚSTÍ. Celé příbuzenstvo kolem mělo na hlavách slavnostní čepice. Scéna, jak z amerických filmů. Napadlo Anetu, když vše zahlédla.
Kromě jeho rodičů a sestry přijela babička s dědou, teta Žaneta, strýček Standa, a jejich malý synáček Ondra. Na to , že před rokem zahlédl světlo světa byl dosti aktivní. Neustále se plazil po zemi a hledal nějakou hračku či nějakou piškotku. Oslavenci nezáleželo na tom , kdo všechno přijde. Vlastně mu ti nikdo nevadil. Mohl si přece kdykoliv nasadit sluchátka a neposlouchat řeči dospělých. Aneta si myslela o jeho lhostejném chování nepěkné věci.
„No já nevím“ řekl nadmíru otráveně. To snad nemyslí vážně.
Právě tenkrát se rozhodla, že už mu nebude baštit tu je jeho chování. Rozmazlili ho. Věděla to. Od těchto narozenin se změnila. Rodina se tomu jenom zasmála, ale jí to vtipný nepřišlo. Začala přemýšlet co bude za těch třech let, když ji bude osmnáct dělat, rozhodně nechtěla zůstat u rodiny. Jako svoji střední školu si zvolila Obchodní Akademii. Neměla tam chodit. Nehodila se pro ni. Nesnášela účetnictví ekonomiku. Vlastně jí to napadlo až ve škole, ale musela se učit. Chtěla něco v životě dokázat. Ne jako její bratr Tadeáš. Měli tam jednu zvláštní profesorku . Jmenovala se Kokrhelová a učila Anglický jazyk. Žila pár let v Velké Britanii, a tak učení s ní byla spíše zábava než-li nuda. Měla ji nejraději. Dokonce i s Angličtiny maturovala. Tak i z Matematiky a Českého jazyka. Vyšlo jí to. Dokázala se dostat na školu a ted si mohla splnit jedno její přání.
Chtěla odejít z domu. Nevěděla ještě sice kam, ale týden po maturitě se zabalila. Její rozhodnutí vyvolalo bouřlivé reakce. Matka požadovala od své dcery adresu aby ji mohla navštívit. Aneta vybuchla. Vyčetla své rodině všechny její chyby. To jak rozmazlovali Tadeáše, ta jak ji donutili jít na školu i to jak si ji nikdy moc nevšímali. Ještě té něco odešla.
Neměla kde bydlet, a tak se prozatím nastěhovala ke své kamarádce Lucii. Bohužel obě byli naprosto rozdílně. Lucie patřila mezi ty holky co nejraději tráví naci na diskotéce a balí kluky zatímco Aneta nesnášela jakýkoliv hluk. Netrval a dlouho a konečně si našla svůj vlastní byt v Chomutově.
Město leželo na prahu krušných hor. Dalo se tedy snadno dostat do přírody a zároven zůstat v civilizaci. Tady se jí líbilo. Našla si prozatím práci v restauraci, ale toužila po vyšším výsledku. Začala si hledat nějaké ekonomické uplatnění. Když už měla tu školu, tak aby ji mohla využít a zároven dost vydělávat. Netrvalo dlouho a našla práci pro ni jako stvořenou. Chtěla pracovat jako sekretářka ředitele redakce. Vždycky, přece jenom se chtěla podívat do nějaké redakce a ted bude mít tu čest tam i pracovat.
Kamarádky jí říkaly at jde jinam „Máš na víc než na hloupou posluhovačku.“ Ona s nimi nesouhlasila. Nepřipadalo jí, že by snad asistentky byla pouze novodobá služka.. Snila o vyšších cílech než jen obyčejné přízemní.
V ten slavnostní den se naparádila. Vzala si bílou košili a černé sváteční košili. S radostí se dostavila do redakce. Čekalo ji spoustu nervů dlouhých hodin než přišla na řadu s pohovorem.
Otevřela a nervozně vkročila do ředitelny.
Už se vám určitě stalo, že spousty lidí jste už nikdy nechtěli vidět a co čert neudělal. Donesl vám je přímo pod nos a ještě k tomu jako vašeho šéfa. U kancelářského stolu seděl její bratr Tomáš. Tak dlouho už svého bratra neviděla a o se vůbec nezměnil. Stejný výraz, dokonce ani vzhledově nebyl jinačí.
„Nazdar“ . Očividně i jeho setkání s sestrou dosti vylekalo. Nečekal, že jí ještě někdy potká, když neustále rodičům povídal o tom, jak se jednou vrátí. Doma e jim velice stýskala, ale vypadalo to, že dvacetiletou ženu jako je ona to nemůže zajímat.
„Tadeáši?“ hleděla a něj dosti překvapeně. Zřejmě jí bude vyčítat její chyby. Nikdy je nenavštívila, jelikož rodina pro ni přestala pro ni existovat. Poprvé za tu celou dobu se jí zastesklo po babiččiných koláčcích a maminčině pohlazení.
„Dlouho jsme se neviděli.“ Vydal ze sebe odměřeným hlasem a podobným pohledem si jí prohlížel. Ono se, ale změnila. Přece její vlasy neměli černohnědou barvu, i předtopí se dalo poznat, kdo to před ním sedí.
„ Jak se mají doma?“ zeptala se. Tahle věc ji najednou začala čím dál více zajímat. Jak ro mohla ty tři roky vůbec vydržet?
„Náhlý zájem?“ ušklíbl se. Zřejmě neměl moc velkou radost, že ji opět potkal. Možná by pomohlo odpuštění, jenže nejde jen tak někomu odpustit, když vám moc ublížil. Vlastně kromě znechucení nic jiného necítíte.
„Já…“ došla ji slova a jen prosebně k němu zhLédla:“ Odpustíš mi?“
„Nevím. Víš ty vůbec jak moc jsi matku ranila?“
„Ranila?“ vyhrkla rozčíleně.“Já že jí ranila a co ona mě ?“. Vrhla po něm naštvaný pohled.
„Dobře myslí, že bychom si měli všechno vysvětlit.“ Řekl a tentokrát s nim souhlasila. V příští hodině jí vysvětli co vše se změnilo v její rodině. Matka se stala velice nepříjemnou od té doby co ji dcera zmizela z dohledu. Stýskalo se jí o tom není pochyb, avšak nikomu to nepřiznala. Dlouho se s nikým nebavila a vyhýbala se dotazům ?:“ Tak co jak je na tom Aneta?“
Ostatní v rodině se chovali podobně. Snažili se všemožně obejít téma jejich příbuzné. Jako by ji snad něco smetlo z povrchu zemského. Stále se občas navštívili, ale už dávno ne tak často jako za dob , když zde ještě bydlela. Mrzelo jí, že z ní mají za černou ovci rodiny a občas se při Tomášově vyprávění zastyděla sama nad sebou. Co to provedla. Kdyby tak nechybovala . Zjistila, jak žijí a co si o ní myslí. Tolik věcí by chtěla ted udělat jinak, ale už svou šanci promarnila . Rodina jí neodpustí.
Nakonec, získala bratra. Přes celý rozhovor se o něm dozvěděla spoustu věcí. Nebyl to ten nafoukaný puberták, ale milí kluk. Choval se galantně a přestal být tak lhostejný. Změnil se. Jak moc se radovala, když tohle zjistila.
Nejen znovunalezeného bratra, ale i práci. Chtěl aby se z ní stala jeho sekretářka, když už sem kvůli tom vážila svou cestu. Nadchlo jí to velice. Do práce nestoupila o týden později a stále se s ní sekretářka ředitele. Znělo to tak povzbudivě. Celý první měsíc nepadlo jediné slovo o případné rodině omluvě. Přesto se o tom párkrát nenápadně zmínil. Vždycky ne něj koukala pohledem : Ted ne!, ale jednou to musí přijít. Přemýšlel až nakonec se rozhodl pro den jejich dvacátých druhých narozenin.
„Napadlo tě někdy, že by si se mohla usmířit s nimy jako se mnou?“ozval se jednoho dne, když zrovna nevyřizovala žádnou schůzku. Na první pohled bylo znát , jak moc se jí nápad nelíbí. Nejspíše se strachovala reakce rodičů až uvidí svou kdysi ztracenou dceru prosit o odpuštění. Nakonec řekla, že sto nechá projít hlavou a at to nechá na jejím uvážení.
Celý příští týden se dalo poznat, jak moc nad tím přemýšlela. Vypadalo to, že nápad , kterým jí předtím připadal nesnesitelný jí začínal připadat jako nejlépe postavené řešení. Rozhodla se o to pokusit. Vše stojí za zkoušku. Bratr byl velice nadšená z jejího úsudku. Těšil se na to až se jejich rodina, dá opět dohromady. Domluvili se, že jí až vše vyřídí s rodinou dá vědět aby se mohla připravit na setkání se svými příbuznými. Celé dny pak prošlo jako ve snu. Nad ničím jiným nepřemýšlela než na tom , jak se uvidí ze svou matkou a otcem. To bude nádhera až ji zase uvidí a ze všech svých problémů s vypovídá. Nejtěžší bude však první pohled. Ten o všem rozhodne.
Den před návštěvou nervozitou nemohla usnout. Neustále přemýšlela , zda má vůbec nějakou šanci, že jí odpustí. Snad nezapomněla na svoji malou Anetku. Mají ji stejně rádi jako předtím? Cestou autem mlčela. Nepromluvila skoro žádné slovo se svým bratrem , který už dávno zapomněl na její provinění. Kéž by stejně reagovali i ostatní.
Cesta autem do Říčan trvala dlouho. Skoro celou cestu mlčeli. Vlastně nebýt radia, tak by tam bylo přímo hrobové ticho. Nešťastnou náhodou uvízli dvakrát v zácpě a velice dlouho trvala než-li se z ní dostali. Po dvou hodin se konečně dostali na místo určení.
Stáli před domem. Dům , který znala. Zahrada prostorná plná všemožných keramických trpaslíků a malého jezírka Doufala, že aspon zadu za domem se nic nezměnilo. Vystoupila z auta a pozorně se rozhlížela. Malovali. Zářil přímo žlutou barvou. V Balkoně ak v horním pokoji zůstal úplně stejný i kytky co tak často zalívala. Ne už tak dlouho neviděla ten kouzelná domeček. Pomalu mířili ke brance. Bratr mlčel věděl, že nechce aby na ni mluvil. Už tak se mu zdála dost nervozní i beze jeho připomínek.
Zmáčkl zvonek. Už nemůže uniknout. At jí odpustí. dveře se po chvíli otevřeli. Stála v nich asi čtyřicetiletá žena. Prohlížela si jí nevrlým pohledem. Poznala ji svou matku. Vůbec se nezměnila pořád stejný účes a stejné černé kalhoty a, dokonce i stejné tílko. Černé vlas měla vyčesané do drdolu.
„Je otevřeno.“ Řekla bezmocí. Ihned otevřela branku a zamířila k ní. Rozeběhla se a zavěsila se jí na krku už jen zašeptala .
„Maminko“ a rozbrečela se štěstím. Odpustili jí!

Konec