Plesová dáma

Zahrála kapela k tanci, já vyzval ji k tanci. Raz dva tři raz dva tři měla úsměv na tváři. Líc se jí rděla a ta drobná kytice ve výstřihu si hrála s mojí pozorností. Krok přísun krok. A pak promenáda. Vše bylo žluté jen její šaty červené. I jiné šaty byly červené, ale na ty jsem se nesoustředil, a tak akorát oranžověly periferii mého pohledu. “Jedno šampaňské.” Puk, ššš, ááá. A další bublinky putují po krku. A pak červené, ale nesmí ukápnout na šaty. Ani nevím, kolik jsem toho řekl za celou tu dobu. A jestli nechce doprovodit. Ráda prý, ale skončilo to za dveřmi. Pak jsem se probral, ona už se procházela polonahá po pokoji a já si říkal, co se dělo. Taky jsem se cítil tak nějak bez stresu a i ona tak zářila. Rychle se obléct a vypadnout, ale ona se vyčítavě ptá, kam tak spěchám. Z tohohle se už nevykroutim, a tak že prý něco musím udělat, ale že se můžu večer stavit. Trošku posmutněla při pohledu na budoucí čekání, ale zase v jejích očích proběhlo to: mám ho v hrsti.
Doma mě čekalo zase to samé jako vždy, ale předtím jsem si dal sprchu a pořádnou. Kdo to vůbec byl a co jsem vůbec dělal. I když, co na tom záleží, večer se u ní stavim a tím se to snad nějak ujasní a ustálí.
Večer patřičně vypudrován stojím u jejího domu, ona vyhlíží trošku nedočkavě, vyráží se do města a začíná se žít. Pití teče proudem, za chvíli svět, co vidím, už není tak zcela můj a všichni ti potlačovaní démoni vyrážejí ven. Už ani nevím, co se dělo, ale zase se ráno proberu v její posteli. Bych se ji zeptal na jméno, ale přece jenom se ptát holky, s kterou jsem dvakrát spal na jméno není úplně nejvhodnějsí, a tak to vše nechám osudu, však nějaké kámošky to snad prokecnou. Na odchodu opět slibuji, že se večer stavím.
Teď zase to samé, co předchozí večer, s tím rozdílem, že končíme o něco dřív u ní a ještě vnímám, ale s pitím ještě neskončila, a tak po pár skleničkách, nutno uznat, že má výdrž jako čert, končím opět ráno bez stresu a ona s úsměvem a uvolněním na tváři.
Opět odchod pryč a slib příchodu, ale ona, že ne, že tentokrát přijde ona za mnou. Namítám, že přece neví, kde bydlím, ale ona že jsem ji to pověděl.
A tak večer se staví u mne, zase noční vír událostí a lidí, které jsem zřejmě nikdy neviděl, i když se ke mně měli jak ke známému. Začínám pochybovat o tom. O všem, co se děje. O tom, že nad tím vším mám kontrolu a že vůbec fakt, že něco každé ráno slibuji, vychází ze mne. Ale mezitím už opět pomalinku ztrácím vědomí a poté mě čeká slavnostní probuzení ráno a slib, že zase dorazím. Pak jsem přes den něco dělal, už ani nevím co. Každopádně jsem opět skončil ráno v její posteli a se slibem mého příchodu. A opět ráno a že přijdu. A pak už jsem ani nic nesliboval, ani jsem se už neprobouzel. A ani nevím, jak můžu vůbec tohle vyprávět.