Nostalgická

Nostalgická

Nejkrásnější dobu mého života – dětství – jsem strávil u svých prarodičů v domečku s dvorkem, to bylo moje království, neb jsem tu užíval, jako prvorozený vnuk a tedy první následovník, nemalé privilegia.

Obyvatelstvo dvora bylo velmi různorodé, nekorunovaným králem dvorku byl pes Haryk, vzácného to plemene zvaného pouliční směska.

V čele dvorku stála ohromná králikárna, zbitá z různorodých prken a kurník pro slepice se žebříčkem. Na dvou vysokých tyčích byly upevněny špaččí budky, do kterých každý rok přilétalo osazenstvo, stejně jako pod střechou hnízdily každý rok vlaštovičky.

Pernatou zvěř doplňovala kavka Káča, kterou mi donesl strýc Kódl, měla přistřižená křídla, aby nemohla uletět a tak celý den pobíhala po dvorku a lovila mouchy.
Někdy také kradla lesklé předměty, které si schovávala někam pod kurník.
Strýc tvrdil, že se Káča může naučit mluvit, ale navzdory mé snaze a nepravidelné výuce se nic nenaučila, jen hloupě vřeštět a syčet, když se jí něco nelíbilo.

V okolí hnojiště v rohu dvorku vedle kadibudky pobíhalo vždy několik slepic, celkem jich bylo asi dvanáct, přesný počet věděl zřejmě jen pes Haryk, protože pokaždé, když se slepice vracely z venku, tak je kontroloval, hlavně jestli mezi nimi není nějaká cizí.
Děda říkal, že je vždycky spočítá, jestli jsou všechny, ale moc jsem tomu nevěřil.

Zjistit, zda Haryk opravdu umí počítat, se mi přes veškerou snahu nepodařilo.

Haryk nejvíc nenáviděl, když se na dvůr vloudil cizí kohout, toho pak honil, dokud nepřelétl plot nebo neutekl dvířky. Jinak ale celý den nedělal nic, jen občas zlostně vrčel na sousedovi kocoura, který se mu vysmíval ze střechy sousedního domu, ale vždy se pro jistotu držel v uctivé vzdálenosti. Haryk taky nesměl do domečku, hlavně z toho důvodu, že se občas vyválel v nějakém tom kravském lejnu na louce, prý aby kryl stopu, jak říkal děda.
V létě obvykle lehával na betonku pod schůdkami ze dvora, kde byl chládek, s čumákem u dvířek pro slepice.
Občas vystrkoval hlavu a rozhlížel se, někdy se i protáhl a šel se projít k potoku.
Celkem ochotně mne ale doprovázel na mých výpravách na louku nebo do blízkého topolového hájku.

Slepice většinou chodily hrabat ven, kde se u potůčku popelily v přehrabané zemi, sem tam zobly nějakého červa, nebo se tahaly o žížalu.
Byly to naše hlavní dodavatelky vajec a taky kuřátek. Pokaždé, když začala nějaká slepice kvokat, tak ji babička hned vzala a strčila do proutěného košíku, který přikryla šátkem, aby kvočna v klidu seděla na vajíčkách.
Babička každý rok opatřila od sousedů kachní vejce, a nic netušící kvočnu na ně posadila.
Po vylíhnutí se ulepená káčátka dávala do trouby u kamen, aby doschla a za chvilku z nich byla zlatožlutá kulička chmýří. Strýc Kódl mne potom lechtal na chodidle káčátkem.

Když potom pyšná kvočna vyrazila s podstrčeným potomstvem na první výlet, asi se hrozně divila, že za ní mašírují v řadě, ale ještě větší šok zřejmě zažila, když její potomci bez váhání zamířili do vody a v klidu se začaly máchat a cákat.
Většinou zděšeně pobíhala podle břehu a ve svém slepičím mozku nechápala, co to její potomstvo vyvádí, rozrušeně kvokala ve vysokém tónu a neuklidnila se, dokud káčátka neopustila vodu a neukryla se pod jejími křídly.
Jednou se dokonce stalo, že kvočna vedena svým mateřským pudem, ve snaze ochránit svá mláďata, vlétla do potůčku a než ji stačil děda vytáhnout, stáhnul jí proud do kanálku pod můstkem, kde se utopila.

Myslím, že jsme druhý den měli slepičí polévku.

Hlavním tehdejším dodavatelem bílkovin byli ale obyvatelé králíkárny, kteří se množili zřejmě kvadratickou řadou, neboť jich neustále bylo ohromné množství a tak skoro každou neděli byl k obědu králík.

Stažené kůže děda natahoval na ohnutý prut a dával je sušit na slunce.

Asi tak každé dva týdny se totiž dostavoval místní vetešník Kadečka na černém jízdním kole opatřeném ohromným nosičem a za pokřiku “Hadry, kůže!“ obcházel domečky a vykupoval drahocennou surovinu.
Kožky nejdřív kontroloval, zda nejsou potrhané a stanovil kvalitu. Po odkoupení je pečlivě rovnal do nosiče a uvazoval řemínkem.

Za kožku první kvality byla tenkrát celá koruna a děda si tak vylepšoval rozpočet na cigarety.

Byla to doba, kdy obyvatelstvo ještě nebylo masírováno médii, televize byla teprve v začátcích a tak bylo obvyklé, že se v létě skoro každou sobotu setkávali sousedi na plácku u pumpy v prostředku ulice.
Každý si donesl z domova židli a potom se probíralo všechno možné, většinou všední věci, ale někdy se vyprávěli příběhy z minulosti, kde kdo byl a co přitom zažil.
Nejvíc mne zaujalo, když děda vyprávěl jak za první světové války bojoval na italské frontě a celý rok byl schovaný v horách pod ledovcem.
Doma mi dokonce ukázal i vojenskou uniformu a vojenský batoh zvaný tele, který měl schovaný na půdě.

Můj děda prý býval velký silák, říkali o něm, že za mlada dokázal rozpažit ruce a v každé přitom držel padesátikilový pytel cukru, také prý byl obávaný pro silnou ránu.

Když se vrátil z války, pracoval nejdřív na regulaci Labe a později v cukrovaru.

Teď už byl ale v důchodu a tak měl dost času, aby se mi věnoval.

V létě jsme spolu podnikali výpravy přes louky k nedalekému Labi, vroubeném vysokými topoly, které děda sám sázel.
Po Labi pluly parníky s vysokým komínem ze kterého se kouřilo, každý parník táhnul šíf s nákladem, většinou pískem.
Komín byl tak vysoký, že se musel před projetím pod novým mostem sklopit.

Děda mi ukazoval staré koryto Labe a bývalý jez, kde, jak tvrdil, chodil jako kluk na ryby s hrabičkami, protože tenkrát ještě táhnul po Labi losos, z moře prý až do Krkonoš.
Ryb prý bylo tenkrát tolik, že se daly na jezu bez námahy chytat do ruky.
Nebo že po povodních chodili na ryby, které uvázly v tůňkách a chytali je do nůší bez dna.

No, moc jsem tomu nevěřil, ale dědovo vyprávění vždycky potvrzoval pan Cerha, dědův kamarád a bývalý lesní dělník, který každé léto štípal na plácku u můstku chvojí a svazoval ho do otýpek na zimu.
Pan Cerha se velice pyšnil tím, že na střeše jeho domu bylo čapí hnízdo, kam se každý rok vracela čapí rodinka, prý až z Afriky.

„No, ale posledního lososa na Labi jsem viděl tak za války, to ty elektrárny“ říkával „teď už ryby nemůžou tak lehce plavat proti proudu jako dřív“.

Pan Cerha nosil zrovna jako děda placatou čepici se kšiltem, ve které měl schované cigarety „Partyzánky“, které prý jedině tímto způsobem skladování mohly dostat tu správnou vlhkost.

Taky měl ohromnou sekerku a na levé ruce mu chyběly dva konečky prstů, které si prý sám usekl, aby mohl lepší štípat dříví.
No, moc jsem mu to nevěřil, ale strašně jsem obdivoval, jak vždycky sekl sekerkou tak těsně vedle ruky, že kdyby tam ty prsty byly, určitě by je usekl, takže jsem si myslel, že to je pravda. (Matně si vzpomínám, že mne babička chytla při pokuse odřezat si prsty, abych byl jako pan Cerha a mohl štípat dříví na otýpky).

Pro oba dědky jsem byl zdrojem zábavy a vtipů, oba se usadili na roští, každý si nastrčil „Partyzánku“ do višňové špičky, odbafávali a vedli řeči o všem možném, tak abych je slyšel.

Třeba, že by bylo dobré chytit nějakého zajíce na maso a že oni by ho hned chytli, ale mají už staré nohy, ale za mlada, že jich nachytali kolik chtěli.
A potom, že zaječí sádlo je moc dobré proti regmatismu, že by si tím namazali klouby, to že by jim moc pomohlo.

No, moc jsem jim nevěřil, ale pan Cerha říkal, že na to měli fintu, kterou mi možná prozradí, podle toho, jak mi to půjde.

Děda mi udělal luk z drátů od deštníku a šípy s rákosu a tak jsem se vypravil na lov ušáků.
Po louce se jich pár prohánělo ale žádného jsem netrefil. Vrátil jsem se tedy a požadoval od pana Cerhy tajnou fintu.

„No, to je jednoduché“ pravil pan Cerha a vyndal z kapsy jakýsi pytlíček. „Tady máš zvláštní sůl, kterou mám ještě z doby kdy jsem dělal v lese. Tou když posolíš zajícovi ocásek, tak ztuhne a ani se nehne, potom ho strčíš do pytle a hotovo“ přesvědčoval mne „ale musí sedět v doupěti a ty se musíš nenápadně přiblížit odzadu“.

Šel jsem si k babičce pro pytel, která jen kroutila hlavou, vzal od pana Cerhy sůl a vypravil se na další lov. Kupodivu, žádný zajíc na mne nečekal a lov skončil bezúspěšně.

„Kde ses tak uštval?“ ptala se mne babička, když jsem se po hodině běhání přišel napít.
„No, lovím zajíce“ řekl jsem jí popravdě. „Takhle uřícený nemůžeš pít“ zarazila mne „já abych šla těm dědkům zase vynadat nebo tě uštvou“.

A šla dolů na dvůr a s divokou gestikulací něco křičela dolů směrem k dědkům.

Ale dědkové se jen usmívali, mávli rukou a věnovali se dál výrobě špiček na cigarety z višňové větvičky, kterou propalovali rozžhaveným drátem od kola.
Jindy zase přišel pan Cerha s tím, že by si dal dobrou polívku, aby měl sílu na štípání dřeva.

„Nejlepší polívka je z pulců“ začal děda „jenom je potřeba je nachytat a my už na to nestačíme“ obrátil se na mne „babička nám ji uvaří, to bude dobrota, budeš vidět“.

Vzal jsem si dědovy holínky, do kterých jsem pohodlně vklouznul i s botami, pan Cerha mi půjčil podběrák udělaný z punčochy a já se brodil mělkým potůčkem s bahnitým dnem, kde byla spousta žab.
„Musíš kalit“ volali na mne oba dědkové „oni v tom kalu hledají potravu a tak je lepší chytneš!“

Kalil jsem, co jsem mohl, a asi po půl hodině se mi skutečně podařilo do podběráku chytit několik pulců, nakonec jsem uvízl v bahně a děda mne musel vytáhnout. Holínky zůstaly vězet v bahně.

„No, to nic, dej je tady do plechovky a babičce řekni, ať tam dá víc zeleniny a majoránku“ pobízeli mne, když jsem se loudal k domečku.

Pyšně jsem předložil babičce svůj úlovek a vyřídil vzkaz.

„Tak oni nepřestanou“ vyjela babička „no já jim dám, dědkům mizernejm“.
Vytáhla z kredence velikou vařečku, kterou míchala těsto a vyběhla na dvorek.

Postavila se k plůtku dala si jednu ruku v bok a druhou hrozila směrem k dědkům ohromnou vařečkou:„Vy dědkové plesniví, jestli nepřestanete dělat si z toho dítěte šašky, tak uvidíte.
Já si to s vámi vyřídím, budete vidět, jak ho budete navádět takovýhle blbosti“.

„Počkej až přijdeš domu, dědku“ hrozila nakonec dědovi vařečkou.

Ale dědkové se zase jen smáli a bafali z Partyzánek zastrčených do špiček z višně.

Děda nosil v kapse u vesty velké stříbrné hodinky – cibule – zavěšené na řetízku.
Vyprávěl mi, že je dostal od svého dědy, teda mého prapradědy, ale to jsem si vůbec nedokázal představit.
Jednou za rok šel k hodinářovi Procházkovi, který mu hodinky vyčistil a znova seřídil, takže stále ukazovaly přesný čas.

Hodinář Procházka měl na jednom oku černé kukátko, kterým se díval do hodinek a které všechno zvětšovalo. Slíbil mi, že když mu chytnu velkou luční kobylku, tak že ji oková a dá jí uzdu, abych měl stejnou jako měl Ferda Mravenec.

No, moc jsem tomu nevěřil, ale tvrdil, že běžně okovává blechy, které potom dodává do blešího cirkusu. Dokonce mi ukazoval i malinkaté podkůvky, které byly vidět jen kukátkem.

Kobylku se mi ale, přes všechnu snahu, nepodařilo chytit.

Ale čas neúprosně utíkal a přiblížil se konec léta.

Babička si mne jednoho dne zavolala a ukázala mi zbrusu novou školní tašku s dřevěným penálem a plnicím perem. „No, už se to blíží, brzy půjdeš do školy“.

A tak jsem jednoho dne s taškou na zádech odkráčel z krajiny bezstarostného dětství.