Měli jsme si spolu víc promluvit (7.)

Je nádherné počasí. S rodinou sedím v zahradní restauraci před hradeckým supermarketem a pochutnáváme si na dobrém obědu. Nejsem náročný člověk, tyto a podobné chvilky mi ke štěstí bohatě stačí, věřte mi.
„Půjdeš s námi po obědě nakupovat, nebo tady na nás počkáš?“ promluvila na mne manželka (neslušně s plnou pusou).
Taky jsem měl plnou pusu, a proto jako odpověď vyndávám z kapsy notes a tužku.
„No jó… Pan Spisovatel, já jsem zapomněla,“ řekla trochu jízlivě, ale ne ve zlém. „Stejně budu radši, když si tady budeš hrát, beztak bys nám do nakupování frfňal.“
Prostořeká Katka (dcera 17) se přidala: „Klidně ať táta píše, kdo si hraje – nezlobí …a neutrácí za kraviny v supermarketu,“ zasmála se vlastnímu vtipu.

Po obědě se rodina zdvihla a máma zavelela k útoku na supermarket. Markéta (mladší dcera 15) mi před odchodem dala pusu. „Koupíme tam i něco pro tebe, chceš?“
Pohladil jsem ji a ukázal na její značkové tričko: „Minule jste mi koupily tohle tričko. Jsem rád, že ti to v něm moc sluší.“
Když odcházely, všichni tři se chichotaly. Mám rád tyhle letní chvilky zalité sluncem. Otevírám notes a chci začít psát. Tlustá baba ověšená zlatem mi v tom ale zabránila. Koukám na ni, jak se schválně valí proti proudu lidí. Strká do nich, dokonce jednoho malého chlapce povalila na zem. Začal plakat a jeho matka se k němu honem rozeběhla.

Hned, jak jsem tu ženu poznal, polilo mě horko… je to VÁLKA!!! Rychle vyndávám pár bankovek a zastrčím je pod popelník. Ve spěchu jsem málem převrátil stůl, …nesmím ji ztratit z dohledu. Skoro s každým se člověk domluví, ale s NÍ se teda bavit nebudu. Proboha… kolik utrpení tahle zrůda zavinila? A ona se klidně prochází i u NÁS!!! V Hradci, v České republice! Někdo by měl Válku zabít dřív, než mi vyvraždí rodinu. S hrůzou si uvědomuju, že bych se o to měl pokusit sám. Ale čím ji zamorduju? Nemám zbraň a nikdy jsem nikoho nezabil… To teď nebudu řešit, hlavně mi nesmí zmizet.
Válka se zastavila u autobusové zastávky. Agresivně si kolem sebe udělala místo, loktem jednomu staršímu pánovi rozsekla ret. Začal krvácet…

Válku jsem poznal jen zprostředkovaně – z televize, knížek, filmu, novin… V dětství jsem si ji představoval jako vyzáblou čarodějnici v otrhaných hadrech, jak žere lidi. Teď vidím, že je to dobře živená, bohatá mrcha. Válku krmí hamouni, kteří VŽDYCKY, po všechny lidské věky, chtěli co nejvíce vlivu. Tohle skončí až zánikem lidstva. A dnes? Kde jsou peníze, tam jsou zbraně. A díky zbraním jsou další peníze. Nemyslný, šílený kolotoč Války. Teď se to pokusím zastavit. Vraždou zastavit zabíjení, není to absurdní?

K zastávce přijíždí autobus, …už vím co udělám… Válka stojí na kraji chodníku, zády ke mně. Rozběhl jsem se a vší silou do sviňské Války narazím.
…Nepohla se ani o milimetr. Odrážím se od ní jako ode zdi a padám na chodník. Válka se otočila a s úšklebkem se na mne podívala. Na to, jak je tlustá, je ohromně hbitá - tvrdě mě kopla do břicha, …otáčím se na bok. Ihned následují velké rány do odkrytých ledvin. Strašně to bolí. Omdlévám. Ještě v mdlobách slyším její řvaní: „Ty si chceš hrát na hrdinu, nicotnej červe? Vždyť seš schopnej jenom čmárat na papír svoje klikyháky. Asi vám lidem psaní proti Válce dělá dobře. To jsem ráda, že ti to zdvihlo sebevědomí,“ zašklebila se a kopla mě ještě dvakrát do hlavy.

Život ze mne odchází… začínám se vidět z nadhledu, ale ještě žiju. Ležím zkrvavený u autobusové zastávky před hradeckým supermarketem. Vidím i ostatní lidi, dokonce i do krámu mezi pulty. Moje žena s holkama vybírají z mrazícího boxu velký kelímek se zmrzlinou, …pro tátu, pistáciovou…

Umírám. Cítím to jako obrovskou nespravedlnost, ne Boží prozřetelnost. Chtěl jsem ještě vidět svoje dcery na jejich svatbě… vždyť té nejmladší nepůjdu ani na taneční. Kvůli blbý, hnusný Válce. Pokouším se z nadhledu na Válku alespoň plivnout, ale nejde mi to. Tohle asi duše neumí. Válka - ta tlustá svině, ověšená zlatem, u mého těla poklekla, rukou mi nahmatává krční tepnu. Nespokojeně vrtí hlavou, znovu se postavila… nadskakuje, a vší vahou, oběma nohama, mi rozdrtila lebku. Šedá hmota mého mozku znečistila chodník…

Nežiju. Čůrek krve teče až k obrubníku… pak dál, podél silnice…
.
.
.
__________________________________________________

„BAF! Koupili jsme ti zmrzku, tati,“ vylekala mne zezadu Markéta a vedle notesu s povídkou o Válce postavila velký kelímek mé oblíbené pistáciové zmrzliny. Chválím všechny tři a taktně přehlížím nákupní vozík přeplněný "nezbytně nutnými" věcmi k životu.
Katka (ta starší) mně nakoukla do notesu. „Dáš mi to v autě přečíst?“
„Jasně že dám, nevidím v tom žádný problém. Vždyť je tady přece mír… zatím…“