Promiň

Ublížil jsi mi. Nikdy bych nečekala, že Tvoje slova zajedou do mého srdce tak hluboko, jako po ráně ostrým nožem.
Pustila jsem se Tvé ruky, které jsem se držela krásného půl roku a bála se, že už nikdy neucítím její dotek.
Cesta života byla s Tvou přítomností o tolik lehčí a veselejší. Na nikom mi nezáleželo tolik jako na Tobě. Na nás.
Ale pak přišla ta chvíle, tolik špatně řečených slov. Nitka důvěry se v mžiku přetrhla a zmizela. V nenávratnu?
Ne. Osud ji zachytil do svých temně světlých křídel a s úsměvem a bolestí nám ji přivál zpět.
Seděli jsme zrovna v parku a tíha mlčení přetékala přes lavičku na všechny strany. Osud tu zlatou nitku víry a lásky přihrál Tobě a doufal, že ji využiješ.
Podíval ses smutně hluboko do mých očí a já začala plakat, protože jsem se bála nejhoršího.
„Promiň,“ zašeptal jsi. Tón Tvého hlasu mi zaznívá v uších dodnes a přes tvář mi při vzpomínce probíhá letmý úsměv, ve kterém je plno lásky a jen trochu hořkosti.
Promiň. Jen slovo bez významu. Slovům už nevěřím, to mne život naučil. Ale věřím Tvému hlasu, očím srdci. Věřím Tobě a to už se nikdy nezmění.
A proto jsi mne v tu chvíli, na špinavé oprýskané lavičce ve starém zarostlém parku přesvědčil, že můžeme tou cestou života, plnou překážek, nástrah a štěstí, pokračovat spolu.
A tak se moje slzy začaly smát a já v závrati klesala vzhůru…