Naplněný život

Žily, byly v jednom malém městečku dvě holky. Byly úplně jiné a přesto něčím tak stejné, že se nikdo nedivil tomu, že jsou to nejlepší kamarádky.
Černovlasá a snědá Lia s očima jiskrnýma, jako hvězdy, byla indiánka. Tedy, její předkové byli indiáni. Žila v poklidném městečku od narození.
Její druhá polovina jménem Maia se v Americe nenarodila. Pocházela z chladného Norska, kde žila do svých pěti let.
Když přišla sem, do státu Kalifornie, z domu přes ulici na ní koukala stejně stará, kudrnatá, černovlasá holčička. Tak se s Liou poznaly.
Vzhledově byla její pravý opak. Maia měla rovné plavé vlasy a šedé oči. Byly nerozlučné kamarádky, nehnuly se od sebe na krok. Nikdo neznal jen jednu, kdo je znal, znal obě dvě. Byly dvě poloviny jednoho krásného snu. Jenže pak se začaly hádat. Nikdo nevěděl jak moc a ony nevěděly proč. A uprostřed toho období, kdy si Lia myslela, že už se s tou krásnou Norkou bavit nikdy nebude a že ji už nedovede mít ráda, se stalo něco neuvěřitelného... 

„Maio, Maio!! Stůj, dej mi Elwin!“ 
„Je to moje dítě, Lio, MOJE, nemám důvod ti ji dávat!“ 
„Ty to nechápeš, ona není tvoje, je nás obou!“ 
„Naše? Lio, dvě holky mít dítě nemůžou.“ 
„Já nejsem blbá, ale řekni, Maio, tys ji porodila?“ 
„Jak jinak bych k ní přišla??!“ 
„A s kým ji máš? Pověz mi o tom všem!“ 
„Všechno jsem zapomněla, nepamatuju si nic, stačí?!“ 
„Maio, tys nikdy s nikým nespala, že?“ 
„Ale...“ 
„Tak spala, nebo ne?“ 
„Ne.“ 
„No vidíš. Tak jak bys mohla porodit. Nenarodila se ti, chápeš to?“ 
„Kde se tedy vzala?“ 
„Maio... V poslední době bylo kolem tebe strašně moc citů, emocí, chápeš? Vztek, ale taky strašně silná láska... A to se zhmotnilo. To dítě jsou zhmotněný emoce.“ 
„Ne...“ 
„Není tvoje dcera, ona není vůbec lidská bytost!“ 
„Je moje, držím ji v náručí, objevila se mi ze světla...“ 
„Byly to i moje emoce. Ty to nechápeš? Maio, ona je tu proto, aby nás k sobě vrátila. Aby naše přátelství napravila.“ 

Maia držela v náručí děťátko, malou holčičku a koukala na ni. Lia stála z druhé strany a taky si dítě prohlížela. Ztělesnění všeho dobrého i zlého, všech emocí, které ze sebe obě dívky vydávaly.
Krásné miminko. Oběma dívkám bylo teprve šestnáct let, ale Maia chtěla se o ten malý uzlíček postarat. A Lia to chtěla naprosto stejně. Jejich dítě, jejich dcera...
Dvě dívky nemůžou mít spolu dítě, je to nemožné, neexistuje to... A přesto teď Maia chovala holčičku, která byla jejich obou stejně. Měla Liiny černé vlasy a Mainy šedé oči a byla tak maličká, tak krásná... A tolik je obě potřebovala. 

„Je to... To je naše dítě, Lio?“ 
„Ano.“ 
„My máme dítě... Panebože...“ 
„Postaráme se o ni, Maio, potřebuje nás.“ 
„Ano já vím.“ 
„Víš, že Elwin není obyčejné jméno?“ 
„Ne...“ 
„Proč jsi ji tak pojmenovala?“ 
„Uviděla jsem ji a řekla jí tak, nevím, nepřemýšlela jsem o tom… Proč?“ 
„Elwin je jméno bohyně. A víš čeho?“ 
„Nevím.“ 
„Je to bohyně svornosti, lásky a přátelství.“ 

Po měsících hádek se na něčem shodly. Postarají se spolu o to malé děvčátko. O malou Elwin. Zvláštní to dítě, ani nezaplakala, jen se na obě dívky pořád dívala. Maia ji k sobě přivinula a její tvář zněžněla. Byla dojata malým miminkem a cítila, že ji miluje, že se jí nikdy nevzdá. Lia jí holčičku vzala z náručí. Chovala ji teď ona a cítila naprosto totéž, co Maia před chvílí. Elwin se zavrtěla a usnula. Něco tak přirozeného, až se Lia usmála dojetím nad malou holčičkou. Její holčičkou. A taky Maiinou... Maia se taky usmála. Pohlédly si s Liou do očí. 

„Proč jsme se hádaly?“ 
„Já nevím... Já... Lio?“ 
„Maio, podívej, ta holčička je nám tak podobná...“ 
„Nesmíme se už hádat...“
„Já vím, ona nás potřebuje...“ 

Vzlykaly obě, zatímco sladká holčička spala v Liině náručí. Věděly, že musí zůstat spolu aby holčičku vychovaly... Ale jak to udělat, nemohly se jen tak vrátit domů s dítětem... Nemohly se vůbec vrátit.
A tak se otočily a šly. Ani se nerozloučily se svými rodinami, prostě šly a šly... Zůstaly stát kdesi v horách, když už nemohly dál. Elwin otevřela velké šedé oči a dívkám došlo, že ji nemají čím nakrmit. Vydat zpátky se nemohly... A tak se přeci jen škrábaly ještě výš do hor, až narazily na jakousi chaloupku. Zaklepaly na ni, a když nikdo neotvíral, vešly. Opuštěná chaloupka, ale nezničená... Našly vzadu v chlívku uvázanou vyhublou kozu. Natrhaly jí trávu, daly seno a podojily ji. Mléka moc nebylo, akorát pro malou Elwin. Dokonce našly i lahvičku. Samy si natrhaly nějaké lesní plody. Neměly s sebou vůbec nic. Krom svého odhodlání postarat se o to dítě. Když miminko zase usnulo, sedly si spolu pod hvězdnou oblohu. Zavál vítr a vzduch voněl jehličím a čistotou. 

„Zvládneme to?“ 
„To víš že ano Maio, musíme...“ 
„Co když ne?“ 
„Já a ty zvládneme všechno, pamatuješ na ta slova?“ 
„Věci se změnily, už nejsme děti... A už si nejsme ani tak blízký...“ 
„Máme přece dítě...“ 

Táhly to mnoho dnů, kozička dávala mléko pro dcerušku a les dával plody pro dívky. Byly mimo civilizaci na místě, kde existovalo jen dítě a ony dvě. A koza jménem Sasanka.
Jak holčička rostla, byly si i Maia a Lia zase čím dál bližší. Zapomněly na hádky kvůli hloupostem. Znaly už teď život takový, jaký je. Zodpovědnost, lásku, starosti, vaření... Všechno poznaly a žily teď přece šťastněji, než kdy dříve. Nevěděly o tom, že jejich rodiny po nich pátrají. V horách je nikdo nehledal. Časem je prohlásili za navždy zmizelé a tím záležitost dvou ztracených dívek končila. A ony zatím žily v horách jako dvě mámy jedné malé holčičky. Jako dvě poloviny ztraceného, a nyní znovu nalezeného, snu o štěstí. To, co pro mnoho šestnáctiletých dívek znamená pohromu, bylo pro ně důvodem, proč žít a proč být spolu. Dítě, které přišlo tak nenadále a které obě milovaly nadevše... A jen díky němu začaly zase mít rády i jedna druhou.

„Lio, vidíš, co se s náma stalo?“ 
„Ano. Díky Elwin.“ 
„Mám tě ráda ještě víc, než když jsme byly malé holky.“ 
„Jsme teď rodina, Maio. Mám to stejně jako ty. Taky tě mám ráda.“ 
„Co bude, až Elwin vyroste?“ 
„Zůstaneme spolu?“ 
„Půjdeme si každá svou cestou. Nemůžeme žít pořád tak...“ 

Za pár měsíců Maia ale změnila názor. Rozhodly se spolu zůstat navždycky, Maia a Lia, norka a indiánka, které se milují jako sestry. Nebyly, a nikdy nebudou, milenky, vždycky jen sestry, dvojčata, dvě poloviny... Dvě mámy jedné holčičky. Elwinka rostla rychle, dívkám přímo před očima.
Z miminka bylo batole. Mluvila. Smála se. Krásná a tak čistá... Dítě hor a těch dvou. Nikdy nepoznala lidskou krutost, špínu civilizace ani nic zlého.
Jak pyšné byly obě dívky na svou dceru Elwin. Na dceru svých kdysi rozbouřených emocí. Teď už je nemohlo rozdělit nic. Už se nehádaly. Všechno bylo ještě lepší než kdysi a to jen díky Elwin, jejich daru z nebes... Maia i Lia věděly, že nic krásného nemůže trvat věčně, ale nikdy by nepomyslely, že je to potká taky a že bude čas, kdy budou celé dny plakat jedna druhé v náručí, že poplynou týdny v nichž nebudou žalem ani jíst.
Elwin zemřela na dvou letech.
Nikdy nikdo nezjistil proč, nikdo nikdy nevěděl, že dítě jménem Elwin existovalo.
Její tělíčko pohltila prašná Kalifornská zem. 

Lia s Maiou se nikdy nevrátily do civilizace, ale nemohly bez Elwin zůstat ve své chaloupce, kde toho tolik prožily, kde svoje dítě vychovávaly. Trhalo jim to srdce. Musely odejít. Tak jednoho dne pustily z chlívku Sasanku na svobodu, zavřely dveře domova, kde bývaly tak šťastné a šly. Šly dál do hor, dvě ztracené duše se žalem v srdcích a pohaslýma očima. V jednom údolí zůstaly. Našly vybydlený srub. To bude jejich nový domov, kde šťastné nebudou. Bez Elwin nemohou být. Jejich dcera, jejich radost, budoucnost, naděje... Je mrtvá. Umřela, už s nimi není. Nebyl den, kdy by na ni nemyslely.
Jednoho dne před srubem stála strakatá kozička. Sasanka jim připomněla bývalý život plný krás. Našla je, protože je potřebovala. Tak se staraly o kozu a čas pomaličku hojil rozervaná srce, přestože nikdy nemohl vymazat stesk po Elwin a vzpomínky na život s ní. Dívky teď už věděly i to, jak dokáže být život nemilosrdný a krutý. Musely se smířit s tím, že přišly o svou dceru. Měly pořád ještě jedna druhou, musely žít... 

„Myslíš na ni?“ 
„Budu vždycky myslet na ni. Tolik se mi stýská...“ 
„Vím, proč zemřela, Maio...“ 
„Proč?“ 
„Ona přišla proto, aby nás dvě spojila navždy.“ 
„Ano, ale jak to s tím souvisí?“ 
„Nebylo to lidské dítě, byla z jiného světa. Přišla splnit úkol, a když ho splnila, zase odešla. S sebou si vzala i část našich srdcí.“ 
„Neřekla jsem ji ani, jak moc jsem ji milovala.“ 
„Ona to věděla. A já to vím taky. Musíš být silná, obě musíme. Asi to tak mělo být, i když mi to trhá srdce stejně, jako tobě.“ 
„Ztratím i tebe, strašně se toho bojím...“ 
„Ne, mě ne. A ani já tebe. Budeme mít vždy jedna druhou. Tohle je to, kvůli čemu jsme měly dva roky dceru.“ 

Sedávaly před srubem, daleko od lidí, každý večer. Držely se kolem ramen a vzpomínaly na dítě, které jim tolik změnilo život. Každý den si obě přály, aby se jejich dcera vrátila. Aby byly zase šťastné, aby byly zase tři a koza. Bůh jejich prosby vyslyšel.
Jednoho rána našly v horách odložené dítě. Byla to zase holčička. Úplně jiná, než Elwin.
A... Lidská, narozená z ženy. Její matka zemřela. Dívky nevěděly proč. Dopis u dítěte jim to vysvětlil. Matka se otrávila bobulemi rostoucími v horách, schválně. Bylo jí teprve čtrnáct let, jmenovala se Christel. Zůstala po ní ležet, vedle jejího těla ,její čtrnáctidenní holčička Paola. Sirotek bez jakýchkoliv příbuzných. Když ji Lia s Maiou našly, nechtěly se jí ujmout. Ale nemohly taky nechat děvčátko napospas osudu a nebezpečím hor a tak ji přeci jen vzaly s sebou do svého srubu. Tohle dítě plakalo. A potřebovalo jejich péči stejně, jako kdysi Elwin. Dívky pohřbily Paolinu matku v horách a holčičku si nakonec přeci jen nechaly. Znovu krmily miminko kozím mlékem. Znovu slýchaly dětský smích a taky pláč. 

„Chudák Christel. Neměla to dělat.“ 
„Neměla už kvůli Paole... Lio, miluješ ji?“ 
„Maio, já vím, na co narážíš. Paola nikdy nenahradí Elwin. Jenže se o to ani nesnaží. Jedna dcerka nám zemřela. A teď máme druhou. Neznamená to, že na tu první zapomeneme, ale neznamená to zase ani to, že bychom tu druhou neměly milovat. Ano, mám ji ráda.“ 
„Potřebuje nás, vím to. Ale Elwin...“ 
„Elwin je mrtvá. Ale Paola ještě žije.“ 
„Není to naše dítě...“ 
„Ta malá nemá nikoho, než nás dvě. Teď to už je naše dcera. Ona za nic nemůže...“ 

Staraly se o Paolu stejně, jako o Elwin. A Paola jim oplácela bezmeznou láskou. Bylo to krásné dítě s kučeravými hnědými vlásky a modrýma očima. Maia i Lia ji milovaly přes všechno co se stalo jako by byla jejich... Když byla schopna chápat, vysvětlily jí, odkud přišla. A holčička rostla do krásy. Jednoho dne ji vzaly i k hrobu její matky Christel…
To už taky dávno nebyla živa jejich kozička Sasanka, kterou všechny tři oplakaly. Když bylo Paole dvanáct, rozhodly se ji vrátit společnosti. Zabalily její věci a vydaly se na cestu. Paola po tom velmi toužila. Nebylo by fér držet ji mimo civilizaci. Ve městě zůstane chvíli v domově pro opuštěné děti, ale brzo si ji jistě vezme nějaká rodina. Ony jí už daly vše, co mohly. Teď byl čas nechat ji jít svou vlastní cestou. Rozloučily se kus před městem. Paola slíbila, že nikdy nezapomene a vydala se k městu, život před sebou a úsměv na rtech. Obě ženy se za ní dívaly se slzami, ale i s hrdostí na to, jak Paolu vychovaly. 

„Odchází, Lio.“ 
„Jednou k tomu muselo dojít.“ 
„Dobře jsme ji vychovaly...“ 
„Ano. A teď bude šťastná s jinýma lidma.“ 
„Už teď se mi stýská.“ 
„Já vím... I mě se stýská.“ 
„Krásných dvanáct let....“ 
„Ano, to ano.“ 

Vrátily se do svého srubu, ale předtím šly do jedné vesnice. Pořídily si novou kozu a pojmenovaly ji Kaktuska. Když se vrátily ke svému domovu, našly na prahu plačící uzlíček. A u miminka dopis. Jmenovala se Sofia a rodiče ji nechtěli. Hrozilo, že ji zabijí a tak ji jejich služebná přinesla sem a doufala, že se o ni dobří lidé, co zde jistě bydlí, postarají. Jen Bůh ví, jak ta žena o srubu v horách vůbec věděla. Sofia, zrzečka se šedýma očima, týdenní opuštěné miminko. Proplakala první noc hlady, než dostaly z Kaktusky nějaké mléko. Ujaly se jí, samozřejmě. Copak není jejich posláním pomáhat? 

„Tak máme zase dceru.“ 
„Ano a je krásná.“ 
„Potřebuje nás viď?“ 
„Stejně, jako kdysi Elwin a potom Paola. Musíme ji milovat.“ 
„Jsme opět mámy malého děvčátka.“ 
„Vždycky už budeme.“
„Jsem ráda, že je tu.“ 
„Já taky. Ona potřebuje naši lásku.“ 
„Hodně lásky...“ 
„Elwin...“ 
„Ano. Splnila úkol, pro nějž nám ji Bůh dal.“ 

Lia Westburnová a Maia Grösherová vychovaly Sofii, která od nich odešla v deseti letech. Hned na to se u jejich dveří objevilo další dítě. Chlapeček Ben, který u nich zůstal pět let, než si ho vyzvedli příbuzní. Zato holčička Torri, kterou našly skoro mrtvou jako měsíční dítě na skládce, u nich zůstala do svých patnácti. Potom společně vychovaly ještě jednu holčičku, jménem Viola a chlapečka Thomase.
Lia zemřela v sedmdesáti osmi letech ve spánku. Maia o den později podlehla srdeční slabosti.
Za svůj život tyto ženy vykonaly tolik dobrého, že lidé, kteří se o jejich skutcích dozvěděli, jim dali na místě kousek od jejich srubu, z něhož se stalo muzeum dokládající život těchto dvou pozoruhodných žen, které vede jejich druhá dcera Paola Franková, postavit pomník.
Stojí na něm poděkování, jména všech dětí, kterým zachránily život a dokonce i jména koz, díky nimž děti mohly krmit. Jedině o bytosti, díky níž se tohle všechno mohlo stát nikdo nevěděl a tak jméno Elwin na pomníku chybí. Možná je to dobře. Elwin byla tajemstvím, které si s sebou Lia a Maia odnesly na věčnost...