Proč je svět tak krutý k holubům - Plíží se potají
Proč je svět tak krutý k holubům - Plíží se potají
Anotace: http://www.youtube.com/watch?v=1pNQYMIHoz4 . . . je jedna z nejkrásnějších záležitostí, která už téměř na zem nepatří . . . ... a ještě - toto divné dílo zatím v celku je k mání zde: http://azazelo.blog.cz/0809/proc
Chci domů, prosím, ať už mě někdo konečně vezme domů. Jsem cizí, na každém kroku a v každém slově, úplně, úplně cizí všem. Nebo mě probuď. Všechny oči jsou fontánami pokaždé jiných vod. Na cizích vodách se snadno ztroskotá. Velmi snadno. A vše je tak cizí. Kéž by mě raději nikdo neviděl, než nechápal.
Půjdu domů.
---Směješ se mi, protože mi rozumíš. To je přeci směšné. A podlé. A logické.
Den ode dne a hodinu za hodinou, každou zmenšující se částečku, jednotku času, vím jistěji a jistěji, že teď jdeme doopravdy domů. Domů!
Divím se. Dívá se, a z těch očí, můj bože, prýští neskutečný a ochromující proud porozumění. Ten, co se mi vysmívá, protože ví, že domů nedojdu, protože teď už díky továrně na jasmíny vím, že jsem... že jsem tady omylem... Ale taky vím, jaké je štěstí, dýchat tentýž vzduch, jako mnoho jiných a lepších, než jsem já. Vím, že všichni, kdo našli cestu domů, se mi smějí, je pro ně směšné moje tápání, moje neutuchající, trýznivá a ničící touha natáhnout ruku o milimetr dále a stisknout onu pomyslnou kliku - ale co bude potom?
Směšné je netušit, co člověka jednou zamrzí.
.
"Podej."
Podám.
Jdeme.
Ach proboha, kéž netuším, že se taková krása otvírá očím člověka, ať už na svět patří, či ne, jen jednou za jeho ubohý život! Proč najednou vím, že vlastně nic neznamenám, to jen pro sebe jsem hrdinou všedního dne, protože nikdo neví, jak tajně hledám skulinky ve všem, co by mohlo prolomit tu nekonečnou mlhu.
Kam to vlastně jdeme? Proč to nevím celý život, a nejméně teď, když je cíl už předem jasný? Co je to za zradu, duše člověka...
A ptá se.
"Jaké je to, být člověkem? Být každý den klamán svojí duší, která sama neví, čím bude v příští chvíli?"
Jak mám na to odpovědět. Utápět opět. Ve slané vodě... se...
Dnešní ocelová mračna jsou stále níž a níž.
Sníh se proletuje.
Komentáře (7)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk
takže...? uch. nechce se mi věřit ... ubraňme se všichni dojetí! já vidím co se stane! ve zlámanáých kostech . .... je přání nepoznané ....
vzpomínám si na to teď už přesně. dlouhá, dlouhá zamlžená kaštanová alej. kam utíkám? co jsem nestihla?
musím to vědět den ode dne víc
ale všechno tohle je tak patetické, je to tak, docela určitě, skutečně ...
brrr
vy se všichni přece jenom bojíte
já se bojím toho, z čeho vy strach mít neumíte
ale jak může být někdo tak krutý
a zavraždit svou nejnádhernější část?
já tomu světu nerozumím
nerozumím
.
.
.
uááá!
.
.
.
dokud je tep
mně zabije
mohu pomyslet
pouhé pomyšlení
na konec té mlhy
mě neděsí
jen plně se sebou už smiřuje.
.
.
12.09.2008 10:42:00 | Já Esther Ruth
Ó, jak můžeš psát tak nepateticky? Tak lehce? Kde se to v tobě bere? Kde to je? Proč? Jak? To...
To není možné.
12.09.2008 00:51:00 | ludmil
Mozarte! Můžu na tebe křičet? Stává se, že lidé na skladatele po poslechu křičí? Je mi to snad nejbližší text, který jsem kdy četl. A to dokonce jen svou jednou částí. Už ta rozhodla. Prosím, neviď mě.
Každé slovo, každý tón zní poeticky samozřejmou krásou. Ani nemohu komentovat. A vyjadřuje to mé myšlenky. Mám ten pocit.
12.09.2008 00:49:00 | ludmil
chci říct, že takhle část se mi líbí zase o něco víc, než předchozí.a až to bude celé, hodilo by se to dát vcelku někam, protože to vypadá dost nadějne.
11.09.2008 13:02:00 | neurobeat
Cestou dlouhou
Cestou domů
Koukám nikam
A vzpomínky vidím před sebou
Ano vzpomínky
Na onen prožitý kus života
Které se pomalu ze srdce vytrácejí
Nesčetněkrát jsem se prorazit zeď pokoušel
Několikrát o pomoc volal jsem
A konečně je závora zvednuta
Zátarasy strženy
Není to jen cesta někam
Ale cesta odněkud
Cesta ze ztracena domů
Domů!
11.09.2008 12:54:00 | neurobeat