Věci, které mají smysl

V labyrintech mého domu je skříň, bílá, umělá, levná, kýčovitá skříň s pochromovaným madlem na otvírání. V této vyumělkované, strohé, bez emocí dělané dřevotřísce se nachází jedna krabice, krabice, která by mohla být částí mého života, místo, v němž se slévají čas s prostorem, vzpomínkami, náladami, stesky a veselím, nostalgií i rozhořčením, znechuceními polaritou…

Pionýrský odznak, symbol především bývalého totalitního režimu, něčeho, co je pro majoritu nepřijatelné, něčeho, co udržovalo lidi pohromadě… Asociace se ZŠ (7. třída), kdy jsem se tímto hodně zabýval, doby, kdy jsem recitovával preambuli k Marxovo-Engelsovu Manifestu, čas ironie, kdy jsem se považoval za strašně velkého intelektuála a přitom jsem nevlastnil nic. Celý můj svět se skládal z analyzování jedné ztracené ideologie, něčeho, co se díky píli několika jednotlivců zvrtlo ve frašku a protiklad. Ze stejné doby pochází i vizitka, patně vystřižená (v horní části lze ještě vidět zbytky ohraničení), potřeboval jsem být důležitý a všichni důležití přeci mají vizitky, chtěl jsem být členem stáda, které mě odmítalo, chtěl jsem… Několik pivních tácků z Rožnova, ani nevím, co mi vlastně připomínají… Měly by symbolizovat jednu blbost, jednu hospodu, ale celý Rožnov je pro mě navždy spjat s něčím jiným (s někým). Stoh jízdenek, účtů a vstupenek… Památky na ČR, památky na několik let cestování s různými lidmi, přáteli i známými, kamarády i láskami, hajzlíky i opovrženci… Omluvenka z tělesné výchovy (konec 9. třídy) Dvě vizitky Radka Pavlíčka (na jedné je e-mailová adresa Zdenka Bajtla)… člověka, který ve mě probudil vztah k počítačům, člověka, kterého si strašně považuji za to, co dělá, za snahu, za… Knoflík, který jsem ztratil a za týden opět nalezl Zvoneček z Rožnova – historie sama pro sebe… Sbírám zvonečky, mám jich strašnou spoustu, ale tenhle mám nejraději, když ho mám v ruce, myslím na den, kdy jsem si ho koupil, na to dopoledne, na celou tehdejší akci, která se svou koncepcí nepovedla, jejíž cíl úplně minul účinek, ale pro mě to je stále jedna z nejkrásnějších akcí, něco, co se nejspíš už nikdy nebude opakovat… Doba, kdy zmizela přetvářka, doby, kdy jsme ještě mohli být upřímní? Čelenka z letního tábora v roce 2006 – pitomí Indiáni, únik od reality, další holka, která mi tam někde zůstala, další vztah, který jsem zničil… Kus dřeva, který jsem kdysi dávno seral ani nevím kde, kus jistoty? Stařičký mikroprocesor Intel (233MHz)… Můj první počítač Psí známka, kteroujsem rok nosil na krku Kamínek, který jsem kdysi dostal, něco, co by mělo svazovat dva lidi dohromady, vztah, který bych chtěl zničit, ale nemůžu, vztah, na kterém mi záleží čím dál tím míň, vztah, který mě užírá, ze kterého se občas cítím být zhnusený, který mě ale na druhou stranu dokáže obohatit… Ale… za kamarádství bych byl vděčnější, takhle se občas nemůžu podívat do zrcadla bez toho, abych se necítil zhnusený, podvedený, možná znechucený… Zvoneček z Prahy Miniaturní kolíček, který držel srdce… Placka „Ledová Praha“, vzpomínka na relativně nedávnou dobu Nábojnice z mosazi, kterou jsem našel v lese Kamínek ze Slovenska Smaragdový kamínek pro štěstí Srdce z kolíčku, malinké srdíčko, které asi nikdy nikomu nedám, ledaže… Jednou vlastně kandidáta mělo a vlastně ještě asi stále má, ale začínám ztrácet iluze, nevěřím na něco, co předčí zamilovanost, kterou necítím… I když, vlastně znám… odcizení předchází lásku, odcizení je ve výsledku neměnné… Bizardně tvarovaný kousek plastu Šiška s „copánkem“, další předmět, o kterém nevím, proč mi byl dán Makovice, která měla být už snad tisíckrát zlomena a zahozena, doposud jsem to nikdy neudělal Znamení ryb… Připomíná mě mě samotného, ztracené v celé té neutěšené změti předmětů. Očičková korálka, kterou jsem dostal teprve před pár dny, nevím proč, ale tuším… Moc hezký předmět, který ale nemůžu nosit zavěšený na krku, dostat ho tak od někoho jiného… Dva skarabeové ze sádry – dárek od velmi dobrého kamaráda… Dva brouci… Jeden je šedý a jeden bílý… Šedý je můj, ten bílý třeba někomu věnuji, i když začínám o tom hodně pochybovat, cítím se být…. nevím, možná uražený, možná znechucený, možná už prostě mám těchhle věcí dost, přestávám věřit v lásku jako takovou – a přiklánm se k chemii.

"Do větru jdou slova plná přání, není vůbec snadné hledat stejnou řeč. "