Dvě v jedné

Byly TAK otravný! Ani ve spánku mi nedaly pokoj. Už od narození mi komplikují život tím, jak nejsou schopné najít jediné společné východisko. Jedna se předhání před druhou, naléhají na mě. To je pořád „Já tě miluju víc, udělej tohle“. Překřikují se, vzájemně se nenávidí a člověk aby se v tom pak vyznal.

„A v klidu by to nešlo?“
„Nešlo“.

Hlava se rozdělila na dva nepřátelské tábory a schylovalo se k válce. A dost! Rozhodla jsem se jejich pomatenému hysterčení udělat přítrž.

No jo, ale jak se člověk dostane až k nim? To by přeci znamenalo opustit na chvíli sebe samu a jako na exkurzi vejít sama do sebe. Jen Bůh ví, co by za tu chvilku mohly ty dvě natropit, jestliže bych je neustále nehlídala a nekrotila.

Z toho důvodu bylo záhodno počkat na noc, kdy většina lidí bezelstně spinká v peřinkách. V takovém stavu se kterýkoliv z nás přemění zpět na malé dítě a nikomu tak nehrozí žádné nebezpečí.

A přišlo jaro. Ptáčci vesele štěbetali o novém přírůstku do rodiny, zlatavé sluneční paprsky závodily s mraky o místo na nebi. A víte co? Ty dvě to zřejmě vůbec nezajímalo a rozbrojovaly mezi sebou dál.

Na tu noc jsem čekala s obrovským napětím a velkou dávkou zvědavosti. Jak to v mém těle vlastně vypadá? A co ty dvě potvory? Žijí podle svého, ignorují veškeré zákony a o mezilidských vztazích ani nemluvě. Představovala jsem si je všelijak. A dnes přišla ta správná chvíle tu záhadu konečně rozluštit, aneb přijít jí tzv. na „kloub“.

Uprostřed hluboké noci mé tělo bezelstně oddechovalo, zatímco já stála vedle něj. K tomu, abych mohla vstoupit sama do sebe sama však bylo zapotřebí zmenšit se tak na dva milimetry. K mému štěstí byla noc a není vhodnější doba na kouzla, než právě v noci. Už nic nebránilo začátku mé mírové delegace.

Najít vchod ke každé z nich nebylo vůbec těžké. Na mém spícím obličeji, konkrétně na nose, začala blikat barevná světélka. Navíc nad každou nosní dírkou poletoval ve vzduchu nápis Hodná a Zlá. Zřejmě jejich příjmení, pomyslela jsem si.

Hádat se hned od začátku mě nikterak nelákalo. Z toho důvodu jsem dala přednost slečně Hodné. Abych si dodala odvahu, zhluboka jsem se nadechla a hrr na to.

Cesta za ní vedla po krásných dlaždičkách, vše se zdálo být dokonalé a sladěné. Na konci cesty jsem úžasem zkoprněla. Stál tam tak nádherný palác, všude běhalo tolik sluhů a zahrada kolem zdaleka překonala moji představu o nejkrásnější zahradě vůbec.

„Kde jsi kurva byla tak dlouho? Čekám na tebe už přes minutu!“. Její hlas bych poznala snad kdekoliv na světě. Vzhlédla jsem k místu, odkud na mě poprvé promluvila. Pozorovala mě z překrásného balkonu, oděná do přenádherných elegantních šatů, ozdobená luxusními šperky. Vlasy měla upravené do zajímavého účesu a namalovaná byla podle nejnovější módy.

Sluhové postávající nedaleko strachem přestali pracovat. To ji zřejmě popudilo a zařvala: „Co čumíte a neděláte? Okamžitě se vraťte ke své původní činnosti!“. Kolikrát už mi ten její hysterický záchvat otrávil život. Přestože se zdála být dokonalá, byla nesnesitelná.

Sotva jsme si podaly ruce a opět spustila tu svou: „Jak to proboha vypadáš? Snad si vážíš sama sebe, ne?“ Nečekala na odpověď, luskla prsty a já okamžitě vypadala jako ona.
„Tak je to správně a v pořádku“. Uspokojeně se usmála.
„Já o tvoji dokonalost nestojím“. Nezdvořile jsem oponovala.
„Ale miláčku. Jsi celá popletená a nevíš, co říkáš“. Usadila mě ke stříbrnému stolu se zlatými výřezy, kterému vévodil obrovský diamant, usazený přesně uprostřed.

Základní představu jsem si o ní již vytvořila. Byl čas přistoupit ke zpovědi, abych měla šanci více ji poznat.

„Odkud to všechno máš?“.
Pyšně se rozhlédla kolem sebe, s úsměvem mi nalila stříbrný nápoj lahodné chuti a odpověděla: „Všechen svůj majetek jsem poctivě získala zneužitím všech lidí, co jsem kdy kolem sebe měla. Můžou mi být ještě něčím prospěšní, tak jsem si z nich zatím udělala sluhy“.
Hmm. Její odpověď mě nepřekvapila.
„Máš přátele?“
„A k čemu by mi byli? O své dokonalosti vím, aniž by mi to někdo musel každičký moment připomínat“.
„Co děláš ve volném čase?“
Zmateně a nechápavě pohodila krásnou hlavou.
„Kde to proboha žiješ?“
„Prosím?“
„VOLNÝ čas? A kdy se domníváš, že ho mám mít? Abych byla tak dokonalá, jako teď právě jsem , potřebuju na sobě pracovat 24 hodin denně“.
„Ty nikdy nespíš?“.
„Proč mi dáváš tak zbytečný otázky? To je asi jako dotaz typu – platíš mi daň za to, že žiju ve tvém těle? Samozřejmě, že ne! Nespím. Co bych z toho měla? Nemohla bych pozorovat svoji krásu a navíc by mi mohla utéct ta správná chvíle na zneužití dalšího člověka. Jsem náročná. Chci všechno pro sebe a zároveň nechci nic dělat. Proto musím těžit z ostatních. Už tomu rozumíš?“.
„Velice mě to mrzí, ale musím jít dál. Mám před sebou ještě jednu schůzku. Sbohem a žij si ve svém světě blaze“.
„Kdekoliv, kde žiju já, tam se vždycky budu mít blaze. To si pamatuj! Věnuji ti podrobný seznam toho, co na sobě musíš změnit a jak se musíš chovat. Píšu to pro tebe už od doby, co v tobě žiju. A u tý Zlý si to užij. Umřeš smíchy, až tu ubožačku spatříš. A ještě ti dám jednu radu. Dej u ní pozor na sračky. Zatím nevedeš tak dokonalý způsob života, proto nemáš sluhy a musela bys je z těch luxusních bot ode mě čistit sama“.
„Uctivě děkuji. Ještě něco máš na srdci?“
„Kéž bys jednou byla tak dokonalá jako já. Jestliže se budeš řídit podle mých rad, mohlo by se ti to časem podařit“.

S mým odchodem opět začala chytat nevinné lidské duše, jenž zrovna nebyly ve formě a daly se snadněji chytit do jejích nástrah.

Cesta zpět se mi nezdála tak krásná, jako když jsem šla tam. Všechno se zdálo zkažené až do základu celého hodného světa. Seznam byl tak těžký a tak zbytečný, že jsem jej zahodila za první zatáčkou, odkud na mě neviděla. Stejně to její „Musíš“ jsem už slyšela tolikrát, že to znám nazpaměť.

Uff. Konečně jsem zase stála vedle sebe u postele. Co jsem viděla teď, mi docela stačilo. Jenže práce kvapná, málo platná. Poloviční práce by mi byla na nic. Byl čas jít dál. Noc se pomalu krátila.

Cestička tentokrát vedla po trávě. Všude krásná panenská příroda, vzduch byl provoněn nejrůznějšími vůněmi různobarevných rostlinek.

„Vítej v mém světě, má nejdražší“. Zvolala slečna Zlá odněkud. Rozhlédla jsem se kolem sebe, avšak kromě obrovského stáda beranů, koz a ovcí jsem nikoho neviděla.
„Ty se přede mnou schováváš?“ odpověděla jsem místo pozdravu.
„V žádném případě ne. Jen mě moje zvířátka odmítají pustit. Vydrž vteřinu.“ dodala se smíchem.
Po dlouhé době se opravdu objevila uprostřed prapodivného stáda a časem se probojovala až ke mně.
Místo chladného podání rukou mě šťastně objala a ptala se na cestu, na můj život atd. Zvířata nadělala spoustu hluku a vyžadovala neustále pozornost. Slečna Zlá k nim odbíhala, aby jim posloužila.

Působila velice unaveně, vysíleně a v obyčejných šatech i uboze.

„Kde žiješ?“
„Tady v té boudě“. Ukázala na VELMI skromný příbytek.
„Máš tam vůbec postel?“
„Moji přátelé o ni projevili zájem. Samozřejmě jsem ji přátelům darovala i se svým původním domem u lesa“. Byla na sebe hrdá a čekala uznání.
„A co z toho máš ty?“
„No přece dobrý pocit. Dokonce na mě byli tak milí, že mi na oplátku přenechali tuto boudu, protože se jim k ničemu jinému nehodila“.
„No, tak to ti vážně gratuluji“.
„Viď? Jsem šťastná, že můžu žít mezi svým stádem. Představuje pro mě smysl mého života. Takhle jsem jim nablízku a když něco potřebují, okamžitě jim běžím pomoci“.
„A kdo pomůže tobě?“
Udiveně se na mě podívala.
„Kdyby se něco stalo, moji přátelé mi pomohou“ dodala jistým hlasem.
„Kolikrát se za tebou zastavili od té doby, co získali tvůj dům?“
Mírně zrozpačitěla.
„No, už to bude pár let zpátky. Víš, oni mají spoustu práce a já nemůžu ani na minutu opustit svá zvířata“.
„Co děláš ve volném čase?“
„Žádný nemám. Pořád někomu pomáhám. Všichni mě potřebují. Jsem ráda, když se vyspím alespoň hodinu denně. Ale takhle dlouho jsem nespala už několik měsíců“.

Než jsem stačila cokoliv odpovědět, pokračovala dál.

„Moc se ti omlouvám, ale musím jít zase pomáhat. Jak tu s tebou tak dlouho postávám, zvířata jsou naštvaná. Doufám, že jsi viděla způsob, kterým musíš žít, abys byla šťastná, stejně jako já. Protože zatím nemáš nikoho, komu bys tak krásně pomáhala, daruji ti dva nejnáročnější berany, dvě ovce a dvě kozy. Uvidíš sama, že budeš nadšená“.

Utekla jsem dřív, než ty namyšlený a přetvařující se vládce její osobnosti vůbec měla šanci v tom obrovském stádu najít.

No, tak to bychom měli. Každá záhada, kterou máme šanci poznat, ztratí veškeré kouzlo. V mém případě tomu bylo stejně tak. Pochopila jsem, že jejich způsob myšlení je opravdu zcela odlišný. Nikdy mezi sebou nepřestanou bojovat o to, která z nich se přizpůsobí. Byla jsem šťastná, že mám od nich pokoj a že jsem zpátky ve svém světě.

„Mé é“ hlas kozy jsem rozpoznávala čím dál zřetelněji. Rozmrzele jsem se protáhla a šáhla pod postel pro brýle, bez kterých svět nevidím takový, jaký doopravdy je.

„Kde se to tady bere?“ okamžitě jsem změnila polohu ze spící na vyděšenou.

Zataženými žaluziemi do mého pokoje pronikalo světlo a jasné obrysy šesti zvířat nespokojeně obšlapujících kolem extrémně tlusté zlaté knihy na podlaze vysvětlovaly dva hysterické hlasy uvnitř mě.

„Jak jsi mohla zahodit moji knihu věcí, které MUSÍŠ dělat?“

„Jak jsi mohla odejít bez zvířat, kterým MUSÍŠ otročit?“

Dnes se zdály agresivnější než kdykoliv předtím. Rychle jsem vymýšlela způsob, jak se z toho chaosu kolem sebe i uvnitř sebe zbavím. Chtěla jsem žít SVŮJ život! Navíc já byla jen jedna, zatímco ony na mě byly dvě.

„Chrr“ zvířata začala ječet a hlasy uvnitř naříkat tak hlasitě, že jsem měla obavu o moje fyzické i duševní zdraví. Koutkem oka jsem spatřila samolibá zvířata v plamenech, kterými vzplály společně s knihou zřejmě poté, co se rozhodli udělat z knihy snídani.

Po pokoji se rozprostilo naprosté ticho. Zvířata, kniha i hlasy uvnitř mě zmizely.

„Proboha co to bylo za jekot?“ rozrazila matka dveře mého pokoje.

„To se ti muselo něco moc ošklivého zdát“ políbila jsem ji letmo na tvář a konečně svobodná utíkala pro své oblíbené müsli k snídani.