24.9./25.9.

Pod nabubřelým, nízkým nebem, po kterém se povalují lačné temné mraky chtějící každou chvíli zalehnout zemi a natlačit svojí existenci do těch nejzazších prostor, se rozprostírá jeviště, prkna pro největší tragédii.

Pozoruji ji s netajeným zájmem skrz zakalené okno. Připouštím si jistou zvrácenou radost a pokrytecký hnus, který spaluje stěny mozkovny při sledování toho destruktivního představení.

Za tenkou stěnou z vojensky vyrovnaných a reklamou ověnčených dřevotřískových plátů, zeje šedošedá díra. Dno je pokryto silnou vrstvou prachu a suti. Sem tam probleskne vyrudlá hněď vyčerpané zeminy. Po nerovné podlaze plouží se jako přízraky zvířata - šlachy z kabelů a ocelových lan, tvrdé a nepoddajné svalstvo železné. Pomalu, s přehnanou pečlivostí, vyhryzávají otvor do vnitřností Země, hlodají a provrtávají. Kolem nich pobíhá skupina mužiků, kteří obstarávají přísun životadárných šťáv do útrob neúprosných bestií. Se soumrakem zmizí zvěř i mužici.

Tvorové se skryjí na okrajích díry, obrovská ramena kryjí nepodobní jeřábům odpočívajícím ve skrytu moruší. Tyčí se proti ztemnělému nebi jako poslední obelisky. Neslyšně oddychují.
Mužici zatím spěchají v ještě zaprášených šatech do nejbližšího nonstopu. Tma, přerušovaná neonovými pablesky ze smějících se automatů, je pro jejich vyčerpané a vodnaté oči tím pravým balsámem. Propíjejí si napuchlé, strništěm pokryté obličeje. Vmíseni mezi ně sedí mladí áčkaři. Chtějí toliko nasávat atmosféru dělnické třídy a formovat svůj světonázor. Mnohem více se ale chtějí náležitě opít, mimo teplo rodinného krbu a záhyby matčiny sukně.

Obrovská rána v pražské tváři užívá si pod příkrovem noci ohlušujícího klidu. Červi, kteří ji vyžírají, rozlezli se a rozmělnili do ulic.
Ráno se mužici načichlí vyčpělím pivem vrátí, zvěř ožije a budou pokračovat.

Pozoruji to s neskrývaným zájmem skrz zakalené okno než jdu spát.

----

Ráno.
Spustit olověné nohy z postele nebylo nikdy těžší. Svět se otřese, když se prostydlá chodidla dotknou tmavých parket.

V koupelně cizí kudrnaté vlasy na kartáčku dokazují přítomnost někoho cizího v životě, někoho cizího v bytě. Malé a zkroucené vmotávají se do štětin a obepínají tenké dráty rovnátek. Nejde se jich zbavit jako se nejde zbavit lidí. Řvala bych, ale můj jekot nesl by se světlíkem až nahoru, kde by byl smířlivě vpuštěn jako kouř z továrního komína do povětří.
Když si omývám neodlíčený obličej oči se mi vpijí do tváře, prokreslí tmavé mapy na opuchlých lících. Oči, zarudlé a vyhaslé, znovu a znovu vraždí. V zrcadle.

Pomalu, s přehnanou pečlivostí, zvětšuji ránu. Z mikrovlnné trouby na mne pomrkává krabička codeinu, doposud neporušený alobal na platíčku. Kulatou prohlubeň jemně objedu nehtem.
Ještě bych spala.

Mužici se vrací.
Svítá.