Malé letní dobrodružství

Cokoli stane se v létě, budiž do září zapomenuto… i když někdy je to zatraceně těžký. Znáte to? To je jedna z mých rad do života a věřte mi, že když jsem ju vymyslela, ani jsem sama netušila, jak moc může být pravdivá a taky jak moc je někdy těžký zapomenout.

To léto se toho stalo hrozně moc. Jako obvykle jsem měla v plánu pár věcí, bohužel mezi ně ten rok nepatřilo cestování. Za posledních 24 měsíců jsem si to nejspíš vybrala na hodně dlouho dopředu. Tak nějak jsem tajně doufala, že i letos nějaké to moře vyjde, ale v podstatě to bylo beznadějné. Vlastně jsem měla chvíli pocit, že loni bylo všechno lepší, ale na druhou stranu, teď mě čekaly téměř čtyři měsíce prázdnin, co víc si přát.

Všechno to začalo tou hloupostí s Jirkou. Hlavně, že jsem o tom den před tím mluvila se Štěpánkou a vykládala jí, že ho sice asi mám i po těch letech ráda, ale vrátit se k němu nemůžu, protože sama nevěřím, že by to mohlo vydržet. A znovu mu ublížit? Ne, to přece rozhodně nechci. Jenže pak byla ta oslava. Pilo se. Ráďa se snažila dát nás zas dohromady (proč by jinak slavila narozeniny dohromady s ním, že? Navíc jí hrozně zaleželo na tom, abych tam byla…jak průhledné). Všechno bylo fajn. Povídala jsem si s Lukášem (dva ex na jednom místě?), pořád jsme si měli, co říct, rozhodl se, že mě naučí pít slivovicu, rozebrali jsme i problém „já a Jíra“.

Jenže večer pokračoval. Zůstali jsme s Jírou sami v pokoji, což mě dost znervózňovalo, bylo na něm vidět, že od tohohle večera čeká mnohem víc, než mám já v plánu. Pohádala jsem se s Rádi…proč asi…padla i nějaká ta facka. A pak se pilo pořád víc a víc, Rádi odpadla, tak jsem dopíjela tu Metaxu s Pincem, Jíra se mezi tím urazil a odešel, pak se zas vrátil a jak jsme potom byli oba pod vlivem, najednou jsme se líbali a k ránu jsme na gauči usnuli. Jak jsem postupem času střízlivěla, začínalo mi docházet, jakou kravinu jsme udělali, jenže jsem mu nedokázala říct, že to nejde, a tak jsme to dali zas dohromady. Jasný, on byl šťastnej a já si říkala, že to třeba půjde…JENŽE…Ale jo, byla jsem spokojená…asi tři dny.

Pak jsme se jako každý rok vydali na Zahradu. Tentokrát autem s Píďou, takže žádná veselá příhoda z cestování vlakem. Víte, jak to na Zahradě chodí. Na každýho jednou dojde a vzhledem k tomu, že Zůza i Werčenka měly to svoje za sebou (a ne jednou), logicky byla řada na mě…Logicky jo, ale to byla vlastně už loni, takže po zkušenostech z minulých let jsem ani od letoška nic nečekala, navíc jsem přece měla toho Jirku. Uběhla středa, čtvrtek a všechno bylo dobrý. Pak přišel pátek, především páteční noc, čímž to velké dobrodružství v podstatě začalo. Stalo se, co se stát mělo (a to se stává, ale to bychom odbočili). Pořád jsem si říkala, že až se vrátím domů, všechno se zas vrátí do starých kolejí, jenže ono ne. Taky jsem pořád čekala, kdy přijdou výčitky svědomí, ale ono pořád nic. Začínalo mi docházet, jak moc velká blbost to s Jirkou byla. Zamilovala jsem se a to dost. A taky dost rychle. A taky se zdálo, že je to oboustranný, takže jsme do toho najednou oba spadli.

Léto pokračovalo a já trávila všechny víkendy na Moravě. Ten problém tam byl samozřejmě od začátku, ale rozhodli jsme se ho ignorovat a užívat si. Všechno bylo krásný. Asi až moc. Jezdili jsme na fotbal, pili, jezdili na koncerty a fesťáky, koukali na Přátelé, jeli jsme s děckama na soustředění, plánovali jsme. A mně se to hrozně líbilo. Konečně se objevil někdo, kdo to viděl dál. Asi to šlo všechno moc rychle a moc najednou, ale mě to prostě bavilo. Měla jsem radost, když jsem mu mohla vyžehlit košile do práce. Dívala jsem se na něj, jak na obrázek, když vyřizoval objednávky. Měla jsem pocit, že je to ten nejlepší chlap na světě. Neviděla jsem na něm jedinou chybu. Ani mě nenapadlo, že by tohle mohlo v dohledné době skončit, proč taky… Byl milej, všímavej, úžasnej v posteli, krásně se smál a dával mi najevo, jak mu na mně záleží. Asi po měsíci jsem si uvědomila, že ho snad vážně miluju, ovšem nechávala jsem si to pro sebe, nechtěla jsem ho vyděsit. Bylo mi s ním čím dál líp. A pořád jsme plánovali. Mou nejoblíbenější kapelou se najednou stali Kameloti. Konečně jsem se naučila Zrození hvězd, protože přesně to mi tenkrát na Zahradě (a ještě několikrát potom) zpíval.

Ale jak už jsem říkala, ten problém tam byl od začátku, já ho odsunula, on bohužel ne. Vlastně mi pak došlo, že nad tím přemýšlel hrozně často. Narážky na miminka se objevovaly čím dál častěji. Když o něčem moc přemýšlíte, není to dobrý. A tak to taky dopadlo. Špatně. Nechtěl už dál ignorovat fakt, že je mezi námi tak velký věkový rozdíl a že jsme každej někde úplně jinde. Byla jsem zamilovaná a tím pádem i ochotná udělat skoro cokoli, jen aby tohle všechno pokračovalo. Později jsem dokonce slibovala věci, který byly absolutně nereálný, ale prostě jsem se snažila najít nějaký řešení. Když jedno nevyšlo, měla jsem další. Ještě by bylo dobrý dodat, že bych se nejspíš nesnažila a nic nevymýšlela, kdyby mi na Mohelničáku najednou neřekl, že mě asi fakt miluje. Po těch slovech jsem měla pocit, že ho nemůžu nechat jen tak odejít. Ten víkend nám totiž bylo strašně dobře. A může to znít blbě, ale bylo na něm prostě vidět, že je mu se mnou dobře, že je šťastnej. Bohužel on už byl rozhodnutej. Ať jsem dělala cokoli, na jeho rozhodnutí se nic nezměnilo. Protože on už přeci musí dělat věci, který jsou správný, nezáleží na tom, co cítí. A tak jsem byla zase pěkně zpátky ve starých známých kolejích. Ale tentokrát mi bylo fakt hrozně. Nikdy jsem nechápala, jak může člověk dopadnout takhle blbě jen kvůli chlapovi a najednou jsem byla zářivej příklad. Za celý týden jsem se pomalu ani nezvedla z postele, zírala jsem do stropu, brečela, nejedla (ne na protest, ale prostě mi bylo ze všeho špatně).

Pořád jsme si psali. Pořád jsem doufala. Jeden den se neozval vůbec, pak mi zas psal broučku a sluníčko a mě to udržovalo v tý blbý nejistotě, ve falešný naději. Týden na to mi začala škola. Nový prostředí, neznala jsem vůbec nikoho a ještě bylo hnusný počasí. Říkala jsem si, o kolik by to bylo všechno jednodušší, kdybychom byli spolu, kdybych se prostě mohla sebrat a po škole za ním odjet, zůstat tam až do rána. Pořád jsem v něm viděla toho úžasnýho pána. A pak se jednoho dne ukázalo, že vůbec tak úžasnej není. Že důvod našeho rozchodu byl trochu někde jinde, že ten důvod má celkem konkrétní jméno. V tu chvíli jsem se z tý veliký lásky vyléčila. Najednou to šlo rychle. Vsadím, že takhle dokonale rozdrcený perníkový srdce jste ještě neviděli. Dívala jsem se zpátky a byla jsem naštvaná čím dál víc. Proč sakra jezdil k nám, proč jsme jeli na Kameloty, proč tvrdil, že o tom musí přemýšlet, proč jsem jela na Dostavník, proč mi tam říkal, že mě asi miluje a proč brečel, že se z toho bude dlouho dostávat? Proč jsem zůstávala až do pondělí, proč se dělo, co se dělo a proč mi prostě nemohl říct pravdu. Měla jsem asi milion otázek. Nic nedávalo smysl. Připadala jsem si najednou neuvěřitelně naivní. Dokážu pochopit, že vztah nevyjde, dokonce dokážu pochopit, že může člověk potkat někoho jinýho (koneckonců jsem to sama zažila, že), ale nesnáším, když mi někdo lže a dělá tím ze mě idiota. Nechal mě vymýšlet nová a nová řešení, tvrdil, že o tom musí přemýšlet, jak je mu smutno, ale že s tím nemůže nic dělat. Bla bla bla bla bla. Tohle přece není ten člověk, se kterým jsem strávila léto. To není ten, o kterém Jelša tvrdil, že když si s někým začne, tak je to na dlouho.

Byla tam ještě jedna věc. Věc, díky níž jsem se dozvěděla tuhle pravdu. Tu pravdu, že to nemělo jiskru, že je nějaká ona. Věc, která nešla vyřešit správně, protože každé řešení bylo špatné. Věc, která přišla moc brzy a přitom i pozdě. Věc, o které se tu rozepisovat nebudu. Za dané situace a okolností jsem se rozhodla jít jednodušší cestou. Věděla jsem, že ať se rozhodnu jakkoli, budu si to jednou vyčítat. Ukázalo se, jak moc jsem v tomhle ohledu slabá. Zvolila jsem to menší riziko. Asi toho budu litovat, ale v tuhle chvíli bych na to vážně neměla.

Léto skončilo a moje „velká“ láska neboli Malé letní dobrodružství taky. Už zase jsem přišla nejen o ni, ale i o ty lidi kolem a to mě dost mrzelo. Pro mě už asi naprosto klasický scénář. Ale co, mám před sebou úplně nový život. Nové lidi, nové zkušenosti, nové projekty. A až mi zas bude dobře, začne celý tenhle kolotoč nanovo. Však mě znáte. Čím víc si budu něco přát, tím spíš dostanu pravý opak. Můžu jen doufat, že se ten scénář jednou zásadně změní, tohle je už totiž trochu stereotyp (asi budu cynická, aspoň mě pak takový věci nerozhází?) Jsem zkrátka nepoučitelná…