Kluci z krabice

*

 

Zimní, chladné a studené slunce zmizelo, prostě se někam ztratilo.

Ze všech stran se na mne valí neprohlédnutelné zdi těžkého a mokrého sněhu.

Vidím si tak akorát na špičku nosu. Setřepu ze sebe studenou bílou nadílku a honem odemykám dveře auta.Vedle sebe položím své zavazadlo a sundám si rukavice. Ještě zkřehlými prsty startuji zapalování. Motor chytne asi po minutě a já si oddechnu. Kola se mi ale pořád protáčejí a protáčejí, až z nich vysoko do vzduchu stříká žlutá a špinavá sněhová mazanice.

Podaří se mi vyjet, okamžitě zapínám rádio a poslouchám ,, sněhová kalamita postihla celou českou republiku, hlavně severní Moravu a Slezsko. I přes stoprocentní nasazení silničářů se nedaří nové a nové přívaly sněhu odklízet a proto, kdo nemusíte nevycházejte vůbec ven! " povzdechnu si nad tak optimistickými zprávami a sáhnu do kapsy pro pomádu na rty.

 

Najednou se moje zavazadlo pohne a já se kouknu na starou deku, ze které vykoukne malý čumáček se střapatým uchem. Je to můj pes, moje malá dvoukilová fenečka jorkšíra, která mne pokaždé doprovází na cestách.

Pohladím ji, neboj Kessy, už jedeme, za chvíli tady bude teplo. Rozcuchané tmavé tělíčko se zavrtí hlouběji do deky a jen podle střihajících uší poznám, že nespí, že všechno kolem nás bedlivě sleduje.

 

Jedu pomalu a za sebou nechávám zapadlé a stále se točící kola aut a autobusů, které dneska neměli takové štěstí jako já. Řidiči donekonečna tůrují řvoucí motory, přitom křičí a mávají rukama. Nakonec znechuceně vyskakují, berou do rukou lopaty a odhazují rozježděnou sněhovou břečku z poza kol. Lidi pomalu ťapkají a šourají se vyšlapanými chodníčky, zamotaní do čepic a šálů.

Po levé straně míjím zaváté, opuštěné a tmavé budovy staré, teď už v zaslouženém klidu odpočívající koksovny Karolínky. Strmě vyčnívající komíny, poskládané ze špinavých a zašlých cihel nechávám za sebou. Po pravé straně mě doprovázejí zasněžené pahýly pusté aleje stromů.

 

Ach, Ostravo, ty můj prazvláštní domove, stejně tě mám ráda, ale pořád před tebou někam utíkám! Opatrně, slepičím krokem vjíždím na dálnici a poslušně se zařazuji do dlouhé kolony. Tak, a teď stojím i já. Na chvíli vypnu stěrače a sleduji, jak se bílé vločky přede mnou rozplesknou na tisícero drobných ledových krystalků. Protáhnu se, Kessynku zamotám více do deky a lokty se opřu o volant.
Dívám se ven do nekonečné, smutné šedi, tím směrem, kde tuším, že kdysi svítilo slunce a mé myšlenky se začínají z tohoto místa vzdalovat. Troubení, třískání dveří, nadávání a klení je mi už natolik vzdálené a cizí.

 

A já, já jsem znovu tam, na tom jiném místě a v jiné době, tam, kde mě vzpomínky mému srdci nejmilejší opět a znovu zanesly.

 

 

*

 

 

Pozdní jaro se přehouplo v první bezstarostné dny léta.

Po čerstvě posekané trávě se pomalu trousily okvětní lístky odkvetlých pivoněk a ve výklenku staré potlučené zdi pískaly od časného jitra, až do brzkého večera drozdí holátka.

Na ospalé město se snesl měsíční soumrak.

 

Sedím na parapetu malého pokojíku a přivřenou skulinou v okně pozoruji tmavou oblohu plnou zářících hvězd.

,,Která bude asi ta moje šťastná?,, pomyslím si.

V přítmí malé lampičky si pohledem najdu Kessynku a zavadím o její tlusté a lesklé bříško.

Co chvíli čeká štěňata a já do ní teď vkládám veškeré své plány a naděje vlastnit tyto rozkošné a rošťácké pejsky dva. Leží na pánečkově propocené košili, kde si každou chvíli hrabáním vytváří místečko k porodu.

Opatrně ji vezmu a přenesu zpět do jejího pelíšku. Vstane a znovu mi uteče na její milovanou košili. Podle ultrazvuku vím, že má v sobě štěňata pouze dvě. Nyní už jenom tajně doufám, že  jedno z nich bude fenečka. Kluka si dovolit nemůžu, vím pes a fenka, to by určitě nedělalo dobrotu.

První narozené štěně je na světě a já jsem nepřehlédla to, co tam kluci mají. Znejistila jsem, ruce se mi zpotily a začala jsem netrpělivě pochodovat kuchyní dokolečka. Asi za dvě hodiny se narodilo štěně druhé a mě se zklamáním roztřepala brada a podlomily kolena.

Byl to znovu kluk!

,, Proboha co jsem komu udělala?" To snad ani není možné! Naprosto jsem nechápala. Nevím ani, jak dlouho jsem tam opřena o studenou zeď stála a tupě na ně zírala.

Čas se mi najednou zastavil. Potom jsem je znechuceně popadla a strčila i s Kessynou do pelechu.

 

Vlezla jsem do postele, v koutcích očí zatlačila neposlušné slzy, honem spolkla prášek na spaní a snažila se z toho šoku vyspat. Jak jsem si přála, aby to všechno byl jenom zlý sen!

 

Ráno jsem zdrceně vstala, okamžitě si uvědomila holou pravdu, narychlo posnídala a uvařila si horkou a silnou kávu.

Se skříženýma nohama jsem seděla před pelíškem a přemýšlela o nich.

Za pomalého usrkávání, jsem se jen nerada loučila se svým dvouletým snem.Všichni tři byli v pořádku, Kessynka schoulená do klubíčka je zrovna kojila. Aspoň za to jsem potichu poděkovala. Moc jsem toho sice neviděla a abych řekla pravdu, už mě to nikterak ani nezajímalo.

I nenazvala jsem ty malé zrovna pěknými jmény a šla si po svých.

 

V pozdní odpoledne mi to přece jen nedalo a já se překonala pelíšek podrobněji prozkoumat.

Vytáhla jsem je zpod bříška mámy a oni se jen neradi, s jemným mlasknutím pustili cecíků. Leželi mi oba v rozevřené dlani a já s potěšením konstatovala, že moc krásy nepobrali. Podobali se dvěma malým, černým sametovým krtkům.
Jen nad očima, náprsence a nožičkách se rýsovala skořicová skvrna.

Jeden se trošku odlišoval, byl o kapánek větší, asi se narodil jako první. Usoudila jsem. Oči měli oba zavřené, víčky k sobě pevně slepené. Když jsem se dotkla holého, jen po krajích jemně opýřeného ucha, připadalo mi, jako by ani živému tvorečkovi nepatřilo, jako by bylo celé z umělé hmoty.

Znovu jsem zavadila zrakem o dva pindíky trčící k výšinám. Nespletla jsem se, byli to bráškové. Něco mi tady přece jen nehrálo. Kessynka mě pořád pronikavě sledovala a vůbec nespouštěla z očí.

Provinile jsem si uvědomila, že jsem ji ani jednou nepochválila a ona se přece tak snažila. Jemně jsem ji zatahala za ucho a něžně ji hubovala.

,,To víš , že jsou krásní,, přímo překrásní!" Ale příště to musí být holka, rozumíš mi ty jedna malá potvoro?" Láskyplně mi olizovala prsty a šťastně vrtěla ocáskem. V bystrých očích jsem konečně spatřila plamínky štěstí.

 

Spokojená hlavička se hrdě vzpřímila a teprve nyní bylo všechno v pořádku a z nás dvou byly zase ty staré,dobré a nerozlučné kamarádky.

 

A tak k nám v jeden červnový den, hned na začátku léta, přišli dva kluci, dva kluci rarášci, jeden větší a druhý o kapánek menší.

Kdykoli jsem procházela kolem pelíšku, zastavila jsem se, hladila a šimrala je lehce po tělíčku.
A právě v tuto tichou chvíli, v tento okamžik, se mi rozblesklo v hlavě a já pochopila, že je jednou budu mít ráda až moc.

A taky jsem naprosto bezpečně věděla, že je mám ráda vlastně už i nyní!

 

 

*

 

 

Za oknem v truhlíku nasadily pelargonie první drobná poupata a ty se předháněla, které z nich nejdřív zvítězí a bude blíž k hřejivým paprskům slunce.

,,Jakou asi budou mít barvu?" zajímalo mne.

Oba kluci se nám zdárně prospali a procumlali do věku dvou neděl. No moc zábavy si s nimi zatím neužiji, pořád jsou přisátí k mámě, mlaskají a pijí. A když dopijí spí hezky vedle sebe na zádech a poškubávají tlapičkami ve vzduchu. Jsou tlustí, jak válečci a mají problém se překulit ze zad na bříško.

 

Zato naše Kessynka, to je máma k pohledání.

První dva dny hlídala kluky jako oko v hlavě, věděla o každém našem pohybu, div jsme se nesměli do pelíšku ani kouknout.

Seděla na nich vzorně jako kvočna na kuřatech. Potom, když si odběhla, aby se vyčurala, vzal jí páneček jedno štěně a schoval ho k sobě pod pyžamo. Což o to, štěně klidně spalo dál. Kessynka, když se honem vrátila skočila do pelíšku, uvelebila se a začala znovu ostražitě hlídat.

Ale už jen jedno štěně, o druhém neměla ani ponětí. Velice mě to pobavilo. Od té doby jsem si o ní jako o mámě myslela své.

 

V noci, když jsem opatrně otevřela dveře do kuchyně, slyšela jsem okamžitý a rychlý skok z křesla vystlaného polštářem, rovnou do pelechu.

Vždycky jsem se usmála, byla to zkrátka máma flegmatik. Ani se jí nedivím, určitě ji z toho neustálého sezení a kojení muselo bolet celé její malé tělíčko.

Ale ráda, ráda ta panečku, uměla mít!
Naše Kessyna nebyla nikdy žádný bojácný pes. Na svoji velikost byla vlastně obrovsky odvážná. Na Silvestra klidně aportovala hořící prskavky a nosila je domů.

A když byla pořádná bouřka,vyběhla na balkon a štěkáním zaháněla hromy a blesky. Nikdy v životě jsem se s tímhle u žádného psa nesetkala. Ale jednu slabinu měla. Bála se velice moc výšky. Vzpoměla jsem si na jednu příhodu z loňského léta.

 

Byly jsme na chatě. Kessynka většinu dne trávila běháním po zahradě a v noci ke mě přitulená, mne zahřívala svým teplým tělíčkem.

Na druhý den, v sobotu ráno, jsem vstala o deváté a šla si umýt zuby. Kartáčkem jsem si do jednoho ťukla, ten zub bolel!

Moje špatná nálada vyvrcholila, když jsem se ve dveřích srazila s manželem, který mě něčím děsně hloupým vytočil. Byla z toho hádka jako děs. Vyletěla jsem po schodech do druhého patra, kde jsem skočila na postel a hystericky se rozbrečela.

Na tom všem by nebylo nic divného, až na ty schody.

Byly to ty chatařské schody, u kterých se zdálo jako kdyby neměli dno.

Z posledního schodu nahoře jsem viděla všechno, co se děje dole v přízemí. Přitáhla jsem si popelník a roztřesenýma rukama si honem zapálila. Vydechovala jsem obláčky dýmu směrem ke stropu, nadávala na život a pomalu se uklidňovala.

Potom jsem se otočila k otevřeným dveřím a ruka s cigaretou mi zůstala trčet někde uprostřed. Vyděšeně jsem se dívala před sebe na malé třepetající stvoření stojící přesně na tom posledním schodě.

Byla to Kessynka, zapoměla jsem ji v přízemí.

Rychle jsem vyskočila a popadla ji do náruče. Srdíčko jí tlouklo jak na poplach a já si s hanbou uvědomila, co musel ten pejsek vytrpět, když se o mne tak bál, že za mnou kráčel schod za schodem, stále výš.

Nepamatuji si, kdy jsem se tak naposledy styděla. Sama za sebe, za své rozmazlené chování a za své sobectví.

 

Ano, je to tak, Kessynka mě odnaučila kouřit.

 

 

*

 

 

Dusný večer sebou přinesl letní bouřku a milosrdný déšť aspoň na chvíli pohřbil městský smog.

Střechy domů se leskly v ranním slunci. Dokořán otevřeným oknem jsem jsem dýchala ochlazený vzduch.

Prohlížela jsem si svoji malou zahrádku na římse, to jediné, co jsem si tady mohla dovolit. Vlastně ne to jediné, vždyť jsem ještě měla Kessynku a ty dva kluky cucáčky. Ty jsem sice měla jenom na malou chvíli, ale i ta malá chvíle bude určitě stát za to.

Pelargonie v truhlících hrály všemi barvami.

Růžová pnoucí střídala bílou plnokvětou, ta zase popínavou fialovou s proužky a uprostřed vévodil francouzský sytě červený muškát.
Aha, to už budou našim klukům tři neděle. Oba začínali pomalinku vidět.

 

První spatřil světlo světa větší, menší bráška nezůstal dlouho pozadu. Přivřená očka byla zatím zakaleně modrá, dívaly se jiným směrem, jako by byly slepé a do hlavičky vůbec nepatřily. Ale do dvou dnů se srovnaly a rozjasnily. Teď na mě živě z obou tvářiček pokukovaly.

Když kluci prokoukli připadali mi ihned o hodně hezčí. A jim ten svět připadal taky určitě o mnoho hezčí, jelikož jsem je hned následujícího dne přistihla vystrčené předními tlapkami ven z pelíšku.

V hlubokém rozjímání pokyvujících hlaviček přemýšleli, jak popostrčit své oplácané zadečky a překulit se na koberec.

 

Ale co se nestalo tento den, stalo se hned druhý, protože kluci rostli jako z vody a byli čím dál vynalézavější. Potom jsem je zásadně nacházela jednoho pod psacím stolem a druhého pod televizí. Chodit samozřejmě ještě neuměli, zato v plazení vynikali a já je palcem nohy zastrkávala znovu a znovu do pelechu, anebo jim udávala aspoň stejný směr.

A když se za celý den unavili, nacházela jsem je stočené v klubíčku zrovna tam, kde usnuli. Potom jsem je opatrně brávala do rukou, tak, abych je nevzbudila a přenášela do pelíšku.

Každý den než jsem před spaním vlezla do postele, jsem jim šla popřát dobrou noc. Přituleni vedle sebe pravidelně oddechovali. Jen když se jim něco zdálo, ze sna poknikávali.

 

,,Tak bráškové, dobrou noc a ať vás blešky koušou celou noc!"

 

 

*

 

 

Začaly dozrávat třešně.

Dole v krámě ,, U Jonnyho" jsem si koupila dva kornouty a kšiltovku posunula do čela. Držíc se zábradlí, vyběhla jsem schody po dvou.

Bylo pekelné horko a džíny se mi za tu chvíli přilepily na stehna.

Kluci se zdárně proplazili do věku čtyř neděl. Dneska jim byl měsíc.

Odemkla jsem dveře bytu a vtrhla do pokoje. Pelíšek jsem přikryla prádelním košem a po jeho nadzvednutí vypadli oba dva na deku.

 

Najednou se nožičky narovnaly, tělíčko nadzvedlo a kluci si poprvé vykračovali.

Pravá, vysoce zvednutá tlapička střídala levou a tělíčko se přitom celé třepalo.

Za chvíli se nožičky rozjely na všechny strany a kluci leželi znovu nataženi na bříšku. Později, když se touto kolébající chůzí rozběhli a rychle zastavili, většinou spadli na hlavu. Když se rozběhli pomalu, spadli na zadek.

Teď už jsem je od sebe i bezpečně rozeznávala.

Menší, měl kratší černou srst, fousky barvy písku, nožičky a náprsenku skořicovou. Větší, v barvě brášku nezapřel, jenom srst měl samou kudrlinku.

Co se týče povah, měl každý úplně jinou. Menší byl živější, rád byl všude první a všechno prozkoumával. Říkala jsem mu Čiperka.

Druhý mu utíkal většinou v patách, ale při jeho objemu bříška rychle usnul, nazvala jsem ho tedy Cumlíkem.

 

Najednou pro kluky nastaly dny plné her a dovádění.

Pasovali se bezzubými tlamičkami, jak dva statní dinosauři. Šermovali se tlapičkami, ožužlávajíc si uši, končíc někde u ocásku.

Z mámy si udělali doslova trampolínu, skákali jí po hlavě a po bříšku. Dokolečka jí chňapali po dlouhé srsti a ona s tichým, klidem sobě vlastním, držela jak hloupá.

A když jsem tak seděla v křesle pokoje a pode mnou profrčel rychlostí blesku deseticentimetrový jorkšírek rovnou do kuchyně, pochopila jsem, že je musím někam strčit, zkrátka nějak ohradit. Takhle to bylo leda tak dobré, abychom je zašlápli anebo přivřeli dveřmi.

 

A tak donesl jednoho dne páneček krabici, pěkně velkou, lepenkovou, takovou tu od televize, a klukům se radikálně zmněnil život.

Dovedla jsem si živě představit jejich štěstí, když se jim veškeré krásy obývacího pokoje ztratily ve čtyřech papírových stěnách.

Byli tam přeneseni rovnou i s pelíškem a přední stana krabice byla pořádně zabedněna.

Teď se zevnitř ozývalo nešťastné kňučení, mručení, ňafání, vrčení, dokonce i poštěkávání, za nervydrásajícího a nepřetržitého škrábání na přední stěnu.
No, to víte kluci, nedá se nic dělat, budete se muset naučit v životě i poslouchat.

Co byste to jinak byly za psy!

 

A tak jsem je šla večer uklidnit, polaskala je po hlavičkách a čichla k jejich čumáčkům, které pro mě voněli více než ten nejvzácnější a nejdražší parfém na světě.

Voněli totiž po mámině mléku!

 

 

*

 

 

Včera jsem trochu ponocovala.

Procházela jsem se s Kessynou úzkými chodníčky a vychutnávala si teplou a tichou noc.

Ve svitu lampy jsem sledovala křižující a svištící malé tělíčka, která padala se žuchnutím přede mne na zem.

Rojili se chrousti. Dopadli vždycky na krovky a nožičkami hrabali do vzduchu. Byla jsem jimi tak fascinovaná, že jsem úplně ztratila pojem o čase. Za prvé jsem nevěřila, že chrousti ještě vůbec existují a za druhé, že se s nimi setkám v nejrušnější části města.

Kessynka vzrušeně běhala kolem mě, čumák zabořený v každé psí značce a se zájmem četla všechny poslední žhavé novinky.

Domů jsme přišly pozdě. Kluci už dávno spali spánkem pětinedělních štěňat.

 

Usnula jsem v kuchyni na divanu, peřinu přetaženou přes hlavu a krabici strčenou v obývacím pokoji.

Oba kluci vstávali vždycky hodně brzy a potom se dožadovali kňučením a škrabáním dostat ven z krabice. Měla jsem to už zmáknuté, byla to ode mne jenom malá finta. Večer jsem přehodila přes krabici deku a kluci spali jako dva budulínci, až do pozdního dopoledne.

Když se mi ráno podařilo otevřít jedno oko, spatřila jsem přivřenými dveřmi, malého Čiperku šťastně pobíhat po pokoji, čichat ke všem skvrnám na koberci a radostně k nim přidávat další.

Utekli z krabice, přední strana lepenky povolila a oba kluci se dostali za toliko vytouženou svobodou.

Cumlík se pravděpodobně snažil prošmátrat za obývací stěnou, ale jeho vlastní pupík ho zradil  a on se ocitnul v pasti, kde okamžitě usnul.

Posbírala jsem je z koberce a šoupla do pelechu, kde nerušeně spali dál.

Ze začátku byl můj oblíbenec malý Čiperka, ale Cumlík se dostal hned na jeho místo, když na mne jednoho dne začal vrtět ocáskem. Nebyli hloupí, stoprocentně mě už v tomhle věku poznávali.

Osobně si myslím, že opravdové chvíle štěstí prožívali na mých bosých nohou v cuklích. Oba se ke mě přiřítili, pak se zarazili a začali důležitě očichávat pantofel i s nohou. Nakonec odhodili veškeré zábrany, lízali, kousali, žužlali a cumlali mi všechny prsty.

Vrchol čísla byl namáhavý výstup na trepku, z které tlamičkami dosahovali konec tepláků a potom ztrácejíc rovnováhu, padali oba, jak hrušky na zem. A co se teprve dělo, když domů přišel páneček.

Z jeho nohou byli úplně v transu! Seděli před ním jak dvě malé kobry, co mají zrovna co do činění s fakírem. Potom tuto hru ,,lezení a padání z trepek" opakovali ne jednou jako u mě, ale pořád dokolečka s tím rozdílem, že z jeho prstů jsem je nemohla vůbec odlepit.

Přicházela jsem tomu pomalu na kloub, pánečkovy nohy totiž vždycky a zaručeně příšerně smrděly.

 

Ale to jsem už věděla, že se z mých štěňátek stávají správní malí pejsci, kteří budou potřebovat svoje vlastni pány, svoje vlastní rodiny, a že já je nemůžu mít věčně.

S hrůzou a úzkostí jsem se začala děsit dne, kdy ráno místo radostného poňafávání, najdu bednu prázdnou.
A tak jak jsem tehdy s radostí připočítávala dny, které Kessynce chyběly do porodu, tak jsem nyní s bolestí v srdci, začala dny pomalinku odečítat.
Čas loučení se neúprosně blížil!

 

 

*

 

 

Nastal čas svaté Markéty a slunce nemilosrdně pálilo. Klasy obilí zlatě dozrávaly a čekaly na žně.

Ale my, tady ve městě jsme to vůbec nepostřehli.

Skoro všechno bylo vybetonované.

Vzadu, na tom kousku trávy, poskakovali vyvedení drozdíci. Znovu a znovu vzlétávali do výše a pak padali, jak malé oblázky zpátky na zem, kde pískajíce oznamovali svojí mámě nepovedený cíl svého letu.

Zadívala jsem se na ně a napadlo mě, jestli to jsou ti malí drozdi z toho našeho výklenku.

 

Zadním vchodem, rovnou ze dvorů, se stydlivě a tiše šinul zástup dětí, klepajících na naše dveře. Přišli se podívat na štěňata.

Ruce měli po lokty špinavé, tvářičky umouněné a já naoko hubujíc je hnala do koupelny.

Potom se rozplývaly nad krabicí... kluky tahaly, muckaly a hladily, v očích jiskřičky radosti. Čiperka je zvědavě a trošku nedůvěřivě očichával, zato Cumlík si radostí div neuvrtěl ocásek.
A potom jednoho dne, hrajíc si s Čiperkou, mě zabolelo v palci, ostré píchnutí malých jehliček. Čiperkovi se prorazily první mléčné zoubky a cumlíkovi se rýsovaly každou chviličku.

 

A tak jsem jim rozmixovala syrové hovězí srdíčko, jak mi bylo doporučeno, a na nerezové misce jsem jim ho předložila.

Prvně k němu nedůvěřivě čichali, podezírajíc mne, zda je nechci otrávit.

Po ochutnání prvního sousta se rozklepali vzrušením nad takovou dobrotou, že by jim mohli závidět i čistokrevní ratlíci.

Vlezli až do misky a za chvíli měli srdíčko úplně všude. Na nose, na uších a tlapkách, na zádech, na koberci, jenom ne v bříšku. Další krmení dopadlo mnohem lépe a kluci upadali s plnými pupíky do narkotického spánku.

Jejich společné hrátky neměly konce, předbíhali se v tahání ponožek, pantoflí, hraček a novin. Žužlali společně rohy krabice, jako by ji chtěli potrestat za svoje vyhnanství. Honili se dokolečka kolem stolu, pořád se pletli pod nohy, pošťuchovali se a navzájem jemně kousali.

Nakonec po vydatné dávce syrového masa, dobře zapitého mateřským mlékem, se doplazili do pelechu, kde v objetí odpočívali, šibalsky na mě pomrkávajíc. Oba dva už byli zadaní a já vždycky při procházení kuchyně, jsem s těžkým povzdechem upřela oči na jeden červeně zakroužkovaný den v kalendáři. V ten den si pro ně měli přijít kupci. Neměla jsem si na ně tak moc zvyknout a já si přece zvykla.

Ten čas s nimi tak rychle utekl. První ty dny, nakonec i týdny a byl tady poslední večer. Televizi jsem brzy vypnula a v šerém tichu bytu jsem si nešťastně vychutnávala naše společné okamžiky.

 

Dvě malé hlavičky vykukovaly ven z pelíšku a byly nezvykle hodné a tiché. I oni si zvykli na mě, uvědomila jsem si a pak jsem usnula. Ráno před svítáním jsem procitla, těžce vstala a koukla do krabice.

Oba dva tam bezstarostně spinkali, přitisknuti vedle sebe, tak jak to dělávali vždycky, pěkně bříškama nahoru.

 

Jen klidně spěte kluci, mám takový pocit, že dnešní noc toho moc nenaspíte.

Bude se vám stýskat po teple jednoho po druhém, mámě a možná malou trošičku taky i po nás.
Jen ještě klidně spěte dál!

 

 

*

 

 

Probudila jsem se do škaredého a pošmourného rána. Všude byla tma a já si musela v kuchyni rožnout, abych vůbec našla konev na kávu. Pořádně mžilo a nebe bylo zatažené minimálně na týden.

 

Jako kdyby se i v tento den, kterého jsem se tak obávala, dokonce i počasí proti nám spiklo.

Rychle jsem si opláchla obličej, vlasy stáhla gumičkou a zběžně se nalíčila. Vyšla jsem ven a Kessynu pustila na dvorek.

Stála jsem na schodech pod střechou, tak aby na mne nepršelo, zhluboka dýchala a na prsou mne tížilo.

Z naproti stojícího kaštanu se zakroužil schovat pod vikýř pár dospělých drozdů. Můj pohled upoutala, hned pod našim oknem, první rozkvetlá Kateřinka. Věděla jsem co to znamená.

Léto se vlády sice ještě nevzdalo, ale podzim, podzim už na sebe upozorňoval. Nenechal se přehlédnout, opět na nás nezapomněl. Kessynka se v tom dešti vůbec nezdržovala, tak jsme byly doma hned.

 

Sotva jsme vešly dovnitř zadrnčel zvonek.

Přišli kupci, noví majitelé kluků.

Všechno to vítání, potřásání rukama, vyřizování formalit, instrukce, rady a nakonec placení, jsem vnímala,jako kdybych spala, jako, kdybych tady duší nepatřila.

Kluci byli stateční, jen při dotyku cizých rukou se jim roztřásla tělíčka i s ušima.

 

 

A tak, jak šli v dosavadním životě, hezky jeden po truhém,  když jeden prohlédnul, druhý nezůstal dlouho pozadu, když jeden začal chodit, druhý ho hned následoval a když jednomu narostli první zoubky, druhému se rýsovali co chviličku. Tak šli jeden po druhém i nyní.

První odnesli Cumlíka, byl šikovný, nekňučel. Byla jsem mu za to vděčná. Když odnášeli Čiperku a já na něj naposledy pohlédla, spatřila jsem v jeho očích stopy paniky.

Více jsem toho neviděla, jelikož jsem urychleně za sebou třískla dveřmi.

Stála jsem za nimi, po tvářích mi tekly slzy a já jimi skrápěla pomačkané bankovky v ruce.

Kolem mne se rozprostíralo tíživé ticho, jen déšť zrychlil své bubnování a já smutně koukala na opuštěnou lepenkovou krabici.

 

 

*

 

 

Moji milí kluci, ode dnešního dne budete poznávat jiný svět, budete objevovat krásy nového života a hlavně, hlavně se budete učit milovat svého pána.
Mějte se v tom světě dobře, bráškové moji malí a nezapomeňte, nikdy nezapomeňte na slušné vychování!

 

*