Holka z Domova

Vzala jsem si holku z dětského domova a tím to všechno začalo. Teď stojím před vraty oné instituce a křičím do oken.
„Tu ji máte! Vezměte si ji zpátky!“

Ano, selhala jsem, je to moje chyba, to nepopírám. Ale já už to dál nevydržím. Obětovala jsem jí roky života, milovala ji jako svou vlastní a stejně to bylo všechno k ničemu. Pět dlouhých let.
Tisíckrát jí odpustíte, že vám něco zatajila. Ona to udělá po tisícáté první.
Někdy mi přišlo, že mi to dělá naschvál. Když jsem si ji vzala do pěstounské péče, bylo jí dvanáct let, v domově byla necelého půl roku, předtím nezažila týrání ani nic podobného, stálo o ní ve spise. Její matka onemocněla vzácnou nemocí, a aby měli na léčbu, utratil její otec veškeré peníze. Sousedi na ně poslali sociálku. Šestnáctiletého syna jim nechali, skoro dvanáctiletou dceru umístili do domova. Rodiče potom zjistili, že jejich finance se už asi nezlepší a podepsali souhlas s nabídnutím holky k pěstounské péči. A to jsem se jí ujala já.
Nechápu, proč proboha zrovna já?

Když k nám přišla, byla zamlklá, nesdílná, chladná a někdy až zlá. Na pubertální dítě příliš tichá. Říkala jsem si fajn, to se ještě změní, dítě toho už zažilo, musí si zvyknout...
Buď si nezvykla, nebo už je prostě taková. Nikdy se ale nezměnila k lepšímu.
 Dál se vídala se svou biologickou rodinou, až do loňského léta, kdy kvůli léčbě matky celá její rodina odjela do Ameriky. Ani nebrečela. Někdy jsem měla pocit, že je až bezcitná. Na srazech pěstounů někteří mluvili o krádežích, útěcích z domova...
To moje přijatá holka nikdy nedělala. Přesto se s ní nedalo žít.
Byla apatická, lhostejná... Ale nejhorší bylo to, že nám všechno zatajovala. Odmítala se mnou mluvit, nikdy neodpověděla ani na obyčejnou otázku jak jí je. Možná náma všema krajně pohrdala. Přemlouvala jsem ji, snažila se navázat s ní kontakt, naučit ji mluvit.
Učila jsem ji to pět let, aby přede mnou dál utíkala, vytrhávala se z objetí a schovávala přede mnou všechno, co pro ni bylo důležité a co jsem se měla dozvědět.
Snad to byly jen hloupé malichernosti a já ji milovala, a proto jsem si ji nechala u sebe tak dlouho.
Ale pohár jednou přeteče. Zase mi nic neřekla.
Neřekla mi, že se s kamarádkou, pokud to vůbec kdy její kamarádka byla, ztřískaly do němoty a vyslýchal je kvůli tomu policista.
Neřekla mi, že jí napsala pravá matka, že jejich pes, kterého ona milovala, zemřel.
Neřekla mi ani to, že jí je smutno. A spoustu dalších věcí.
Když jsem se ji snažila něčím potěšit, házela vražedné pohledy a vztekala se, ať jí dám pokoj navždy. Trvalo to moc dlouho, já na to prostě už nemám. Je to hnusné já vím...
Ale ne, nemám.

Stojí kus ode mě a mračí se. Ředitelka domova říká něco o tom, co bych dělala, kdyby ta holčička byla moje vlastní.  Zdali bych ji prý taky dala pryč?
Ne sakra, moje dcera by se takhle nikdy nechovala! Tahle holka se za pět let nenaučila vůbec nic. Neudělala nic pro to, aby doma byla pohoda, nic proto, abychom spolu vycházely.
Bude to pro ni takhle lepší... Za rok a kousek jí bude osmnáct, pak může odejít za rodinou do Ameriky a já o ní už stejně nikdy neuslyším.
Ředitelka odnesla její věci do budovy. Je strohá a chladná, připomíná mi katakomby. Ale jen než se rozsvítí a chodby zalije příjemné světlo. To odhalí veselé malůvky na zdi a barevný koberec.
Musím něco podepsat. Není to vůbec jednoduché, rozloučit se s dítětem, které bylo tak dlouhou dobu vlastně moje. Lituju svého rozhodnutí, ale teď už necouvnu.
Ona u nás nebyla ráda, bude to tak lepší. Nechávám ji tam a jdu domů.
Je tam prázdno. Do týdne podám žádost o adopci. Snad to vyjde lépe. 

Podala jsem ji a záležitost s pěstounskou péčí na mě nevytáhli.
Povolili mi adoptovat tehdy čtyřletou holčičku. Bylo to dva měsíce od skončení mého pěstounství. V jejím spise stálo, že jde o holčičku v primární rodině týranou. Navzdory tomu se malá u nás velmi rychle změnila. Přišla jako bázlivá, tichá holčička trpící úzkostmi.
Doslova sála moji lásku, prahla po citech, a když se jí dostávalo naší lásky a péče, měnila se nám přímo před očima. Začala se smát. Začala vyžadovat tulení a mazlení, spát s námi v posteli...
Nikdy nezapomenu na to, když mě vzala kolem krku a řekla mi mami. Vynahradila mi všechno to, co mi ta první, o tolik starší dívka vzala. Pak jednoho dne přišel šok.

Zazvonil zvonek a ve dveřích stála ona. Ta holka, kterou jsem měla v pěstounské péči, kterou jsem vrátila do domova. Měla u sebe tašku s věcmi a mě došlo, že jí bylo včera osmnáct. Opustila tedy ústav navždy.
 
„Co tu děláš?“ Vyrazila jsem ze sebe. „Proč nejedeš za svou rodinou?“
Ta holka se mi poprvé za život podívala do očí a to, co řekla, mi vehnalo do očí slzy.
„Ty jsi moje rodina.“
V tu chvíli se za mými zády vynořila moje malá dcera a zeptala se, kdo je to. S ujištěním, že jen návštěva jsem ji poslala do postele. Má bývalá dcera stále stála bez hnutí.
„Nejsem tvá matka.“ Řekla jsem ledově. Už jsem jí být ani nechtěla.
„Jsi jediná, kdo se tak choval.“
Nechápala jsem nic, ale vzala jsem ji dovnitř, protože mě debata mezi dveřmi už unavila. Řekla mi, že se na ni její rodina přeci vykašlala a že ji už nechce nikdy víc vidět. Říkala mi „mámo“ a omlouvala se. Moje srdce zase roztálo.
Holka, teď už vlastně žena, mě prosila, abych ji u sebe nechala. Nakonec jsem povolila.

Jenže už zase mi nic neřekla. Neřekla, že bude do sedmi měsíců chovat. Myslím, že se to nikdy nenaučí. Ale copak můžu holku s dítětem vyhodit na ulici? Ne.
Tak dobře, holko z pěstounské péče, postarám se o tebe... Ale jestli mi to nevrátíš, jestli se nenaučíš mluvit a normálně sociálně fungovat, miminko nemiminko, pofrčíš na ubytovnu.
Dám ti peníze, zařídím ti, co bude potřeba. Ale tady zůstaneš jenom, pokud se jako moje dcera naučíš žít a chovat. Třeba to dokážeš.