Proč je svět tak krutý k holubům - Zvony znamenaj minulost

DEN 28

Vůbec mi to nedošlo, ale v poslední době potkávám velmi málo těhotných žen. Je to téměř s podivem, ale děje se to - nedá se nic dělat.Dá-li se to tak říct, těhotná žena je v jistém směru děsivé stvoření. Alespoň pro někoho, kdo se svým smýšlením už tolik odvrátil od přirozeného běhu života, že se bojí těhotných žen, či toho, jak bude vypadat jejich okolí poté, až splasknou, snad víc, než ony samy.
Tak jsem však - i přes úbytek nového tvorstva - neustále vyděšena a trávím poslední čas, ne-li léta, v jakémsi roztěkaném a nervózním rozpoložení a podivném tlaku, bez oddychu a klidu.

DEN 29

"Promiňte, já vás neznám," odsekl nějaký pán. Ani nevím proč. Mám pocit, že je všechno velmi podivné. Mluví na mě cizí lidi, a ti, co je znám, ti nemluví, protože to asi neumí. Barvy světla se slévají, budoucnost protahuje svou úzkou tlamu a hltí do ní vše, co se k ní jen přiblíží - a to je prý život. Tak já se s tím smířím. Ve škvíře mezi dveřmi a zemí spí anděl. Je tak malý, že by se vešel i na špičku jehly - ale to je už dávno passé, ano, já o tom vím. Počítat je, to se mi nechce. A nejsem zbloudilá ovečka boha filosofie. Ani se mi o tom nechce už dál mluvit. Stejně to ale vím. Není nic jiného, než zvony. Pořád slyším zvony, a kdykoli si to uvědomím, slyším je zase, a kdykoli je slyším zase, uvědomím si, že není nic jiného, než zvony, a vše, co zažívám, je jen dlouhé zvonění svolávající lid dohromady, mě však nepřitahující jako magnet, mě totiž nechávající v poklidu a neklidu světa svého, v němž neexistuje nic, než zvonění, svolávající a přitahující
-

DEN 30
(Ja shůry díval se jak hasneš, hvězdo skomíravá)

Ja shůry díval se jak hasneš, hvězdo skomíravá
Sám tolik trapně směšný cítil se
Jak krása, co o sobe hlásá, já jediná jsem pravá
- však obyčejná je jak další tisíce.

Ja shůry díval se a snil, mé světlo hynoucí
Pocitu plul jsem divokymi peřejemi
Marně ve tmě šátral po nečekané pomoci
Jako tvá záře, i můj život trestem je mi

Kéž bych raději slepý byl a tmu zřel z nucenosti
Kde světlo myslet mohl bych si po libosti
Klopýtal cestou, však myslil si, že snad ne sám

Tvé světlo do mě se tak vyzářilo,
aby nesmrtelné v mojí duši bylo
Jak jeho plamen já teď živě plápolám!

...

Tichými kroky blíží se můj jednatřicátý den. Vím, že to víš, že to tušíš. Je mi jasné, je mi bez nutnosti osvětlit. A velmi se blíží den, kdy budu muset odejít. Kdybych já blázen nezůstával tam, kde vím, že mi bezpečno už není, nemusel bych si teď stěžovat na tohle lidské pokolení. Zdá se ale, že možnost volby jsem již ztratil - musím zůstat zde a dokonat co prý jsem začal. Ano, začal jsem. Jen to nikdo nevidí. Mám ten dojem, krásný a třaslavý hlase, odejdi, neslyším tě, padáš jak hvězda, to není hvězda, to je jen prach a kamení.