Ale chce se ti chtět...

Sedím na verandě našeho rodinného domku na venkově. Včera mi bylo dvaatřicet, mám hodného manžela, který má se mnou trpělivost, tři děti, čtyři psi, kotě a tři koně. Měla bych být šťastná.
Ale nejsem.
Člověk si život naplánuje. Řekne si, že bude bydlet v malém domečku, budou se s mužem milovat každý den tak, jako poprvé, budou mít hodně dětí a zvířat a budou všichni šťastní. A stejně je potom všechno jinak.
Můj muž je čestný a hodný člověk. Nikdy by mě neopustil, ale nic nechápe a nerozumí ničemu. Radši mu ani nic neříkám.
Naše první dcera už vystřídala čtyři školy. Je jí deset let a na každé ji děti ubližovaly.
Druhá dcera, šestiletá, má astma a musím ji držet od stáje, i když koně miluje. Jinak má záchvaty.
A syn, kterému bude dva a půl roku, je velmi uplakané a nervózní dítě.
Své děti miluju, jsou mým potěšením a nikdy bych je nikomu nedala. Stejně tak svoje zvířata. Ale chybí mi něco moc důležitého. Láska. Ne, že by mě manžel nemiloval. Miluje, nadevšechno. Ale já nemiluju, nikdy jsem nemilovala a nebudu milovat jeho.
Kamarádky říkají, že jsem pitomá. Že mi uteče s nějakou, která ho milovat bude. Neuteče. Dobře ho znám. Spím s ním denně a hrát vzrušení a lásku jsem se vcelku naučila. Nemůže si stěžovat. Snad jen, že nepředstírám věčně. Mám ho ráda jako kamaráda, bráchu, tátu svých dětí...
Ale ne jako milence, to nikdy. V posteli milenku hraju. V životě jsme parťáci.
Tak možná, že mu může chybět flirtování při práci a jiné takové věci, které ženy normálně dělají. Jenže ty své manžely milujou. Anebo předstírají věčně. To já neumím a vlastně ani nechci...

Tenhle příběh začal na střední, rok 2008 a vlastně i pár předešlých. Co na tom, všechny byly podobné, krásné, ale taky někdy dost hořké. Tam jsem se zamilovala a to dost osudově. Ta láska byla vždycky jednostranná. A trvá doteď.
Manžela jsem si našla na vysoké škole, ve třetím ročníku. Přišla svatba a první dcera, společný byt a fenka ovčáka Stella. Dělala jsem veterinářku a můj muž pracoval na důležitém místě ve velké firmě. Když měla naše dcera, jmenuje se Baruška, čtyři roky, narodila se nám druhá holčička, Anetka. Odstěhovali jsme se do Turnova a Barča tam potom začala chodit do školy. Po roce ji musela změnit a pak ještě jednou...
Nakonec jsme se rozhodli splnit si sen a odstěhovat se na venkov. To byly Anetce dva roky. Našli jsme si statek nedaleko Turnova, v pěkné krajině Českého ráje. Já jsem si udělala ordinaci přímo v domě a manžel za prací i nadále dojíždí. To už s námi ale nebyla milovaná Stella. Pořídili jsme si dva koně, plavou kobylku Chemii a rezavého hřebce Athose, a následně třetího, strakatou Logiku, Anetě se projevilo astma, takže nastalo hlídání, aby se nedostala k senu. Jak je to na venkově složité si asi umíte představit... Pak přišla fenka japančina jménem Žanetka, chvíli po ní kavkazský ovčák Diego a ohařka Ginger. Narodil se nám syn Matouš. Nedávno jsme si pořídili ještě jednoho pejska, fenku německého ovčáka Nelinku a na naléhání Barušky kotě, jménem Ricardina. Říkáme jí Riki.

To jsme si zase zadělali na potíže, kotě s rodokmenem aby člověk pořád hlídal. Do toho Baru spadne z koně a zlomí si zápěstí, Anetka začíná chodit do školy, takže ráno vypravuju děti dvě a Matoušek od rána do noci jen řve, řve a řve. Únavné. Ale taky krásné, to se popřít nedá.
Všechny děti milují zvířata a žijí s nimi ve šťastné symbióze, až na Anetčino astma. Na našem statku je krásný klid a mír a za pár let bychom chtěli chovat i krávy a ovce. Zatím jen koně řehtají v maštali...
A po dvoře se honí psi. Obzvláště Ginger, nebo Gina, jak jí říkáme, to je panečku éro. Myslíte si, že nejrychlejší zvíře na světě je gepard? Tak naše hladkosrsté zlatíčko vás vyvede z omylu...
Ta zvířata jsou mou velkou radostí. Neumíte si představit tu krásu, když ráno vkročíte do stáje a tam na vás koukají tři páry zvídavých očí. Vaši koně vám něžně frkají do dlaní a nastavují hebké čumáky k pohlazení. Ta krása, když se ráno probudíte a vedle sebe nahmatáte velikánského, chlupatého a poklidně spícího kavkazáka, který se vám proti vaší vůli vnutil do postele. Vstanete a projdete pokojíky, kde klidně oddychují vaše tři krásné děti. Láskyplně se zahledíte na nejstarší dceru, u níž na polštáři spokojeně spí fenka japančina. Pak vejdete do obýváku, z gauče vás máváním ohonu zdraví štěně ovčáka a z psího pelechu na vás koukají věrné ohaří oči. A ještě jedny. Kočičí. Usmíváte se při pohledu na kotě, tulící se k velkému psu. Hotová ranní poezie.
Ale k realitě. Ne vždy je to takto idylické. Vlastně, idylické to bývá málokdy. Je-li to tak, měřím dětem i psům teplotu a studuji příručku veterináře... 

Ve skutečnosti ráno vejdete do stáje a z místnosti s krmivem kouká rezavý zadek.
„Áťo, ty blbče chlupatej!!!“ Úpíte a taháte hřebce z pytlů s ovsem.
V duchu už se vidíte, jak ho celou noc budete vodit, protože dostane koliku. Kůň na vás kouká, jako kdybyste mu ani nažrat nedala. Když později pouštíte na pastvinu kobyly, minimálně jedna vám šlápne na nohu, nebo se vás pokusí odtáhnout do sadu. Jablíčka by si daly, potvory.
Vejdete vyčerpaná do domu a ze své postele vyhodíte manžela, který měl být už na cestě do práce a velkého uslintaného kavkazáka, který vám stačil napůl pozřít polštář (vytáhnete mu jej z mordy s hlasitým FUJ JE TO!!). Zatím se k vám zezadu připlíží rošťácká Nela. Všimnete si jí hned, jakmile se vám zakousne do nohy. No jo, štěně. Chce si hrát.
Z obýváku k vám doléhá šílený řev. Vběhnete tam jako matador do arény, přitom málem zašlápnete fenku japánka, která se moc ráda motá pod nohy. Vaše ohařka běhá v pokoji kolečka stylem formule jedna a před ní běží zoufalé kotě. Nechce ho sežrat, jen má moc energie. Když se vám podaří Ginu chytit, sundat kotě z lustru a posbírat rozbité věci, vytočí vás manžel, hledající věci do práce.
Jako by si je nemohl přichystat večer. Vaše batole se právě probudilo. Upozorní vás na to stodecibelový řev. Běžíte je uklidnit a budíte děti do školy.
Následně řvoucího prcka houpete na jedné ruce a druhou taháte z postele mladší dceru. Starší už stojí u skříně. Následně se přemístí před vaši, odkud ji nemilosrdně vyhodíte. Minule si do školy vzala vaše jediné společenské šaty a polila je na výtvarce tuší. Teď je z nich perfektní hadr na podlahu.
Za pět táců dobré ne? Starší dcera oblečená odchází do kuchyně, najít si snídani. Přebalíte batole, neboť nočníček mu ještě nic neříká a naposledy vytáhnete mladší dceru z postele. Neochotně se oblékne. Když obě školačky odejdou, zbyde vám na starosti už „jen“ batole, čtyři psi, tři koně a kočka. Měla jsem jít dobrovolně dělat do dolu. Ten klid tam...

Ale ne, nikdy bych ty svoje zlatíčka nevyměnila. Jenom tu lásku... Tu bych potřebovala.
Jednoho dne si tak navečer kontroluju stáj, děti a psi už spí, kotě v kuchyni večeří a manžel je na služebním výletě. Vdechuju vůni sena a koní, kterou tolik miluju a vzpomínám na střední. Byly to nejlepší roky mého života. Sice mi chybělo to, co mám zase teď, děti a koně... Ale měla jsem lásku. Sice neopětovanou, ale stejně. Lepší než teď, toužit po ní desítky kilometrů daleko... Člověk nemůže mít všechno. Mohla jsem zůstat žít ve svém rodném městě a ve stínu desítky lidí si tajně svou lásku uchovávat a prožívat. Věrná. Poblíž.
Anebo se vdát bez lásky a mít děti a domov, po jakém jsem vždycky snila.
Zvolila jsem možnost dvě.
Ale tvář mojí lásky mi z mysli nesešla ani s věkem, ani s dětmi...
Kdyby manžel nebyl trouba, dávno to ví. Bože, kéž by mě za to zbil. Někdy se cítím tak strašně vinna. Ale to je holt druhá stránka tohohle způsobu života. Ovšem jak se mi takhle zasteskne, vlezu si do boxu nejmladší klisničky, Logiky, a sedíc na zemi ve slámě, blízko koňského tepla, jako už tolikrát, vzpomínám. Na ni. Chce se mi křičet. Je to holka, Bože, no a co?!

Jo, zamilovala jsem se do holky. Možná, kdyby ta holka byla kluk, by taky bylo všechno úplně v pořádku. Což takhle tak úplně není. Kydám hnůj koním a vzpomínám na to, jak jsem ji ke koním chtěla dovést. Mazlím se s dětmi a přemýšlím o tom, jak jsem chtěla chránit ji jako své děťátko. Spím s manželem a myslím na ni. Bolestný. Hnusný vůči rodině. Ale bohužel to takhle prostě je.
Co můžu říct dětem? Nebýt mého rozhodnutí, nebyly by tu a ony tu jsou rády.
Jenže pro to, abych tohle vůbec dokázala, jsem musela tehdy něco udělat, abych se s ní pak už nevídala. Udělala jsem to chytře. Políbila jsem ji na rty.

Věděla jsem, že jak tohle udělám, nikdy už nebudu mít odvahu se s ní setkat. A navíc jsem si tímto způsobem i splnila kousínek snu. Alespoň jednou jedinkrát jsem tehdy cítila její rty na svých. Jen jednou. A pak odchod. Od té doby jsem ji neviděla, neslyšela o ní, zůstaly jen vzpomínky ze střední, pramínek vlasů a láska, která jak jsem pochopila, nebude nikdy naplněna, ale ani nikdy neskončí.
A o tom všem přemýšlím v kobylím boxu. Už delší dobu ve mně zraje myšlenka setkat se s ní.
S Bárou. Mojí láskou. Ano, moje dcera je po ní pojmenována.
Žel Bohu, dcera je celá po tátovi a mou dávnou přítelkyni mi nemůže připomínat ani s velkou dávkou fantazie. Kradu se do domu. Všichni spí. Sedám si na gauč v obýváku. Přemýšlím. Nevím ani, kde teď Bára bydlí, zda se vdala, jestli má děti... Nevím nic. Po tom speciálním rozloučení po matuře jsem zmizela jako pára nad hrncem dřív, než mi stačila říct „ahoj“.
Byla tím polibkem tak omámená, že neřekla ani slovo. Asi je to lepší, protože to co by mi na to řekla, by nebylo zrovna milé. Nesnášela jakýkoliv dotyky. Taky jsem si jich moc neužila...
Toužila jsem po nich... Ale nikdy bych ji nenutila. Sedím s mobilem v ruce a nevím, co. Číslo, jaké mívala, ještě mám. Ale má ho ještě? Zavolat na pevnou a toho chlapa, kterej to na sto procent vezme, se zeptat „Brý den, máte ženu Báru?“
To bych byla za blázna. Odjet do toho města a podívat se na místo, kde bydlela, jestli tam nebydlí doteď? Nakonec mi to připadá jako dobrá volba. Odjedu na víkend.
Ale jakou záminku najít, aby to manželovi nepřišlo divné?
Ani mě nenapadlo, že bych mu mohla prostě říct, že jedu za kamarádkou. Ne. Když přijel ze služebky, řekla jsem mu, že tam jedu na víkend jako veterinářka na výstavu psů. Na nic se neptá, říkám, že není moc chytrej. Ale slibuje, že pohlídá děti i zvířata. Prima. Za to mu daruju krásnou noc. Ne moc ráda, protože ze sexu s ním mám prožitek asi jako ze stříhání nehtů, ale asi si to zaslouží. Vždycky potom odejdu do koupelny a udělám si to sama, jen se svými představami a touhami. Smutné. Ale co. Můžu za to snad? Ne. Ale manžel za to taky nemůže a už vůbec ne děcka.
Však Baru, Anet ani Matoušek nikdy nic nepocítí. Muž ano. Ale s tím si mě už bral. Ani kdysi na výšce nebyl náš vztah jinej. 

V pátek, 15.3.2024, nasedám do vlaku. Mohl by mě tam manžel hodit, ale já chci jet sama.
Nemám řidičák kvůli bezpečnosti své i ostatních účastníků silničního provozu... Ve městě se ubytovávám v hotelu. Sice bych mohla bez potíží spát u našich, kteří tam stále žijí, ale na tento výlet chci být prostě sama a mít klid. Přiznám se, odvahu jsem hledala celý víkend. Myslíte, že je jednoduché po tolika letech jít za ní? Navíc po tom všem...

V neděli ráno se konečně, po dvoudenním poflakování po Liberci, odhodlávám. Jdu tou cestou, kterou jsem před lety tak dobře znala. Pamatuji si ji jako by to bylo včera, co jsem tudy šla naposled. A ono je to už třináct let. O ulici vedle Báry bydlívala taky další moje kamarádka, Anna. Ale ta tu už nebydlí. Zůstala jsem s ní v kontaktu a občas se navštěvujeme. Ona teď bydlí s manželem v Teplicích. Mají dvě malé děti a velkého bíglího chlapa:). Anna po matuře s Bárou kontakt nepřerušila, ale pak nějak časem... Nebyl čas a tak... Zkrátka se s ní už taky dobu neviděla.

Stojím před Anniným bývalým domovem a vzpomínám chvíli i na ni. Teď tam bydlí její mladší sestra. Ale já...  Já musím o kousek dál. Srdce mi bouchá, jako když kope Athos do stěny boxu. To dělá každé ráno, když už chce na pastvu. Ale zpátky.
Její dům jsem hledat nemusela. Je trochu opravený, ale jinak je tu pořád všechno stejné. Na zahradě za plotem stojí dva hlídači. Bližším pohledem zjišťuji, že jsou to feny, musejí mít právě štěňata, cecíky mají nalité mlékem. Kolie a krásná ovčanda s převahou černé barvy. Vsadím se, že Bára zůstala bydlet tady. Když jsem zazvonila, otevřelo se okno a vykoukla holčička. Asi tak osmiletá.
Přesto, že Báru jsem jako osmiletou ještě ani neznala, měla jsem při pohledu na to děvčátko pocit, že se vrátil čas. Tak moc jí byla podobná. Tak Bára má dceru...

Poprosila jsem ji, aby mi mámu zavolala. Držela jsem se plotu. Jo, ta nejistota a nervozita... Už před lety jsem byla pokaždé nervózní, když jsem tady čekala, až přijde. Teď to byl asi nervový vrchol... Přišla. Podívala se na mě a zkameněla na místě.
Chvíli jsme na sebe jen upřeně zíraly. Vypadá pořád stejně. Pořád stejně krásná, možná trochu zralejší, ale člověk by jí i tak hádal dvacet let, ne třicet dva...
„Sáro...“ Zmohla se po chvíli na slovo. Vida, i hlas má pořád stejný.
„Co tu děláš??“
No, o tom jsem tedy nepřemýšlela, co jí vlastně řeknu?
„Kvůli… Ehm, jsem tu kvůli štěňatům.“ Slyším se, jak říkám.
„Jo... Tak... Pojď dál.“ Ustoupila a já prošla brankou.
V tu ránu byly u mě obě fenky a já se s nimi mazlila.
„Jak se jmenují Baru? Jsou krásné...“ Pochválila jsem jí je.
„Říkáme jim Bety a Ála. Bety je kolie.“ Řekla.
Když se mně ty krásné psí holky dost nazkoumaly, vzala mě Bára dovnitř. Bylo to tam pořád stejné, stejné jako kdysi.
„O jaké štěně máš vlastně zájem?“ Zeptala se. Pohlédla jsem na nalité cecíky OBOU fen.
„No, podívám se, které se mi bude líbit...“ Zarazila se.
„Ty... Sáro... Ty ses změnila za ty roky?“ Zavrtěla jsem hlavou a pomalu mi došlo, co jsem řekla za hloupost. Mně se vždycky líbí všechna štěňata a ona to ví.
„Kolik štěňat máš volných?“ Odváděla jsem hovor jinam.
„Víceméně všechna, žádné není konkrétně zabrané, mám hodně zájemců neurčitých. Řekni mi, Sári, jak ses dozvěděla o mých štěňatech?“
A sakra...
„No... Ehm... Tak, od našich...“ Snažila jsem se zachránit.
Zatím jsem se zouvala a odkládala si kabát. Na chodbu vyšla Báry dcera, ale jak mě uviděla, mihla se a proklouzla do pokoje.
„To je Terezka, je trochu plachá. Tak pojď do obýváku. Chceš čaj, kafe nebo něco? Jinak krom Terky mám taky manžela, ale není doma.“
„Chci vidět štěňátka Baru, jestli smím....“ Přikývla a odvedla mě do pokoje, který kdysi asi měl být zimní zahradou. Pokud vím, mívala tam jen počítač a klec s papouškem...
Teď byl rozdělen na půl a plný štěňátek. Kolií bylo osm, ovčáků pět. Byli krásní všichni. Celá jsem zjihla. Bára mě s nimi nechala chvíli samotnou a šla udělat čaj. Nejdříve jsem si pohrála se štěňaty od Ály, pak od Betynky. Potom mě zavolala, abych šla si chvíli sednout. Sedla jsem si naproti ní a konečně si jí mohla zase, po tolika letech, prohlížet. Pořád nádherná.
Tak to je ta má láska, s níž bych musela být, abych mohla být šťastná. Chtělo se mi říct jí to. Všechno. Říct jí, jak strašně moc mi chybí, jak na ní myslím při západu slunce nad mou farmou... Povídaly jsme si o všem možném, ale tohle jsem jí neřekla. A najednou byl čas jít na vlak.
„Tak... Štěňata, chci je od mámy dát za dva týdny, takže potom si můžeš nějaké vzít. Zalíbilo se ti nějaké obzvlášť?“
Všechna ta malá chlupatá stvoření byla kouzelná. Přesto jsem si vybrala pár favoritů. U ovčáků jsem měla jasno. Hned se mi zalíbil jeden obzvlášť rošťácký pejsek, černoplavý jako jeho matka, s převahou černé. U kolií jsem váhala mezi nejmenším štěnětem, fenkou, nebo velmi aktivním pejskem s velkou lysinkou. Ale pejsci se narodili Betyně jen dva a na oba už měla Bára potencionální zájemce. Tedy přestože nikdo si nevybral konkrétní štěně, zatím, měla dva zájemce o pejska kolie. Sice by mi ho nechala, ale já jsem se rozhodla pro drobnou fenečku. Ovčáček kluk, kterého jsem si vybrala, mi byl slíben. A ta malá potom taky. Jmenují se Dionek a Carolinka.
„Tak jo. Za dva týdny si pro ně můžeš přijít...“
A tady jsem se odvážila poprvé zeptat na něco, co jsem doopravdy moc chtěla.
„Ehm... Báro... A nemohla bys... Tedy, nechtěla bys... Se podívat ke mně? A přivézt je s sebou...“ Neobratné pozvání, vím. Podívala se na mě a chvíli přemýšlela.
„Víš co, zavolej mi tak za týden a dohodneme se jo? Číslo mám pořád stejné.“ Řekla potom.
Pohladila jsem ještě obě její fenky.
Obejmout jsem se jí neodvážila, i když jsem po tom strašně toužila. Rozloučily jsme se. 

Domů jsem přijela s nadějí, že přijede. V době mojí nepřítomnosti to zvládli docela dobře. Škody nebyly velké... Pamatovala jsem si sice z dob našeho mládí, že Bára návštěvy dost často odvolává, ale řekla jsem si prostě, že po tolika letech to neodvolá a těšila jsem se na to, až ji zase uvidím, až jí ukážu svůj dům, děti a zvířata tak moc, že i manžel říkal, že jsem veselejší a lépe naladěná, než obvykle.
 Po týdnu jsem jí zavolala, jak jsem slíbila, a ona řekla, že tedy přijede a pejsky mi přiveze.
Proti parvoviróze že jsou už očkovaní, takže jim nebude vadit moje zvířectvo, pokud nějaké mám.
A že se už docela těší. Ale to muselo být nic, proti tomu, jak jsem se těšila já.
Po domě jsem doslova tančila, vzpomínala s něhou a láskou na zlatou střední a počítala hodiny, kdy přijede. Konečně nastal den D.
Upravila jsem děti, psy, koně, kotě a manžela, který se stejně chystal odjet odpoledne kamsi se sousedem. Byla sobota. Asi v sedm deset na příjezdové cestě zaskřípal štěrk pod koly auta.
Bože, ona je už tady! Roztřásla se mi trochu kolena a vyběhla jsem z chalupy. Z auta prozatím vylezla malá Terezka. Manžela Bára nechala doma, ale dítě s ní jet chtělo. Asi se rozloučit se štěňaty.
Bára vystoupila z auta a rozhlédla se. Pozdravily jsme se. Podívala se po čtyřech psech za plotem. „Pojďte dál, já vám všechno ukážu...“ Zvala jsem je dál.
Psi čekali, až budou moci nově příchozí oskákat, oslintat a jinak přivítat. K jejich velké lítosti jsem ale Báru s dcerou a dvěma velkými přenoskami pro psy odvedla dovnitř až po té, co manžel pevně držel Diega a Ginger a starší dcera Nelu. Malá Žanetka nemohla způsobit nic jako vyválení po zemi a vyražení přenosek z rukou, proto jsem ji nechala. Terezka si k ní hned přičapla, aby ji pohladila. Fenečka spokojeně vrtěla ohonem, ovšem zbylí psi chtěli taky vítat...
Když už jsme byly uvnitř a Bára s dcerkou odložily na zem přenosky se štěňaty, podívala se Terezka žádostivě na dveře ven. Moc plachá na to, aby vyslovila prosbu.
„Mohla by se malá jít podívat na psy?“ Požádala mě její máma tedy.
Vyšly jsme ven všechny, to kdyby pejsany chytla příliš velká touha vítat. Ale Terezka si s nimi zvládla poradit.
„Holka je šikovná na psy, že?“ Podotkla jsem, vracejíce se s Bárou dovnitř. „Je, aby nebyla. Narodila se do chovný stanice...“
Než se za Terezkou vytratily i mé starší děti, představila jsem je aspoň Báře. A taky Matouše a manžela. A ona mi vyprávěla svých psech. A kočkách. Má teď pět rozmazlených koček. Prý za to může manžel, za počet i rozmazlenost. Ale jejich fotky u sebe má, tak nevím, kdo za to může. Prohlížím si je. Tříbarevná Ajka, černobílý Čertík, zrzavobílá Čína, mourek Nelson a mouratobílá Vivien.
Dala bych život za to, být jednou z těch vypasených koček. Žít vedle ní, mazlit se s ní, usínat v její blízkosti, ne-li rovnou náručí. Nebo být jednou z její smečky psů. Doprovázet ji venku, chránit ji...
Byla bych nejoddanější fenou na světě. Ale není mi to dáno.

Jsem jen žena, která si tak pro sebe miluje jinou ženu. Která ji ale nikdy nemilovala. Bavíme se o takových těch všedních věcech a já ji pozoruju. Nikdy nebudu mít dost těch pohledů. Ty její tajemné oči... A úzké rty... Nezměnila se. Matouš začíná řvát a Bára si vzpomene na štěňata.
 Jdeme je vypustit a já přebalit prcka. Pozoruju, jak ona hladí ty malé chlupáče.
„No, je asi čas odjet...“
„Neodjížděj ještě! Prosím!“ Slyším se zoufale zaprosit .
Zarazila se. Střední škola... Kolikrát již toto slyšela. Dovnitř přichází Terezka. Jde k mámě a něco jí šeptá. Stydlivka. Celá máma.
„Sáro, mohla by si Terinka pohladit koně?“
A tak nechám štěňata zkoumat pokoj pod dozorem muže, který přišel, a my jdeme do stáje.
„Terezko, ty se učíš jezdit?“ Snažím se navázat kontakt s holčičkou. Následují nás i moje dcery. Anetku honem odháním.
„Má astma.“ Vysvětluju udiveně se tvářící Báře.
Tedy, mamince Terky, tu Báru myslím. Moje nejstarší dceru astma její sestřičky už vážně neudivuje. Naštěstí si malá vzpomněla, že máme nová štěňata, a uhání se podívat, jak si hrají. Zatím moje druhá dcerka zatahá za rukáv Báru.
„Paní, po vás mi dala máma jméno?“ Neváhá ani chvíli.
„Vsadím boty, že ano.“
No, bosa by nejela. Prokoukla mě samozřejmě okamžitě.
„Terinka nejezdí na koni, Sáro. Ale ráda by. A když to tak vezmu, i já bych možná ráda. Ale ne dnes. Někdy příště.“
Vrátila se k tématu koně. Její dcerka okouzleně hladila Chemii. Chemie je nádherná plavá kobylka QH, čistokrevná, s figurou nejkrásnější jakou jsem kdy u quatříka viděla a s pohyby tak ladnými, že jakoby ani nechodí, ale tančí a vznáší se. Navíc je velmi hodná a trpělivá. Zkrátka pohádkový koníček. Terezku uchvátila, o tom není pochyb. Ale ani ostatní nejsou o zájem dítka ochuzení.
Rezavý hřebec na ni hledí s rošťáckým zájmem v očích. Athosek, do něho jsem se tehdy na aukci amerických jezdeckých koní zamilovala. Roční neposeda s velkýma ušima a dlouhýma nožkama k nám přibýt prostě musel. Dnes je to nejkrásnější hřebec široko daleko a na výstavách nám vyhrává jednu stuhu za druhou. Ale temperament a hříběcí rozpustilost mu zůstala dodnes. Neublíží nikomu úmyslně, ale občas má v těle příliš energie...
Nakonec přišla v mazlení na řadu Logika, ten náš strakatý poklad... Je to tedy „obyčejné“ čétéčko, ale koho by neokouzlila něžným, jemným vzezřením a dojemným kukučem?
Terezka ji hladí a na její tváři se rozlévá ještě větší úsměv. Logika jí něžně oždibuje prsty a olizuje dlaně. Nutno ale říct, že Loginka je pořád ještě hříbě, člověk někdy neví, co ji napadne a proto děti ve stáji samotné nenechávám. Když se Terinka nabaží hlazení koní, pošlu je s mou Baru na zahradu, aby si pohrály se psy a našly kotě, které se kamsi zašantročilo.

A já... Já zatím s Bárou mluvím o spoustě věcí, i o minulosti. Ale na naše...  Rozloučení... Na to řeč nepřijde. Vyhýbáme se tomu obě dvě. Ale vzpomínat na to musím stejně. Když vidím její tvář... Neumíte si představit jaké je to, líbat holku která je tak čistá, tak neposkvrněná a nádherně ostýchavá... Jak jemné a něžné to bylo... Ona se tehdy nebránila. Snad šokem. Nebo že by...
Ale v to nebudu ani doufat. Je to naivní a hloupé. Ona mě nikdy nechtěla. Já bych ji spálila žárem, kterým hořelo moje srdce. Nezhasilo tu touhu, vášeň, lásku nic. Nikdy. A nezhasí. Kéž bych mohla... Kéž bych jen mohla... Znovu ji políbit, obejmout a už nepustit... Už asi není tak nevinná a čistá.
Ale z krásy a plachosti, která mě vždycky naplňovala ochranitelskými myšlenkami, jí roky neubraly ani gram. Vychází ven můj manžel. Prý nás vyfotí. Chytneme se kolem ramen, jako tenkrát kdysi...
Ach jo. Stojím vedle ní tak blízko a nemůžu ji mít. No jo. Nikdy to nešlo a nejde ani teď.

„Sáro, ráda jsem tě viděla, ale musíme jet.“ Nemíní smlouvat.
 Pochopila jsem. Volá Terezku a obě se pak loučí se štěňaty. Dion a Caroline už svůj nový domov náležitě prozkoumali. Miláčci, plyšáčci malí. Bára si sundává mikinu.
„To jim nechám, kdyby se jim stýskalo.“ Podává mi ten kousek oblečení.
V duchu přemítám, zda jej prckům zabavím, či se na noc uložím s nimi do košíku. Manžel jde pochovat řvoucího synka. Anetka podává Terezce obrázek a Baru se s ní živě baví o koních. Zdá se, že dcera mojí lásky si s mými dětmi rozumí. Jdeme před dům, loučí se se psy...
Terezka si nastoupila do auta a mé děti odešly do domu. Já zůstala stát proti Báře sama.
Udělej to! Odvahu! Křičí to ve mně.
Objímám ji, tisknu k sobě jak nejvíc dokážu a tajně jí do trička uroním dvě hořké slzy.
Když ji pouštím, vidím jemný úsměv. Tentokrát objetí opětovala. Snad i to mě podnítilo k tomu, vyslovit TO.

„Báro... Já... Tě miluju. Pořád. A strašně moc. A nedá se to vyléčit, nedá se s tím žít a přitom bez toho bych asi nemohla žít taky. Lásko moje krásná... Chceš... Chtěla bys se mnou tak trochu žít? Stýkat se se mnou dál, mít vztah, nevydržím bez tebe...“

Nechápu, proč jsem jí to řekla. Samozřejmě, že ještě žiju, i bez ní, protože prostě musím. Nedá se nic dělat. Zbyl mi tu vítr jako společník smutných chvil. A fotka s ní. A svetr, s nímž jsem spala, dokud z něj její vůně nevyprchala, s pejsky v pelechu. Teď už jsem si ho zabavila pro sebe definitivně.
Po tom, co jsem jí těch pár vět řekla, zmizel jí z tváře úsměv.

„Sáro, pochop mě. Tohle nejde. Ani kdybych chtěla, nešlo by to. Promiň, je to pro tebe těžký, to uznávám. A vždycky bylo. Bylo to s tebou fajn, tenkrát a i dnešek. Ale nejde to. Ne. Nechci.“

To mi řekla, letmo mě ještě objala a zmizela v autě. Zamávaly mi obě, když odjížděly, ona i její dcera. Tak zase nic. Po tomhle si netroufnu ji vidět, slyšet, či jiný kontakt udržovat, nejmíň dvacet let. A čím dál víc o tom tak přemýšlím, tím víc se mi chce ještě na něco se Tě, milá Báro, moje životní lásko a taky tragédie, zeptat. Víš, Ty jsi mi řekla, že nechceš. Nechceš být moje... Milenka, či jak to nazvat, moje přítelkyně. Zkomplikovalo by ti to život, chápu. Ale pověz mi, Ty moje životní múzo, jednu věc. Báro… Chtěla bys chtět?