Měli jsme si spolu víc promluvit (9.)

Potkal jsem ji u doktora v čekárně. Pozorovala lidi kolem sebe, rozhlížela se, ...až se naše oči setkaly. Povzbudivě na mne zamrkala a ukázala na volné místo vedle sebe. Konečně mně to v mozku sepnulo.... to je možná ta ženská, co by měla mít zavázané oči, v pravé ruce meč a v levé váhy. Slepá Spravedlnost...
„Divíš se, že můžu být taky nemocná?“ zašeptala mi do ucha, když jsem si vedle ní sedal. Nechtěla asi rušit ostatní lidi v čekárně.
Taky jsem se k ní naklonil: „Jak můžete vědět, paní Spravedlnost, že tuším kdo jste?“
„Hele, nech toho... za prvé jsem slečna, a za druhé mi tykej. To koukáš, kdes mě našel, co?“
„Nó... to koukám. Jdeš sem s očima, slepá Spravedlnosti?“ dloubnul jsem si.
„Ne, ...mám rýmičku,“ zasmála se nahlas. Lidi se na nás s pohoršením podívali, tak jsme raději z čekárny vypadli...

V areálu nemocnice sedíme na lavičce mezi smrčky. Nastavila tvář vzácnému listopadovému slunci a zamhouřila oči. „Klidně se mě ptej na co chceš. Dlouho jsi mě hledal, co?“
„To máš pravdu, Spravedlnosti... a určitě nejsem sám, kdo tě hledá. První věc, na kterou jsem se tě chtěl vždycky zeptat – proč je tě ve světě tak málo. Nestíháš?“
„Nestíhám... a nikdy nebudu. Já – Spravedlnost – jsem jen lidský vytoužený sen, idea, nikdy jsem nebyla JISTOTA. Něco ti prozradím, povídáš si tady jen se svou představou Spravedlnosti, ale já vlastně NIKDY neexistovala. Jsem nedokonalý vynález lidí, nic víc, nic míň.“
„Na to jak jsi nedokonalá, ti to moc sluší,“ snažím se téma trochu odlehčit.
„Sluší? Protože seš čuně a takhle si mě představuješ. Nechápu, proč mám uprostřed listopadu tak krátkou sukni.“
„Promiň, ty moje představo, ale držme se tématu... takže podle tebe hledání skutečné Spravedlnosti je marnost?“
„Blázníš? To není vůbec žádná marnost, naopak! Vaše lidská snaha po naplnění spravedlnosti je kromě rozmnožování to nejdůležitější, co vůbec děláte. Já vím, že startovní čáru máte už od narození nastavenou každý jinak. I když se někdo narodí krásný, nadaný, v milující rodině s několika miliardami na výherní vkladní knížce, tak stejně nemá vyhráno. Jeho život se může zvrtnout tolika způsoby, že nemá cenu to tady rozebírat. Lidskou cenu má jen to, co lidi mohou sami ovlivnit.“
Vrtím nesouhlasně hlavou. „My lidi jsme toho na můj vkus ovlivnili až moc. Například přírodě jsme už skoro zlomili vaz, teď hodláme zasvinit vesmír. Duchovní rozvoj nás lidí je čím dál víc škrcený brutálním materialismem.“
„Duchovní rozvoj lidí... – pod tím si přece každý představuje něco jiného,“ namítla Spravedlnost a rukama si přede mnou zakryla klín. „Duchovno může být nejen snaha porozumět sobě i okolí, ale může to být i láska k Bohu, ...nebo světská láska, živočišná...“ šibalsky na mne zamrkala, vstala z lavičky a upravila si opravdu krátkou sukničku. „Ale v tom posledním příkladu „světské živočišné lásky“ spravedlnost už vůbec nehledej. No... už půjdu... příště, až si mě zase vysníš," varovně zdvihla prst, "doufám že nebudu nahá!“
Políbili jsme se na tvář a Spravedlnost si namířila k východu z nemocnice. Díval jsem se za ní... na její krásné dlouhé nohy. Škoda, měli jsme si spolu víc promluvit.