Když chlapi pečou...

Možná jsem vám to ještě neříkal, ale mám na chlapa dost zvláštního koníčka. Peču a patlám dorty a taky cukroví. No nesmějte se, kdybych dokázal jako jiní udělat každý den stovky věnečků, větrníků, laskonek, dortů a nezbláznit se z toho, tak je ze mne cukrář, živnostník a jsem dávno za vodou, jak se říká. Takhle ale jen občas něco vytvořím, udělám někomu radost, pobavím se u patlání a ještě dostanu zaplaceno. Nemusím se stresovat dodávkami pamlsků, neotravuje mě hygienik, neodvádím daně, ani Daně, prostě ideální koníček, co vy na to? Koukám, že nic. Tak to je úvod, abyste pochopili, co bude následovat.

Mám kamaráda Petra, hezký jméno, že jo? Je to takový klasický „macho", já vydělávám, hodně a v Německu a ty se o mne holka starej a utrácej eura. Nic proti tomu, kdyby to ovšem taky tak nefungovalo doslova a do písmene. Jana, tedy jako Petrovo manželka, jím láskyplně přezdívaná Srna, se stará a on doma nedělá vůbec nic, to jako doopravdy, vypije kávu, odstrčí hrnek, zbaští jídlo, odšoupne talíř, někdy mívám pocit, že ani neví, kde u nich doma je kuchyň nebo lednice. Nemyslete si ale, že je Petr /hezký jméno, že jo?/ nějaký kretén, to zas ne, když může, tak pomůže, nedává najevo svou naditou peněženku, je normální a taky sportovec, tedy sportovec..., jezdí jen na kole ale za to neustále. Ještě jsem nikdy neviděl, že by kolo tlačil, vyjede všude. Snad jen jednou jsem viděl, jak kolo tlačí, ale to jsem tlačil i já, tedy kolo. U mne to není zas ale tak divný. To bylo tehdy, když jsem Petra přesvědčil, že znám zkratku na Kleť z Českého Krumlova. Copak o to, tu zkratku znám, tedy znal jsem, jako kluk a chodit po ní se dalo pouze pěšky. To mi už ale za ta léta vypadlo z hlavy. No bóže, tak jednou tlačil, nadával, ale tlačil, tedy jen tam kde to šlo, jinak se kolo muselo nést na ramenou. Zatím co my s Petrem /hezký jméno, že jo?/ vynášeli kola na Kleť, naše děvčata si udělala výlet do Krumlova. Kdybych věděl, že pojedou autem i po tom dřevěném mostě, co je kulturní památkou už od doby Karla IV, tak bych jim to zakázal. Myslel jsem, že nechají auto někde zaparkované a půjdou pěšky jako spořádané turistky a tak jsem jim bezelstně ukázal cestu. Ale to ony ne, šup na dřevěný most a až na náměstí hnaly před sebou japonské turisty. Kdyby je někdo čapnul, jako že se to zázrakem nestalo, tak by nám sebrali řidičáky až do sedmého kolena. O tom ale až jindy.

Jednou mi Petr /hezký jméno, že jo?/ zavolal do práce a chtěl, abych mu pomohl po telefonu udělat pro Janu /Srnu/ dort. Chtěl bych vám teď převyprávět a popsat, co se dělo, protože si myslím, že to stojí za zaznamenání. A pak, je to i poučné a inspirující pro ty, kteří nejsou schopni něco uvařit, upéct podle receptu, protože ty bývají dost často nesrozumitelné, povrchní a nepochopitelné. Proto bych vám rád ukázal, že recept může být srozumitelný i pro totálního blbce.
Následující řádky jsou fonetickým přepisem našeho rozhovoru se všemi vulgárnostmi, sprosťárničkami, prostě rozhovor dvou kamarádů. Koho sprostá slova pohoršují ať si trhne.

P1: jsem já a P2: je kamarád Petr /hezký jméno, že jo?/.

Pátek.
V 9:12 hodin zvoní mi v práci mobil.
P1: „Zdar prde, jsi po včerejším squashi ochrnul, že voláš o pomoc?"
P2: „Ále hovno, mám problém."
P1: „Já ne."
P2: „Ty ho budeš mít taky, neboj. Srna /Petrova manželka Jana/ má narozeniny …"
P1: „Chceš mne dát jako dárek? No nevím to se asi Danče nebude líbit:)."
P2: „Néé:), potřebuji dort."
P1: „Říkal jsem ti, že jsem v práci?"
P2: „Ne a je mi to jedno, potřebuji udělat dort. Pomůžeš mi?"
P1: „Hele Petře, včerejší rána míčkem nebyla zas tak silná, nebo jó? Jistě, že ti pomůžu. Sedni do auta, na křižovatce u haly se dej doprava, pak u školky doleva, pak rovně, bacha dál je stopka a za ní takovej, růžovej, cukrkandlovej barák a to je cukrárna. Tam ti snad pomůžou."
P2: „Ty seš debil:), já chci ten dort udělat sám, vlastníma rukama, celej a potřebuji poradit jak se to dělá."
P1: „Bože."
P2: „Tady je Petr, pamatuješ?"
P1: „No já nevím, Petře, nějaký recepty najdeš v kuchařce a tu najdeš někde doma."
P2: „Jo to už jsem zkoušel, našel a nepochopil vůbec nic, je to nějaký složitý, potřebuji to říkat pomalu, polopaticky, pro blbce."
P1: „Jak myslíš, až dopiješ kafe a dobafáš doutník tak mi brnkni, něco s tím uděláme."
P2: „Jak víš, že piju kafe?"
P1: „Vždycky když voláš, piješ kafe."
P2: „Aha, tak zatím …"
Ani ne za pět minut mi zas zvoní mobil. Nerozmyslel si to.
P1: „Jsi připraven?"
P2: „To jsem já a jsem připraven, chodil jsem do pionýra a jsem vždy připraven."
P1: „Dobrá vyndej si větší mísu, nějaký dvoulitráček na bílky/vysvětlím později/, šlehač, měchačku, stěrku …"
P2: „Prosííím???
P1: „…většinou to bývá z umělé hmoty, bílé, na konci rozšířené jako lopatka jen menší."
P2: „Něco jsem našel."
P1: „Dobře, ještě si připrav váhu a kulatou formu na buchtu."
P2: „Mám, to nám to jde, viď."
P1: „vyndej z lednice čtyři vejce, rozklepni je, rozděl, bílky do dvoulitráčku, to žlutý do mísy …"
P2: „Tak vydrž …Ema má mísu, ó my se máme …a kurva …"
P1: „Cos vyved?"
P2: „…se mi tak líbilo jak mi to jde od ruky a najednou je vajec pět."
P1: „Neva. Navaž si 200g cukru krystalu, přidej do mísy spolu se lžící vlažné vody a chvilku to míchej …"
P2: „Míchám, míchám, míchám …"
P1: „Za stálého míchání…."
P2: „…to vylejeme do hajzlu …"
P1: „…za stálého míchání si navaž 100g hladké mouky, 100g solamylu a přidej jeden PrDoPeč."
P2: „Jéé to vím co je."
P1: „Mícháš? Tak domíchej a cmrndni do mísy jednu lžíci oleje a zas míchej."
P2: „Míchy, míchy, míchy."
P1: „Domíchat! Teď šlehačem ušlehej bílky na sníh."
P2: „to mám dělat v mrazáku:)?"
P1: „Nekecej a kvrdlej."
P2: „Vrrrr, jé hele vono se to dělá …fuj, dyk je to hnusný."
P1: „Máš?"
P2: „Bléééé, jo."
P1: „OK, teď to vykydej tou lopatičkou do tý žlutý sr…y a opatrně a zlehka smíchej."
P2: „Co je opatrně a zlehka?"
P1: „to je jako když ti HO Srna vezme do ruky."
P2: „Aha, ale hubou už to míchat nebudu. Hotovo, pane mistr."
P1: „Prima, teď tam nasyp to ostatní, co máš navážený a zas pěkně promíchej."
P2: „Ty vole, to je erotiky, už jsem hotovej."
P1: „To snad ne:)."
P2: „Debile:), co dál?"
P1: „Zapni troubu, vím, že tam je, nech se předehřát, teplotu nastav na 170-180ˇC."
P2: „Doprdele, tady jsou dva knoflíky, na jednom jsou čísla ale 180 tady nevidím, je tu jen 150 a pak 200. Na tom druhým knoflíku je samá vlnovka, čárka, větrník, člověk aby na to měl vysokou."
P1: „Ježíš, nastav větrník a ten druhej knoflík dej kousek pod tu dvoustovku."
P2: „Mám, uf."
P1: „Fajn, vem formu, vytři ji olejem - peroutkou."
P2: „Nemám, toho tady nikdo nečte. Mám."
P1: „Teď záleží na tobě, forma se musí vysypat, buďto kokosem nebo hrubou moukou, pěkně nad dřezem, abys neměl svinčík na podlaze."
P2: „Říkal jsi kolik mouky?"
P1: „Neříkal, ale stačí málo."
P2: „Pozdě."
P1: „Neva, zbytek vysyp zpět do pytlíku."
P2: „Nic si sypat nikam nebudu."
P1: „Jak myslíš, lopatičkou všechno z mísy vykydej do formy, nastrouhej na to špetku citronové kůry aby buchta voněla, strč formu do trouby. Peč asi tak 30-40minut, každá trouba peče jinak. Až bude mít buchta zlatavou kůrčičku, jako husa, vypni troubu, vyndej formu a dej ji na balkon zchladit. Pochopil?"
P2: „Nejsem debil! Brnknu, Ciao."
Za tři čtvrtě hodiny.
P2: „Ty jo, jsem dobrej, mám pečeno, vychlazeno, tak co dál."
P1: „Připrav si delší nůž se zoubky, buchta bude uvnitř ještě teplá…"
P2: „To já rád:)."
P1: „…věřím. Tím, že ji prokrojíš, zchladne dříve. Mezitím uděláš krém."
P2: „Jak ji mám rozkrojit, si říkal?"
P1: „Dáš na ni ruku, aby ti neutekla a pižláním ji dvakrát přefikneš, budeš mít pak před sebou tři asi tak 1,5cm silné placky.
Delší ticho.
P1: „Haló jsi tam?"
P2: „Jo zrovna si to tady měřím…"
P1: „Srna ti ho přeměří sama:)."
P2: „… a někde se stala chybka, můžeš mi říct, jak mám jednu 1,5centimetrovou buchtu přefiknout na tři 1,5centimetrové placky?"
P1: „Coooooóoo???? Si děláš prdel?"
P2: „Nedělám."
P1: „Kurva, že tys tam nedal PrDoPeč."
P2: „Dal, dyk jsem ho měl v ruce."
P1: „Se na to vys…u …"
P2: „Nebuď sprostej, dělám to poprvé, hele tady je mrška, pod váhou. Už to tam asi dávat nemám, viď."
P1: „Ne, šetři si ho na další pokus."
P2: „Tak jo až budu hotovej tak ti zas brnknu, jo. Teď vím jak na to a půjde to samo. Zatím papa:)."
Do dveří vrazil kolega. „No ty vole, ty vypadáš, někdo ti umřel?" Jen jsem vrknul, „hůř, kamaráde." „Jóó stará, cos vyved?" Nečekal na odpověď a hned zmizel. To víte práce. Za hoďku a půl zvonil mobil.
P2: „Paráda, všechno je jak si říkal, i to přefiknutí 2x:). Co by za to Srna dala:).
P1: „Kde ji vůbec máš, že si troufáš celej den patlat dárek?"
P2: „Ses praštil do hlavy? Dyk jela s tou tvou a Milanovo kosatkou do Prahy na nějaký Buzikál a přijedou až zejtra.
P1: „…a jo, vidiš.
P2: „hele ty trubko, pokračujeme, co dál?
P1: „Z lednice vyndej dvě másla, v odměrce si naměř 0,75l mlíka, od oka rozděl, půl do kastrůlku a půl nech v té odměrce, nasyp do ní tři pudinky a zakvrdlej, šlehačem, je to rychlejší a nebudou tam pucky.
P2: „Mám."
P1: „OK, kastrůlek vraž na plotnu, přidej 5lžic cukru, za stálého míchání přidávej rozkvedlaný pudink a vař do zhoustnutí.
P2: „Provedu."
Po chvilce ticha.
P2: „…hihi už vím, co znamená, že má ženská dudlíky, jako když vytáhneš měchačku z pudinku:)."
P1: „Napusť si do dřezu studenou vodu a vymíchej ten uvařený pudink do studena, druhou rukou rozbal máslo /obě/ a rozkrájej je asi tak na šest dílků.
P2: „Hotovo pane mistr."
P1: „Dobrá, řekneš mi už konečně, jaký ten krém bude? Já jen kvůli výběru ovoce."
P2: „Nóó, jakej by asi byl, dobrej přeci, vždyť jsem teď nic nezkurvil nebo jóó?!
P1: „Ptal jsem se, jaký jsi použil pudink, blbe."
P2: „Aha, jahodový. Co dál?"
P1: „Připrav si robota."
P2: „Hledám, hledám, hoho. Já jsem robot Robík a všechno tady zrobotizuji. Mám."
P1: „Ti hrabe, bo co? Kydni tam ten pudink a pak s Robíkem zavrč, asi tak na 30 vteřin."
P2: „Říká se sekund pane mistr, stopky nemám, vrčím od oka. Vrrrr vrrrr."
P1: „Tak jo, pusť zas Robíka a přidávej do něj postupně kousky másla.
P2: „To to jede pane šéf, jako po másle."
P1: „Nech těch kravin a mrkni jestli se to pěkně kvrdlá a nejsou tam hrudky másla."
P2: „Mrky mrky mrk, hlásím pane šéf, že krémík je vláčný jako lubrikant a hebký jako ňadro."
P1 „Ach jo. Přejdeme k patlání, připrav si marmeládu a otevři nejlépe plechovku jahod, když nejsou, tak je to fuck jaký to bude ovoce."
P2: „Okurky asi ne, viď?"
P1: „Ne, ty si strč do p… a klidně použij ten lubrikant."
P2: „Nebuď hrubej, nemůžu za to, že si vymýšlíš pí…..y, ovoce ovoce, copak jsem Maruška abych lítal k měsíčkům?! a vůbec, jsem rád, že se jich Srna nadobro zbavila. Hele je ta mámtěráda červená?"
P1: „Bývá, tedy jestli tam není napsáno kečup."
P2: „Tak to bude vono... jo, to ovoce - může být tropická směs?"
P1: „Už je to fuck. Dej si pod první placku od spodu nějaký papír natři ji tou marmeládou, vysyp na to trochu tý tropický extáze …"
P2: „Můžu i viagru?"
P1: „ Hele, Milášku, tahle buchta se normálně dělí na 12 kousků, máš ji tolik aby se spravedlivě dostalo na každého?"
P2 : „Ne, ale odtrhnu si od huby a ten jeden kousek ti přinesu."
P1: „Si koleduješ, vyzývám tě ve čtvrtek na souboj ve squashi za urážku Danči schopnosti …/cenzurováno/…"
P2: „Přijímám, tak tedy jako vždy ve dvacet nula nula."
P1: „To bude něco, souboj na rakety, jako Bush a ten druhej…nó…v Rusku, kurňa."
P2: „Že by Lenin? Co ta buchta?"
P1: „Čí buchta?"
P2: „Tady ta moje, rozdělaná na stole."
P1: „Ty máš rozdělanou buchtu na stole a patláš buchtu? Nech se vyšetřit."
P2: „Pomóóć."
P1: „Ježíš co řveš, tak si tu viagru nech."
P2: „Už budu hodnej, co dál?"
P1: „Kydni kolem dokola několik lopatiček krému, ne moc, ne málo, do výšky toho ovoce."
P2: „Dál."
P1: „Drapni druhý díl buchty tím dozlatova to polož na krém, přimáčkni tak aby malinko vylézal okolo ten krém."
P2: „To je koncert, dál."
P1: „Dál, jako předtím, marmeládu, ovoce, krém a poslední placku, malinko zas přimáčkni a udělej rovinu, aby to nebylo jako ta šikmá věž v Pi…"
P2: „Pochopil, dál."
P1: „Lopatičkou nanes všude krém, buchtu opatláš a pěkně uhladíš, žádné faldíky."
P2: „Sraního, furt, kdybych to bejval věděl …."
P1: „…jsem ti to říkal a bude hůř."
P2: „Ach jo, tak nějak, no snad by to mohlo bejt, počkej, ještě tady je faldík …"
P1: „Já čekám čekám čekám …"
P2: „Mnóó, dál."
P1: „Máš nějaký tác?"
P2: „Jasně, Srna má vše, jen nevím kde."
P1: „Tak hledej Šmudlo, až najdeš, přetáhni na něj buchtu i s tím papírem a vrzni to do lednice."
P2: „Chudinka buchta, jí bude zima. A bude kafe."
P1: „Žádný kafe, než buchta vychladne uklidíš si ten svinčík kolem sebe a dáš si rozehřát čekuládu."
P2: „Ano, mami."
P1: „Máš čekuládu?"
P2: „Jsem ti říkal, že …"
P1: „…Srna má všechno, vím. Tak má ji?"
P2: „Dřív než zuby, když odjížděla tak ji ještě měla …"
P1: „…čekuládovou …"
P2: „Ne teplou:), tak tu mám oříškovou, mandlovou, hele kaštany, ty sežeru hned, ty já rád…"
P1: „…na vaření by nebyla?"
P2: „Nevím, mám se mrknout:)?"
P1: „Buď od tý dobroty."
P2: „Stačí dvě? Velký."
P1: „Jo, teď se mrkni zas do lednice jestli tam nenajdeš takovej bílej tuk, něco jako sádlo."
P2: „Mám, to je ale blbej název."
P1: „Ufikni půlku a spolu s tou čekuládou to strč do kastrůlku a ten zas strč do jinýho s vodou a nech pěkně na plotně čekuládu a tuk rozpustit, nechvátej, pomalu."
P2: „Stihnu si dát kafe než ztuhnu a změknu?"
P1: „Jo, za hoďku zas brnkni."
P2: „OK."
Přesně za šedesát minut zvoní mob. Asi našel stopky.
P2: „Brnky brnky brnk. Haló haló, tady je cukrář Péťa. Co budeme pane mistr dělat teď, jsem už celej ztuhlej a změklej?
P1: „Polijeme buchtu tou čekuládou."
P2: „Zní to jednoduše, doufám, že se to taky tak dělá."
P1: „Jistě. Vyndej buchtu z lednice. Hele když budeš dost rychlej a šikovnej ta to bude jednoduchý. Je to stejný jako když natíráš trubky, plech nebo něco jíného."
P2: „Sakra, věděl bych, kterou natřít.
P1: „Soustřeď se, není to žádná prdel."
P2: „Tak jo, vydrž, natírám. No ti teda poví, že to není žádná sláva …moc se mi to nezdá."
P1: „Klídek, z nerovností uděláme přednosti."
P2: „…to jako kozy?"
P1: „Prd, poslouchej, vezmi lžíci, naber čekuládu a polejvej buchtu tak aby od hrany pěkně stékala dolu k papíru a nechávala za sebou stopu jako když ti stéká barva."
P2: „Hmm, už to vážně vypadá lépe. Dál šéfe bude co?"
P1: „Ještě když je čekuláda měkká podřízni buchtu, sundej ten papír, buchtu polož na tác a vrzni to ztuhnout do lednice, na chvilku a najdi si pytlík a trubičku na zdobení, vím, že to Srna má, páč vám patlá buchty a vánoční cukroví. Tak mě napadá, že to bude někde tam, kde jsou vykrajovátka na cukroví, všechny ty vánoční voloviny atd."
P2: „Šmudla jde hledat."
Delší ticho, až podezřele.
P1: „Petřéééééé …"
P2: „…já hledám, hledám už asi přihořívá, našel jsem ozdoby, tak by to tady snad někde mohlo bejt..."
P1: „Kde jsi?"
P2: „Kde asi, v předsíni tam jak jsou, jak si říkal, ty ozdoby mám."
P1: „Chjo, vrať se do kuchyně, hned, kolik vidíš šuplíků, zásuvek?"
P2: „Dva, čtyři, devět …"
P1: „Tak je doprdele prohledej, někde to tam bude."
P2: „Osm."
P1: „Co osm?"
P2: „No zásuvek."
P1: „To je kurva jedno, prohledej je."
P2: „Ta devátá byla mikrovlnka."
P1: „???"
P2: „Ty se vyznáš, Šmudla našel, tak mě napadá, nechodíš mi sem za Srnou, že víš, kde co je?"
P1: „Kdybych ti chodil za Srnou tak bych věděl kde je jaká postel, nemyslíš?"
P2: „Tak schválně, víš kde je ložnice?"
P1: „Vím."
P2: „Rozbiju ti hubu. Ale až doděláme tu buchtu."
P1: „Tak jo ať to máme za sebou. Do pytlíku dej nějakou tu trubičku na zdobení pak krém a někde vedle si prubni jak si šikovnej. Pokus se udělat třeba bobíka, kolečko, vlnovku abys věděl jak se s tím pytlíkem zachází. Neboj, není to složitý. Srna by ti mohla vyprávět:)."
P2: „Počkej až tě dostanu do rukou:). Bobík by mi šel.
P1: „Tak obobíkuj buchtu kolem dokola, třeba dvě řady. Doprostřed udělej třeba srdíčko. Hlavně tam nepiš žádný číslo, aby to nevypadalo, že je buchta už ze středověku. Na to nazdobené krémem nastrouhej trochu čekulády. V jednoduchosti je krása."
P2: „:), hovado. Tyjo, vážně to vzdáleně připomíná dort."
P1: „Až to budeš dělat podruhý, tak to dort bude. Hele, tak jednou za mne :) a zdar.
P2: „Dík, dám vědět."

Neděle ráno. Zvoní mobil. Rozespalé, „prosím". Nevím, kdo volá, protože normálně spím bez sklíček. P2: „Zdar, přijď na zahradu na kafe."
P1: „Jo to jsi ty..."
P2: „Jo to jsem já."
P1: „Brzo nebudeš."
P2: „Co meleš, proč bych nebyl?"
P1: „Páč tě utratím, víš kolik je hodin?"
P2: „Jistě:)."
P1: „Dobře, když už jsi nás probudil dám si s Dančou kávu a pak přijdu k tobě na kafe. Klíďo se nechám kafem zabít."
P2: „Děláš dobře, tak šup šup."
Na zahradě u Petra jsem se dozvěděl, že měl dort velký úspěch. Srna dojetím slzela a v noci za odměnu předstírala orgasmus. Výpis od mobilního operátora byl ovšem nepředstíraný. Zaokrouhleno na koruny to dělalo přesně 1487,-Kč. No řekněte, není nad dárek dělaný vlastní rukou.

Možná jsem vám to ještě neříkal, ale tohle je asi poslední blábolík který na Liter dávám. Něco najdete na www.asicr.blok.cz a ostatní na mé www která je ve výstavbě. Na adresu se neptejte, ještě žádná není, dám vědět fčas a nebo taky ne.
Občas sem juknu, jo?
W_S