Ze života

Napravo je obchod s květinami, pes kouká na šunku, chlapec se kouká na psa, naproti přes ulici pán zdvihá klobouk na pozdrav a já se vznáším do vzduchu a všechno se točí, jsem nad červenými střechami, spletí antén a drátů, vznším se výš a výš až do oblak, wíííííí, skrz všechny beránky a cirry a už vidím hvězdy a Slunce a naše matička zemička je takhle maličká pod mýma nohama, pozdravím Měsíc, Mars a Jupitera, vyhnu se asteroidům a chytím za ocas kometu a letím s ní rychleji a rychleji, až je tu zima a sluníčko je jen takhle prťavoučké, a pak vidím jen hromadu svítících bodů, které obíhají kolem většího svítícího bodu, vídím další svítící hromady, a pak už ani nevím, kam se dostávám, protože tu je najednou pusto a vše je daleko...

Proberu se na stole, napravo není obchod s květinami, pes ani chlapec, vlastně ani po ulici není stopy. Jenom školní lavice a v nich spolužáci a spolužačky, na tabuli zmenšený obraz toho, co je nad povrchem zemským, zmenšená sluneční soustava, vše je v logaritmické škále, ale to mě nezajímá, protože Novákové koukají tanga zezadu a to se nedá moc soustředit, a tak jí za ně házím papírové kuličky a ona se jenom otočí, co jsem to za vola a debila, ale já vím, že je až moc ráda, že jí tam nějaký kluk hazí aspoň papírové kuličky. Zvoní. Všichni vybíhají ven jak zběsilí puberťáci, na chodbě už je shon a já pomalu kráčím k automatu pro kolu. Dobrý den (debile), usměvy na tváři řev a běh menších fakanů, nuda jak vřes. Hloučky dylinek rozebírají, kterej kluk se na ně usmál a jak z toho bude trvalý vztah. Sbíhám po schodech dolů, seskakuju posledních pět, podjedou mi pantofle a třísknu s sebou o zem....

Natahuju se pro jabko na stromě, ale je daleko, a tak si jen zastíním svojí rukou oči. Kašlu na něj a vezmu si jiný, větvička zašustí, červi nejsou uvnitř, chropst polevil endoderm pod mými zuby, štáva se řine do úst a další hlt a další, až se zahazuje ohryzek. Vykračuji si, nikde nikdo není, jen cvrčci, sarančata podobná cvrlikavá havěť, která nemluví. Je tu pořádné vedro, ale ačkoli se mi po čele a krku řinou kapky potu, pokračuji dál. Dojdu do takového malého hájku, projdu na sráz a posadím se na kámen. Už celý den cestuji a nikde ani stopy po lidech, až to začíná být divné. Tady už dávno měly být vesnice a lidé. Po botě mi lezl mravenec. Nezbylo mi než vykročit dál....

Zazvonil telefon, ano, těší nás, jistě, s radostí, vše, co je v našich silách, naslyšenou, ano, vaší žádost jsme vyřídili, jistě se na tom pracuje, ale samozřejmě, že ne, není možné, abychom to tak nechali, naslyšenou, ano, je třeba zavolat na oddělení komunikace, přepojím vás, naslyšenou, ano, přidělím vám jednoho podřízeného, rádo se stalo, prosím, naslyšenou, ano, tady šéf, ahoj Maruško, ale jistě, že se budemem moct sejít, však budu mít důležité jednání, jestli mi rozumíš, jistě drahoušku, tak pa, ano, co prosím, ale jistě, samzřejmě, ano, dobře, děkuji, naslyšenou...

Z důchodu se nedá vyžít a ani ty komunisty volit nemůžu. Psi mi čůraj na barák, ještě, že všude rozhazuju jed. Amfora na pět. Můžu dosadit šestku nebo sedmičku. Tvořívého záložníka skoro prodali, reprezentaci se nedaří a udělali si ostudu, Čechovi propadl balón mezi rukama, Rusovi mezi nohama, Ukrajinec kope chodník, smažka mluví jak kanál, technaře nahanějí policajti, ať jim dá, tý verbeži, zase Berousek slibuje oranžové z nebe, Lípa modré, Skalník slibuje, že se nám dáří, všude krize, nevím, kam se hnout a proč bych se vlastně hejbal...