Těžké časy

“A co když tam má jinou?” Ta myšlenka jí probleskovala hlavou pořád dokola. Snažila se jí zaplašit, ale nešlo to. Od té chvíle co tu byla její přítelkyně a něco v tom smyslu záhadně nadhodila nad obědem, pořád na to musela myslet. Červíček pochybností byl tu, aniž by ho někdo zval. Přesvědčovala sama sebe, že on takový není, nikdy by jí něco takového neudělal. Ale na druhou stranu, proč minule nepřišel na smluvenou schůzku? Proč tak často mluvil v hádankách? Začala ji z toho brnět hlava, a tak si raději vzala jakousi tabletku proti bolesti, kterou získala od pouličního obchodníka. Zapila ho vlažnou vodou a malou chvilku si pohrávala s myšlenkou, co by se stalo, kdyby si jich vzala víc? Přišel by někdo na její pohřeb? Plakali by nad jejím mrtvým tělem? Asi ano...to pomyšlení jí dělalo dobře. Ale po chvíli se vrátila do reality. Ne, neměla sebevražedné sklony, to jen, když měla deprese utíkala do svého světa fantazií. Tam jí nikdo nic nenařizoval, nikdo ji neomezoval. všechno bylo podle ní a hlavně všichni se chovali tak, jak ona by si přála. Představovala si ho, jak jí výská vlasy, které čas od času prohrábne, přivoní a obdaruje je polibkem. Vlažné rty, kterými líbal její ústa, kradmé pohledy, dotyky co ji nenechávaly chladnou. Tolik ho miluje, plně si to uvědomovala, ač se to ve chvílích, které spolu trávili snažila potlačovat. Byl to zvláštní vztah, nikdy spolu nebudou moc být, věděla to, proto se snažila tolik se na něj neupínat. Nedařilo se jí to, ač by si to tolik přála. Pokud člověk něco moc chce, dosáhne toho, říkala kdysi její babička dokud ji neodvezli pryč asi do koncentračního tábora. Tenkrát se tomu smála a směje se pořád. Možná jsem až příliš pesimistická, uvědomovala si, ale taková ona prostě byla. Tajně si vybavovala okamžiky strávené sním, chvilky které pro sebe kradly a tolik si jich vážili. Možná, že kdyby měli příležitost být spolu pořád a často, omrzelo by je to...možná, ale pořád tu byla možnost naděje, že by to bylo pohádkové. Každé ráno se spolu probouzet, bok po boku, milovat se do sytosti, plně se oddávat jeden druhému. Moc si s ním rozuměla, proto spolu měli pořád co dělat. Povídali si, vyprávěli, vedli diskuzy, ale vždycky se dokázali shodnout, tolerovat názor druhého. Jakoby to snad bylo dokonalé, sen možná jen přelud, kteý se rozplyne s nadcházejícím ránem. Tak jako se slunce klaní k obzoru, tak jako červánky mizí v dály, stejně tak jako se hvězdy rozplývají v ranním šeru, tak by možná jejich láska pohasla. Stačí toužit a budeš mít to co si přeješ. Smála se tomu, ale toužila, doufala, že snad možná...její babička, byla velmi chytrá žena, a tak prostě jen bláhově doufala, že by se jí její sen mohl splnit. Vzpamatovala se, přestala snít a vydala se vstříc chladnému podvečeru.

Kostelní zvon odbíjel šestou, když dorazila na smluvené místo. Byla už dávno tma, a z pohaslého nebe padaly zmrzlé sněhové vločky. Když byla dítě, snažila se chytat je do ruky, ale nikdy se jí to nepodařilo. Vločky se v její teplé dlani nenávratně rozplynuly. Stejně tak jako teď, usmála se. Z dálky spěšně přicházela vysoká postava. Rychlými kroky se blížila. Kolem těla jí poletoval dlouhý starý kabát. Byly to špatné časy. Často přemítala, proč se nenarodily v lepší době, kolem projelo auto VB. Sehnula se, neměla náladu někomu vysvětlovat, proč je tak pozdě venku. Tu už tu byl, ale on. Místo pozdravu jí vlepil polibek do vlasů. Usmála se, obejmul ji. Přála by si ztratit se v jeho obětí. Navždy, konec trápení. “Povedlo se mi na chvíli utéct,” promluvil,” ale musím se brzy vrátit.” Povzdechla, “já vím, vím to.” “Těžké časy”, řekl jakoby na odpověď. “Dáš mi pusu? “Styděla se, ale naštěstí je ozařovalo jen slabé měsíční světlo, a tak nemohly být vidět její zardívající se tváře. Musel se k ní hodně sklánět, neboť byl dobře o dvě hlavy vyšší. Pak se krásně, dlouze a jemně líbali. Nikam nespěchali, byl na ni jemný, čekal až přivykne jeho tempu. “Kdy se zase uvidíme?” Ptala se, přestože předem znala odpověď. “Nevím,” vzdychl. Dlouze se zahleděly do očí, “miluju tě víš to?” Prolomil ticho. Sklonila hlavu, vzdychla, vzala jeho dlaň do svých, jakoby to byl zločin...”taky tě miluju, ale”..zlomil se jí hlas, nejde to, nemůžeme chtěla křičet, ale museli být potichu, chovat se nenápadně. “Měl by jsi jít,” řekla. Nechtěla ho vyhánět, ztratit ho, ba naopak, ale chtěla pro něj to nejlepší, nechtěla, aby měl kvůli ní problémy. Na druhém chodníku prošla osoba. Na malý moment se zastavila a otočila se na ně. Oboum ztuhla krev v žilách. Jejich srdce byly rychle jako zvony, cítila jeho, on cítil její. Ticho, které tu panovalo nekonečně dlouho, ač to bylo jen několik krátkých sekund, jen jim třem to připadalo jako hodina, prořízl zvuk motoru. Kužel světla osvítil ulici. Osoba na druhé straně chodníku se vzpamatovala a pustila se do rychlého úprku. Oni dva tu stáli, spolu, nachytáni při činu. Utíkej, zakřičel a pevnou paží jí od sebe odtrhnul. “Né, nenechám tě tu!” “Musíš ty musíš”, odpověděl s křikem. Měla strachem zdřevěnělé nohy, ale poslechla ho. Utíkala, jak nejrychleji mohla, když se otočila spatřila muže otvírajícího dveře auta. Viděla jeho ruku pomalu se odlepující od pasu. Třímal v ní pistoli. Sklonila hlavu, zacpala si uši. Nechtěla to slyšet, tolik si přála být pryč. Možná i být mrtvá, všechno by bylo lepší, než tahle muka. Tupá rána se odrážela od stěn přilehlých domů, náraz padajícího těla... a nic jen ticho. Nééé, křičela, ale jen vnitru. Padla na kolena, plakala, nemohla dál, ale musela být potichu, aby ji nenašli. Naštěstí ji nehledali, naložili mrtvé tělo a odjeli. Ležela tu dlouho do noci, dokud její tělo neprostoupil mráz. Dívala se na nebe, na mlhavé hvězdy, které přes závoj slz neviděla. Myslela na jeho oči, ústa, plně si vybavovala jeho tvář. Ale nebyl tu, neřekl jí hezká slova, nepodal jí ruku, nepomohl jí vstát. Již neměla pro co žít...