Jídlo pití zpěv

Vcelku náhodou a z počátku plný neochoty jsem se dostal na takovou mini Vánoční besídku v jedné vesnici blízko Brna. Bylo to u lidí, které jsem viděl asi dvakrát v životě a bylo nás tam 6, přičemž hlavním a prvotním důvodem bylo pozvání na polévku. Moc se mi nechtělo, byl jsem ten den vyšťavený a tak jsem se vymlouval co to šlo, ale nakonec mě moje mamina přemluvila a jel jsem. Musím přiznat, že polévka, kterou jsme fasovali hned na začátku byla geniální a nebyla jedna. Byly dvě pěkně vyšperkované každá ve svém hrnci. V duchu jsem si říkal, že ta ženská umí fakt dobře vařit a že doma stejně nebylo co na jídlo,tak volba účasti byla lepší než být doma minimálně v tomhle. Po polévce přišli nějaké drobné jednohubky se zajímavou avokádovou pomazánkou. Barva dost odpudivá, ale přemohl sem se k tomu, abych jich ztrestal minimálně 15. Ti lidi měli neuvěřitelného jezevčíka. Znám psi a vím, že spousta z nich ráda olizuje třeba ruce svojin pánů, nebo i cizích lidí, ale tenhle pes vydržel lízat moji ruku bez přestání asi 10 minut. Normálně to zrovna moc nemusím, ale když jsem viděl s jakou vervou to dělá, tak jsem ho nechal schválně jak dlouho to vydrží…a vydržel to delší dobu než já. Někdo má vylízanou hlavu, někdo má vylízaného něco jiného…a já měl vylízanou ruku. Po nějaké době přišla na řadu i druhá a jednu chvíli to byla i noha těsně nad ponožkou. Přemýšlel jsem, jestli mám nějakou dobrou příchuť kůže, nebo kdy naposled jsem se sprchoval, ale myslím, že všechno bylo v normálu…teda myslím. Když už jsme byli po jídle a takových těch věcech a pili víno, navrhl pan domácí (manžel té paní co dělala polévky), že by mohl zahrát na piano. Že je to hudebník jsem věděl, ale že skládá hudbu k některým muzikálům a divadelním představením jsem se dozvěděl až tam. Začal hned ze začátku hudbou k písni od Franka Sinatry New York, je perfektní a v jeho podání byla přesně stejně perfektní, když nezpíval. V ten moment sem si vzpomněl, že je docela škoda, že na ten klavír už moc nehraju a že těch 8 let, co jsem hrával vyšlo trochu vniveč a vnitřně jsem se odhodlal, že tuhle písničku se naučím. Jsem zvědavý, kdy se tohle odhodlání vypaří. Vedle piana seděli další dva hosté, z nichž jeden byl Ital, co mluví obstojně česky a dohromady s pianistou tvořili chlapské trio padesátníků, kteří mají lehce upito a strašně rádi zpívají. Člověk co seděl vedle piana zpíval ze všech nejvíc a nejzaujatěji. Chvílemi se naparoval jako páv, nebo možná jako balón, který je před prasknutím jak silně zpíval. Zdálo se mi, že trochu rudl, ne on opravdu rudl a někdy se tak zajímavě prohnul v zádech, aby vystrčil břicho, čímž mu asi lépe šel zpěv z hrdal. Nevím, ale slyšet ho bylo a bylo evidentní, že má radost z toho, že se takhle v kolektivu hraje a zpívá a navíc ještě oblíbené písně skladatelské dvojce Vodňanský-Zkoumal, což jsou docela vtipné písničky a chytlavé melodie i pro mladší si myslím já. Ten třetí do party, Ital si na chvíli odskočil, protože podle jeho slov ho to trochu rozesmutnělo připomenutím starých časů, kdy takhle zpívali s rodinou doma v Itálii. Moje mamina, seděla vedle mě a zatímco mně do té doby silně vylizoval ruku pes, který se do ní možná zamiloval, ona si prozpěvovala vysokým tónem, přičemž jí bratr brzdil ať toho nechá. Ona si toho vůbec nevšímala a nadšeně vyzpěvovala dál. Byl to opravdu koncert. Pak pianista řekl „slyšeli jste někdy ruskou hymnu s dělovými výstřely“?...nikdo…Tak začal hrát a bylo to jedno z nejlepších, co jsem za poslední dobu slyšel. Hrál normálně tu sovětskou (ruskou) hymnu a při tom si stoupl a zadkem dosedal v pravidelných intervalech na levý okraj klavíru, tam kde jsou ty nejnižší tóny a opravdu to znělo jak dělové rány tak, jak je nejlíp mohl na klavír zahrát. To jsem se dost pobavil. Pak proběhlo ještě pár odrhovaček, které rozprostřely dobrou náladu a protože už bylo docela pozdě a i pes přestal lízat cokoliv a prakticky spal, tak jsme se pomalu zvedli a dali se na cestu domů. V duchu jsem byl rád, že jsem jel a to nejen kvůli dobrému jídlu, ale takové dobré atmosféře, která nebyla tvořená nějakým chlastáním, ale spíš takovou pohodovou atmosférou, kterou vyprodukovaly polévky, jednohubky a pán s pianem. A to je daleko lepší atmosféra Vánoc, než jakou potkávám každý den v ulicích města, kde je milión lidí, všichni někam spěchají a člověka div neušlapou.