Vánoce

Tak jsou tady opět Vánoce a já jsem zase o další rok starší. Existuje tolik způsobů, jak zabít volný čas, ale neexistuje žádný, jak jej vskřísit. A smysluplné trávení volného času, to je obrovský problém, se kterým se my všichni potýkáme den co den, hodinu co hodinu, situaci co situaci. Zkusme se na chvíli zastavit a zamyslet se nad svým počínáním a položme si otázku, co z toho, co jsem dnes udělal mělo opravdu smysl? Smysl života je pro každého jiný a někdo jej nenachází celý život. I když, nenachází, to ne, to není to správné slovo, spíše jej nevidí, protože smysl má všechno, každé gesto, každé slovo, každá myšlenka… Ale na té nejzákladnější úrovni jsou pouze tři pojmy. Láska, soucit a vyrovnanost. Ale jak vlastně tyto hodnoty chápeme my lidé? Co pro nás znamená milovat? Co pro nás znamená soucíti? A co pro nás znamená býti vyrovnanými? Není pro nás náhodou láska jen touhou po vlastnění? Když dnes někdo řekne „Miluji Tě“, nemyslí tím jen to, že chce, aby mu ten druhý patřil celým srdcem i tělem? Netkví náhodou skutečný základ lásky někde jinde? Láska je volnost, láska je svoboda, láska znamená nechat jít, protože miluji, láska znamená vědomí, nikoli vlastnění. A co soucit? Co činíme častěji, soucítíme nebo litujeme? A čím je pro nás vyrovnanost? Není to pouhá smířenost, či odevzdanost? Může se nám sice zdát, že když jsme smíření a apatičtí, že jsme taktéž vyrovnaní, ale tak jako bolest je stále bolestí, je i apatičnost stále apatičností a nic ji ve vyrovnanost přeměnit nedokáže.

Kdyby se mě někdo zeptal, kterou radu bych chtěl vzkázat dalším generacím a každé jednotlivé lidské bytosti, odpověděl bych stejně jako Edith Piaf – Miluj!

Láska je tím největším darem, který nám byl propůjčen a kde je láska, tam jde všechno, kde je láska, tam je empatie, kde je empatie, tam je soucit, kde je soucit, tam není zlo. A co z toho plyne? Plyne z toho to, že když bude milovat jen jeden jediný člověk na téhle planetě, když jen jeden jediný člověk bude naplněn soucitem a klidem, potrvá to třeba miliardu let, ale nakonec (a omlouvám se, že to stále opakuji, ale nemohu jinak) láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. A já si myslím, že toto je účelem našeho světa a celého lidského bytí. Využváme mozek jen z přibližně pěti procent, Albert Einstein jej využíval z osmi a jaký to byl velikán. Byl mu nabídnut prezidentský úřad židovského státu Izrael (roku 1952), ale Einstein odmítl. A já si myslím, že odmítl proto, že věděl, že by mohl být postaven před rozhodnutí, které by nebylo v souladu s jeho morálkou. Souhlasím s názory předních světových psychologů, že člověk má v mozku zabudovanou nějakou pojistku, která omezuje schopnosti, jimiž disponuje. Mnichové někde v Tibetu využívají svůj mozek řádově až v desítkách procent a představte si, že by se s touto schopností zrodil třeba Adolf Hitler nebo Jakob Fries.

Věřím, že každý člověk v sobě má potenciál a klíč, jak tuto pojistku odstranit, chce to být dobrým člověkem. Chce to obracet se k potřebám druhým a nehledat střed všeho času a prostoru ve svém nitru.

Máme tady Vánoce, čas pohádek a já musím cítit smutek nad výchovou dnešních dětí. Podívám-li se do televize na jakoukoli pohádku, všude je jen násilí, krev, bolest. Přepnu na animovaného Toma a Jerryho, co to je??? Jak mohou takové pohádky naučit dítě soucítění a lásce? Na druhém stupni základní školy se zpravidla v hodinách českého jazyka čte společně kniha, ale proč se čte Gabra a Málinka? Osudy dvou holek, které jsou leckdy nadrzlé, které si dokáží de facto jen prosadit svou? Proč se čte Klabzubova jedenáctka, kniha o hledání úspěchu a slávy? Proč se nečte třeba O myších a lidech od Johna Steinbecka? Takové knihy učí člověku soucítění. Skola malého Stromu od Forresta Cartera nebo Malý princ… To jsou knihy, které by dnešní děti měly znát.

Začínám se čím dál tím více přiklánět k názoru, že pojetí školského vzdělávacího systému tak jak jej známe je nedostačující a pro duševní rozvoj člověka ve všech směrech nedostačující. Je moc hezké, že se dítě naučí číst, psát, počítat, že se naučí mluvit cizí řečí, pracovat s počítačem, že dokáže obrátit oči v sloup a vychrlit ze sebe teorii relativity, či dějiny starověké Indie. Ale cožpak to má nějaký smysl, když dítě není schopno soucitu a lásky? Když není schopno tolerance?

Tak trochu mě mrzí, s jakou komercí a honosností se všude v médiích mluví o Vánocích, jak všichni řeší nakupování dárků, ale cožpak je tohle to hlavní? Pozoruji, že velká část populace slaví Vánoce nedokážíce uchopit jejich skutečnou podstatu. Není přeci důležité, kdo kolik dárků nakoupí. Kdyby to bylo na mě, žádné dárky bych nedával. Doháje, proč by si lidi měli dávat dárky právě o Vánocích? Kdybychom byli co k čemu, dali bychom tomu druhému dárek právě tehdy, kdybychom cítili potřebu jej obdarovat, nikoli ve striktně daný den. Možná to zní anarchisticky, možná mě považujete za blázna, ale já to prostě vidím takto. Připadá mi, jako bychom v době Vánoc měli povoleno sejmout si z očí ty tmavé brýle, jež nám nedovolují interakci s okolním světem hodnu člověka, dva týdny jsme lidmi a poté? Potéé si opět nasazujeme brýle a ve stavu nezájmu k potřebám druhých (teda výjimaje jejich svátky a narozeniny) zůstáváme hluchými. Ale zpět ještě k dárkům, já nevím jak je tomu u jiných lidí, ale mě osobně daleko víc potěší objetí a vědomí, že jsou kolem mne lidé, na nichž mi záleží, které miluji, pro něž bych byl schopen (a já tomu pevně věřím) objetovat vlastní život, nikoli věc zabalená a položená někde pod stromkem. Ale to je možná ten rozdíl mezi dary a dárky, protože pod stromečkem nalézáme pouze dárky, ale dary, dary jsou třeba láska, dary jsou všichni ti lidé, na nichž mi záleží, dary jsou v našich nitrech.

Proto Vám všem nepopřeji hodně dárků pod stromečkem, nýbrž hodně darů uvnitř, v srdcích.