Sestry

Byly jako dvě sestry. Znaly se od ranného dětství a od sedmé třídy spolu seděly v lavici. Každá si sice vybrala jinou střední školu a stále zůstávaly nejlepšími přítelkyněmi. Vanessa byla štíhlá, vysoká s tmavými rovnými vlasy. Anne oproti ní měla světlé kudrnaté vlasy a byla menšího vzrůstu. Toto dětské přátelství nerozdělil žádný kluk, jak bychom asi čekaly, ale osud.

* * * * * * * * *

„Je blbá!“ Myslela si Vanessa a kráčela naštvaně ulicí Bratří Jaroňků. Chystám pro ni narozeninovou párty a ona se ani neobtěžuje přijít! Poslední dobou s ní nic není. Nákupy i fitko ji nudí, stále má migrénu…

* * * * * * * * *

Anne seděla na posteli. Oči měla zavřené a víčka se jí jemně chvěly. Stále slyšela slova doktora: „Slečno, je mi líto. Vaše nemoc je nevyléčitelná.“
Nevěděla, co bude dál…. Nevěděla, jestli umře brzy….a kdy to bude? Za týden, měsíc, rok? Nevěděla, ale měla strach. Strach, který ji zavázal jazyk a ona své kamarádce nic neřekla. Proto se rozhodla o své nemoci nikomu neříct. Věděli to pouze rodiče. Nestála o soucit. Nestála o vůbec nic! Chtěla dál žít! Chtěla studovat jazyky, procestovat Evropu….tolik toho chtěla v životě dosáhnout, avšak věděla, že to nikdy neprožije…

* * * * * * * * * *

Uplynulo půl roku.

* * * * * * * * * *

Ta melodie zněla povědomě. Ááá…můj mobil, kde jenom je? Seběhla do haly ke kabátům a bundám a začala je postupně šacovat. Sindy! No tak! Její psí fenka měla radost, že panička něco hledá a úspěšně se jí pletla pod nohy. Kruci! Ulevila si Vanessa, když jí labradorka povalila štěstím na zem. Konečně vylovila modrý Soni Ericson.
„Prosím?“
„Tady Anne maminka. Vannesko měla bys vědět, že Anne včera umřela…“
Dívce se zatmělo před očima a kdyby neseděla, určitě by se svezla na zem.

* * * * * * * * * * *

„Tak dlouho se budeme vzdalovat, ale vzpomínka na naše životy nám zůstane.“
P.M.