O schizofrenní žížale Hlaváčové a Konečné

Zdá se, že je prosluněné léto. Na voňavé louce vykoukla hlavička zvědavé žížaly. Nadšeně pozorovala dovádivé poletování bělásků a žluťásků, s rozkoší hltala zvuky i vůně okolní přírody.
„To je krása,“ hlasitě si vzdychla.
Kousek vedle ní se z hlíny vysoukala zřejmě druhá žížala. Vypadala ospale.
„Krásné jitro přeji,“ povídá ta první žížala, „dovolte abych se vám představila: jsem žížala Hlaváčová.“
„Já sem tvoje prdel,“ rozespale zahuhňala zadní část žížaly.
„Aha… promiňte,“ usmála se žížala Hlaváčová. „Nevzbudila jsem vás?“
„Hmm…“
„Nemohla bych vám říkat třeba …žížala Konečná? Myslím, že by to bylo přeci jen vhodnější oslovení, než…“
„Mně je to u prdele,“ odpověděl zadek.
„Zanechte prosím hrubých výrazů,“ naléhá žížalí hlava, „vždyť jsme jedno tělo, pojďme se k sobě chovat s úctou. Na světě je přeci tak krásně, všude voní pestrobarevné kvítí, i támhle u bystřiny vidím cvrčíčka fidlat na…“
„…vidíš prd, nemáš voči…“
„Co mi to povídáte, Konečná? Nikdy jste neslyšela o vnitřním vidění světa? O schopnosti uchopit neuchopitelné? …Necítíte tu krásu vůkol?“ diví se žížalí hlava.
„Vůkol, jo? Cítím zimu, páč je leden. Kdybysme nebyly zavrtaný ve smradlavým květináči uprostřed ňáký starý kůlny, tak venku na mrazu chcípnem. Tohle zas vnitřně vidím já.“
„Jste škarohlíd, ale já se na vás přesto nezlobím,“ promlouvá klidným všechápajícím hlasem žížalí hlava. „Vy nejste schopna pozitivního myšlení ani vidění, prostě vám nebylo shůry dáno, Konečná. Je nádherné léto, respektujte to a užívejte si života plnými doušky.“
Žížalí zadek chtěl rezignovaně mávnout rukou, ale žádnou neměl. „To nemá cenu, jdu chrápat.“ Zadek se zavrtal zpátky do smradlavého květináče.
Hlavě Hlaváčové se spát nechtělo. „Půjdu na procházku, a to TEĎ HNED! Jaképak otálení, spaní v hlíně je jen pro škarohlídy.“ Žížala vylezla z kůlny do třeskutého lednového mrazu a spící zadek vzala samozřejmě sebou.
Milosrdná smrt se dostavila během několika vteřin. Mohlo to dopadnout i hůř.