Příběhy

„Dobra Minková“ Napsala na papír a zamračila se. Možná je čas, nechat si změnit jméno.
Rozhlédla se po třídě. Všichni psali. Byla hodina češtiny a za úkol bylo napsat slohovku. Dopis blízké osobě. Nebo bytosti?
Bytosti, rozhodla se, a začala psát. Najednou se její okolí rozplynulo a ona nevnímala nic, než dopis, který psala. Mimoděk se jí z očí vyhrnulo pár slz.
„Dopište…“ Ozvalo se znenadání, byl čas odevzdat práci. Rychle načmárala poslední dvě slova a práci odevzdala. Nečekala na nikoho, sebrala svoje věci z lavice a rychlým krokem odešla. Jako obvykle si toho nikdo ani nevšiml, až na mladou profesorku.
Zaujala ji, a proto její práci vytáhla a začala ji číst hned, jak opustila třídu. Dobra neměla kamarády. Většinou ji to trápilo, teď už nějaký čas byla ráda, že ji alespoň nikdo neotravuje. Netušila, jak se na ni dívají ostatní. Hodně lidí by se s tou hezkou holkou dalo do řeči, kdyby nevypadala, nepřemýšlela a nechovala se tak odlišně. Oblékala se tak, jak se jí zrovna zachtělo, nikdy nezapadla do davu. Nikdy. Tak jako dnes. Měla na sobě kostkovanou sukni, červený svetr, hnědý šátek a pohorky a bylo jí fuk, že kostky se nenosí, že pohorky k sukni jiný holky nevezmou a že její šátek není značkový. Na svém vzhledu si nijak nezakládala, přestože by jistě mohla. Hladké a husté tmavohnědé vlasy jí splývaly až do pasu, měla plné rty, krásné zuby a velké zelené oči olemované dlouhými řasami. Byla to zkrátka krásná holka. Škoda, že v její duši panoval smutek a pochmurnost. A to ještě nevěděla, co se stane na příští hodině češtiny. Profesorku její sloh velmi zaujal a rozhodla se jej proto přečíst nahlas. Bohužel tichá a nekonfliktní Dobra neměla v sobě sílu na to, aby řekla, že si to nepřeje, ačkoliv v ní všechno křičelo. Zrudla a s hlavou v dlaních smířlivě očekávala pro ni tolik trapnou chvíli. 

„Dello, ještě před nedávnem jsi byla tady se mnou. Musela jsi odběhnout tak nenadále, že jsem neměla ani minutu na to, připravit se. Možná jsi netrpěla, snad, doufám… Já teď trpím. Mohl mi to někdo říct, že jsi nemocná. Ale ne. Přišli mi to říct, až když jsi umírala. Možná jsem tam neměla chodit, ale co by sis pomyslela, kdybych s tebou nebyla až do konce. Řekla bys, že jsem zbabělá? Držela jsem tě v náručí. Doufám, žes byla šťastná, že ti bylo dobře. Když jsi vydechla naposledy, víš, Delinko moje, umřela jsem taky. To, co tady zůstalo, je jen prázdné tělo. Ale to ty víš, viď? Byly jsme jedna duše. Lásko... Proč jsi jen musela umřít. Já vím, byla jsi už dáma v letech… Ale já věřila, že nikdy neumřeš, ty, moje jediná kamarádka. Kdo mi říká, že je mu to líto, stejně neví, o čem mluví. Nikdo to neví, nikdo nechápe. Štvou mě. Litují mě a přitom vůbec nic nevědí. Dello… Stýská se mi, chybíš mi. Tohle nikdy nepřestane bolet. Měj se mi tam krásně… Ty moje... Moje… Moje… Miluju tě.“

Profesorka dočetla a dodala: „Tahle práce se mi obzvláště líbila, Dobra nám předvedla jak se píše krásný osobní dopis. Dobro, komu byl ten dopis určený?“
Ticho. Jako v hrobě.
Třicet párů očí upřených na dívku, která právě totálně ztuhla. Pootevřená pusa, oči zoufale těkají po přední stěně.
„Já si myslím, že Dobře chcíp pes.“ Prohlásil někdo vzadu. Všichni se smějí.
Chce se jí zařvat. Ona nechcípla!! Psi umírají! Ale mlčí, mlčí proto, že se nedovede bránit.
„Ale no tak, zklidněte se trochu.“ Domlouvá profesorka spolužákům.
„Hej lidi to je prdel, tak ona prej je zombie!“ Přidává se další člověk. Profesorka ho kárá.

Dobra vycítí příležitost. Jiná už nemusí být. Udělá to, udělá něco, co by do sebe neřekla. Zvedne se ze židle. „Dobro?“ Otevře pusu, ale nevyjde z ní ani hláska. Je jako ryba na suchu. Zavrtí hlavou a odejde. Odešla?? Odešla! Co to jen udělala? Ale… Když oni…. 
Della byla zlatá kokršpanělka, kterou Dobra dostala, když jí byly teprve dva roky. Teď je jí skoro sedmnáct a brečí tu jak malá holka. Včera to byly tři měsíce, údajně jakýsi rozhraní. A změna? Žádná. Večer pálila dvě hodiny ve svém pokoji svíčky. Dneska je jí snad ještě hůř, než dříve.
Byly s Dellou dvojka a její smrt Dobrou otřásla a rozhodila ji na hodně dlouho. Ale nebyl to jediný problém. Dobra měla sklony vracet se ke špatným věcem a tak teď viděla problémy všude. Vrátila se k tomu, že ji lidi nenávidí. Ne, že by to byla pravda, ale ona to tak viděla… Chtěla vidět. Najednou jí připadalo strašné prostředí doma, na které byla jinak zvyklá. Trápilo ji tisíc věcí, nad kterými by normálně mávla rukou. Střídala nálady. Jednou byla ráda, že si jí lidi nevšímají, ale o pět minut později se svíjela v záchvatu pláče a toužila po tom, smět se někomu svěřit.
Ale když se jí potom doma zeptala mamka: „Dobro miláčku, co je s tebou?“
Měla chuť rozškubat ji na malý kousíčky. Co je s ní? Zemřela jí nejlepší a nejvěrnější kamarádka, to se stalo! Takhle přemýšlela i teď. Najednou jí bylo ukradený, že utekla z vyučování a bude mít problémy. Ať si. Stejně to nemá cenu.
„Hele holka, nebreč… Všechno se spraví…“ Promluvil na ni najednou kdosi a vzal ji za ruku. Něco se v ní prolomilo. Začala křičet.
„Spraví? Ty pitomče, nevíš, o čem mluvíš! Ona je mrtvá, rozumíš?! Mrtvá!!! Jediný, na co se zmůžete, jsou debilní poznámky! Všichni mi vlezte na záda sakra! Všechno je v hajzlu, slyšíš?! Celej můj život je posranej! Všichni mě akorát nesnášíte a myslíte si, že když nic neříkám, tak mě to nebolí, ale ono bolí, víš?! Kreténi!!“
Vytrhla se mu a utíkala. Černovlasý kluk z druháku, kterého tak sjela, se za ní díval s otevřenou pusou. Když utíkala pryč, krásné vlasy se jí na slunci blýskaly. Už zase brečela.
Když přišla domů, její rodiče se zrovna hádali. Už ji to nebavilo. Jen tak jakoby mimochodem se podívala, co přišlo za poštu. Mezi spoustou reklamních letáků ji jeden zaujal, a tak ho vytáhla a šla do svého pokoje ho v klidu prostudovat.

„Jestli chcete něco udělat pro psy, kteří neměli v životě štěstí, přijďte za námi.“
Stálo na něm. Na druhé straně byly další informace a adresa psího útulku. Dobra přemýšlela. Po tom, co umřela Della, se jí vůbec nechtělo jít mezi psy. Ale nakonec si přece jen řekla, že se tam podívá, že do toho útulku zajde. Zítra, umínila si. Potom si šla radši lehnout. Neměla náladu poslouchat matku s otcem. Pohladila fotka na svém nočním stolku, na níž byla Della v nejlepších letech, zachumlala se co nejvíc do peřin a zavřela oči. Ale ať tiskla víčka sebevíc k sobě, usnout nemohla.
Rodiče slyšela. Přemýšlela o svém životě. Narodila se údajně jako chtěné dítě, tak proč se její rodiče pořád jen hádají kvůli ní?
Když jde o její sourozence, Svatopluk a Lada jsou z toho vždycky vynecháni, jen ji někdy táta mámě vyčítá. Proč? Jen proto, že je nejstarší?
„Dobí, já si chci hrát…“ Vklouzne tiše čtyřletá sestřička do jejího pokoje. Dobra se podívá na mobil. Půl druhé.
„Dobro to nemáš nic na práci?! Nemohla by ses laskavě učit?“ Strčí do dveří hlavu rozzlobená matka a dívka se raději zvedá.
„Tak pojď, Laduško…“ Bere za ruku děvčátko a odvádí je do obývacího pokoje.
„Ty nejsi úplně hloupá, kdyby ses jen trochu učila Dobro… Víš, že jsem z tebe zklamaná, sedmnáct let se o tebe staráme a ty ještě nemáš ani přítele, ani žádné kamarády, ani úspěchy, tak k čemu to je tohleto? Kdybys místo myšlení na tu čubu blbou radši dělala něco do školy…“

Matka. Nedá a nedá pokoj. Dobra se sklopenou hlavou poslouchá tyhle věty až do večera. Je to čím dál častější. Pak si připraví věci a jde konečně spát. Pod peřinu si s sebou vezme obrázek Delly. Bude brečet. Dříve mohla alespoň schovat tvář do jejího kožíšku a všechno jí říct. Teď už nemá nikoho. Smutně se podívá do rohu pokoje, kde je prázdný psí pelíšek. Nikdy ho nedá pryč.
 
Ráno se Dobra vzbudila už kolem páté, ale bylo to pro ni tak akorát. Oblékla se v tichosti, vzala si tašku a v kuchyni suchý rohlík, do kapsy strčila padesátikorunu na svačinu, obula se a po špičkách opustila dům. Bydlela v rodinném domku se zahradou. Dříve s nimi bydlela ještě babička s dědou, ale odstěhovali se. Kvůli hádkám jejích rodičů. A když potom děda umřel, babička šla bydlet k Nikole, Dobřině tetě. Nikola byla o sedm let mladší, než její sestra Alena a její domácnost byla plná smíchu a pohody, nikde žádné hádky. Dobra ji měla moc ráda, ale jejich rodiny se zrovna moc nestýkaly. Zaklapla potichu branku a rozeběhla se. Byla drobná a hubená, když byla malá, připadala si jako motýlek. Jen uletět, když takhle běhávala po zahradě.
Zastavila se, až když nebyla na dohled od domu. Byla celá udýchaná, tváře červené. Do začátku školy měla asi tři hodiny. Toulala se po lese a natrhala kytici, kterou potom donesla na místo, kde pohřbila před třemi měsíci Dellu. Chvíli na ni vzpomínala, než ji vyrušil zvuk motoru.
Otec odváží Sváťu a Ladušku do školy a školky. Sváťovi bylo v lednu devět. Teď je květen.

Dobra se ještě na chvíli zahleděla do hlubin lesa a pak s lehkostí srnky odběhla na tramvaj… Do školy přišla i tak poměrně brzo. Seděla tiše v lavici a prohlížela si obrázky psů na tom letáku z útulku, který včera našla doma a teď ho pomačkaný objevila v kapse svého oblíbeného červeného svetru. Mimoděk při tom poslouchala i lidi kolem. Bylo jich ve třídě jen maličko…
Laura a Gita se bavily o klucích. Byl to ten typ dívek, které mají jednoho kluka na jedno odpoledne. Naschvál mluvily tak, aby je museli ostatní, nebo spíš hlavně jeden kluk, poslouchat. Ten, o koho šlo, se červenal v lavici. Aleš, třídní šašek.
Když Gita, líčící jeho faux pas na milenecké schůzce, skončila, vyplázl na ni jazyk a všichni se zasmáli. Dobra jen malinko zavrtěla hlavou, protože je nechápala.
Krom nich byl ve třídě ještě Timotei, který nikdy nemyslel na nic jiného, než na fotbal kterému se věnovat, a potom Verča s Hančou, dvě tiché a vcelku milé holčiny, které ale zajímalo jenom učení a to, jak se zavděčit třídní, oné mladé češtinářce, která Dobru tak ztrapnila čtením její slohovky nahlas. Zbytek třídy 2.A se do školy doploužil teprve se zvoněním. Následujících sedm hodin musela nějak vydržet a tak si zatím plánovala, jak odpoledne zajde do toho útulku.
Doufala, že to vůbec ve spleti ulic oné části města najde. Bylo to totiž v úplně jiné čtvrti, než její domov i než škola.

Nevěděla ještě, že tu cestu bude jednou znát snad lépe, než cestu domů. 
Hned jak skončila škola, nasedla na autobus a vystoupila na zastávce, která měla být útulku nejblíž. Rozhlédla se a podívala se do letáčku, kde byl popis cesty.
„Hledáš útulek?“ Ozvalo se jí najednou za zády, až uskočila. Pobaveně se na ní šklebil nějaký kluk. „Jo.“ Přitakala a spolkla nadávku za to, že ji tak přepadl.
„Já jsem Radek.“ Natáhl k ní hned ruku.
„Dobra. Ale nemám čas se vybavovat, hledám ten útulek.“
Netrpělivě mu ruku stiskla.
„Můžeš jít se mnou. Já jsem taky dobrovolník, teda, předpokládám, že ty jsi dobrovolnice ke zvířatům. A tohle je Starý Tom.“
Ukázal kluk na pejska, kterého měl na vodítku. Dobra si ho předtím ani nevšimla. Malý šedý pudlík na ni poulil velké oči. Sehnula se k němu.
„Ahoj Tome.“ promluvila něžně „Já jsem Dobra, budeme kamarádi?“ A pohladila ho.
Radek trpělivě čekal, než se děvče s psíkem seznámí. Prohlížel si ji přitom. Zdála se mu být fajn holka. I ona si ho po očku prohlížela. Rozpustilé modré oči, úsměv od ucha k uchu a hříva světle hnědých vlasů. Docela fešák, říkala si, ale hlavně asi milý kluk.
Bylo to poprvé, co takhle o někom smýšlela.
„Půjdeme?“ zeptal se Radek a vedl ji nejkratší cestou k útulku. Před dveřmi se k ní otočil.
„Pak se asi ještě uvidíme, ale teď musíš nejdříve za Stáňou, to je tady šéfka. Tak zatím.“
A i se Starým Tomem se vydal od útulku pryč, dokončit procházku. Dobra se zhluboka nadechla, otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Dobrý den.“ Ozvalo se téměř okamžitě.
Na dívku se přátelsky usmívala žena, asi tak kolem čtyřiceti let, měla na sobě zástěru s logem útulku, krátké blond vlasy a zpoza brýlí koukaly veselé hnědé oči.
„Dobrý den… Já bych tady chtěla prosím pomáhat…“ Pípla nesměle Dobra.
„Tak v tom případě ahoj, a vítej u nás. Já jsem Stáňa.“ Napřáhla k ní žena ruku a dívka ji stiskla.
„Já jsem Dobra…“ Dodala opatrně. Stáňa jí vysvětlila, že než se zapíše mezi dobrovolníky, musí si to tu prohlédnout a rozhodnout se, zda opravdu chce být tu pomocnicí. Ona ale řekla, že chce a že se zapíše do řad dobrovolníků hned teď.
„Dobře… Když to víš určitě, je to jen dobře…“ Přikývla Stáňa a zapsala si do seznamu dobrovolníků a dobrovolnic „Dobra Minková, 17 let“ a takové ty věci, jako adresu a telefon. A potom vzala vyjukané děvče kolem ramen a odvedla je rovnou ke psům.
Dobra se dívala na kotce plné tvorů, kteří tu zoufale čekají na pánečky.
 Na každém z kotců byla jména psů a pár údajů k nim. Stáňa ji tu ponechala a odešla zpátky k sobě. Ale dívka tu dlouho sama nezůstala.
„Ahoj, ty jsi nová dobrovolnice?“ Vykoukla jiná dívka z dalších dveří, které vedly do dvora.
„Jo…já jsem Dobra…“ Představila se.
„Já Zuzka, tak tě tu vítám.“ Usmívalo se na ní to děvče.
Mělo zrzavé copy, bledou pleť posetou pihami a světlé šedé oči. Dobra později zjistila, že víc dobrovolníků tu ani není. Tedy, byla tu ještě jedna starší holka, které bylo dvacet tři, někdy trochu panovačná hnědovláska Jitka. Ale většinu času byla milá a znala hodně věcí kolem zvířat. Zatímco dobrovolníci měli na starosti hlavně venčení a práci se zvířaty, Jitka uklízela kotce a provázela zájemce, měla na starosti taky problémovější zvířata. Zkrátka ty důležité věci. Ačkoliv s úklidem kotců jí většinou dobrovolníci pomáhali. Ona jim pak za odměnu ukazovala různé způsoby výcviku a vyprávěla jim. Stáňa jakožto majitelka útulku měla na starosti všechno, co bylo třeba, hlavně zdravotní péči, shánění sponzorů, přijímání zvířat…
A ještě hodně, hodně dalších věcí. Práce v útulku je tolik, že si to lidi ani neumíte představit.

 
Zuzka se vrátila ke své práci a Dobra upřela oči do prvního boxu. Stála tam pěkná subtilní fenka, zřejmě kříženec nějakého ohaře.
„Bela, šest let, nalezena v lese, hodná, nekonfliktní, ostříhat drápy“ stálo na cedulce na kotci.
Dobra se na ni dívala a ta čokoládově hnědá fenka… Začala vyprávět.

„Ahoj. Jdeš si pro mě? Ne? Tak to je škoda. Protože se mi líbíš. A víš ty vůbec, že já jsem tady už potřetí? Nevíš? No, a to jsem přitom taková šikovná a hezká holka. Tedy, aspoň to všichni říkají. Vždycky někdo řekne jé, to je ale fešanda, ale potom si stejně vybere štěně z vedlejšího kotce. Nerozumím tomu. Vždyť já už tu na pánečky čekám holka dva roky a to je pro takovýho pejska dlouhá doba… A já bych si už tak přála rodinu, která by mě mazlila, a hrála si se mnou… Jo, mazlení, to je něco pro mě. Já jsem totiž ohromně mazlivá. Ale ráda si i hraju. Nejlepší by byla rodina s dětma, ach, to by bylo něco pro mě…. Víš co, povím ti, jak to se mnou bylo od začátku. Jsem ráda, když mě někdo poslouchá… 
Narodila jsem se v teple a útulnu, máma pro nás měla vždycky hodně mlíčka, občas nás pohladily velké hrubé ruce. Když se mi a mým sourozencům otevřela očka, vyvedla nás máma z toho teplého místečka ven. Ten velký dvounohý, jehož ruce nás to občas v pelíšku hladily, mámu uvázal na řetěz a mě a moje sourozence rozdal. Bylo mi po mamince smutno, ale brzo jsem si zvykla na nový domov, protože mě tam měli docela rádi, jídlo jsem dostávala a někdy mě pomazlili. Jenže potom panička umřela a pán na mě nějak asi zapomněl. Nechal mě uvázanou na řetěze na dvoře a přestal za mnou chodit. Občas mi hodil někdo aspoň kost, ale taky po mě děcka rády házely kameny, nahnilá jablka a jiné věci. Já jsem na ně nikdy nevrčela. Nikdy jsem nepochopila, proč to dělají, ale asi je bavilo mi ubližovat. Jednou za mnou pán přece jen přišel, křičel na mě, že prý jsem jen blbej vořech a že mě oddělá. Pak si pamatuju jen velkou bolest v bříšku. Ale probrala jsem se. Ležela jsem tam pak bez hnutí hodně moc dní, neměla jsem už sílu ani štěkat, ba ani se doplazit ke kaluži s vodou. Jednou si pro mě přijeli. Nevím kdo, ale naložili mě do auta. Nehýbala jsem se, slyšela jsem, jak říkají, že ta blbá čuba je už mrtvá. Vyhodili mě z auta někde na lesní cestě, párkrát si do mě kopli, ale já jsem neměla sílu kňučet. Potom odjeli. Zůstala jsem tam ležet a určitě bych tam byla umřela, kdyby se neobjevil nějaký hodný pán. Mluvil na mě a potom mě někam odvezl a tam mi říkali „buď hodná“ a potom takové malé píchnutí a pak jsem usnula. Když jsem se probudila, skláněla se nade mnou nějaká paní a říkala mi Belo, všechno bude zase dobré, a dávala mi potom hodně jídla, až jsem se z toho vylízala. Říkají, že jsem měla v bříšku infekci a broky, že se mě pán prý pokusil zastřelit, nevím sice, co to je zastřelit, ale bolelo to moc a taky říkali, že už mi nikdo neublíží. Ale musíte uznat, že jsem šikovná, jizva, kterou jsem měla na bříšku, už zarostla srstí a běhám zase čile, jako když jsem byla ještě psí puberťačka a paní s pánem se o mě ještě starali.
Jednou si mě odsud už vzali. Byl to nějaký mladý pár, ona voněla po fialkách a on jí pořád říkal miláčku, měli mě rádi, bylo to pořád samé mazlení a ňuchání a potom najednou ona byla pryč a on řekl, že se o mě už nebude starat, že už toho má dost a že jsem jen blbej pes a odvezl mě sem zpátky. Potom jsem šla ještě do jednoho domova, ke staršímu pánovi, ale za pár dní mi začal nadávat a pak mě uvázal před útulkem. A tak tu jsem znova a čekám na pánečky, kteří si mě vezmou domů napořád a budou mě mít doopravdy rádi, protože bych si to moc přála. Hrozně mi chybí člověk, kterej by mě miloval a staral se o mě, jako moje maminka, protože jsem takového pánečka nikdy neměla, ale nezačala jsem lidi nenávidět, vidíš? Doufám, že už brzo přijdou. Myslím ty moje pánečky. Já už se nemůžu dočkat.“
Dopověděla ta fenka svůj příběh a Dobra se přistihla, že jí tečou slzy. Rychle si je utřela. Právě včas.

 „Copak potřebuješ?“ Objevila se vedle ní mladá žena.
Tak se poprvé seznámila s Jitkou. Řekla jí, že je nová brigádnice a že se teprve seznamuje s místními pejsky.
„No, moc nepokračuješ, pozoruju tě už nějakou chvíli. Myslíš, že bys jí zvládla ostříhat drápy? Měla jsi někdy psa?“ Dobra přikývla.
„Měla. Ale ona umřela. Kde tu najdu kleštičky?“
Jitka ukázala na jedny dveře.
„Tam je zázemí. Skříňky, léky, všechno. Pojď, ukážu ti to.“ Vyzvala ji. Pak jí předala kleštičky a šla si po své práci.
„A klidně se se psy seznamuj jak dlouho chceš…“ Mrkla na ni a usmála se. Docela milá, pomyslela si Dobra a opatrně vešla zadními dveřmi, kterými mohli chodit jen povolaní lidé, do kotce Bely.
„Belo, je mi tak líto, co sis musela prožít…“ Přiklekla k ní, když fenka, radostně mávající ocáskem, přiběhla k ní. Objala ji a hladila. Bela jí olízla obličej.
„Holka krásná…“ Drbala ji za ušima a prohlížela si to krásné psí stvoření.
„Tak se podíváme na ty drápky zlatíčko.“ Vzpomněla si, proč tu momentálně je.
Uklidňujíc fenku, vzala do ruky první tlapku. Povídala si s ní a Bela krásně držela, takže zanedlouho byly hotové všechny čtyři packy. Dobra ji ještě pohladila, slíbila, že příště určitě něco přinese a pomalu z jejího kotce odešla.
„Dobrá práce.“ Ozvalo se. Jitka. Stála tam a pozorovala, jak si ta holka s drápky Bely poradí.
„Umíš to se psama. Bela občas nechce držet, ale tys ji hezky zklidnila. Teď se jdi seznámit s ostatníma a až bude nějaká práce, přijdu pro tebe.“ Kývla na ni a zase se někam vzdálila.
Dobru její pochvala potěšila. Ještě jednou se podívala na krásnou Belu a potom přešla k vedlejšímu kotci.

Vlkošedý husky, ležící schoulen do klubíčka na růžové dece, k ní zvedl hypnotické, jasně modré oči. „Ray, 3 roky, týraný, bojí se lidí“ stálo na jeho ceduli. Dobra viděla, že se psu trochu naježila srst a jakoby se schoulil víc, když ji uviděl. Na jeho krku viděla krvavé zranění. Poznala, že tu tento pes není dlouho. Ale co zlého asi musel prožít?
„Rayi… neboj se… nechci ti ublížit chlapče.“ Jemně na psa promluvila. Svezla se do dřepu co nejblíž k mřížím. Pes nevrčel ani se nezvedl, aby se schoval dál. Šeptala. Laskavým tónem mu domlouvala, až se Ray trochu zklidnil. A začal jí vyprávět.

„Přišla jsi mi ublížit? Nikomu už nevěřím. Býval jsem šťastný, jen když jsem byl malé štěně. To mi ještě nikdo neubližoval. Říkali, že mám původ, jo. Myslel jsem si, že je to něco cenného. Bývali na mě laskaví a moje máma mě učila, že se nemám na nikoho vytahovat a povyšovat. To jsem nikdy nedělal a stejně mi to nepomohlo. Vidíš tu krev na mém kožíšku? Myslíš, že jsem se zranil při nějaké veselé hře? Nechápeš. Ale nečekám to. Čekám už od lidí jen to nejhorší. Ale já za to nemohu, jaký jsem. To ze mě udělali lidé. Míval jsem je rád, byl jsem plný sil a připravený je chránit a sloužit jim. A čekal jsem za to jen trochu jídla a nějaké to pohlazení. Myslíš, že to bylo moc? Já nevím. Když jsem byl ještě štěně, říkali mi pánečci, že mi najdou nové páníčky, nějaké hodné, aby se o mě dobře starali. Ale dopadlo to úplně jinak. Ten pán co jsem se k němu dostal, se choval všelijak, ale hodný nebyl. Často podivně páchl a pak mě vždycky zmlátil. Nadával mi, že bych měl být vděčný, že nemusím být uvázaný u boudy. To jsem skutečně nebyl, ale to bylo taky všechno. Nikdy mě pořádně nenakrmil, sousedům mě bylo líto a tam mi nosili nějaké jídlo oni. Pán mě každý den chodil zbít, nebo, když měl horší náladu, kopal do mě. Jednou mi nastříkal nějaký sprej do očí, takovou bolest si neumíš ani představit. Pálilo to jako čert. Válel jsem se po zemi, abych se toho zbavil a pán se mi vysmíval a pokřikoval na mě. Od té doby taky trošku hůř vidím na levé oko, ale to nikdo neví. Potom mi jednou ti lidé, co mě krmili, donesli maso. Vonělo úžasně a mně se bříško svíralo hlady, zhltl jsem ho ani jsem ho neočichal. Chyba. Bylo mi potom tak špatně, jako ještě nikdy. Říkali něco o tom, že moje trápení už skončí. Co to znamenalo, jsem pochopil později. Pokusili se mě otrávit. Byl jsem tak slabý, že jsem se nemohl ani postavit, trocha jídla by mi byla pomohla, ale já už nechtěl. Nikdy jsem si už od lidí nic nevzal. Já nechtěl umřít. Sebral jsem všechny síly a nějak se z toho dostal. Pak jsem žil o nahnilých jablkách, co na zahradě občas byly, trávě a hlíně. Že by mi to prospívalo, to se říct nedá, ale přežít se tak dalo. Ale potom pán přišel na další způsob, jak mě týrat. Zapaloval mi srst na ohonu a na hřbetě. Rychle jsem pochopil, že se to dá uhasit tak, že se válím po zemi, nebo skočím do nějaké kaluže, ale když to udělal poprvé, to vám byla hrůza. Byl jsem tak vyděšený, že než jsem přišel na to, jak z toho ven, měl jsem záda i ohon popálený. Bolelo to ještě kolik dní. Snažil jsem se před pánem schovávat a utíkat mu, ale vždycky mě nějak dostihl. Pak jednou přišel na zahradu a v ruce držel něco lesklého. Nevěděl jsem, co to je, nikdy jsem nic takového neviděl. Myslel jsem si, že to nemůže být horší, než popálení ohněm, než se mi to zakouslo do krku. Škubal jsem sebou, ale držel mě pevně. Ta ostrá věc se nořila hloub a hloub, a když to konečně vytáhl, cítil jsem, jak mi krev smáčí celou náprsenku a kape na zem. Pán odešel. Myslel jsem, že je po mně. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel a hrabal nohama, nešlo mi vstát, cítil jsem, jak ze mě odchází s krví i síla a život, ale potom najednou, už jsem byl ve stavu, kdy jsem okolí moc nevnímal, se nade mnou skláněly nějaké paní. Říkaly mi, že jsem malý chudáček a že mi pomohou. Ani jsem se jich nebál, byl jsem si jist, že mě usmrtí, ale ony mě rychle odnesly do velké pohyblivé bedny a odvezly mě někam pryč, to už si moc nevybavuji, slabostí jsem prý upadl do bezvědomí. Ale probral jsem se. V pacce jsem měl nějakou hadičku, rána na krku mě pálila a chtělo se mi strašně spát. Ty paní, byly to tety z útulku, za mnou chodily každý den, a když mi vyndali hadičku z packy a něco udělali s krkem, prý vyndali stehy nebo co, převezly mě sem. Teď musím brát každý den prášky, abych prý nedostal infekci. Ale moc se jich bojím, když mi je chodí dávat, schovám se vždycky až do rohu, kdyby mě chtěli uhodit. Pořád mi říkají, že jsem hodný pes a že jednou si mě vezme nějaký hodný páneček, co mě bude mít rád. Ale nevím, jestli jim mám věřit. Už jsem se totiž poučil dost.“
Zavřel Ray krásné husčí oči a zachumlal se ještě víc.
„Neublížím ti Rayi, ty krásný ubohý pejsánku. Neboj se mě. Je mi to strašně líto, co ti udělali…“ Špitla Dobra směrem k němu. Zacukal ušima a vzdychl. Věřila, že rozumí jejím slovům. Tak nějak věděla, že tohle je velmi chytrý pes. Jak se k němu jen mohli lidi takhle zachovat? Nerozuměla tomu.
Ona na Dellu za celý její život nevztáhla doopravdy ruku, ať už ji naštvala někdy sebevíc. Možná ji někdy plácla, ale to už musela být vytočená do běla.
Jako tenkrát, když Dobra poprvé pekla Vánoční cukroví. Delinka se nějak dostala mezi krabice a všechno to tehdy snědla. Ale později musela Dobra uznat, že to zavinila sama.
Nedávala zkrátka pořádně na fenku pozor. Však se jí tehdy za plácnutí na zadeček omluvila. Tak jak někdo může zmlátit psa jen tak, bez důvodu? A jaký důvod by byl pro tohle dostačující?

Dobra si byla jista, že žádný. Postoupila o kotec vedle a oči na ni zvědavě upírala dvě štěňata.
„Ambra a Adonis, čtyři měsíce, nalezeni“ byla jejich charakteristika. Dobra přiklekla ke kotci a štěňata jí okamžitě začala žužlat skrz mříže prsty. Vrtěla ocásky a bojovně ňafala. Byly do sice drobci, ale tlapy i hlavy měli mohutné, takže šlo soudit, že z nich vyrostou velcí psi. Fenečka Ambra byla světle hnědá, pejsek Adonis čokoládový. Dobra v nich viděla malé labradory, ale oči, oči měli teriéři.

„Víš, nás našli na takovém ošklivém místě, vy lidé tomu říkáte skládka.“ Počal vyprávět Adonis, když se oba dost vyřádili. Ambra způsobně ležela a jakoby bráškovi přizvukovala, upírala na Dobru oči.
„Ale nenarodili jsme se tam. Naše máma byla velká béžová. Jednou pánečkům utekla, když ji popadla touha mít děti. Tak nám to vyprávěla. Potkala našeho tátu, prý to byl moc fešák. Když se vrátila domů, tak jí moc vynadali, ale byli rádi, že se vrátila. Nevěděli, že čeká štěňátka. Přišli na to, až když se hodně zakulatila. A pak jsme se narodili. Původně nás bylo šest, ale tři naše sourozence vzali mámě hned. Byla zoufalá a moc kňučela a oni plakali a pak najednou přestali. Od té doby si máma hlídala nás. Řekla nám, že pánečci naše dva brášky a sestřičku uhodili do hlavy velkým polenem a oni jsou teď v nebíčku. Nevíme, co je to nebíčko, ale máma nám slíbila, že se tam jednou sejdeme všichni. Když jsme trošku povyrostli, už jsme viděli a začali se učit chodit, ale pořád ještě potřebovali mamčino teplo, vzaly nás jednoho dne hrubé ruce pána a strčily do krabice. Máma vyla a dokonce pána kousla, ale on ji nakopl a pak nás přestala bránit. Volali jsme ji, ale už se nám neozvala. Ale myslíme, že byla moc nešťastná. V té bedně nás někam nesl a pak to s námi házelo a potom tu krabici i s námi někam hodil. Byla nám zima, tak jsme se k sobě choulili, ale měli jsme taky čím dál větší hlad a špatně se nám dýchalo. Naštěstí se nám povedlo nějak nadzvednout víko. A tak jsme se koukali, kde jsme a vůbec jsme tomu nerozuměli, máma tam nikde nebyla, ani žádné parkety, všechno tam podivně páchlo a my jsme se báli, tak jsme se radši stočili v bedně do jednoho chumlu a snažili se spát. Měli jsme hlad čím dál větší. Nakonec naše sestřička, protože z nás byla největší, vylezla z té krabice a plazila se po tom divném místě. Hledala něco, co by mohla sníst, ale nic k jídlu tam nebylo. Štěkali jsme, ale nikdo nás neslyšel. Kam zmizela máma? Proč nás tady pán vyhodil? Říkal pořád něco o původu. Maminka prý je ušlechtilá a my malí bastardi. Ale proč, to nám nikdo nevysvětlil? Možná nás vyhodil proto, že se mi na zádech trochu kudrnatí srst. Máma ji měla rovnou a hladkou. Nebo se mu nelíbilo, že naše sestřička měla jedno očičko modré. Ale kdo ví. Na tom smetišti, když tam naše sestřička lozila mezi odpadky, si jí jednou všimly nějaké děti. Vzali ji do náručí a říkali: „podívej se, to je ale krásné štěňátko, odneseme si ho domů, tady nemůže zůstat“, a my začali kňučet, protože jsme se báli, že tu zůstaneme samo bez sestřičky a jedno z těch dětí řeklo „hele, támhle v té krabici někdo kňučí“ a přišlo k nám, „jé, tady jsou další dvě“. Vzaly nás do náručí a někam nesli. Daly nám trochu mlíčka a byli jsme v teple, ale potom přišly s pláčem, že si nás nemohou všechny nechat a tak jejich maminka, voněla skoro jako ta naše, tak hezky a mile, vzala naši různookou sestřičku a říkala ji Tlapičko a odnesla ji někam jinam a děti říkaly, že u nich zůstane, ale nám že musí najít jiný domov. Pak nás odnesli sem, říkají tomu útulek a tady se o nás stará teta. Říká, že nás odstavili brzo, už v šesti týdnech, ale naštěstí nás brzo ty děti našly, jinak bychom tam prý určitě umřeli. Ale my jsme šikulky. Tak teď už aby přišel ten nový páneček, protože my potřebujeme člověka jen pro sebe. Tady jsou sice všichni hodní, ale je nás tu hodně a nemají na nás tolik času, kolik bychom potřebovali víš?“

Adonis zívl a natáhl se na bok. Spokojeně vzdychl a usnul. To fenka se zvedla a přišla těsně ke mřížím. Zaškrábala na ně a upřela na Dobru oči. Trochu zakňučela. Dívka prostrčila ruce, co to šlo, a hladila toho ubohého malého tvorečka. Vždyť ta štěňata jsou tak krásná! Jak je mohl někdo jen tak vyhodit?

 „Pěkný viď? Už je jim skoro kotec malej, rošťákům. Ta holčička, ta je ještě docela klidná, ale kluk, to ti je někdy éro. To víš, potřebovali by prostě rodinu.“ Objevil se Dobře za zády Radek.
„Jak je někdo mohl vyhodit?“ Zeptala se tiše Dobra, zůstávajíc k němu zády, aby neviděl oči, které se jí leskly slzami. Nechtěla plakat, tak je držela, co síly stačily, oči jich ale přesto byly plné.
 „Tady takových příběhů najdeš… Mají vlastně ještě docela štěstí. Viděla jsi už Raye? Nebo Ginett?“ „Raye jo…“ Zamumlala. „Ale Ginett ne, procházím to postupně…“ Řekla a konečně se k Radkovi otočila. Kývl.
„Tak procházej. Já jdu na dvůr. Budeme tam se Zuzkou a Jitkou mýt venkovní voliéry, kde bydlej další psi. Kdyby něco, přijď za náma.“ A šel.
Dobra naposledy pohladila Ambřičku a zase popošla.

„Blind, 9 let, PP, po pánečkovi, deprese“ přečetla si. Podívala se, komu ten popis patří. Uviděla nádherného psa plemene zlatý retrívr. Byl stočen do klubíčka a spal.
„Blinde…“ Šeptem na něj zavolala a mlaskla. Pes pomalu zvedl hlavu, aby se na Dobru podíval hlubokýma hnědýma očima, které byly plné smutku.

„Mě si neber. Páneček se pro mě vrátí, určitě vrátí… Nevěřím, že mě tady nechal, jak mi to mohl udělat? Podívej, měl jsem ten nejlepší domov na světě. Nevím, proč jsem tady. Někdy si říkám, co když pán opravdu už nikdy nepřijde?? Víš, chtěl bych umřít. Všichni říkají, že pán je v nebi. A já chci za ním, jestli je to pravda. Třeba tam na mě čeká už i maminka. Narodil jsem se v chovné stanici. Říkali, že jsme pro maminku už poslední vrh, protože už si zaslouží odpočinek. Byla to krásná fenka, říkali to o ní všichni a měla taky doma hodně medailí. Její srst byla měkká a tmavě zlatá. Maminka nás, když jsme byli malí, nechala, abychom po ní lozili a tahali ji za tu krásnou srst. Bylo nás dvanáct a máma na nás byla právem hrdá. Dostával jsem od ní mlíčko, kterého měla vždycky hodně, a pánečci nás hladili a mazlili se s námi ještě dřív, než se nám rozlepily očka. Potom, když jsme už začali chodit a hráli jsme si, nás brávali na zahradu a hráli si s náma taky. Ale za nějaký čas řekli mámě, že je čas rozloučit se se štěňátky a nám řekli, že si pro nás přijedou hodní pánečkové a odvezou si nás domů, a že je nemáme moc zlobit. Že nás budou mít moc rádi a budeme se mít dobře. A pak si nás postupně ti naši páníčci odváželi, já jsem přišel na řadu jako pátý. Přijel pro mě mladý muž, pohladil mě a pohrál si se mnou a potom mě vzal do náručí a naložil do auta. Sice se mi nelíbilo, že jsem musel jet v přenosce, ale pán říkal, že to tak musí být, abych si neublížil. Celou cestu na mě mluvil a tak jsem mu i tu přenosku odpustil. Pak mě zase vzal do náručí a někam nesl po schodech a pak mě postavil na zem a řekl tak, jsi doma Blinde. A já uviděl na zemi hračky a byl jsem spokojený. Potom mi páneček ukázal mističky s vodou a granulkama a taky pelíšek, který jsem měl vedle jeho postele. Večer mi zpíval a já usnul, ani jsem si na mámu a sourozence nevzpomněl. A stejně hodný jako ten první večer na mě byl můj pán vždycky. I když jsem mu lezl do postele a otvíral ledničku, vždycky mě jen trochu okřikl a já se naučil poslouchat a vyrostl ze mě velký pes. Občas si pán přivedl nějakou ženu. Vždycky jim mě představoval. Jednou jedna začala pištět a řekla mu, že buď ona, nebo ten pes, a pán mě pohladil a řekl jí, že mě se nikdy nevzdá a ona byla naštvaná a odešla, ale já byl šťastný a miloval jsem za to pánečka ještě víc, než předtím. Chodili jsme spolu na procházky a na cvičák a pán měl ze mě vždycky radost, když jsem se něco nového naučil a pořád mi říkal, že jsem hodný kluk a že neví, co by si beze mě počal. A já jsem se za to nezlobil, když se někdy opozdil v práci a trpělivě jsem čekal, kdy se vrátí. Jednou ale místo pána přišli nějací jiní lidé a ti mě vzali na vodítko. Šel jsem způsobně, abych pánečkovi nedělal ostudu. Pořád mi říkali Blinde, tvůj páneček už nežije, měl autonehodu a nepřežil to, je nám to chlapče líto, ale půjdeš do útulku. A pak mě nechali tady a já vůbec nic nechápal. Týden jsem jen vyl a škrábal na dveře, aby mě pustili domů. Ale tety mi pořád říkaly, že páneček se už nevrátí a že jim je to líto a že mám být hodný pes. Čím víc dní ubíhalo, tím míň jsem věřil, že pán přijde. Ale pořád nechci uvěřit, že jsem tady a ne s pánem. Kde je můj páneček, kde je, já jsem pro něho žil a co on si beze mě počne, když já jsem tady? Kdo ho ráno bude zdravit olíznutím obličeje? Kde je páneček, proč nejsem s ním?“

On plakal. Blindovi tekly z očí slzy. Dobře taky.
„Blinde, je mi to tak líto…“ Vzlykla, na nic víc se nevzmohla.
„Dobro…“ Vzala ji kolem ramen Zuzka. „Blind je tu už přes rok. Lidem se líbí, ale zatím si ho nikdo nevzal, když zjistil, jaký on má problémy. Ale nikdo ho netýral Dobruš, alespoň v tom má štěstí...“ Snažila se ji utišit. Dobra poprvé v životě cítila, jaké je to, když na ní někomu záleží.
„Ale jemu se tak strašně stýská…“ Zaúpěla. Zuzka ji objala a pak jí osušila slzy. Do dveří strčila hlavu Stáňa.
„Mládeži, už je dost hodin, nebudou se o vás doma bát?“ Zeptala se mateřsky.
„No jo…“ Zahuhlala Zuzka „Pojď…“ Držela stále Dobru kolem ramen. Šly spolu na autobus a povídaly si. Zuzka nebydlela od Dobry příliš daleko.
Rozloučily se se slovy: „Zítra v útulku.“
Ještě když ležela doma pod peřinou, myslela Dobra na to, co v útulku bylo. Na ty psy... Na ty jejich smutné oči...
A začínalo jí docházet, že ona se svou ztrátou a s tím, jak se k ní chovají rodiče, na tom není ještě zdaleka nejhůř. Další den ráno vstávala déle. Bylo už skoro půl osmé, když ji její matka vytáhla velmi nevrlá z postele. Musela jet do školy s tátou a sourozenci. Už ani nepamatovala, kdy se to stalo naposledy.
„Dobro…“ Promluvil na ni otec, když zastavil před gymnáziem, kam chodila. „Včera mi psal tvůj matikář email. Jestli nechceš, aby se to matka dozvěděla tak to okamžitě naprav. A ještě něco. Jestli to nenapravíš, seřežu tě tak, jak jsi to ještě nezažila. Upozorňuju tě na to.“
S tím se s ní rozloučil. Dobra se vlekla do třídy.
Táta ji nemlátil, ale přesto nepochybovala, že svou výhružku myslel vážně. Jako malá dostávala na zadek, když něco udělala špatně. Tentokrát dostane zase. To bylo jisté.
Matiku měli psát sice až za nějaký čas, ale ona ji nikdy nechápala. A nedoučí se ji. Nemá jak. S tím se ve třídě svezla do lavice. Celé vyučování přemýšlela o svém životě, o Delle, o psech…

Když zazvonilo, běžela na autobus, aby byla v útulku co nejrychleji.
 „Ahoj… Určitě si chceš prohlídnout zbytek psů. Já jdu zatím mýt kotce.“
Uvítala ji Jitka, sotva vešla do dveří.
 „Co blbneš, Jitko, pomůžu ti…“ Zavrtěla hlavou Dobra a sáhla po plášti, jež visel na věšáku.
 Bylo jich tam přesně tolik, kolik bylo brigádníků. Podobné se nosí na chemii, sloužily k tomu, aby se nezmazali při práci. Jitka kývla a usmála se. Dobra ji následovala do kotcové části.
„Psi jsou venku, víš, nebo pracují. Ale musíme být rychlé, ti agresivní jsou zavření venku a potřebují sem. Vezmi si mop a začni vytírat podlahy, zadní stěny… Vezmi to zleva, já jdu zprava. A musí to být pořádně.“ Řekla Jitka a Dobra její pokyny bez výhrad poslechla.
Když měly hotovo, Jitka poděkovala, přivedly spolu psy zpátky do kotců a potom mohla dívka pokračovat v obchůzce tam, kde včera skončila. Podívala se na zlatého retrívra Blinda a potom nahlédla do kotce vedle. Seděl v něm žíhaný stafordek. Vedla ho už předtím dovnitř, takže věděla, jak je hodný.

Na kotci stálo „Riki, 2 roky, odebrán, pozor na jiné psy – agresivní“ to si Dobra vzpomněla, že když ho vedla, Jitka pozastavila odvádění ostatních, než byl staford v kotci zavřený.
„Riki… Tak ty napadáš jiné pejsky?“ Promluvila k němu vážně.
 Pes s ní navázal okamžitě kontakt, přiběhl k mřížím a nechal si hladit čenich. A vyprávěl.

„Já to ale nedělám schválně, vidíš přece, jakej jsem hodnej pes. Teda, chci, aby mě lidi měli rádi. Jenže nemám rád zvířátka. Neovládnu se, víš, a lidi se mě proto báli. Ale vždyť já to všechno dělal jen proto, aby měl můj pán radost. A on mě stejně nakonec nechal málem umřít. Možná jsem se dost nesnažil, ale já dělal všechno, všecičko jen aby byl páneček spokojenej a třeba mě i pohladil! Pán nás měl tři, ale každý jsme měli svůj kotec. Měl šampiona, jak mu říkal a to je můj táta. A krásnou fenu do chovu a to je moje máma. Máma je černobílá a tak divoká, že prý dokázala skolit i vlka. Fakt. Pán na ni je moc hrdej, a protože chtěl další šampiony, tak nechal tátu, aby ji obskočil a narodili jsme se my. Sedm malých kuliček. Šest prodal za těžký peníze. Krčil nad nimi nos, že prý z nich budou mazlíci, ale já že budu něco extra. Neměl jsem jméno. Měl jsem být novej šampion. Poprvé mě do tý haly vzal, když mi bylo asi půl roku. Pustili tam jiný štěně a já si myslel, že si budeme hrát. Myslím, že ten druhej pejsek si to myslel taky. Ale to pánové nechtěli a byli naštvaní. Pak nás začali mlátit a kopat a řvali na nás a nakonec jeden z nich přivedl fenu. Poprvé jsem ucítil pach hárající fenky. Ale můj, teď už soupeř taky. Začali jsme se rvát. Myslím, že jsem vyhrál. A pán mě moc chválil a hladil a říkal mi, že budu šampion a tomu štěněti tekla krev a volalo svého pána, ale ten vytáhl nůž a podřízl mu krk. Nikdy bych to pánovi nepřiznal… Ale když si na to vzpomenu, je mi ho docela na dně srdce trochu líto.
Po nějaké době mě přivedl do arény, jak tomu říkal, zase a já už věděl, co chce, chce abych se pral, abych zabíjel. A já se to naučil. Ale jen aby měl radost, víš? Zabíjel jsem. Naučil jsem se ostatní nenávidět. A teď jsem zlý pes. Ale já neumím být jinej, vždyť právě tohle pán chtěl, tak proč tu dneska není a proč na mě není hrdej? Víš, poslední zápas jsem měl před půl rokem. To mi bylo rok a půl, hele já jsem docela chytrej, tak jsem si to spočítal. Ale papíry prej nemám. No ale k tomu zápasu víš, tentokrát na mě pustili... Mého tátu. Prý ať se ukážu. Pán za to dostal hodně peněz, aby nás proti sobě dal. Prý. Říkal, že táta je už starej pes a že já budu novej, lepší šampion. Ale táta se pral celej život a byl jako z ocele, sotva ho vypustili, ani jsem se nerozhlídnul a zakousnul se do mě. Lidi to bolelo! Já snad zapomněl úplně všechno a kňučel jsem a trhal sebou. Ale táta mě držel pevně. Pak pán zakřičel, že toho má dost a vzal nůž a tátu ode mě odříznul. I s kusem mojí kůže. Křičel na mě, že jsem k ničemu a že tátu nechtěl unavit, že má další souboj a že jinak by ho nechal, aby si toho bastarda rozžvýkal kousek po kousku. Ten bastard, to jsem já. Ale nevím proč. Ta rána co mi táta udělal na krku, bolela a tekla z ní krev. A potom přišla z obecenstva nějaká paní a ptala se, co stojím a pán, že prej půjdu na salám a ona mě koupila a odnesla pryč, a venku mi ošetřila krk. Vrtěl jsem ohonem, na lidi já bych přece zlej nikdy nebyl. A pak mě odnesla sem a řekla jim o mojí minulosti všechno. Víš, já čekám, jestli si mě někdo vezme domů, protože já mám lidi strašně rád. Akorát na psy si asi nikdy nezvyknu. Jo a kočky, ty já ti taky nemusím. Ale lidi, s těmi jsem tak rád... Jenže mě nikdo nechce. Prý jsem agresivní a netroufnou si na mě… Ale tety říkaly, že bych se dal možná ještě převychovat. Jsem ještě docela mladej, no. Víš, já ani zlej bejt nechci, ale když já si nemůžu pomoct. Vychovali mě tak. Víš, tohle není fér. Nechtěl jsem pána zklamat. Tak proč proti mně dal tátu... Věděl, že nemám šanci vyhrát. Přece jsem mu chtěl dělat radost. Ale už je mi to fuk. Nemyslím už na něj… Teda, ne tak moc víš. Já chci nový pánečky, který by mě přijali… Ale mě... Nikdo nechce. Zeptáš se jich proč? Vždyť já mám lidi tak rád…“

Dobra se přistihla, jak myslí na to, že by si všechny psy odsud vzala domů.
„Mám tě ráda, Riki.“ Řekla mimovolně a podrbala psa za uchem, když přitiskl hlavu k mřížím. Bylo jí ho tolik líto. Jich všech. Popošla dál. Kdyby jim tak mohla pomoct… Zatřásla hlavou, až si rozcuchala vlasy. Je tu od toho, aby jim pomohla. Bude je venčit a cvičit.

„Lady L, 5 let, z ulice, fobie“ četla na dalším kotci, než nahlédla dovnitř. Když nahlédla, překvapeně vydechla. Vlčice. Samozřejmě, že doopravdy to žádná vlčice nebyla. Byla kříženec, vzešla z ulice, ale stavbou těla i barvou byla jako vlk. A taky svým chováním. Teď stála ve vzdálenějším rohu kotce a upírala na Dobru světle hnědé oči. Fenka byla přikrčená, ohon stáhnutý mezi nohama a uši, jež normálně stály jako u ovčáka, sklopené k hlavě. Mrkala. Gesta podřízenosti, kterými dávala jasně najevo, že je pro ni Dobra nadřazená. Bylo vidět, že jde o velmi plaché a bázlivé zvíře. Dobra toužila dozvědět se o fence víc. Začala tedy taky mrkat a přikrčila se do dřepu, aby byla menší a Lady L se jí bála míň. Fena odfrkla a trochu natáhla krk. Byla zvědavá, to ano, ale hodně se bála.
„Lady, děvče… nic se ti nestane, všechno je dobré…“ chlácholivě mluvila dívka, i když věděla, že tahle fenka se k ní nepřiblíží, že se ukonejšit nedá.

„Bojím se tě. Nechci lidi, nemám je ráda, nahání mi strach. Ten strach, co mě celou ochromí a proniká až do morku kostí. Nechoď hlavně blíž. Strašně se tě bojím. Všech lidí se strašně bojím. Narodila jsem se v podchodu a máma mě před lidmi varovala. Nás všechny. Nevím už kolik nás bylo, čas to vymazal. Odmala jsem se musela protloukat sama. Nikdy jsem necítila potřebu být mezi jinými psy. Jsem už taková – samotářka. Nikdy jsem se s nikým o nic neprala ani nedělila, to není nic pro mě. Já jsem sama za sebe. Na sebe se mohu spolehnout. Ostatní psi ze mě nevím, proč měli vždycky respekt. Byla jsem hrdá tak, jak fenka může být. Milovala jsem svůj život. Nikdo neví, jak báječně chutná voda z řeky při úplňku. Neznáte ten krásný pocit, když běžíte, nad vámi nebe plné hvězd, kolem vás šero a vy, vy jste středem všeho. To byl můj svět, ulice nočního města. Nádherná divokost a nespoutanost. A pak do mého života zasáhli lidé. Už když jsem se s nimi setkala poprvé, jsem se strašně bála. Nevím proč, ale já, neohrožená královna města, jsem pocítila panickou hrůzu a strach. Nesnažili se na mě být zlí, to vůbec ne. Naopak, říkali mi, jaký jsem krásný pejsek. Byla jsem strnulá hrůzou, což si ale vyložili jako zájem. Neutekla jsem, nemohla jsem se ani pohnout. A pak se přibližovali. A najednou byli blízko a já jsem zpanikařila. Pryč, honem pryč, tudy, tamtudy, to je jedno, hlavně pryč!!! Od tý doby se mi srdce zastaví, když se setkám s člověkem. Nevím proč to tak je. Vím, že mi nikdy nic neudělali, ale nepředstavitelně mě děsí. Ptáš se, jak jsem se dostala sem? Zahnali mě do kouta a chytili. Myslela jsem, že umřu. Nikoho jsem nekousla ani na ně nevrčela, říkali mi hodný pes, ale já cítila jenom srdce v krku a ztěžklé packy. Moje hrdost je pokořená, jsem zavřená, už ne volná, už ne královna, už jen ustrašená fenka. Chtěla bych se změnit. Ale nedokážu to, ten strach mě drží. Věděla bys, co s tím? Víš… Takhle si mě nikdy nikdo nevezme a já nechci skončit tady v tom útulku. Proč mě zavřeli, vždyť jsem nikomu neubližovala… Tady je to jen plné strachu. Dali mi jméno lejdyel… Zní to prý ušlechtile, jenže já už taková dávno nejsem. Lejdy je prý něco jako královna. To jsem byla. Ale předtím než mě zajali lidi. Je mi špatně, i když se o mě starají. Pořád se jen třesu a bojím. Nebaví mě to. Kéž bych se tak bát přestala… ale jak?“

Dopověděla Lady L a vtiskla se víc do rohu, jako by chtěla podtrhnout svůj příběh. Aby ji neděsila, přešla už dívka vedle a až pak si povzdechla. Tuhle fenu nikdo netýral. Ale přesto je její problém moc vážný. Zadoufala, aby se Lady L podařilo jednou překonat strach. Doufala, že jí bude moci být nápomocná.

Pak si přečetla nápis na kotci, u nějž stála teď. „Ginett, 7 let, odchycena, pozor agresivní“. O téhle fence mluvil Radek. Na to si vzpomněla a pak uviděla jen hnědobílou šmouhu. Uskočila dozadu, protože veliká fena se vrhla se zuřivým vrčením a štěkáním proti mřížím a zahryzla se do nich. Dobra viděla odhalené tesáky toho divokého psího stvoření.
„Proboha čím ty sis prošla?“ Zeptala se tiše. Neměla z ní strach, což fenku ale v nejmenším nezajímalo. Byla nepříčetná. Kdyby se přes mříže dostala, snad Dobru roztrhá.

„Nepřibližuj se ke mně! Vypadni, pokoušu tě jako ty ostatní! Mně už neublížíte!! Já se nenechám, slyšíš, nenechám! Už jsem toho zažila dost!!“ Ta fena nevrčela, ona řvala. Řvala vztekem a strachem. „Ginett…  Já ti ale nechci ublížit… Nevím, co se ti stalo… Ale chci to vědět.“ Šeptala Dobra.
Věděla, že i přes zuřivý křik ji Ginett slyší. Couvla od mříží ještě kus dál a fenka se trochu ztišila.

„Tak já ti povím. Ale stejně mi to nebudeš věřit! Nikdo mě nikdy neposlouchal, víš ty holko? A já nevěřím, že seš jiná. Ale když teda chceš, povím ti to. Narodila jsem se ve stodole na slámě. Máma byla velká a teplá, měla mlíko, ale bylo ho na nás všechny dost málo. Máma nám řekla, že nejsme lidí, že až budem větší, musíme vypadnout. Bylo nás pět, ale tři sourozenci umřeli, protože jsme je s bráchou nepouštěli k mlíku, jenže ono ho bylo málo i pro nás dva. Máma říkala, že to tak mělo bejt. Když jsme byli větší a už nás unesly packy, tak nás máma vyvedla ze stodoly a říkala, že musíme rychle utíkat, protože lidi o nás nevěděli ani o ní, byli jsme až v úplném koutě stodoly. Tak jsme utíkali a pak tam byla silnice a já se bála… Máma se rozeběhla přes ni, ale já s bráškou jsme zůstali stát. A pak se přiřítilo auto. Máma se otočila, protože nás neměla vedle sebe. Ty její oči plný děsu jsem nikdy nezapomněla. Brácha se od jejího těla nechtěl hnout, já utekla pryč. Vůbec nevím, jak skončil. Vždycky jsem doufala, že ho nepotkal stejný osud jako mámu. Ale kdo ví. Já jsem byla fakt moc vystrašená. Za chvíli jsem se úplně ztratila a pak jsem si sedla na krajnici. Byly mi asi dva měsíce…
A pak skřípění brzd, strašně jsem se lekla a utíkala pryč ale někdo běžel za mnou a pak mě čaply velký ruce a ten člověk co mě chytil mě odnesl a hodil dozadu do toho auta, krčily se tam ještě jiný dvě štěňata, ale já jsem byla nevětší. Moje máma byla středoasiatka, prej. Teda slyšela jsem, jak ti lidi říkaj, že jakobych vypadla z oka tomu přejetýmu středoasiatovi co ho poldové odklízej. Pak se chechtali, a že prej když je zadara je to ještě lepší než to někde shánět… A ty dvě štěňata se jen choulili a klepali strachy a já jsem vůbec nevěděla, o co jako jde. Vytáhli nás z auta v nějakým tmavým prostoru a všechny nás zavřeli do velkejch klecí. Dostávali jsme nějaký jídlo a vodu, ale bylo to tam strašlivý, páchlo to krví. Lidi jednou za čas přišli a vytáhli psa z klece. Potom ho mlátili takovým divným klackem a nakonec mu podřízli krk. To už mi došlo, že je to zlý. Říká se tomu psí jatka, no jednou přišli ke kleci a vytáhli ven mě, to už jsem byla trochu větší, ale pořád ještě štěně a říkali mi svině flekatá a pak mě přetáhli tím klackem a to moc bolelo a mě najednou jako by přeskočilo něco v hlavě a zahryzla jsem se tomu chlapovi do ruky, slyšela jsem praskání kostí a oni mě mlátili do hlavy a já jsem se vrhla i na ostatní. Všechny jsem je zřídila a byla jsem celá špinavá od jejich krve, ale hlavně jsem byla venku z klece, proskočila jsem ven oknem, sice mě pořezalo sklo, ale mě to bylo jedno, já jsem hlavně utíkala pryč. Nevím, co bylo pak s ostatníma psama, ale neměla jsem čas je nějak vypustit, to stejně nešlo. Ještě by mě chytili. Zdrhla jsem do lesa a tam jsem se taky pár dní toulala, co, pár dní, pěknou chvíli, ale pak jsem se přitoulala k nějakýmu baráku, tam žila nějaká ženská a tak dlouho mě lákala na klobásky, až se jí to opravdu povedlo. Asi měsíc se o mě starala hezky a pak přišel chlap a dal jí prachy a odvedl si mě někam pryč, pak mě zavřel do kotce. Až moc mi to připomnělo klece v tý tmavý díře, zuřila jsem, ale on mi říkal, ať jsem hodná holka a bral mě ven a tak jsem mu začala věřit. Počkal až jsem dospěla a byla ze mě moc pěkná fena a potom mi řekl, že odteď budu plnit jeho příkazy a jestli se vzepřu tak mě zmlátí, nevěděla jsem co přijde, přece byl na mě hodnej a dával mi jídlo, dokonce mě i hladil, ale potom přišel nějakej chlap a dal mu prachy a pán mě přivázal na krátko k noze od stolu a chytil mě, hlavou mi a ten chlap se svlíknul a řekli mi drž čubo, nevím co mi to prováděl, ale bolelo to, ale úplně jinak než když mě bili tou tyčí a ten chlap vydával takový divný zvuky a pak se oblíkl a pán mě odvázal a odvedl do kotce. Když jsem se pak čistila, zjistila jsem, že jsem celá vzadu špinavá od něčeho hnusnýho, nevěděla jsem vůbec co se to stalo a pak mi pán řekl že tohle budu dělat s každým, kdo mu dá za to prachy, že jsem stejně jinak k ničemu. Měl tam ještě jednu fenu, ale tu měl rád a staral se o ni jako o vlastní, teda myslela jsem si to, ale pak mi řekla že to co mi ten cizí chlap udělal, dělá náš pán s ní taky. Vysvětlila mi, že tohle se dělá se psem než má fena štěňata, jednou mi to potom došlo, co to znamená. Oni s náma chrápali. Chlapů chodilo čím dál víc někdy taky víc najednou, nechápala jsem, jak to může náš pán dělat, bolelo to, někdy jsem už potom nemohla ani vstát, tak mě odtáhl a hodil do kotce a ještě mě za to zmlátil. A já jsem mu přitom věřila. Dělala jsem co mi řekl, byl to můj pán, ale potom jednou přinesl tu druhou fenu a ona byla od krve a říkala že s ní pán zase dělal ty věci, ale že to hrozně bolí a tekla jí krev, nechápala jsem jak to , že jí pán nepomůže, vždyť ona umírala, křičela, to ti holka říkám, celou noc, než ráno umřela a pán ji hodil na hnůj a nechal ji tam ležet, bylo mi strašně zle a ten den přišli zase dva chlapi a potrhalo mě to taky, teď jsem věděla jak to tu fenu bolelo, jmenovala se Sesi, mě říkal Chilly ale to už chci zapomenout, protože mi strašně ublížil a když to viděl tak mě zmlátil a celou mě umyl a pak přišel zase někdo a dal mu prachy a odvedl si mě a zavřel mě do stodoly a pustil na mě pak nějakého psa, byl větší než já a udělal mi to, co dělal s náma předtím pán, jenže já byla celá namožená a moc to bolelo, potom mě nechali v tý stodole a mě rostlo břicho, ale štěňátka se mi nikdy nenarodily, najednou se přestaly hýbat a já věděla že se něco stalo, ale novej pán to nevěděl a pak mi bylo už jen strašně zle a když viděl že štěňata neporodím tak mě vyhodil... Plazila jsem se po cestě a naštěstí mě sousedi vzali k veterináři a on mě operoval a já už nikdy nebudu mít štěňata, všechny umřely a mě prý něco prasklo a bylo to se mnou zlý, a pak si pro mě už nikdo nepřišel a veterinář mě chtěl utratit ale pak mu bylo mě líto a tak mě pustil… Pak mě zase chytili, zmlátili… A já už jsem prostě nemohla a začala jsem je trhat, hned mě pustili, ale já nepřestala, už lidem nevěřím, akorát mi všichni chtěj ublížit ale já se už nedám, všechny je rozervu, roztrhám! I tebe jestli se ke mně přiblížíš! Ani nevím, jak jsem se tady vzala, prej mě museli střelit uspávací puškou. Všechny bych je pokousala, nic jiného si nezasloužíte! Řekni mi holko proč tohle lidi vůbec dělaj?!“

Dobra koukala na statnou fenku a cítila takový vztek… Na toho chlapa, prasáka jednoho! Na psí jatka, něco tak odporného! A na všechny kdo téhle fence tak ublížili.
„Ginett…“ Promluvila na ni, ale odpovědí jí bylo jen temné vrčení.

Prošla pak zbylou část útulku a seznámila se ještě s patnácti dalšími příběhy, včetně štěňat které někdo zavřel v igelitce a tu hodil do vody, takže se skoro udusila a taky se Starým Tomem, kterého vyhodili z auta, a pak se chytil do pasti na lišky a málem vykrvácel, než ho našli a odnesli do útulku. A čím víc příběhů dívka poznávala, tím jasněji cítila, jaké hlouposti ona řeší a jak šťastný má oproti těm psům život…
Do útulku chodila od té doby každý den, trávila tam všechen čas, co mohla a starala se o všechny ty psy tak, jako kdyby byli všichni její. Zažila, když našli jednoho pejska ráno mrtvého.
Ale taky viděla pár pejsků umístit. Pomáhala je cvičit, ráda myla kotce a dělala všechny ty práce kolem nich, pomáhala i u odchytů, no, spíše se dívala… Ostatní lidi v útulku si ji velmi zamilovali,
a tak, když zrovna nebyla v útulku, pak se jistě toulala po venku s Radkem, nebo Zuzkou. Byli to skvělí lidé, mezi kterými se cítila, jako, že tam doopravdy patří. Poprvé v životě.

Jednoho dne se ráno probudila a věděla, že se něco stalo. Vyšla na chodbu a proti sobě uviděla stát štěně. Shitzu. Pořídila ho její máma, malou fenku jménem Fialka.
Jenže i když ta malá spala v pelechu u ní v pokoji, Dobra stále utíkala ke svým útulkovým psům. Měla Fialku ráda, to jistě, ale bylo tolik psů, kteří ji potřebovali víc, než ušlechtilá a opečovávaná fenka…
O letních prázdninách se z útulku vůbec nehnula... Ale někdo si ji tam dokázal stejně najít.

„Ehm… Ahoj…“ Ozvalo se nesměle, když do dveří vklouzl kluk. Byl to ten druhák, co na něj onehdy Dobra tak vyjela
„Ahoj…“ Opětovala rozpačitě.
„No… Jsem tu kvůli tobě… Víš… Líbíš se mi.“ Sklopil stydlivě oči. Dobra na něj koukala celkem neschopna slova.
„Jsem Mirek…“ Řekl a pokusil se o nejistý úsměv.
Ale protože dívka mlčela, otočil se a odešel. Dobra se probrala a vyběhla za ním.
„Mirku počkej!“ Otočil se.
„Promiň, že jsem na tebe tenkrát tak vyjela. Byla jsem úplně mimo. Umřela mi fenka.“ Vyklopila. Mirek ji vzal za ruce.
„To mě mrzí… Měla jsi ji moc ráda, viď?“ Podívala se mu do očí…
Druhý den si k ní přisedl na oběd a od té doby spolu byli čím dál častěji, až se z nich stal doopravdy pár. A tak měla přítele, ona, která nikdy neměla ani kamarádku.
Byla mnohem šťastnější než kdy dříve. Sotva dovršila osmnáct, sbalila si věci a od rodičů, z toho hnusného prostředí, se odstěhovala k Mirkovi. Fialku ponechala sourozencům. Vždyť to bylo jediné přátelské stvoření v tom domě.
Do útulku chodila dál, Mirek dokonce s ní, starali se o všechny ty opuštěné psy a naslouchali spolu jejich příběhům… A Dobra věděla, že i kdyby se s Mirkem rozešla, bude už navždycky šťastnější než dřív. Poznala tolik příběhů, že si začala víc vážit života, který žije, i když byla někdy smutná, věděla, že jsou na tom ti pejskové mnohem hůř, než ona, snažila se jim pomáhat, jak to šlo, všechny peníze co dostávala z brigád, šly do psů (a samozřejmě do domácnosti).

Mirek ji miloval právě proto, jakou byla, i když ji takovou nikdy nepřijal kolektiv ve třídě…
Teď, když toto dopisuji, sedí Dobra Minková u stolu, dlouhé hnědé lesklé vlasy jí splývají po zádech rozpuštěné, na sobě má batikované tričko a tepláky. Vedle ní sedí Mirek a baví se spolu, on ji objímá kolem ramen a ona se o něj opírá, spolu se smějí…
A zpod stolu na ně koukají psí oči.
„Bello, už nikdy se do útulku nevrátíš...“ Usmívá se Dobra a hladí tu krásnou útulkovou fenku, které se rozhodli dopřát konečně domov. Mirek políbí svou přítelkyni na tvář a podrbe šťastnou fenku za ušima.
„Miluju tě Dobrinko…“ Šeptne děvčeti do ucha… A půjdou spát. Zítra si z útulku odvedou Blinda.