Tenkrát

Od zítřka se už nebudem probouzet v paneláku. Ta radost! Děti budou mít červené tváře, budou dýchat vzduch a volně běhat venku. Žádná auta, žádná špína. Ten pocit štěstí se mnou sdílely i děti a určitě ho vnímala i Berylka, naše roční rotwailerka. Rozběhla se po louce, radostně se vítala se všemi známými kouty zahrady a byla očividně vděčná, že jsme se vrátili. Ze samé radosti převrhla stolek s kávou.
Ten měsíc strávený po prázdninách v Praze nám úplně stačil. Pokaždé jsme se s chatou těžce loučili, ale když skončily prázdniny, museli jsme se stěhovat do města. Byla jsem nemocná touhou po ztraceném ráji. Otevřené kuchyňské dveře rovnou do zahrady, rybník, na jehož hladinu jsem viděla od sporáku, stromy skoro na dosah ruky, čistá rána a voňavé večery, kdy člověk vidí hvězdy a stříbro měsíce na vlhkém listí.
Tak jsme zase tady. Rozhodnutí téměř ze dne na den. Zkusím tu zůstat tak dlouho, dokuď to půjde. Budeme chodit na dříví a pokuď bude čím topit, či dokuď nezamrzne studánka, vydržíme. Obě starší děti byly touto vyhlídkou nadšené a malá dcerka, pro kterou byla situace ještě poněkud nepřehledná, se s radostí přizpůsobila. Nebýt vlídné dětské lékařky, která napsala doporučení, jistě bych neměla odvahu odvézt děti začátkem října zpátky na chatu a pokusit se tady přežít zimu. Znamenalo to dočasně opustit muže a nejstaršího syna, kteří museli v Praze zůstat. Oba byli trochu zaskočeni mým rozhodnutím, ale vzali to jako nutnost. Zřejmě moc nevěřili, že to bude na na delší čas. V první řadě jsem musela přihlásit děti do školy. Větší dcerku budu vodit ráno do sousední vesnice a starší syn bude jezdit do školy z téže vesnice autobusem do bízkého městečka.
S odhlášením dětí ze školy nebyl v Praze problém a jak se ukázalo, s přihlášením zde také nebyly potíže, protože šlo o zdravotní důvody.
Měla jsem pocit, že něktěří lidé mě chápou, nebo nechají být, jiní pociťovali trochu obdivu, nebo závisti v tom smyslu: Taky bych chtěl prožít zimu v přírodě, ale nedovedu se vzdát pohodlí. Jiní, a těch byla podle mého mínění většina, mě měli víceméně za blázna. Už se jim ani nedivím. Nyní, když bydlím v Pardubicích a na chatu můžu přijet kdy se mi zachce, je vše jiné. Nemám malé děti a nejsem odkázaná na pražské sídliště. Už necítím tu nesmírnou touhu uniknout z města. Když v říjnu přijíždím nakrmit kočky, v chatě je zima a nevlídno. Z okna vidím opadané stromy a opuštěnou chatovou osadu. Tenkrát jsem v žádném případě necítila smutek, nyní mě pohled na spící chaty a holé zahrádky nalaďuje trochu do nostalgie. Už dávno vím, že různé nepříjemné životní situace, které se zdají být skoro neúnosné, následně umocňují to hezčí, co člověk prožívá. Asi bych nebyla na chatě tolik šťastná, kdybych nebyla nucená žít v Praze.
Už při výstupu z vlaku se nás pokaždé zmocňoval pocit blaha, znásobený známými vůněmi, které jsme tak dlouho postrádali. Což teprve když jsme se blížili známou lesní cestou k našemu rybníku a pak stanuli na hrázi - před sebou vodní hladinu, nad hlavou vysoké topoly a očima jsme mohli obejmout celý ten malebný obraz. Chaty, zpola ukryté v zahrádkách, rybník, místy lemovaný rákosím, nádherné vrby, břízy a borovice, všude svěží zeleň a kolem les. Opět plno vůní, měnících se podle ročního období, ale vždy typických pro tuto krajinu. Převládá vůně topolů a rybníka. Vzpomínám si, že už jako dítě, jsem při návratu odkuď-koli vždy pociťovala, jak ze mne opadává veškerá únava a tíseň. Toto přetrvává do dneška a pozoruji to i u svých dětí. Syn kdysi jako malý kluk prohlásil, že nikde neslyšel tak krásně zpívat ptáky. Tentokrát jsme přijeli za pošmourného dne, dokonce mžilo, ale přistihla jsem se, jak si polohlasně říkám - to je dnes krásně. (Pokračování příště.)