I láska má rozum!

Každý rok jsem jezdila do tábora H+H. Vedoucí mě tam už moc dobře znali. To víte, potřeštěná holka z Ostravy, která si nenechá jen tak něco líbit a dokáže si jít opravdu vzpříma za svými cíly. Tak takovou mě znají. Každý rok se tam najde nějaká nespasená dušička, která by stála za hřích! Mno fajn, tak jsem trošku perverzní, ale která holka s ještě teplou občankou není? Klídek, nejdříve to byli ploužáky na diskotéce, to mi bylo 12, potom vodění za ručičky, opravdu velký pokrok, bylo mi něco mezi 13-14 a zrovna minulý rok se stalo něco víc. Něco, na co musím ještě hodně dlouho vzpomínat.

Hned, co jsem rozházela své nelítostné pastičky, které nějaké klučiny určitě dovede přímo do mého náručí jsem mohla jen čekat. Znáte to, dám si hezky stíny, pořádnej výstřih a kterej pak by se za mnou neotočil??? Naštěstí jsem po rodičích zdědila alespoň tu krásu a tak jsem to měla o něco lehčí.

.

Kdo by o mě teda nestál? Ještě první seznamovací večer jsem dostala několik nabídek na večerní procházku, doprovod k chatce, a dokonce společnou noc, ale to jsem naštěstí odmítla. Konec konců, stejně jako všechny ostatní. Nechci se tady ukázat jako kurva, ale jako holka, o kterou mají kluci zájem a ona si dokáže vybrat.

Dny plynuly a já začínala pomalu měknout, objevil se on. Je blbý říkat, že ten pravý, ale já to říct musím. Byla jsem si jím natolik jistě, že bych bylo schopna jít do všeho, ale jen když to bude s ním. Ale co to kecám, zase nohama na zem... Prostě jsem se totálně zaláskovala... měla bych tady asi někomu otevřít oči a říct mu to, ale když já sem se tak bála, že mě třeba odmítně, nebo, že někoho má... Kde jsem kruci nechala tu sebejistou holku, která neměla problém chodit si v mokrém tričku bez podprdy po táboře?!

S příchodem citů odešla veškerá sebejistota a já jsem se začala absolutně měnit, Všichni ostatní kluci mě začali nenávidět. Nedivím se, dala jsem jim tolik nadějí a potom je jen tak zahodila kvůli jedinému, který ani netuší jak moc po něm toužím.

Tábor se pomalu, ale jistě blížil ke konci a bylo jen na mě jak mu to konečně říct. Pro svěchny ostatní v táboře nastává loučení, poslední vymněnování kontaktů, adres, drobných dárečků, polibků a já čekám na jedno velké seznámení. Příjdu k němu, a jediné na co se zmůžu je říct ahoj... Skloním hlavu a nevím co mám dělat, nohy se mi klepou jako osika a srdce mi buší jako kostelní zvony. Bojím se, že tohle jsem teda promáchla, ale v tom mi položí ruku na rameno a já smutně zvednu hlavu vzhůru a vstříc novému poznání. Následuje dlouhý a krásný polibek. ,,Bál jsem se, že už nepříjdeš" říkal. Nevím co víc mám říct, dokážete si asi představit co se dělo dál. Tu poslední noc jsme spali spolu, nemyslím sex, ale krásnou noc v objetí lásky plné nekonečkých
.
hvězd.

Slíbili jsme si, že se uvidíme. Bydlí ode mě jen pár kilometrů, to dá. Prostě se staví, potom se
budeme navštěvovat tak dlouho, dokud nebude ten pravý okamžik na další společnou noc.

Nastupuju do autobusu a jedů na druhou stranu, druhou stranu kraje, ale pro mě je to jako jiný svět, bez něj! Mamka už mě čeká na zastávce a vítá mě se slovy ,,mám pro tebe překvapení, neznáš nahodou Kubu z tábora?" Tak jeho otec a já... Mno... prostě jsme si párkrát vyšli a ted' spolu asi chodíme. Cože? Ted' nevím, jestli mám být štastná, že ho zase a častou uvidím, nebo smutná, že může být něco jako můj bratr. Možná je nakonec dobře, že jsme se postupem času moc nepohodli, začli se méně a méně mít rádi a nakonec si dokážete představit jak to chodí mezi sourozenci. Ale ruku na srdce! Občas se mi posteskne po jeho kouzelném objetí.