Ranní kocovina

Bylo to úžasný. Nevybavím si, jestli jsem někdy mohl zažít něco tak silného a synchronního. Byla dokonalá.
Byla.
Když jsem otevřel oči, byla pryč. Její přítomnost zůstala ale stále hmatatelná. Vůně jejího parfému snoubená s vůní potu té noci byla cítit po celém pokoji. Dokonce tu nechala i svojí rtěnku. Tou rudou barvu, kterou mě včera uvázala do své moci. Bylo to úžasný. Vešel jsem do tý přeplněný místnosti a ucítil na sobě její pohled. Neznal jsem jí, ona neznala mě, ale během okamžiku u mě byla, ruce propletla okolo mého krku a začala se jemně vlnit v bocích do rytmu znějící hudby. Byl jsem jako očarovanej. Nepromluvila ani slovo, ale to její svádění mě dohánělo k šílenství. Dotýkal jsem se jí jen decentně, jak si tanec diktoval, ale zmíral jsem touhou poznat jí blíž. Byla dokonalá.
Večer uběhl rychlým tempem, už jsem znal její jméno. Alise. Alise, Alise, Alise. Měl jsem jen skromné informace, nechtěla o sobě mluvit. Od známých jsem zjistil, že je nová, nikdo o ní moc nevěděl. A tak s vědomím, že kráčím s tou nejkrásnější devatenáctiletou dívkou opředenou tajemstvím, labutí jménem Alise, jsem se s ní vydal ke mně domů.
Ta noc měla čarovný spád. Poznal jsem pád i vzlet dokonalosti. Byl jsem opilý jejím tělem, šílený touhou, kterou nebylo možné ukojit. Chtěl jsem pořád víc a víc až pak někdy mé tělo padlo fyzickou vyčerpaností do říše snů...
Tak nějak jsem tušil, že ji tu ráno už nezastihnu. Ale doufal jsem.
Stejně tu nebyla. Ačkoliv jí bylo všude cítit, místnost jí byla plná, fyzicky tu už neexistovala. Z tý noci zbyla kocovina, těžší než kterékolivráno po propité noci. Tohle byla kocovina závažnějšího charakteru. Mé tělo po ní volalo, ale zárověň vědělo, že ji už nikdy nebude moci ochutnat.
Prostě zmizela. Kdyby chtěla, mohla zůstat.
Možná je lepší tohle než loučení.
Vždyť, co bychom si řekli? Nic jsem o ní nevěděl, kromě toho, že je ďábelsky dobrá milenka.
Strávil jsem noc s bohyní...
Asi je to takhle správný.

....

Bylo to úžasný. Nevím kdo to byl ani co mě to popadlo, každopádně ta noc byla nezapomenutelná.
Dostala jsem se na nějaký... večírek jedoho známého. Neměla jsem nikoho s sebou, s několika lidma jsem prohodila pár slov, ale v podstatě jsem jen tak pokukovala po ostatních. Nevím co mě to popadlo, najednou vešel do místnosti dost slušně vypadající muž, mohlo mu být okolo třiceti. Měl takový... podmanivý ale rozpačitý úsměv. Zase mě to popadlo. Dostala jsem chuť svádět.... Neměla jsem.
Ale nelituju toho.
Moc jsme toho nenamluvili, nechtěla jsem aby o mě něco věděl. Líbilo se mi to, když jsem k němu přišla, jeho rozpačitost byla ta tam a v jeho očích zazářilo cosi jako ohnivý žár. Ta hra začínala dobře.
Z večírku jsme stihli odejít zavčas, David, jak se jmenoval, mě odvedl k sobě domů. Bylo to evidentní. Nechala jsem to plynout, na přemýšlení bude vždycky ještě dost času.
Byl to dobrý typ. Probudil ve mně něco, co už hodně dlouho dřímalo a čekalo na svou chvíli.
Svým způspbem jsem se do něj zamilovala. Ano, je to překvapivé, ale je to pravdivé. A milovat někoho kvůli jedné spontání noci není správná cesta.
Po několika dokonalých výkonech usnul. Byla to příležitost. Příležitost nepozorovaně se vytratit.
Takhle na mě aspoň nezapomene a já nebudu mít tolik výčitek.
Taková nevěra se vždycky dá schovat za příliš mnoho vypitého alkoholu.
A já musela k tomu svýmu. Nebýt jeho, už dávno jsem na ulici.
Na lásku hrát nemůžu.