Cesta

Stojím sám, nohama pevně na chodníku, na chodníku posledního města světa, který znám. Svět se hnul a já říkám díky. Stojím, na zádech svého posledního přítele, jenž je naplněn jen tím nejnutnějším, co člověk potřebuje. Jeho popruhy mě táhnou v ramenou, cítím z něj pot a špínu všech cest, které jsme společně v objetí prošli. Z cigarety v mé dlani se odvíjí hádek namodralého dýmu, stoupá k obloze, stoupá ... někde, někde nahoru a za chvíli se na mě bude usmívat z výšky, rozptýlen ve vzduchu a pak odletí dál, bude pokračovat svou cestou a já půjdu také, kam, to nevím, ale půjdu, musím. Uhasínám hořící oharek o lety prošoupanou podrážku, ještě naposledy se rozhlédnu, ještě naposledy se ohlédnu za centrem města, ještě naposledy se ohlédnu za svým životem a vykročím dál, vstříc neznámému.
Ach, kolik jsem toho vlastně nechal za sebou? Přátele - kolik jich bylo a kolik jich odešlo? Toť otázka, bylo jich hodně, víc, než si dokážu představit, všechny ty jsem někde poztrácel a oni poztráceli mne. Zbyl mi jen ten poslední, na zádech. Lásky - k čemu to, k čemu láska, stejně vždy skončí. Kolik lásek jsem vlastně nechal být? Zajímavá otázka. Kolik holek je někde v zadu, čert to vem, čert vem lásku.
Pošoupnu batoh tak, aby se mi šlo pohodlně, zapínám bederní popruh, kontroluji, jestli jsem něco nezapomněl a vykračuji vpřed. Slyšet jde jen klapot po chodníku, po tom posledním přímém tvoru, chodníky a cesty se nikdy neohlížejí, nikdy se nevrací, ty jdou dál, to jen lidé se pořád vrací zpátky.
Je to krásný sen, tenhle svět, hezký, i když místy trpký, ale přesto říkám díky.
Přede mnou je poslední stanoviště tramvaje, copak to na něm stojí za vůz teď, uprostřed noci? Tak vida, i tahle tramvaj jednou zastavila, je mi povědomá, kdysi, kdysi dávno se rozjela a já myslel, že mi již nikdy nezastaví, rozjela se, se mnou a pak jsem vystoupil. Na tom nástupišti jsem stával každý den a jak dlouho? Rok? Dva? Deset? A teď tady stojí, po takové době, osamocená, otlučená, oprýskaná, modrá barva už skoro ani nejde vidět. Ten cynik uvnitř mne se uchechtne, "Tak vidíš, kámo, i tu nakonec necháš za sebou". Míjím tu starou bárku, která kdysi brázdila ulice velkoměsta, naposledy se na ni podívám, má v sobě smutek, kdo ví, třeba by se nejraději rozjela a společně se mnou jela někam do neznáma, ale asi nechce a hlavně ani nemůže, pevně spočívá v kolejišti, uvnitř jednoho města, uvnitř jednoho mikrosvěta. Ale, přeci, jsou i další světy.
"Tak pojď, bráško!", volá na mě dálka, volá na mě cesta, volají mne všechny světy.

* * *

Nechávám je vzadu, v dáli za mnou, jak modrou tramvaj, tak město v slzách, svět nářků a lidí. Už nejsem jedním z nich, nemohu, člověka dělá uniformita, člověka nedělá morálka a sebeurčení, nýbrž uniforma a konfekčnost. My ostatní jsme outsideři, ale buď si, jsem raději svobodným outsiderem, než-li uniformním člověkem.
Volá na mě vesmír, jednou ho snad uslyší každý, možná uplynou eony, ale jednou ho i všichni ostatní uslyší. Hlas, hlas, který volá:
"Pojď ... "
Všechno nechávám za sebou, nejdříve přátele, potom lásky, potom věci, pak lidi, tramvaj a nakonec svět ... Zbyl mi jen můj batoh a ten časem také odvrhnu a co potom, co bude pak? Asi budu sám, půjdu dál, odhodím oblečení, vodu, jídlo ... všechno ... Nač mi to je? Vemte si vše, co mi patří, mě je to zbytečné, protože ... protože jsou i jiné světy, světy, v nichž mi třeba bude líp. A třeba taky ne. Ale to je riziko, kdo nic neriskuje, nic nezíská, život je krátký ... Je to klišé, život je ale větší klišé a člověk? Člověk je klišé největší.
A nač bych vlastně čekal? Zbavím se všeho hned, teď, bez otálení a půjdu dál, dokud budu moci a na konci, když už nebudu moci jít, budu se plazit, vpřed, dál, k cíli a když ne rovnou k vysvobození, tak aspoň k dalšímu světu, dalšímu zrození a dalším a dalším východům posměvovačného Slunce.

* * *

Pahorky na západě barví poslední krůpěj krve padající z oblohy, poslední paprsek obra, jenž se ukládá k spánku. Jsem u konce, opona se začíná zatahovat ... Opona se začíná ... Opona se ... Opona ... Světlo, modré světlo ... NE, modrá už ne.
"Ale ano", posměšný cynik uvnitř mě se začíná smát a já už asi začínám chápat. Před očima mám ještě pořád kopce a zapadající Slunce, ale tento obraz se začíná pomalu vytrácet, začíná mizet, ale je tady ještě něco, něco, co musím uchopit, něco, co se vzpírá zdravému rozumu. Osud je nemilosrdný, Osud je kolo, které se pořád otáčí a kolikrát už jsem ty kopce viděl? Desetkrát, stokrát, milionkrát? Viděl jsem vesmír, když byl stvořen, viděl jsem vesmír, když zanikal a teď stojím na nástupiště, kolem mne poletují miriády procvaknutých papírku, zástupy těch pomačkaných, zhrzených gentlemanů, třeba je měla v ruce ... Co to plácám? Jací gentlemani? Už žádní nejsou ... Všude kolem sebe cítím vůni pomerančů a už vím, odkud se tu vzala, teď to vím, teď to vím, teď, ještě chvíli to vím ...