Čtu a píšu, miláčku

Jel sem vlakem a četl Vonneguta. Nečekal sem, že mě ten chlápek dostane. Dostal; popadl černý humor, časový roviny, celý to složil jen z momentek. Vymyslel fiktivního spisovatele Kilgora Trouta. Najednou by snad bylo špatně, kdybych takhle psal, protože to zkusil už někdo jinej, ale přitom je moje mozkovna takhle stylizovaná. Vlak stál a kolejnice svištěla jako rychlík pod náma i s celou republikou přilepenou na Zeměkouli.
Pak sem jel autobusem a čet Winstona Grooma. Ne Forresta Gumpa, ale jeho pokračování – Gump & Comp. Dělalo mi děsně dobře, že budu vědět něco víc než ostatní a potom jim to budu moct lejt do hlav. Ono to je navíc fakt zajímavý – v druhý knížce se Gump potká v New Yorku s Tomem Hanksem, a ten mu řekne, že život není žádná zasraná bonboniéra… tolik pro sentimentální milovníky toho filmu.
Když sem Grooma dokončil, skoro mě zválcovala deprese, že sem nikdy neuměl s lehkostí vymýšlet a hned psát tak čistě dějové, příběhové, vyvíjející se dílka jako je Forrestův život. Ten román prostě jen sviští dopředu, ze státu do státu, tak sem si radši vytáh beatnika.
Charlieho. To sem jel žlutým krtkem z Rajský zahrady na Náměstí republiky a čet teda toho Bukowského. Miluju, když lidi říkaj Bukowského, tak paradoxně to s ním ladí… Utíkala povídka za povídkou a nikdo si ani hovno nevzpomene, co se v kterých dělo, ve všech je to stejný a mně se ten bastard Buk líbí stejnou měrou, jako bych mu chtěl dát přes držku. Kouzelný hovado.
Vylezl sem z metra a v knihkupectví si pořídil snad něco od Robbinse. Po ulici se nakrucovaly čtyři blonďatý zadky, a jak mi ten Buk uvízl v hlavě, přemýšlel sem, kdyby tam tak byla moje holka, s kterou z těch blondýn by se tak začala líbat…
Hovado roztomilý, napsal toho příliš, měli mu v padesáti narvat psací stroj do řiti, ale jak řek můj starý známý, on by pak stejně sral dlouhý příběhy na pokračování.
Představoval sem si jednu z těch blondýnek.
„Ahoj, já jsem úplně blbá. Co děláš ty?“ povídá mi.
„No AHOJ! Já jsem intelektuál, tohle tamto studuju, znáš to, ha ha ha, všichni známí, žereš mi to?“
„Hi hi hi, vůbec ti nerozumím, ale je to ZAJÍMAVÉ, mhm!“
„Bla bla bla přítel?“
„Je to debil, i když je mnohem hezčí. Zejtra budu píchat zase s ním a vůbec nic nepozná.“
„Mhm, zajímavé…“
Představa k ničemu. Dorazil sem na kolej a zapsal si novou knížku do seznamu. Spolubydlící byl v Belgii, moje holka v Rakousku a já pravděpodobně oproti tomu už nikdy nevylezu z prdele, protože do Skotska se asi už nedostanu.
Představoval sem si tentokrát, jak sedím v Edinburghským parku. Válím se v tý skotský trávě, požírám salát, kolem turisti, racek, vedle mě ta blondýnka z Prahy.
„Bože, ty si tak blbá, prober se konečně! Co máš za problém?!“
„Víš, já mám problém.“
„Už se vymáčkni nebo vypadni!“
„No tak, čumáčku, ťuti ňuni, zavři pusinku, ano?“
„Do prdele! Jednoho dne to dobře dopadne!“
„Promiň, já jsem zoufalá, zkoušela jsem všechno, jenom ne si s tebou otevřeně promluvit, nevím, co mám dělat! Buhůůů!“
Držel jsem v ruce pátý svazek Prousta a praštil ji s ním po hlavě. „Ne!“ povídám, „táhni!“
A tak šla a sluníčko svítilo a pampelišky tam nekvetly, ale kdyby kvetly, nemusel bych psát takhle pitomou větu, válelo se nás v parku několik, Skotové byli usměvavý jako vždycky, když se schylovalo k dešti, protože jim to bylo putna, naopak to měli i rádi.
Prousta sem nečet. Nebudu. Byl by to, ha ha, ztracený čas, ha ha ha. Tak sem se letadlem vrátil na kolej. V letadle nečtu, ten výhled je nevypreparovatelně úžasnější než písmenka lisovaný vedle sebe.
Na koleji výhled nemám. Z okna vidim barák, v baráku jsou okna a za nima se žádný slečny nesvlíkaj, neoblíkaj ani nepořádaj polštářovou bitvu ve spodním prádle. A to sou chvíle, kdy je na čase zase popadnout nějakou tu knihu. Betonovou zahradu od McEwana sem nechal doma, tak Palahniuka? Ne, teď sem viděl film… Betonovou zahradu sem doma nezapomněl, jen sem chtěl předvíst co nejvíc. Orwella dočtu až za půl roku, pořád mě ještě leze po nervech. Tak toho koupenýho Robbinse. Sjedu titul Když se z teplých krajů vrátí rozpálení invalidé, pět set stran přede mnou, a zvoní mi telefon. Přečtu si věnování, což je dojemný, i když tu osobu neznám, a konečně zvednu hovor:
„Čau, deš na jedno? Potřebuju pivo!“
„Tak jo, do Suďáčka nebo k Velbloudovi?“
„Ne, k Ananasu, dneska tam chlastáme s chemičkama!“
„No ty vole!“
„Ty vole no! Musim brát, co mi dávaj!“
„Kulový ti dávaj.“
„V osm.“
Knížka byla věnovaná Phoebe Hurtyové. Potom sem zahodil telefon. To musim tuhle pseudopovídku někomu věnovat. Nikdy sem vlastně nic nevěnoval sobě. To je příšerně úchylnej nápad. Radši to promyslím na hajzlu.

Věnováno těm, co tomu nerozuměj.