Pro každého někdo je...

Jsem dobře informovaný realista. Nebo, aby se vám to lépe zamlouvalo, pesimista. A mým přírodním antidepresivem je hudba, kterou nevnímám jen jako změť tónů, hlasů a případného třískotu do bicích, ale ráda zkoumám písně do hloubky a snažím se v nich občas najít sebe sama.
Ve své slabé psychedelické chvilce jsem potřebovala energickou, životem překypující píseň s nevtíravým optimistickým nádechem a ještě optimističtějším textem. Ale já, pesimista každičkou částečkou své duše, jsem z ní nemohla vytáhnout nic jiného, než jednu probíhající kapitolkou mého života, na jejíž průběh nejsem pyšná…
There’s Gotta Be Somebody z roku 2008 od skupiny Nickelback mnou volně přeložená asi takto:

Teď
Přemýšlím nad tím, jaké to je
Mít v životě někoho
Někoho, o kom všichni sníme, ale jen sny nestačí
Proto budu čekat na ten správný okamžik
Poznám to podle pocitu
Z momentu, kdy se sejdeme
Bude jako scéna, přímo ze stříbrného plátna
Proto zadržím dech, až do konce
Do momentu
Kdy najdu někoho, s kým budu navěky

Protože nikdo nechce být ten úplně poslední
Všichni chtějí cítit, jak o ně někdo pečuje
Někoho milovat, cítit, že má můj život ve svých rukou
Někdo takový tu pro mě určitě bude

Protože nikdo tu nechce žít jen na vlastní pěst
A všichni chtějí vědět, že nejsou sami
Někde je ještě někdo, kdo cítí to samé
Někdo takový pro mě tam určitě je

Dnes večer
Venku na ulici, za měsíčního svitu
A zní to zatraceně správně
Je to jako déja vu
Jak tu s tebou stojím
Zadržím dech, může tohle být ten konec?
Ten okamžik
Kdy jsem našel někoho, s kým budu navěky

Protože nikdo nechce být ten úplně poslední
Všichni chtějí cítit, jak o ně někdo pečuje
Někoho milovat, cítit, že má můj život ve svých rukou
Někdo takový tu pro mě určitě bude

Protože nikdo tu nechce žít jen na vlastní pěst
A všichni chtějí vědět, že nejsou sami
Někde je ještě někdo, kdo cítí to samé
Někdo takový pro mě tam určitě je

Nemůžeš se vzdát (když hledáš)
Neobroušený diamant (protože nikdy nevíš)
Kdy se ukáže (ujisti se, že jsi připravený)

Protože to může být on, ten správný, na který čekáš

Protože nikdo nechce být ten úplně poslední
Všichni chtějí cítit, jak o ně někdo pečuje
Někoho milovat, cítit, že má můj život ve svých rukou
Někdo takový pro mě bude, oh

Protože nikdo tu nechce žít jen na vlastní pěst
A všichni chtějí vědět, že nejsou sami
Někde je ještě někdo, kdo cítí to samé
Někdo takový pro mě tam určitě je

Protože nikdo nechce být ten úplně poslední
Všichni chtějí cítit, jak o ně někdo pečuje
Někde je ještě někdo, kdo cítí to samé
Někdo takový tam pro mě určitě je

Naivka nejsem. Růžové brýle jsem měla možná na prvním stupni základní školy. Ne, dobře, přiznám se. Ještě ve třetím ročníku gymnázia jsem doufala, že má platonická láska otevře oči (odhodí mozek – sarkastická poznámka), oponu studu si strčí do kapsy a projeví své city ke mně, namísto k půllitráku piva se stejně naladěnými spolužáky.
Po této zkušenosti-nezkušenosti jsem se rozhodla se sebou něco dělat. Vynechám období, kdy jsem si sáhla na dno, to možná proberu jindy, a dostanu se rovnou do doby, kdy jsem poprvé začala vydělávat sama na sebe, živobytí (ač s prarodiči) a další nezbytné radosti do života.
Mínění o mé osobě jsem měla nulové, střídavě kolísavé spíše do mínusu, ale pořád jsem žila s myšlenkou, že je mi vše jedno, je to buď a nebo a poslední rok života náctiletých jsem se rozhodla bez nějaký zásadních změn přejít jako někdo, kdo si vše zpackal sám a musí šoupat nohama.
Asi je jasné, jak se vše mohlo vyvíjet, když jsem se v práci po dvou týdnech zaběhla a měla čas sledovat kolegy. Ano, kolegy. Ženská část kolektivu mě nezajímala. Jelikož jsem nastoupila do velkoobchodu do oddělení úzce spjatém s pokladnami, je jasné, že drtivá většina dne se skládala z kontaktu s ženami. A z více než roční zkušenosti vím, že nejhorší je ryze ženská sestava. Jako externí pracovník v této firmě jsem se dost těžko dostala k nějakým informacím, ale vytipovat si objekty zájmu se dá i bez větších znalostí.
A má další platonická zakoukanost mi vydržela i dlouho poté, co jsem se seznámila se svým současným přítelem. A vlastně ještě dnes s oním mladíkem prohodím pár vět, nějaké ty nezávazné cukrbliky a nesmyslná témata. Leč po zjištění jeho úchylky k leštění svého čtyřkolého mazlíčka několikrát do týdne jsem ráda, že jsem se tehdy ve zkušební době opravdu hodně, hodně styděla.
Asi po měsíci v práci jsem měla prvního obdivovatele, nesmělého, i když velmi sympatického mladého řidiče vysokozdvižného vozíku, jen tak mimochodem ze stejného oddělení jako byl již první zmiňovaný. Nesmělého až tak, že mi jistá osoba sdělila, že se mu líbím. Zkusila jsem pozdravit. Dali jsme si sraz na kouřové přestávce. Odradilo mě skoro vše, co se týkalo jeho života. Hodný, milý, hezký. Nesmělý, velmi mladý a nevázaný. Nebo spíše vázaný, ale na noční život a pivo. Jeho SMS mě utvrdila v dalším zděšení. Skejťák. Milý. Ale jen jako kamarád. Jsem už asi o kategorii výš. Smůla pro mě.
A v tu dobu souběžně se o mě pokoušel syn prominentního zákazníka a ještě k tomu půlka z jednoho procenta mužského osazenstva na oddělení pokladen.
Brouk mozkožrout začal v hlavě řádit jako po čtyřech dávkách. Já, a tak obletovaná? To už přece nejsou chlapci na střední, kteří touží po ženách od pasu dolů, případně nahoru, ale jen z přední strany. Paušál za mobil v té době vysoce přesahoval vyčleněné příjmy na zábavu, ale tolik zájmu o mou osobu… Jídlo šlo stranou, kila dolů, sebevědomí točilo ukazatelem jako pominutý větrák v pouštním vedru.
Zasáhla síla shora. Člen rady starších z mé rodiny pozval dotyčného pokladníka na kávu. A pak už to jelo ráz na ráz. Růžové brýle měly rozostřené dioptrie silné jako skla do atomového krytu, troška něžností, romantiky, poblázněná holka, a už jsem si přítele, kterému končila nájemní smlouva, stěhovala do domu na podnájem.
První měsíce byly ve znamení zamilovanosti, každá volná vteřinka strávená s partnerem mě naplňovala optimistickými emoci od hlavy až k patě, ještě ráda jsem mu po svých odpracovaných jedenácti hodinách vařila večeři na půl jedenáctou večer, až dorazil domů. O sexuálních radovánkách nemluvě.
Jenže, alespoň z mé strany, takové období prostě přirozeně pominulo. Nemám na mysli city, jen to nutkání trávit spolu veškerý volný čas. Za toto období jsem téměř vyčlenila ze svého života všechny mé kamarády. O některé jsem možná nadobro přišla, jiné jsem si musela pracně získávat zpátky, protože žádný byť sebelepší chlap za to nestojí.
Přišla první společná dovolená, bohužel i s jedním členem mé rodiny. Netvrdím, že předtím bylo vše bez problémů nebo okamžiků, kdy jsme si potřebovali vyjasnit kompromisy, ale poprvé za devět měsíců našeho vztahu to vypadalo na rozchod. Nejen, že jsme se hádali mezi sebou, ale do mého utrpení, které se nedalo v podobě černých kruhů pod očima skrývat, vstoupila kromě mé všudypřítomné babičky i máma. A výčitky se na mě hrnuly ze všech stran. Hádky se vyostřily tak, že jsme mezi sebou měli překážku, kterou jsme překlenovali jen velmi pomalu. Moje rodina se tím pádem dívala na nás oba skrz prsty a padlo na mou hlavu i doporučení vztah ukončit. Tvrdohlavě jsem odmítla. A zpětně uvažuji nad tím, že jsem si vše možná měla stokrát promyslet.
Oslava ročního výročí mi vyprchala z hlavy, i když jsou to teprve čtyři měsíce. Nevím. Od oné dovolené mezi námi vyrostla skleněná bariéra. Jde skrz ni vidět, ale ne cítit. A s odstupem si uvědomuji, že ona bariéra je z obou stran lemována hlubokým průsmykem naplněným nesplněnými a nevyřčenými touhami, zklamáními a nesmyslnými požadavky.
Šedá nekonečná zeď, za kterou jsem měla celý život schované své srdce, a kterou on během chvíle zbořil, znovu nabývala pevných obrysů, skoro hmatatelných.
Nezmínila jsem, že měsíc poté, co se ke mně nastěhoval, změnil zaměstnání, a hodně si tím polepšil. Já změnila po půl roce zaměstnání taky, jenže pořád v rámci obchodu, ve kterém jsme se seznámili. A pevná pracovní doba najednou byla tatam. Klidné dny se střídaly s dvanácti hodinami nekonečné dřiny, kterou nikdo nad rámec platu neocenil, a přítel už vůbec ne. A to byl další, hodně velký kámen úrazu.
Že žárlil na mou práci jsem nechápala, ale fyzické vyčerpání mu dávalo za pravdu, takže jsem scény nedělala. Jen do té doby, než mi začal vyčítat, že s ním vůbec nikam nechci přes týden jít, jak rád obhajuje - „jen se projít“. Po celém dni pobíhání v obchodě mezi stovkami lidí jsem byla ráda, že se můžu vmáčknout mezi čtyři stěny svého tichého pokoje a odpočívat. Mou únavu a naprostý odpor k lidem a všemu živému jako argument neuznával. A tak pokaždé došlo k hádce, kdy já křičela a on jen tiše seděl a pak mi můj výbuch vmetl do tváře, nebo jsme se spolu nebavili vůbec, já brečela v koutě a on se po několika hodinách jako by se nic nedělo připlazil s tím, že mě má stejně rád a nechápe, proč pláču.
Poté začal žárlit na mou kolegyni. To mi vyrazilo dech, jako by mě někdo praštil pánví do zad. Když s ní trávím celý den v práci, proč se mi opovažuje ještě o víkendu narušovat harmonický vztah a píše mi na mobil? Že se ptala, na kolikátou hodinu ráno půjdeme do práce, nebo jestli je mi lépe a přijdu, když jsem byla hodně nemocná, ho nezajímalo. To jsme si mohly říct v pátek. Nebo ještě lépe až v pondělí.
Vrcholem bylo, když jsem byla psychicky a fyzicky z práce tak vyčerpaná, že jsem se odmítla s ním přes týden vyspat. Moje vstávání o půl páté ráno do práce a fakt, že ten týden měl odpolední a vracel se o půl jedenácté večer, tomu všemu dodaly korunu. A ke korunce ještě třešinku… Když mi kolegyně napsala zprávu, že nepřijde do práce, protože je jí zle, tak se se mnou ten den přestal bavit úplně. Na druhý den kolegyně do práce k mému překvapení došla. A mě spadla čelist, když mi řekla, že bych si měla promyslet, zda s ním chci skutečně zůstat. Na můj nechápavý výraz vytáhla mobil a přečetla mi zprávu od něj. Buď mi o víkendu nebude psát zprávy a otravovat mě vyvolávání, nebo on se se mnou rozejde a bude to její vina. A teď ta třešinka… Když se my dvě tak milujeme, že si spolu musíme psát i mimo práci, tak spolu můžeme klidně i spát.
Emoce se mi v hlavě vířily jako když bouchnete pytlík z vysavače plný prachu. Rozchod? Nebo ne? Mám mu dát šanci? A kolik šancí si vlastně zaslouží a kde až je onen pověstný okraj kalichu trpělivosti? Tato směsice otázek mi v průběhu roku na mysl vstoupila vícekrát.
A já, která jsem si kdysi slíbila, že si nenechám nikdy ubližovat, a nikdo mi nikdy nebude stát za takové nervy a nebude mě ponižovat přede mnou samotnou, natož před mou rodinou nebo známými, jsem musela uznat, že jsem slib nedodržela.
Mnohem horší bylo, když jsem si konečně uvědomila, že jsem na něm až moc závislá.
Čtrnáctého února jsme se pohádali natolik, že si sbalil věci a odjel. A to vše jen proto, že mě chtěl pozvat na oběd a nám zrovna ten den ráno přivezli před dům hromadu dřeva na pořezání na další topnou sezonu. Hledala jsem kompromis a poprosila ho, zda by nepomohl dědovi alespoň něco z toho pořezat a sklidit, že bychom si mohli zajít na večeři. Neexistuje. Tuto sobotu měl u mě zamluvenou a slíbenou už dva týdny předem, proč by on měl ustupovat? Kritická hádka, do které se opět přidala babička s nesmrtelnými radami, se vyostřila do takových rozměrů, že mu řekla, ať se do konce měsíce odstěhuje. Uraženě si sbalil, jako vítěznou výčitku mi vmetl, že nechápe, proč mu to dělám, když mě stále miluje, a celý den po něm nebylo ani stopy. Zato moje krvavé oči a od slz spálené štípající tváře byly jasným důkazem toho, že tohle prostě musí být konec.
Moje závislost na něm je nepředstavitelná. V okamžiku, kdy mi došlo, že nevím, kde je, co se s ním děje, zda se mu něco nestalo nebo nemrzne venku uprostřed sobotní noci, se malá dušička uvnitř mě zlomila úplně. Psala jsem mu, volala, prosila ho, ať se vrátí. Tentokrát jsem to byla já, kdo chtěl vše urovnat jako první. Krátce po půlnoci přijel domů. A já zase zapadla hluboko do jeho slibů.
Výpovědní lhůta uplynula, a on je tu stále. Proč? Protože se snaží, a protože já jsem odkývla, že tu může být.
A po dvou týdnech od jeho výstupu přišla další rána. Způsobila jsem si ji sama, ale jako natolik závažný jsem ten problém neviděla. On na věc měl ovšem jiný pohled, skrz druhou stranu skleněné stěny.
Za rok a čtyři měsíce, co jsme spolu, jsem přibrala dvacet kilogramů, protože jsem typ člověka, který stresové situace řeší jídlem. Nekončícími hromadami všeho možného v kteroukoliv denní dobu. Rozhodla jsem se začít brát prášky, které mi předepsala doktorka, a které mi k hubnutí dodají trochu vůle, jedná se o psychofarmaka, jistý druh antidepresiv.
Ráno slíbil, že mě odveze do práce. Když vstal a tu tabletku uviděl na stole, následoval výslech, výčitky, moje slzy a další mlčení. Šel si lehnout a já děkovala Bohu, že má odpolední a celý den ho neuvidím.
Už po deseti minutách mi přišla zpráva, že pokud si hodlám ničit tělo, ať mu prvně dám dítě a pak si dělám co chci. Ta představa, že mě vidí jen jako dělohu, mě dorazila. Kolegyně, se kterou mám od něj dovoleno spát, mi na rovinu řekla, že takového chlapa by sbalila a klidně by mu ty věci dovezla až do práce, jen aby se jí už nevracel do domu. A to má sama doma podobně přitroublého přítele. Jen takové majetnické šílenosti ji nedělá.

Teď sedím před monitorem, píšu svůj příběh a přemýšlím, jak se mám zachovat, až přijde domů, zda mu opět odpustit a brát to jako jeho přešlap, nebo si nasypat vagon uhlí na hlavu a uznat svou chybu.
Opět jsem si naslibovala, že už se nedám, že mi nevezme svobodu, když v jiných vztazích to jde, u nás to přece musí jít taky. Budu si chodit na kávu s kolegyní kdy budu chtít. A klidně i přes hádky. To si říkám teď. Ale kdoví, jestli to ustojím zase jen slzami a dalším usmiřováním.
Jedno vím jistě. Už nikdy to mezi námi nebude jako dřív, ať budu zkoušet s ním zůstat sebedéle.A taky už nikdy nebudu schopna zbavit se té stěny obklopující mé srdce ze strachu, že by mi zas někdo chtěl ublížit a vlastnit mě.
Pro každého někdo je, ale pokud se z tohoto vztahu dostanu, bude možná lepší, když jej nepotkám. Už mám tak zkreslené vnímání všeho, co se děje, že nevím, jestli je to skutečně vinou mého přítele, nebo za to vše skutečně můžu já…