Vábení svobody

Část I.

Můra létala okolo žárovky, trhala křídly jako šílená viktorka.
Až na její nesnesitelnou šelest dráždící smysly bylo všude ticho.
Cizí ticho v tolik známém pokoji. Bez zařízení. S jednou matrací. Poblitou.
Můra začala narážet do žárovky a ačkoliv se od ní stále odrážela zpět, od svého snažení neustávala. Její světlo na konci tunelu.

Musím si dát drogu.

Vzal jsem sáček se sněhově bílým práškem. Snažím se mírnit svou závislost a přejít z píchání na pohopouhé šňupání. Není to sice taková síla, ale už jsem nemohl vydržet ten okamžik, kdy se jehla zabodává do kůže. Ostatní to ani nevnímali, byli v takovém absťáku, že je zajímalo jen nebe které přichází potom. Já to však cítil, už jako děcko jsem měl strach z injekcí a stačil jen pohled na ni a už se mi udělalo zle. Ty miligramy nebe které obsahovala byly ale tak krásné, že jsem mnohdy překonal strach a neodolal.
Teď to ale skončí. Nejen, že je to náročnější pro tělo, ale taky tam začíná tvrdá závislost. Šňupat, to ještě nic není! Dám si lajnu. Musím si ji dát.

Musím si dát drogu.

Dodal jsem tělu to, co chtělo a lehl si vedle matrace. Proč ne na ni? Nevím. Tahle místnost je vlastně dost dobré místo k žití. Neplatíme. Jsme volní. Až přijdou na to, že tu přebýváme, určitě nás vyhodí. Nebo zažalují, to je jedno. Mometálně je to všechno vzdálené! Kde budem bydlet pak, nevím. Jestli se najde nějaký další opuštěný dům, nevím. Jak skončím, nevím. Nevím nic, a proto je mi tak krásně! Mám dojem, že dokážu všechno.
Vstal jsem, všechno mělo ještě ostřejší obrysy než dřív. Tenhle sníh byl nějaký kvalitní. Můra stále nalétala na žárovku, zamával jsem ji, zahihňal se a odešel. Na tomhle starém domě je největší paráda, že nám ho nikdo nevykrade. Je výhodné žít v komunitě, sice často všechno smrdí a je tu bordel, někdy se ale dělíme o drogy a v zimě se máme čím zahřát. Ať už levným chlastem, tak vlastními těly. Ne, tím nemyslím, že bychom pořádali gruppáče, ale občas za trochu perníku dostanu od některé z našich flunder špinavý sex.
Toulal jsem se stínem ulic, jen v triku, ačkoliv byl podzim – a myslíte že mi to vadilo? Necítil jsem chlad, naopak, bylo mi krásně teplo.
Hned tady za rohem je milionářská čtvrť. Chodím se tam někdy dívat, když jsem sjetý. Koukám na všechny ty domy a představuju si, že jsou moje. Nejkrásnější je ten první dům, s překrásnou zahradou, po které se často prochází dáma s paraplíčkem, s tlustými knihami v podpaží. Je to nejhezčí dům, protože nemá neprůhledný křovinatý plot, jak ty ostatní, ale je oplocený jen železnými mřížemi. Je taky poněkud menší, to mu ale na kráse neubírá.
Bylo ještě světlo, a tak mě nepřekvapilo, že v zahradě na bílé houpací lavičce ještě někdo sedí. Byla to ona, dáma s paraplíčkem. Pomalu se houpala a hladila bílého psíka, kterého měla na klíně.
Asi jsem byl sjetý, hodně sjetý. Jinak si nedovedu představit, jak jsem mohl udělat tu šílenou věc. Prostě jsem šel najednou k plotu, co nejvíc k té houpačce a zavolal jsem : „Dobrý večer slečno!“
Slečna se otočila a seskočila z lavičky. Psík vyjekl a houpačka vrzla. Té dámě mohlo být asi tak šestnáct, sedmnáct let. Vzala své paraplíčko, rozevřela ho nad sebou, ačkoliv slunce už zapadalo a kráčela loudavě svými střevíčky po orosené trávě ke mně. „Dobrý večer. Potřebujete něco?“
Zasmál jsem se. Slečna se zastavila a ztuhla. Až teď si všimla mého otrhaného oblečení a nedbalého zjevu. K mému velkému podivu však neutekla a buď z milosti, nebo proto, aby si připadala povýšeně, se na mě dál pohrdlivě dívala.
Natolik mě překvapilo, že se se mnou baví, že jsem nevěděl co říct. Jen tak jsme tam stáli a já pomalu cítil, jak ze mě droga vyprchává. Škoda! Byla sice silná, ale moc nevydržela.
Vytáhl jsem sáček s pervitinem. „Nechcete slečno?“ zeptal jsem se jí. Dal jsem si trochu na ruku a šňupl. Dámu s paraplíčkem to šokovalo. Aristokraticky vzdychla. „Abych na vás nezavolala policii, vy jeden...feťáku!“ To mě rozesmálo. Slyšet to od takové drobné něžné bytostné osůbky to bylo nanejvýš komické. Vypadalo to, že slečna má dneska náladu konverzovat.
„Tak nechcete?“ Ptal jsem se znova.

„To jste natolik drzý, že se dovolujete mě na tohle byť jen ptát?“ odvětila slečna a otočila paraplíčkem. Bílý chlupaté teriér jí začal pobíhat kolem nohou a dožadovat se pozornosti.
Byl jsem v ráži. „ To je ale hezký pejsek. Akorát tak na guláš. Zítra vám ho sežeru.“ Jak jsem mohl něco takového říct? Feťáci, když jsou pod vlivem, tak buď věčně mlčí, nebo mluví, co jim na jazyk přijde. A já jsem momentálně pod vlivem byl a tak mi bylo všechno jedno. Jen jedna věc mi pořád nešla do hlavy – proč se ta slečna se mnou stále ještě baví?
„ I nesníte. Máme tu vysoký plot s alarmem. Jakmile chce někdo vstoupit a neprokáže se před kamerou, tak ho systém nepustí. A pes nemá kudy utéct, ten plot má betonové základy a je celý z nerezové oceli.“
„Slečno..a víte vy vůbec...že my jsme vlastně sousedi? Bydlím jenom o pár domů dál. My tam máme squat, ale nikomu to neříkejte. Pojďte se se mnou podívat.“
Viditelně znejistěla. „Bohužel. Za chvíli mi začíná hodina francouzštiny. Musím se s vámi rozloučit. Naschledanou!“pomalu začala odcházet.
Tu francouzštinu, tu bych jí i věřil. Jinak by se mnou určitě šla. „Ahoj dámo s paraplíčkem!“rozesmál jsem se a šel se toulat dál.

Část.II

„Anastázie, Mon cherrie, hraje se tam A, ne C! Jak dlouho ti to budu vysvětlovat. Vysvětli mi, jaktože mě vůbec neposloucháš?“ rozčilovala se vyšší kostnatá paní s brýlemi nad děvčetem, kterému očividně hra na klavír nešla právě nadvakrát.
„Tak! Hraj znovu!“
Anastázie opět rozhodila prsty po bílých klávesách. Zdály se jí příšerné. Jako by byly pomazané hnusnou játrovou pomazánkou a klouzaly a byly mastné a polité olejem, těžko zmáčknutelné, šklebící se. Nesnášela hodiny klavíru.
Paní profesorka se slitovala a skončila lekci o deset minut dříve s tím, že do příště si to Anastázie procvičí sama natolik, aby to uměla precizně a bez chyby zahrát. Ihned jak se za tou starou můrou zavřely dveře, děvče silou bouchlo poklopem klavíru a vědělo, že v takové pozici klavír zůstane až do dalšího týdne. Teď se chtěla jít věnovat jiným věcem, totiž procházení se v zahradě. Tahle na první pohled bezvýznamná činnost a pro mnohé ztrácení času ji bavila nejvíc ze všeho. Ihned jakmile vyšla ze studeného pečlivě uklizeného domu a pocítila sladký vánek na tváři, bylo jí líp. Procházela se zahradou za zpěvu ptáčků, kolem ní létali barevní motýli a poslední paprsky slunce melancholicky zapadly za městem. Jejich ulice byla skoro až na konci města a tak tu měla dostatek klidu na své hry. Ačkoliv jí bylo už patnáct let, s vrstevníky se vůbec nestýkala, jen občas na nějaké dětské oslavě a to byli stejně většnou děti, které ani pořádně neznala. Neznala totiž vlastně nikoho, jen své sny a své knížky, iluze, ve kterých žila. Tohle byl její svět, prostor pro její život – studená vila a zahrada s kovanou brankou. Tady trávila celé své bytí a ačkoliv měli velmi mnoho peněz, nikdy se nepodívala ani k moři. Otec se ji bál pouštět ven do chladného světa, o kterém se velmi hanlivě vyjadřoval. „ Tady jsi v bezpečí,“říkával jí. „ Tady se ti nic nestane. Budeš věčně moje malá holčička.“ „Tatínek má pravdu,“ říkala matka. „Bojí se o tebe a právem. Vždyť ty jsi taková křeká květinka! Co bychom dělali, kdyby nám ji někdo zlomil?“
Jelikož nic jiného než tento mikrosvět nepoznala, mohla stále více času trávit ve svých snech o světě venku. Občas v televizi slyšela o různých válkách a revolucích, a hned ten den se z ní stal revolucionář hájící práva bezbranných. Pak tam zase byl akční film a pavoučím muži, na týden jí vydrželo vymýšlet dialogy s pavoučím mužem, jejím přítelem, který ji vždy zachrání před každým zlem. Úplně se ztotožnila se svými sny a když na ní najednou včera promluvil nějaký „sociální případ“(jak jim říkal tatínek), stalo se to pro ni úžasným dobrodružstvím! No ne! A on byl dokonce i na drogách! Bylo to něco úžasného! S žádným takovým člověkem se ještě nikdy nebavila. A jak byl drzý! A jak neznal etiketu a klidně říkal i věci, co se neříkají! Pořád šňupal ten svůj bílý prášek. Anastázie ví, že je to špatné, moc špatné, protože člověk se na tom pak stane závislým. Jaké to ale je, být závislým? Musí to být podivné. V televizi říkali, že nejdřív přicházejí takové hezké stavy a potom takové špatné. A že ty hezké, to je prý, jakoby se člověk vznášel. Potom tatínek ten program vypnul a Anastázie musela jít spát. Ještě před spaním ale přemýšlela, jaké úžasné dobrodružství by mohlo být žít na ulici a každý den se vznášet s pomocí toho bílého prášku. A vykašlat se na všechny, na všechno.
Hlavně na tuto zlatou klec, ve které je polapená až do konce svého života.

Část III

„No a tady spíme.“ Všude se roznášelo horko a smrad a ve vzduchu byly cítit nemoci. Opovážlivě se mi třásl hlas. Měl bych si dát drogu, ale už ne před NÍ. Děvčátko s paraplíčkem, nyní už bez paraplíčka našlo skulinku v plotě, kterou se protáhlo poté, co mi řeklo, že chce jít se mnou. „Ale bez hafana,“řekl jsem tehdy. A ona ho opustila, jako by se nechumelilo.
Nějak mi obrátila názory na vyšší společnost, které je třeba podkopávat nohy. Ona totiž teď byla něco víc. Proč utekla z toho krásného domku? Proč odhodila všechno to, co ji zajišťovalo a chránilo až do konce života? Nemám tak velkou inteligenci, abych snesl tolik otazníků. Ve vzduchu se neslo něco strašně důležitého,

Část IV

a Anastázie to cítila a věděla, že on to také cítí. Procházeli se prázdným polorozpadlým domem a najednou bylo všechno strašně veselé. Nechápala, proč se tak rozhodla, jak to udělala, jak to vůbec mohla udělat. Ale najednou byla tak volná, až se cítila lehká jako vítr ve stromech. Proč někeří lidé berou život tak vážně? Proč musíme za naše výstřelky nést zodpovědnost? Věděla, že se jí to někdy zúročí, ale ten okamžik jí připadal tak vzdálený, až byl zanedbatelný. Chytila se muže za ruku ( to byl vůbec první dotek muže, který zažila, kromě tátových chladných objetí) a nechala se vést. Ruka, která ji vedla, měla podivně naběhlé žíly a byly na ní píchance. Ale už staré.
Vrátí se ještě někdy domů, do světa, ze kterého přišla?

Část III.

ale důležitému je třeba se vysmát dřív, než nás pohltí. Začal jsem se smát a ona taky, zářily jí oči štěstím natolik, že prosvětlily celý tento dům. Vedl jsem ji dál a dál a dům se postupně stával nekonečným. Komu to děvče patřilo? Teď už nikomu. Jen samo sobě.
Když mě chytla za ruku, ani mě to nepřekvapilo. Ten krásný okamžik ale brzo zkazila Barbora. No, moje spolubydlící. Potkali jsme ji na chodbě.
„Co tu děláš?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Umm...nemáš nějaký fet?“odvětila a podivně se motala a potila. Heh..dost velký absťák.
„Ty dneska nepracuješ?“začal jsem vytahovat sáček s peřím. Nikdy nejsem štědrý, ale dneska je zvláštní den, dneska bych se rozdal a navíc jsem se právě rozhodl, že s tím skončím.
Cože? Že s tím skončím? Kdo to řekl?
„Mám krámy,“řekla otráveně a vcelku nesmyslně. Oba jsme věděli že kecá. Feťačky krvácení ztrácejí. Po drogách toho člověk ztrácí hodně. Třeba i zdravý rozum.
„Na.“ Hodil jsem jí sáček jako psovi a ona hned klekla, trochu si nasypala na zem a ještě ze země to šňupala. Ještě včera bych dělal to samé, ale dnes mi na tom přišlo něco odporného.
Vyšel jsem zpět a nyní jsem si vzpoměl na Slečnu. Koukala se na mě takovým podivným pohledem který vyjadřoval všechno a nic. „Chci to taky zkusit,“řekla.
„Ne.“
„Proč ne? Taky to berete.“
„Jo..beru to, ale u mě je to něco jiného.“ Nevěděl jsem co jiného. Prostě to není ten samý případ. Zkusit drogy – takové pískle! Kdo to kdy viděl ? (No..sám jsem začal ve třinácti.)
….ztichla....
„Už nic nemám. Vidělas, že jsem dal poslední sáček Baruně.“
„Tak mi to sežeňte!“
„Hm.“

Pustila mi ruku a došli jsme až do naší spací místnosti. Nedávno jsem se radoval, jaká je to volnost a nezávislost, tady bydlet. Teď mi to přijde jako největší hnus. To ona, ona je ten prvek, který mi změnil nějakou část ve mně. Nevím, jestli jí mám za to děkovat, nebo ji proklínat.
„ Co teď?“zeptala se a upřela na mě své poměnky. Proč jsem jí měl na to odpovědět zrovna já, to jsem nevěděl. Ale vracet se k ní domů (asi) podle ní nepřipadalo v úvahu.
„Já nevím. No. Tvůj otec už po tobě určitě zahájil pátrání a nepochybuju o tom, že zítra budeš na předních stranách všech novin. Myslím, že ještě dnes sem přijde policie, která bude prohledávat všechny domy v okolí. Najde tu poschovávaný fet a všechno zabaví. Tenhle dům vyklidí a ty, co tu najdou, zatknou. V prvé řadé tě musíme převléct. Pak pujdeme pryč, někam, do prostoru.“
Přišlo mi to jako detektivka. Toho by se člověk, co míň, obyčejný feťák (bývalý) nenadál, že zažije takovou kriminálku. Ať už to skončí jakkoliv, je to tak absurdní, že to stojí za to.
Ale do čeho ji převleču? Oblečení tu nemáme nazbyt. Šel jsem k Barboře, která ležela zfetovaná na zemi. Vyslekl jsem jí kabát a položil ji do rohu na záda. Začal jsem prohrabávat ten kus hadru. Jo. To co jsem hledal, jsem našel.
Vzal jsem si z pěněženky tolik, kolik mi svědomí dovolilo a pohodil kabát zpět na Barboru.
Slečna mě už čekala v „ložnici.“
„Jdu ti koupit nějaké oblečení. Ty se mnou nesmíš. Víš proč. Poznali by tě.“vypadalo to, že chápe. „Zůstaň tady a kdyby někdo přišel, tak řekni, že tě přivedl Vlk. A že jim všechno vysvětlím. A že jestli na tebe šáhnou, jsou mrtví. A že být jima, tak si hledám jiný pelech.“ zavřel jsem oči, nadechl se a odešel.

Část V.

Utekla z klece do zlého světa
po zlatých maskách je teď už veta.
Kam že to šla? Kam že to míří?
Že spadla níž, sotva ji tíží.
Bahnem táhnout je lepší přeci
Než žít v zlatých nebesích ve zlaté kleci.

Kam že se ztrácejí duše našich dětí?
Svoboda, ta nezůstane bez oběti.
Svobodu nabydem, jinou jí vykoupíme.
Cena je vysoká, rozsudek zapálíme.
Kam že to míříme? A kam nemíříme?
Soudce je vysoko, náš trest nevidíme.

My bychom pro ně to nejleší chtěli
To co chtějí oni, jakobychom neviděli.
Klaunovi pouštíme černé komedie,
on jednu žije sám, to je ta ironie!
Divého vraníka ve stáji laskat,
poutat ho železy – toť naše láska!
Verše všech básníku potichu ničit,
co když se někomu nebudou líbit?
Potom se, dospělí nesmíte divit,
Kam všechny vaše děti
milované,
hýčkané,
ochraňované,
bráněné,
kam všechny děti mizí.

Krysař je svobodou, jeho hudba mámí,
drogy, alkohol, rozbouřené oceány.

Doslov

Na téma sousedé se dá napsat opravdu široká škála povídek a témat. Já jsem si vybrala právě toto – proč? Chtěla jsem tím odkrýt sociální rozdíly vtěsnané na pár metrů od sebe, rozvinout absurditu dvou úplně jiných světů a hlavně ukázat, že podle společenského postavení nebo majetku a vzhledu nelze soudit lidskou povahu, a tím méně lidské touhy. Ačkoliv je nám minulost obou postav neznáma a vidíme jen v jakém prostředí se nachází jejich přítomnost, je velice pravděpodobné, že feťák a Anastázie vyrůstali zcela jinak, v jiném prostředí a pod jinou výchovou. Jejich světy jsou tedy úplně jiné – ale najednou najdou podobnost a na téhlé podobnosti je vystavěno rozhodnutí Anastázie, celý její příští osud a velká změna v duši feťáka.
Kde se tam vzala ta podobnost, ta ostrá hrana do které se vtěsnaly celé lidské sny? Jak nám říká báseň, je to touha po svobodě. Anastázie svobodu nikdy nepoznala a feťák v závislosti na drogách také ne. Když se zamyslíme nad tím, co povídka naznačuje do budoucnosti obou postav, zjistíme, že svoboda je pojem široký a nabývá mnoha podob. Když si na tuto myšlenku vztáhneme druhou strofu z básně, dojem rozčleněnosti svobody je ještě umocněn. Anastázie získává díky feťákovi morální svobodu, ale velmi pravděpodobně v dalším ději spadne do drog. Feťák se osvobozuje od touhy po droze a je rozhodnut začít nový život – už ne ve squatu, který je téměř bez pravidel, ale v normálním světě. Přebírá zodpovědnost za „dámu s paraplíčkem“ a tím se jeho život ubírá jiným směrem, protože ví, že že zodpovědnost znamená také určitá omezení. Oba tedy svým způsobem nabírají i ztrácejí svou svobodu.
Další rovina tohoto dílka je sousedství. Anastázie a feťák nejsou sousedy v pravém slova smyslu. Bydlí ale nedaleko sebe a nesetkávají se náhodou – Anastázie chodí do zahrady za vlastním světem, feťák se chodí kochat obrovskou vilou a představovat si, jaké by to bylo v ní žít. Jsou sousedy, kteří se vzájemně neznají, když se ale poznají, najednou v nich vznikne podivná vazba a kouzlo okamžiku přetrvává. Tím chci říct: Mnohdy neznáme nejbližší lidi kolem nás a to je škoda, protože, jak jde vidět z příběhu, ať jsou z jiné společenské vrstvy a nebo úplně jiné povahy, většinou mají něco, co bychom si od nich mohli „vzít“ a naopak my máme něco, co bychom mohli „dát“. Škoda, že je tak moc lidí uzavřených nejen blízkým sousedům, ale i svým nejbližším (rodině, dětem, přátelům), u kterých by tato vazba měla probíhat vlastně neustále.
Od každého člověka na světě si můžeme něco vzít. Rozdíl je jen v tom, že čím blíže je, tím více nabízí. Proto se snažte poznat své sousedy, požná jim zpočátku neporozumíte, ale i přesto vám přísahám, že se obohatíte. O hodně.