Sylvia Stewartová

Zahleděla se na ten obraz, na svázanou ženu k kimonu uprostřed luxusního pokoje. Chtělo se jí zvracet, chtělo se jí vyzvracet všechno co v sobě měla, všechny vnitřnosti a nakonec i mozek, a pak jít dál, lehce, ničím nezatížená... Jak mohl někdo namalovat něco takového? Spoutanou ženu... vrchol nechutnosti, násilí, perverznosti. Byla krásná, příliš krásná, o to to bylo horší. Nechtěla ani vědět, jestli byl ten malíř tak dobrý, že takovýhle obraz namaloval popaměti, nebo jestli mu někdo byl předlohou.
Při té představě se jí znovu zvedl žaludek. Už aby byla z tohoto pokoje, z tohoto domu co nejrychleji pryč. Alespoň tahle touha v ní zůstala.
Právě si rozmyslela sebevraždu. Právě spálila dopis na rozloučenou, určený jejímu manželovi, tedy vlastně exmanželovi - rozešel se s ní, protože byla kráva, protože ho podvedla a pak se to snažila ututlat, místo aby se mu přiznala a poprosila ho o odpuštění. V dopise mu to všechno vysvětlovala, omlouvala se, prosila za odpuštění. Strávila nad ním několik dní, napsala několik verzí, od naštvané přes prostě vysvětlující až k plačtivé, tak, jak se jí měnila nálada, a teď ho spálila a ze všech sil se snažila na to všechno zapomenout.
Před chvílí ještě klečela nad záchodovou mísou se žiletkou v ruce a dodávala si odvahy to udělat. Zjistila, že na to nemá, ne takhle jednoduše. Možná po sklence něčeho ostřejšího.
Zvedla se tedy a došla k baru, nalila si sklenku whisky - plnou sklenku, ne jen dva palce, jak se to dělává - a otočila ji do sebe. Příjemně pálila na plicích a okamžitě začala stoupat do hlavy. To bylo dobře - po alkoholu byla vždycky agresivní, teď už možná najde odvahu to udělat.
Postavila sklenku na bar a chtěla znovu odejít do koupelny, když si všimla toho obrazu. A v tu chvíli se to v ní všechno zlomilo; napadlo ji, že je přesně jako ta žena, svázaná, spoutaná zlým malířem osudu. A že tak by to být nemělo, že by se neměla vzdát, měla by se bránit... A možná že se jí časem podaří díky tomu obrazu získat slávu. Našla nový životní cíl, všechno, co bylo, bylo najednou nepodstatné, vzdálené, jako by to byl sen, jako by to prožil někdo jiný a jí o tom jenom barvitě vyprávěl.
Žiletky spláchla do záchodu, znovu si oblékla svůj nový kostýmek, který si koupila právě pro tuto příležitost a nakonec si ho v rozhodující chvíli sundala, aby se nazašpinil její krví a oni jí ho mohli obléknout do rakve, a spálila dopis na rozloučenou. Nikdy už nic podobného nenapíše, umínila si, nikdy už to nenechá zajít tak daleko. A možná si ten obraz i přes jeho nechutnost koupí, napadlo ji mezi dveřmi. Zeptá se recepčního, co by se s tím dalo dělat.

Obrovská rána probrala celý hotel z poklidného odpoledního zadumání. Někdo zakřičel, někdo u schodiště. Okamžitě se tam seběhla spousta lidí; omítka výtahová šachty byla popraskaná a místy odrolená, dveře výtahu byly vysklené a kabina ležela na podlaze, pokroucená, takže nešla otevřít.
Když se po dvou hodinách podařilo řemeslníkům otevřít kabinu výtahu, našli tam jediného člověka - ženu ve zbrusu novém kostýmku. Ležela na podlaze a nehýbala se.
Recepční potvrdil, že ta žena přišla do hotelu teprve před hodinou, objednala si pokoj na jednu noc na jmeno Sylvia Stewartová.
Lékař konstatoval smrt následkem přerušení krční páteře.