Jak jsem psala maturitní písemku

Tak tenkrát (prej tenkrát, ještě to není ani týden zpět, pokud mi paměť stále slouží) mi vzal vítr z plachet nejen sarkasmus, ale i ironii. Co vám budu povídat, asi i sebemenšímu machrovi zatrnulo ve chvíli, kdy učitel, profesor, nebo tyran, na tom v podstatě nezáleží, začal psát na tabuli ona 4 témata, ale vezměme to pěkně postupně.
Kdo by si nepřál zažít ideální ráno v tak důležitý den. Dobře, přeháním, jsou i důležitější, ale přecejen je i písemná maturita částí oné věhlasné zkoušky dospělosti, tak proč to nezveličit. Když jsem si večer chystala poctivě lenoch (2kč prosím dneska stojí), pravítko, tužku a propisky, představovala jsem si nádherné slunečné ráno, probuzení zpěvem ptáčků, vstyk pravou nohou s úsměv na rtech a hlavou plnou nejen radikálních a revolučních nápadů. Asi je vám jasné, že představy jsou od reality vzdálené dál, než Slunce od Pluta. Když mě ráno probudila rána jako z děla, rychle jsem procitla. Ne, žádný konec světa, to jsem si taky myslela. Uhodil mě do nosu pach, který by snad netrumfl ani tchoř. Málem jsem upadla do mdlob, co vám mám povídat. Není nad to, když si vaše spolubydlící dá k večeři fazole. Divím se, že nám přes noc nezbořila pokoj. Hodně neohrabaně jsem se vyhrabala z postele, zakopla o botu (ode dneška se přestávám se všemi přít, že nejsem bordelář), šla na záchod, kde mi vypadla klika ze dveří, což vzbudilo i sousedy. Tu kliku jsem nerozbila já, takový nešika nejsem, vlastně… Když se nezmíním o tom ramínku u podprdy, co se mi ještě povedlo prasknout, tak den začal přijatelně. Jakéto štěstí, že ta ažura na silonkách nešla moc vidět. Dokonalé idylické ráno, co víc si přát.
Ano, zase hádáte správně. Když si myslíme, že už se snad nic tak hrozného nemůže stát, vesmír nám ukáže, že se zase mýlíme. Jídelna na intru není žádná kuchyně z pětihvězdičkového hotelu (ani pivo k večeři nám nedávaj), ale po čtyřech letech si zvyknete na ledasco. Kromě vajec a „krupičky“. Proč vejce?? Protože nejenom že vám v noci připadá, že vás bombardují, ale pokoj větráte ještě týden poté. Už mě brali mdloby, když mi paní kuchařka podávala talířek, kde se na mě smály dvě bílé hmoty se žlutou zkázou. Nevadí, proč si kazit den.
Teď by se dalo očekávat, že jsem si zlomila podpatek a přizabila se někde cestou do ústavu. Musím zklamat, na těch 30 krocích se nepovedlo nic vyvést ani mně. Překvapující. To, že mé místo bylo obsazené už nikoli. Naštěstí jsem od té doby, co jsem vstala přestala být pověrčivá (toho porcelánového sloníka mi do batohu nastrčil kdoví kdo). A tak jsme začali. Vypisování lejster (tak složitých, asi aby nám při vyplňování stačilo stoupnout sebevědomí, že jsme opravdu inteligentní), proslov pana ředitele. Do toho vpád jednoho nejmenovaného spolužáka ve Volcom kraťákách a Rip Curl triku, což málem posloužilo policii jako důkazní materiál vraždy dvou pedagogů. Pan ředitel to naštěstí ustál a dokonce ani ten, jehož jméno nemohu vyslovit nebyl vyhozen (to naštěstí učitelé nevěděli, že pozdní příchod byl z důvodu kvality hudebního repertoáru jednoho ostravského rádia, které se prostě nedalo vypnout). Jak mě teď napadá, ještě jsem neuvedla, že se prosím pěkně nejedná o zvláštní školu, ale o gymnázium, to jen aby nedošlo k nějakým nedorozuměním.
Pak přišlo to hlavní. Zadání témat. Ten den byl opravdu šťastný. Neznám snad nikoho, kdo by neměl problém s vybíráním témat. Jak jsem tak slýchávala, většinou byla tak hrozná, že se těžko hledalo menší zlo. A jak jsme to schytali my? Učitelé nám nahráli 4 matchboly, opravdu doslova. Taky jsme měli problém s vybíráním, jenže proto, že všechna byla úžasná. Chcete důkaz? Jsem mladá, paměť by mi měla ještě sloužit, zkusím zapátrat... Numero uno bylo, tuším: „Domov ti může být celým světem, jenže celý svět ti nikdy nemůže být domovem“. Úvaha s prvky vyprávění, pro nás internátníky víc, než dobré téma. Číslo dvě mu konkurovalo nemálo: „Naležato se nedá dobýt ani kousek světa“, tentokráte vypravování s prvky úvahy. Pro nás sportovce věc, se kterou se setkáváme na každém tréninku, zápase, každý den, každé roční období. A co číslo tři? „Je svět nemocný? Je ještě čas ho vyléčit?“, pro nás, voyaéry života, věčné kritiky, lahůdka. Charakteristika člověka, kterého si nejvíce vážíme, únikové téma pro ty, co neobjevili krásu těch předchozích, stálo všem v závěsu. Poklona kabinetu českého jazyka a literatury. Myslím, že obrovské dík patří nejen za mě, ale za nás všechny!
Nějaké čtyři hodiny jsme se snažili dokázat geniálnost a jedinečnost našeho spisovatelského umění a všechny žerty šly stranou. Teda, pokud pominu pozorování klimbajícího dozoru. Vidět fyzikářku, padající na laptop můžu vřele doporučit!
Že jsem teď plkala několik minut o zbytečnostech a okradla vás o čas? Vždyť to je potřeba v dnešním uspěchaném světě. Myslím, že toto byl důkaz, že i když den nezačne zrovna ideálně, může skoro ideálně skončit. Že i když všechno není tak, jak bychom si přáli, je jen a jenom na nás, jak se k tomu či onomu problému postavíme a zvládneme jej. A že i z maličkostí se dají vyprodukovat věci, na které budeme vzpomínat za x let na třídním srazu:)…