Oslava narozenin

„Dělej prosím tě, nebo nám ten bus ujede!“
Křikla netrpělivě Radka na Kláru, která se ploužila kdesi za ní a táhla za sebou objemnou tašku. Autobus, kterým měly jet, už stál na nástupišti a vedle něj netrpělivě přešlapovali další tři lidi.
„Sakra, kde ty holky jsou?!“ Začínala lehce pěnit obvykle vcelku trpělivá plavovláska Tina. Druhá dívka, taky Tina, se opírala o bok busu a vysvětlovala stewardce, že ještě čekají na dvě holky.
Miloš, který dělal děvčatům společnost, zvolal: „Támhle jsou!“
A když viděl Klářinu tašku, zavrtěl hlavou a obětavě se jí rozeběhl pomoct.
„Holky! Málem jsme tu chcípli!!“ Uvítaly je obě Tiny málem současně.
„Sorry lidi, trochu nestíháme...“ Omlouvala se Radka a pomáhala Milošovi nacpat její a Kláry zavazadla do nákladního prostoru busu.
„Ty v tom snad vezeš mladýho slona!“ otočil se Milošna Kláru a otřel si pot z čela, když se mu konečně podařilo dostat tam všechny tašky. Dívka neurčitě pokrčila rameny.
„Sakra, kde mám lístek?!“ Přerušila debatu zoufalým zvoláním plavovlasá Tina, pro odlišení jí budeme říkat Tinky, a prohrabovala se vzrůstající panikou kabelu.
„Ukaž…“ Vrhli se na to i ostatní.
Stewardka je podrážděně upozornila, že se prostě odjíždí a Radka se rozesmála. 

O deset minut později už všichni seděli pohodlně na svých místech v autobuse kamsi do Frýdlantu, kde měl čekat i zbytek účastníků. Miloš ještě stále s dávkou ironie obdivoval Klářinu tašku.
„Možná kdyby mi Raduna nenacpala do tý tašky všechno jídlo a pití co s sebou vezeme, tak by byla poněkud lehčí.“ Zašklebila se Klára.
Teď pokrčila rameny Radka. „Sorry no, bejb, někam se to dát muselo…“ A zazubila se.
Klára ji sežehla varovným pohledem typu „Neříkej! Mi! Už! Nikdy! Bejb!!“.

Tina potřásla hlavou a zapnula si skvělý vynález pro takovéto cesty s přáteli, zvaný empéčtyřka.
Razili na chatu ke Frýdlantu, oslavit Radčiny sedmnácté narozeniny. Její táta tam, navzdory tomu co říkala Klára, většinu jídla již dovezl den předtím.
Na další zastávce autobusu se k partě teenagerů přidal jejich starší kamarád Martin.
Pohodlně se usadil na sedačku vedle Tiny, kde bylo volno, a nyní již opravdu všichni pokračovali až do Frýdlantu. Tam sotva vystoupili z autobusu se k nim přidali další čtyři účastníci oslavy, kteří přijeli před hodinou z Prahy, a proto byli nyní na pokraji zmrznutí.

„Ahoj!“ vrhla se přesto Radce kolem krku její vzdálená sestřenka Sofie, o půl roku starší, ale úplně stejně prdlá.
„Nazdar Kláro.“ Zpražila znechuceným pohledem Kláru a poté se opět nadšeně uvítala s ostatníma. Volné místo v Radčině náruči zaujala její další sestřenka Rut a potom dva kamarádi, Marek a Honza. 
„Je – je to už všechno?“
Klepala kosu Rut a upřela tázavý pohled na sestřenku, která byla důvodem jejího mrznutí.
„Ne.“ Zavrtěla ta hlavou. „Ještě přijede Vendula, slíbila mi to.“

Pár lidí potlačilo úsměv. O té střelené holce toho již slyšeli v minulosti hodně. Byla to instruktorka na jednom táboře, kde Raduna trávila léto. Zrovna v té chvíli zazvonil oslavenkyni mobil.
„Šš! To je Vendula!“ Mávla na ostatní a odběhla stranou.
Když se vrátila, vypadala pobaveně.
„Hele ona jede autem, veze ji sem přítel a prej nás tam hoděj, když počkáme.“
„Cože? Deset lidí??“ Spadla čelist Kláře a Radka pokrčila rameny.
 
Vendula přijela v mikrobusu a řekla, že na těch pět sedaček se smrsknou.
Vzhledem k zavazadlům se ovšem prostor dosti zmenšil.
Vendy pobaveně přelétla pohledem celou bandu lidí a její přítel nastartoval.
„Hele tak po dvou na sedačku!“ Zavelela Sofie a hned se s Martinem na jednu uklidili. Rut vlezla bez tázání na klín Markovi, když se posadil, a Miloš si sedl na zem, takže Tiny mohly sedět společně. Honza, když viděl situaci, se usadil vedle Miloše a Radka se zašklebila na Kláru, protože na zemi již bylo opravdu plno.
„Bože!“ Zasténala ta zoufale a sedla si vedle Marka s Rut, aby se jí Raduna mohla usadit na klín, což vzbudilo jednak Kláry zhnusený výraz a taky výtlem všech ostatních.
„Vendy, jeďme, než mě shodí…“ Křikla Radka dopředu a mikrobus naložený k prasknutí se rozjel.

 Ukázalo se, že stejně nikdo neví, kam, takže se volalo Radčinému tátovi, aby je navigoval…
Naštěstí to nebylo daleko a tak už za tři čtvrtě hodiny stáli před chalupou a Venduly přítel vyhazoval zavazadla z auta. Posléze se s Vendy rozloučil formou intenzivního francouzáka, přičemž se všichni radši odvrátili, někteří, jako třeba Radka, s protestujícím žaludkem.
Klíče našla kupodivu rychle a mohla chalupu odemknout. Ta patřila mysliveckému sdružení a táta jí ji přes kamarády na víkend domluvil.
„Máš s sebou to lehátko, Vendulko?“
Zeptala se starší kamarádky, když její miláček konečně odjel, a všichni začali nosit věci dovnitř a tahat po schodech nahoru. Krom Kláry, která napřed vyházela jídlo a potom se spolu s Rut začala dožadovat pomoci s taškou… Vendy kývla a opovržlivě se podívala na ty dvě.
„Holky… Vy jste líný, jen si to vemte a hybaj nahoru.“
Ale to už blondýnce Rut popadl tašku obětavý Martin a Kláře s ní pomáhala Radka.
„Ty taky každýmu děláš poskoka.“ Zavrtěla hlavou Vendula a se svou taškou schody provokativně vyběhla. Nastalo rozřazování do pokojů.
Ten menší si zabrali kluci, dostali ještě lehátko, aby se tam vůbec vešli. Na dveře hned vyvěsili „pánský pokoj“.  Zanedlouho měli věci hozené každej na jedné posteli, oblečení poházené všude možně a sešli dolů po schodech. Holky se teprve dohadovaly, kde kdo bude spát, aby nakonec postele stěhovaly tam, a zase zpátky.
„Už toho mám dost…“ Rezignovala Sofie po osmi minutách, hodila bágl na třetí postel od kraje a odběhla taky dolů. Radka si lehla na postel vedle ní, druhou od kraje a vedle sebe uložila Kláru, protože vedle ní nikdo jinej ležet nechtěl.
Z druhé strany Sofie se uvelebila Rut, vedle ní Tinky, pak Vendy a úplně na kraj Tina. Nutno říct, že postele skončily vprostřed pokoje přisunuté všechny k sobě.
Když se všechny převlékly a seběhly dolů, kluci už měli zatopeno v kamnech, neboť byl březen a tedy pěkná kosa, a Sofie si v kuchyni mazala chleba.

„Jdem se projít??“ Naznačila své představy o oslavě Vendy a Radce došlo, že to bude prostě a jednoduše prdel tady s nima.
„Ne, jdem se seznámit...“ Řekla jí a všichni se přemístili do jídelny.

„Takže vás vítám na chalupě v Pertolticích a na mojí oslavě sedmnáctin! Všichni si to užijem ne?“ Začala Radka. Ale dlouho je v jídelně neudržela, takže rezignovala s projevy, mezi sebou se všichni zatím seznámili, ostatně většina se jich dávno znala, pouze Vendula zde byla novým prvkem… 
„Co bude k večeři?“ Otázal se opatrně Marek, zatímco Vendy se stále dožadovala odchodu na procházku a Kláře byla zima a dožadovala se přiložení do kamen.
„Prokrista tak přilož. když je ti zima!!“ Zakřičela na ni z kuchyně Sofie a Markovi hodila jabko.
„To je všechno?“ Otázal se zklamaně. „Ne, to je, abys zatím neumřel. My s Tinky už vaříme, ale máme bohužel méně rukou než by bylo třeba.“

Odpověděla s mírným sarkasmem Sofie.
„Vendy, tak jdem, se tu porozhlídnout…“ Řekl ochotně Honza, kterej taky rád chodí po venku.
Radka je právě nabádala, aby se ještě neztratili, když ji Klára požádala o pomoc s kamnama. Ta na ně sáhla a zaječela, neboť zapomněla na rukavici a spálila se. Na to začala hlasitě nadávat a mávat rukou jako by měla v úmyslu odletět, což taky Vendula samozřejmě řekla a klátila se smíchy ještě když ji Honza strkal ze dveří.

„Hele já ti udělám masáž jo?“ Popadla Rut Radunu za ruku (naneštěstí tu spálenou, což se neobešlo bez nadávek) a táhla ji do patra. Na pohovce na chodbě objevily pospávat Tinu, takže se proplížily, aby ji neprobudily a zalezly do holčičího pokoje. Radka se ihned vysvlékla do půli těla a natáhla na břicho, aby Rut mohla začít se svým experimentem s novou „erotickou“ masáží, kterou chtěla na sestřence vyzkoušet. Následně zaslechly na chodbě kroky a podle hlasů poznaly rozhovor probuzené Tiny a Kláry, která šla nejspíš za nima.
„No hele tu jebne, až tady tohle uvidí. Hele jdeš do toho? To bude prdel počkej, co udělá.“
Zašeptala Rut a Radka se vymrštila do kleku.
„Jdem na to.“
A začaly se líbat. Klára otevřela dveře a strnula. Holky se od sebe odtrhly.
„Pojď se přidat…“ Mrkla na ni jedna z nich. Ona zděšením zapomněla zavřít pootevřenou pusu. Potom couvla a holky ten pohled nevydržely a rozřehtaly se tak, až z toho Radka spadla z postele. „Ježiš ty seš… Holka... Vadná…“ Dostala ze sebe Rut a ukázala na Kláru, která zabouchla dveře a seběhla dolů. Tam na ni, chudinku, čekala Sofie, aby jí vynadala za kamna, který nechala otevřený a než je Miloš zavřel, tak málem chytla chalupa, ale při pohledu na ni, div ne se slzama v očích, jen zavrtěla hlavou a vrátila se do kuchyně.
Za pět minut už volala lidi na večeři. Podávalo se rizoto, kterého navařily s Tinky tolik, že by to stačilo i pro slona. Ty dvě experimentátorky se ještě stále smály, když přiběhly na večeři. Miloš probíral s Tinou nějakou hudební skupinu a holky nandávaly jídlo.
„Kde je Martin a Marek?“ Zeptala se Radka.
„No, ti šli hledat Honzu s Vendy…“ Vysvětlila Tinky a pokrčila rameny, že neví, kde se toulají.
Klára seděla jako zařezaná a mračila se, jako nafouklá ovce. Naneštěstí přímo naproti Rut s Radkou.. Rut, ještě rozjetá z předchozího dění, naznačila líbání a obě se skácely v dalším záchvatu smíchu.

„Co je jim?“ Zeptal se Miloš.
„Já jsem… No to jste měli vidět, koukala jak spadlá z višně… Bože…“ Chechtala se Rut a ostatní si dotvářeli vlastní vize toho, co se stalo. Sofie to z náznaků pochopila a po bližším pohledu na Kláru vyprskla smíchy taky.
To neměla dělat, protože Klára vstala a odešla. Všichni se v klidu najedli, až na ty, co byli venku buď hledáni, nebo hledající.
A potom Radka šla svou labilní kamarádku hledat, aby ji trochu uklidnila. Objevila ji v pokoji, kde si zrovna balila věci.
„Kurva Klaris co to děláš?!“ Vyjekla.
„Já chci domů.“ Řekla ta.
„Volala jsi už rodiče?!!!“  Klára zavrtěla hlavou a ustala v házení věcí do tašky.
„Hele pojď, půjdeme se projít.“ Podala jí Radka bundu z věšáku a sama si nazula botasky. Zezdola k nim dolehla šílená rána a hurónský smích.
Oslavenkyně zvědavě vyběhla na chodbu a dolů, podívat se o co jde. Ukázalo se, že to byl Miloš, který se rozhodl otevřít dětský šampus, neboť alko vůbec nebylo, díky abstinentce Radce, a špuntem málem vysklil okno. Radka se přidala k všeobecnému veselí, zrovna málem dostala dveřma, protože vešel Honza s Vendy.
„Kde je Martin s Markem?“ Bylo první, co řekla Sofie.
„No… Já nevím… Co je s nima?“ podivil se Honza a sháněl se po jídle.
„Hej Vendulo, poraď mi něco…“ Zařvala na celou chalupu Rut, aby přilákala Vendy k sobě.
Ta k ní hned přisedla a Tinky jí donesla večeři, zatímco Sofie se marně snažila dovolat Martinovi.

 „Nóóó, Martine, hele kde jste oni se vrátili… COŽE? To si děláš prdel ne?!“
Zaznělo pronikavě, když konečně chytla spojení.
„Oni se ztratili…“ Oznámila, na to jí Radka oznámila, že jde zrovna s Klárou ven, tak se po nich mrknou.
„Zlatí moje kde seš?“ Zahulákala nahoru.
„Tady…“ Ozvalo se z kuchyně a vykoukl se smíchem Honza.
„Ty vole, ne ty, Klárina…“ Hodila po něm Radka něčí kabát a oba se zase rozesmáli.

„Jsme jak sjetý..“ Oznámila Tinky a vypadala nadmíru spokojeně. Klára se už objevila a tak s Radkou vypadly rychle ven.
„Jauú, kurva tady je tma jak v prdeli!!“ Ozvalo se hned, protože deset metrů od chalupy Radka do něčeho narazila. Potom zjistila, že to něco je někdo, byl to Marek… Poslala ho i s Martinem, kterej je za chvíli došel, dovnitř na večeři, což Marek uvítal a rozeběhl se k budově….
„Kam jdete, je devět děvčata…?“ Podivil se Martin.
„Vyčistit si hlavu neboj, já to tu znám.“ Ušklíbla se oslavenkyně a rozeběhla se po louce pryč.
Klára, aby jí stačila, musela nasadit podobné tempo. Zastavily se u lesa.

„Tak co tě trápí, to jen proto, že jsme si z tebe dělaly srandu?“ Spustila pak naše oslavenkyně.
„Jste na mě hnusný, neměla jsem sem jezdit.“ Řekla její nejmilejší kamarádka pevně.
„Promiň.“ Zněla okamžitá omluva. Klára naštvaně zavrtěla hlavou.

„Holky kde jste?!!“ A za nimi se nevynořila Vendula.
„Vendy probůh kde ses tu vzala?“ Lekla se Radka.
„Poslali mě pro vás, pojďte už dom, bude pokec a první dort… A…“ Zmlkla „…co se stalo?“
Klára se odvrátila. Ještě někdo se mě zeptá, co se stalo a budu brečet, blesklo jí hlavou.
 
„Bláznivko, běž dom, já s ní trochu popovídám jo?“ Zaslechla, když se Vendy k Radce naklonila, aby jí to řekla.

„No kde seš?!“ Vítal Radunu ve dveřích Marek s obrovským nožem v ruce.
„Prokrista co to je?!“ Vyděsila se.
„No na ten dort co přivezla Vendulka, nechtěj mi dovolit, abych ho načal, než přijdeme všichni… Kde jsou holky?!“ Rozhlídl se naštvaně.
V jídelně se zatím rozehrála hudba.

„Tak budem tancovat ne?“ Vyskočila Sofie, když pustila hudbu a přitáhla Radku k sobě
„Na věneček jsem se nedostala tak si zatancujeme teď ne?“
No, daly se do toho. Miloš, kterej taky absolvovat kurzy tanečních vyzval k tanci po důkladném uvážení Tinu, následně se na „taneční parket“ nahrnuli Honza s Tinky a Marek s Rut, přestože ti v tanečních až na Tinky nebyli vůbec… To je fuk ne?
A když se ve dveřích objevila Vendy s Klárou, Martin okamžitě vyzval Vendulu.

Kláru poslala Sofie mezi tancem do kuchyně, že jí tam na talíři nechala večeři. Tančit v jídelně byla fakt sranda, pořád všichni bourali do sebe a do stolů a židlí… Naštěstí Sofie potom přepnula kazeťák na ploužák, ale to se rozdrnčel Tinky mobil a ta s potěšeným: „Volá mi Vojta…“ Zmizela nahoru.
Vojta byl přítel, takže to vypadalo na delší hovor.

Honza potměšile mrkl na Radku se Sofií a ve dveřích se objevila Klára, takže Sofie se rozeběhla k Honzovi.„
Jendo, jdeš se mnou!“
A Radka tedy došla, s obavou, ke Kláře.

„Ne!“ Řekla ta.
„Mám narozky…“
„NE! Prostě ne.“

Sofii napadla pomsta pro tu mizernou holku.
„Honzo tak jdi pro Radušku.“ Šeptla mu a došla ke Kláře osobně.
„Ale mě neodmítneš!“ Štěkla doslova a než ta stihla protestovat, přitáhla si ji.
Bez citu, s chladnou profesionalitou, řekla: „Přepněte mi to na… Na valčík.“
Ostatní se z parketu uklidili zvědaví, co bude dál… Radka tušila. A taky že jo… Sotva byla vhodná chvíle, Sofie přešla do útoku a dupla Kláře na nohu jak nejvíc to šlo.
Nutno podotknout, že na rozdíl od ní neměla pantofle, ale svoje lodičky s kramflekem deset centimetrů. Pak ji odstrčila a popadla nejblíž stojícího kluka. Znova ploužák.
Všichni se dali do tance a Radku Honza už nepustil. Teď byla volná akorát Rut a ta šla zavolat mámě něco o tom, že je v Pertolticích na chalupě…

Klára se otočila a odešla, no, spíš odpajdala, nahoru za Radčina pokřiku: „Nebal si věci prosím!“.
„Ta holka to je fakt strašný.“ Ulevila si Sofie.

Abyste chápali, od doby, co Klára provedla pár hnusných věcí, kterými ublížila Radce a nasrala Sofii, ji ta nemohla ani cítit.
„Ale víte, že jí tím ubližujete?“ Ozvala se Vendula a všichni jí začali vysvětlovat, jak to doopravdy je a kdo má pravdu a kdo ne…
To se Radka nepozorovaně vykradla pryč a uháněla ji opět najít. Nahoře nebyla, patrně když tam viděla Tinky a Rut, telefonní ústřednu, tak odešla jinam.
Na záchodě ji taky nenašla a tak se šla podívat do sklepa. Tušila, že si to děvče myslí, že ji tam nikdo nenajde. Ale ani tam nebyla.

„Sakra kde je?“ Podivila se a vrátila se ještě jednou nahoru, v pokoji kluků ji konečně našla.
„Co tu děláš?“ Vyhrkla.
„Dej mi pokoj.“ Sykla Klára.
„Ukaž mi tu nohu.“ Nedala se ale Radka..
 „Ty vole…“
Měla tu nohu pěkně odřenou. Radka jí to obvázala a pak si sedla vedle ní.
„Budou mě hledat. Jak se cítíš?“
„Já nevím, ale je to strašný…“
Radku něco napadlo.
„Tak si zakřič, ať to ze sebe dostaneš.“
„To nejde….“
„Ale jde. Tak spolu. Tři… Dva… jedna… ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ Rozezněl se řev minimálně na celé Pertoltice.
„Ale musíš taky Klaris, tak znova.“ Odpočítala znovu a začala zase křičet. Klára se k ní přidala trochu rozpačitě… Ale pak taky naplno.

Okna v chalupě se třásla a odezva na sebe nedala dlouho čekat.
„Vy blbky, my telefonujem a teď si všichni doma myslej, že hoří!“ Vletěla dovnitř Rut a Tinky.
Martin se málem přerazil na schodech, když letěli všichni nahoru, k smrti vyděšení co se stalo…
Našli holky sedět na posteli a řvát.

„Hergot Radko, příště řekni, než začnete zpívat…“ Ulevil si Marek.
 „Ty debile…“ Hodila Radka po něm polštář a smála se, jak nevím co.
„Jdem dolů na ten dort!“ Vzpomněl si Marek.
Klára teda řekla, že zůstane nahoře, ale ostatní se nahrnuli dolů. Dort, kterej Vendy údajně sama i upekla, byl lehoučkej s ovocem a želatinou.
„To je dobrota…“ Pochválil zdatné tvořitelce dort Martin s plnou pusou. Radka se musela usmát. Byla ráda, že je tu všechny má.
„Tak a jdem si lehnout ne? Je půl dvanáctý a zítra je teprv ta pravá oslava…“ Navrhla Tinky a všichni jí dali za pravdu. Než se přes tlačenici v koupelně dostali do postelí, byla dávno půlnoc.
„Hele… Klára mi spí v posteli…“ Ozval se Miloš nejistě.
„No tak ji přefikni ty vole, ne?“ poradila mu Rut a všichni vyprskli smíchy.
„Něco mi ale říká, že by se jí to moc nelíbilo. Hele líbí se ti?“ Pokračovala.
Miloš pokrčil rameny a přikývl: „Kdyby se ovšem líp oblíkla, bylo by to lepší…“
„No tak sláva, tak si ji v tý posteli nech.“
Ukončila to Rut a zavřela dveře do dívčí noclehárny.

Za chvíli ale Miloš rozrazil dveře. Přiletěly na něj čtyři polštáře od holek, co se zrovna převlékaly. Držel v náručí Kláru a koukal, kam by ji složil.
„No, nemůžu si ji tam nechat, byla by naštvaná…“
Radka ukázala na místo vedle sebe. „Já si ji teda nechám, když jinak nedáš …“ Ušklíbla se.
„Převlečeme ji?“ Zeptala se bezradně okolí.
„Nesvlíkej ji, proboha, nechci vidět, co má zas za podprsenku…“ Ozvala se Sofie.
 „Ale tak se jí bude blbě spát…“ Namítla starostlivá Radka.
„Tak ji vzbuď!!“ Zívla Tinky. „A nech nás spát…“

To taky provedla. Zatřásla s ní, ta se převlékla do pyžama… (Ano, když se převlékala, přišel jim dát dobrou noc Marek, takže začala vehementně nadávat a následně se s ním přetahovat o tričko, které z ní z prdele strhnul, protože ji moc rád provokoval… Vzbudili i ty co už spali, dostali vynadáno a Marek odešel. Klára si lehla a usnula.) A konečně nastal klid. Ovšem ne na moc dlouho.
Kolem čtvrté ranní hodiny byla Radka nucena vylézt z postele a dojít na záchod. Náhodou se tam potkala se Sofií, která odešla z ložnice asi pět minut před ní.

„Ahoj... Tady je zima jak ve škole...“ Choulila se.
„Tady je taková zima, jak v Rusku na podzim... Si sedneš a přimrzneš k prkýnku…“ Souhlasně přikývla Sofie.
Při odchodu z toalety je zlákala lednička k časné snídani. Popadly každá jeden jogurt a vyběhly nahoru, protože tam bylo o hodně tepleji. Obě se zakutaly pod peřiny a v klidu a míru snídaly. Alespoň do té doby, než Sofie nahlas vyjekla, protože si nalila jogurt do výstřihu a ostatní holky z toho měly málem šok. Rut, Tinky a Tina nadskočily leknutím. Rázné probuzení. Radka se skácela v záchvatu smíchu, zatímco si Sofie odstraňovala z inkriminované oblasti jogurt.
„Hergooot…“ zavyla Klára a posadila se. „Tady se nedá spát.“
Jediná osoba, která dokázala dál spát, byla Vendy, která zavrčela něco neslušného, strčila hlavu pod polštář a pokračovala v obvyklé noční činnosti.
Ale potom, co postupně všechny holky odešly na záchod, Sofie s Radkou dosnídaly a Tina se málem přerazila na schodech při návratu do ložnice, se rozhodly i ostatní, že si ještě krátce zdřímnou.
 Za protestu Kláry. Ta pravila, že rozhodně NE krátce… 

„Holky, ty vole, co jste dělaly v noci, vypadáte trochu použitě…“ Konstatoval hned při snídani Marek. „Tady Sofče spadnul do výstřihu jogurt….“ Vysvětlovala Rut, ale ještě to ani nedořekla a už se tomu zase smála.
„Néé, sakra…!“ ozvalo se a zraky všech se stočily k Sofii, která byla původcem toho vyjeknutí.
„Co je?“ Zeptal se Honza, ale ona mu nebyla schopna odpovědět, protože se řehtala tak, až se třásla skla v oknech.
„Hej ségra, v pohodě?“ Nevzdával se.
„Joo… Já… Mě spadnul do výstřihu… Rohlík…“ Dostala se sebe s obtížemi mezi záchvaty neovladatelného smíchu.
„Tak to je přesně to, co se mi stát nemůže.“ Zavrtěla hlavou Radka, s pohledem, na svoje poprsí, přibližně o dvě velikosti menší, než to Sofiino.
„Pravda. Nám tam můžou zapadnout tak drobečky…“ Doplnila sestřenku Rut. 

K snídani, kterou udělal obětavě Macík, byly toasty.
„Ještě, že sem tvůj táta dovez toustovač...“ Vděčně se zahleděl do kuchyně Marek.
„Jo. A ještě, že snídani nedělala Ráďa..“ Souhlasil Miloš, s pohledem na Radku, která právě lovila svůj toast pod stolem, kam jí nedopatřením zapadl…
„No tak to máš docela smůlu, protože Radka s Klárou hodlaj dneska vařit oběd…“ Řekla Tina a natáhla se pro další toast, nejspíš ve snaze najíst se do zásoby.
Protože bylo teprve něco po devátý, holky ještě do kuchyně nezalezly a po menším hlasování a dvou vášnivých debatách na téma oběd, se rozhodlo, že se půjde na procházku.
Rozhodlo se tak teda hlavně proto, aby byl pokoj od Venduly a Honzy, pro které je sezení doma na zadku nejnudnější věc pod sluncem. Všichni se šli obléct, až na Radku se Sofií, které se rozhodly ještě poklidit jídelnu a kuchyň, takže se samozřejmě stalo, že zatímco všichni už stáli oblečení venku, holky se teprve běžely obléct. No, tedy, v pokoji našly ještě Kláru, které se očividně nikam nechtělo, protože seděla s botou v ruce a nepřítomně koukala do zdi.
Aspoň do chvíle, než jí Sofie jedovatě upozornila, že to co drží v ruce, se obvykle navlíká na nohu a že na ni nebudou hodinu čekat. Klára se na ni nechápavě podívala a Sofie s prudkým třesením hlavou radši odešla.
„Dělej, prosím tě…“ Poháněla kamarádku Radka, která si zrovna šněrovala pravou steelu. Levou už měla zavázanou.
„Mě to bolí.“ Promluvila konečně Klára a zabloudila pohledem ke své pečlivě obvázané noze.
„Ježíši, nedělej, to zvládneš.“ Hmátla Radka po bundě na věšák a její kamarádka s útrpným vzdychnutím a bolestnou grimasou natáhla konečně na nohu botu. Právě včas se sehnula, aby se vyhla bundě, kterou po ní spěchající Radka hodila. Když konečně vyšly před chalupu, ostatní pobíhali po louce a hráli očividně starou dětskou

hru, na honěnou.

„Jsme se museli nějak zahřát, pojďte se přidat...“ Volal Martin, když holky uviděl. To už se přiřítila Tina a plácla Radku, která zareagovala rychle tím, že plácla Kláru, stála pořád ještě vedle ní, a počala zdrhat. Oběť její intriky se rozeběhla směrem k nejbližší osobě a hra se opět rozproudila.
„Aúúú, takovej debilní příkop!!!“ To po nějaké době Radka zakopla a hodila držku. Toho ovšem využila Vendula, aby ji honem plácla. Radka pak předala „babu“ Honzovi... Když měla „babu“ už počtvrté za sebou Rut, usoudili všichni, že je čas jít dál.
Aby nakonec nezkysli na louce za chalupou.

Sofie se se svou milou sestřenkou dohodla, že se půjde ke kravičkám a koním, kolem bezva hromady stohů slámy... Ty jsou jako určené k lezení, skákání a jiným blbinám, které dokáže mládež, jako tahle partička, vymyslet. Po cestě lesem se mezi nimi rozhostilo neobvyklé ticho. Všichni se rozhlíželi po krajině, následně od někoho vzešel nápad, že by si mohli něco zazpívat, a tak se dalších dvacet minut dohadovali o písničce, kterou by uměli všichni. Pak se před nimi konečně objevily balíky, úhledně naskládané na sebe do dvou hromad.
„Tak schválně, kdo bude nahoře první?“ Nadhodil Honza a rozeběhl se se Sofií k hromadám.
Ráďa a spolu s ní ještě Tina, Marek a Rut za nimi vystřelili, aby dohnali náskok.
„Tak pojďte ne?“ zahulákala Sofie přes rameno na poslední váhající jedince. Martin se rozesmál a přidal se k nim, v čemž ho honem briskně napodobil i Miloš. Tinky s Vendy ještě chvíli říkaly něco o tom, že by to mohlo se sesunout a zavalit je to. Ale když zjistily, že je stejně nikdo neposlouchá, obešly celou přírodní stavbu a začaly šplhat nahoru na druhou kopu, protože tam nikdo nebyl a tudíž nepřekážel. Což se nedalo o první kopě rozhodně říct. Všichni chtěli vyhrát, takže tam byla strkanice. Největší sranda nastala, když Marek chytil Sofii za nohu, ve snaze ji zpomalit, a oba se skutáleli asi o tři balíky níž, kde se počali prát – a hlavně na celé kolo smát...
Vyhrál Honza, ale nikdo si toho nevšiml, protože všichni byli rádi, když konečně vylezli nahoru. Tak si ani Tina nevšimla, že jí Marek nenápadně ukradl balíček žvýkaček z kapsy... Tedy, všimla si toho, když se jí je tam snažil, objemově o polovinu menší, zase vrátit.
„Sorry... Ony si začly...“  Bránil se Marek se smíchem.
„Hele...“ Napadlo najednou Tinky „Nešlo by tu skákat?“
„Dobře ty...“ Pochválila ji Ruta a hned se chytla Radky a Sofie za ruce a zkusily společně přeskočit. Dopadly bezpečně na druhou stranu a smály se.
„To je prdel, pojďte taky!“ Volaly honem na ostatní. Tak si tam vesele skákali asi půl hodiny, včetně Vendy, která sice kvůli nohám, už zase prodělala nějakej zánět, nemohla skákat, ale kluci se střídali a brali si ji na záda. Sranda pak byla hlavně při vyvažování rovnováhy, což s holkou na zádech většinou nedali a spolu se všemi, které dokázali v té chvíli chytit za ruce, slítli do slámy.

Když se všichni trochu unavili, vylezli na jednu hromadu, tam si všichni sedli, kecali a odpočívali. „Ehm...“ Odkašlala si po chvíli Vendula a všichni se na ni podívali.
„Nechybí vám něco?“ Otázala se ta.
„No, popravdě, ani ne.“ Řekl Honza, zjišťujíce, že chybí Klára. Zato Radka, jak bylo dopředu jasné, se chytila za hlavu a vyskočila.
„Musím za ní!“ Vyhrkla, když v tom ji Vendy chytla za ruku, aby ji přiměla se k ní otočit.
„Nech ji být. Pozoruju ji celou dobu. Nestojí o nás, tak proč bysme stáli o ni? V tom lese mi nic neřekla, co se děje. Schválně se straní...“

Radka zavrtěla hlavou a řekla, že Klaris je velmi zvláštní, jako by tím něco vysvětlovala.
„A povězte, co provedla v létě...“ Tázala se zrovna Vendula, když Radka mizela pod úrovní nejvyšší vrstvy balíků. Sofie si k ní hned přisedla a pustila se do vysvětlování... 

„Klári, co tady děláš?“ Doběhla oslavenkyně ke své nejlepší kamarádce, která stála na cestě, po níž sem přišli a koukala. Byla úplně zmrzlá, protože se na rozdíl od ostatních za celou dobu ani nepohnula. Pootevřela rty, ale potom je zase zavřela a zavrtěla hlavou.
„Chováš se hloupě, nepřipadá ti to?“
Klára vyvalila oči údivem.
„Co... Co? Vy jste si ani nevšimli, že s vámi nejsem!“
„A proč jsi s námi nešla? Co? Schválně se od nás straníš a mrzneš tady. Proč?“
 
Radka se otočila k ostatním. Ti pořád ještě seděli nahoře na stozích a povídali si.
Když na ně jejich malá kamarádka zamávala, seskákali dolů a přišli k ní.
„Co se děje?“
„Půjdeme ne? Ať k těm koním ještě někdy dojdeme.“
Zbývaly už jenom dvě zatáčky, než se před nimi objevily na pastvině krávy a tři koně. Vraná hubená kobylka teplokrevníka, krásná ryzka belgika a její odrostlé hříbě, taky klisnička, hnědka. Koně doopravdy zajímali asi jen Radku, Sofii, Vendy a Tinnky. Ostatní stáli opodál a živě o něčem diskutovali, až na Kláru, která stála vedle Radky, i když ji koně nikdy nezajímali. Sofie na kobylky mlaskala, ale ty se ani nehnuly.
Než vytáhla Vendula z kapsy kousek tvrdého chleba a ten si položila na dlaň. Najednou se k nim všichni tři koně přímo přiřítili.
„No, tohle funguje na všechny.“ Zazubila se a chytila černou kobylku za ohlávku.
„Ta je ale vyhublá...“ Prohlížela si ji zkoumavě a potom jí otevřela hubu. Zavrtěla hlavou.
„Stará ale není...“
„Zato tahle teda vyhublá není...“ Hladila Tinky ryzku, Sofie s Radkou se zatím věnovaly hnědce, které mohlo být tak půl roku. Když tu holky byly naposled, byla ryzka ve vysokém stupni březosti.

„Kláro, pojď si ji pohladit...“ Volala k sobě oslavenkyně stále zaraženou kamarádku. Sofie se po ní zato znechuceně podívala a odešla k Tinky a rezavé kobyle.
Vendula stále ještě pečlivě zkoumala vranku. Zřejmě se snažila objevit něco, co by případně svědčilo o týrání.
„Nesnaž se, Vendy... Na podzim byla kost a kůže, teď už trochu nabrala, takže se o ni asi starají...“

„Tak holky jdeme ne? Mareček má už hlad...“ Vyzvala po chvíli Rut všechny k odchodu a zašklebila se na Marka, který na ni vyplazoval jazyk. A tak se celá skupinka vydala zpátky k chalupě.
Holky pověřené přípravou oběda se běžely převléct, aby se už do toho daly. Ostatní se na převlíkání vcelku vyflákli a radši přiložili do kamen a rozesadili se kolem nich. Vzhledem k tomu, že jim vyhasly, nebylo v chalupě zrovna moc teplo... Nahoře v pokoji holky cvakaly zubama a snažily se převlíkat co nejrychleji.

„Co budem vůbec vařit?“ Napadlo Kláru cestou do kuchyně. Radka na to odpověděla pokrčením ramen. Prý podle toho, co v kuchyni najdou. Našly špagety a tak se pustily do jejich přípravy. Ostatní se v jídelně docela dobře bavili, protože se z kuchyně ozývaly výkřiky typu: „Áááá, pomoc, mám kečup v oku!“, „Ty špagety začínají černat!“ a tak podobně.
Ale nikdo jim pomoct nešel, jednak byli zvědaví, co holky samy vyplodí a pak se taky všichni báli situaci v kuchyni vidět... Nakonec to ani tak strašné nebylo. Tu část špaget, která se spálila úplně holky vyhodily dříve, než to někdo viděl, omáčka se jim přichytila jen maličko... Dokonce udělaly část s masem a část bez, kvůli Tinky a Honzíkovi, kteří s masem nekamarádí. Nastrouhat sýr bez toho, aby si ustrouhly taky kousky nehtů, případně prstů, zvládly taky, což označily obě za největší vítězství. Když naservírovaly jídlo na stůl, nebylo ani moc připomínek...

Po jídle se k Radce přitočila Vendy s tím, že s ní potřebuje mluvit.
„Raduško, je mi to líto, ale musím se vrátit domů. Neodkladně. V létě už na táboře nejspíš nebudu, možná se už neuvidíme...“ Vypadlo z ní.
„To... Vendul…“
„Nejde to jinak. Dárek jsem ti tu nechala, dají ti ho pak s ostatníma dárkama. Promiň.“
Vendula ji objala a Radka si začala uvědomovat to, že opravdu odjede.
„Mám tě ráda Vendulko...“
Rozloučily se. Zatím, co spolu v předsíni takhle hovořily, v jídelně se ostatní dohadovali o dárcích.
O odjezdu Vendy už věděli, takže je nijak nepřekvapovalo, když tam nakoukla aby řekla ahoj, ani když potom uslyšeli, jak Radka běží po schodech nahoru.

„Kláro, ty půjdeš za ní a zabavíš ji, abychom tu mohli přichystat ty dárky ano?“ Řekl Martin.
Chvíli se přeli, protože Kláře se moc nechtělo, než se ozvala Sofie velmi podrážděně, že na ni Radka čeká, že čeká na to, až tam za ní přijde a zajisté touží po tom, aby to byla zrovna ona, na což si Klára netroufla nic namítnout a vydala se tedy nahoru.

Sotva odešla, Sofie jako hlavní plánovačka nasměrovala všechny do sálu s barem, kde byla sice šílená kosa, ale kde se to chystali zvelebit a nachystat na oslavu.
Klára zatím stála nahoře na chodbě. Slyšela kamarádku brečet v „holčičím“ pokoji, ale netroufala si tam vejít. Nevěděla, co má dělat, co říkat... Ale s vědomím, že jí ostatní vynadají, když nic neudělá, nakonec vzala za kliku a vešla dovnitř.
„Radko...“ Promluvila opatrně a pro jistotu zůstala stát u dveří. Alespoň do chvíle, než uplakaná kamarádka zvedla hlavu a podívala se na ni.
„Sůl v očích pálí viď?“ povzdychla si a sedla si k ní na postel.
„Klaris...“ Popotáhla trochu ta a posunula se na posteli, čímž dala jasně najevo, co od kamarádky očekává. Ona si tedy lehla vedle ní a začala na ni mluvit.
Říkala jí, aby nebrečela kvůli Vendule, že tu má ještě ostatní lidi který ji mají rádi, že se určitě s Vendy neviděla naposledy...

„Přineste foťák, tohle by Radka chtěla mít vyfocený!!“
Pošeptala Sofie vedle stojící Tině, když po hodině nakoukla do pokoje. Dárky už byly připravené, chystali se Kláru vystřídat, aby i ona něco v baru udělala. Našly holky obě spící.
Nacvakali pár fotek, protože ony spolu moc fotek neměly, kde by se Klára nemračila, a bylo jim téměř líto tu scenérii kazit. Nicméně...
„Kláro... Vstávej...“ Zatřásl spící dívkou Martin, který to dostal na starosti
„Pojď dolů, kvůli oslavě.“ Pobídl ji a za jeho zády už byla připravená Rut na střídání. Klára jemně odstrčila stále spící kamarádku a odešla s ním, Rut si sedla a Radka se zavrtěla a probudila.
„Kde je Klára?“ Protřela si oči.
„Šla dolů... Ta věc s Vendulou je mi moc líto...“ Radka se na ni podívala.
„Nechápu, proč tohle udělala a neřekla ani, co se děje...“
Rut pokrčila rameny. Nikdo to moc nechápal...
„Hele, zkusím další masáž.“ Řekla pak a otočila si sestřenku na břicho, aby mohla začít. Docela kvalitní plán, jak ji zaměstnat, aby nemohla sejít dolů a pokazit si oslavu. Dole v baru totiž probíhaly koncové přípravy... 

„Ehm... Kláro, nerad ti to říkám, ale v tom kýbli, co s ním myješ ten stůl, není voda, ale tonik... Rut s tím něco zamýšlela...“ Upozorňoval jemně Honza Kláru, Sofie utírala všechny skleničky, na které už ovšem předtím Marek udělal cukrový okraje, Martin podpaloval kamna, aby tam bylo tepleji, Honza otevřel okno, aby byl čerstvý vzduch, Tinky systematicky přemisťovala talíře s chlebíčkama a Miloš za ní běhal s věcma, kterýma měl ty chlebíčky ozdobit...
Nejlíp nakonec udělala Tina, která si vzala misku se sušenkama, řekla, že jde vyndat to nealko šampáňo ze sklepa a odešla... Ve skutečnosti ke kamnům v jídelně. Zkrátka perfektní symbióza...

Ale nakonec všichni udělali co chtěli a měli, v prostoru baru nebylo vydýcháno a smrad, ale přesto tam bylo teplo, talíře s chlebíčkama a dva dorty byly na stole, spolu s haldama křupek, chipsů, tyček, bonbónů a oříšků, Martin oloupal čtyři pomela, za což si vysloužil málem svatozář, stoly byly omyty ještě vodou a Marek, ač s poznámkama, udělal na skleničky znovu okraje a zabavil je ze Sofiina dosahu. Tina došla pro to šampaňské a na jednom stole se tyčila velká hromada dárků. Dohodli se totiž, že každý něco koupí a ještě udělá osobní dárek, protože takové měla Radka nejradši. A teď to tu tedy vypadalo, jako kdyby přišel Ježíšek. To už všichni zaslechli dusot na schodech a přiběhla Rut s tím, že Radka se už uklidnila a teď se oblíká do oblečení na oslavu, takže tak za pět minut sejde dolů. Všichni honem zkontrolovali, jestli je všechno ok a podepisovali ještě nahonem přání. Každej měl „svoje“ dárky v jiným papíru a v jednom z balíčků podepsané přání, aby oslavenkyně poznala co od koho je. Vypadalo to, jako by se chtěli trumfovat, protože každý měl dva až tři balíčky...
No, někdy spíš pořádné balíky. Když zaslechli kroky na schodech, všichni si stoupli před stůl s dárkama, aby je oslavenkyně neviděla hned a čekali. Když vešla dovnitř, všichni se usmívali. Tak zvláštně se na ně podívala a pak se rozesmála. Ostatně, kdo by to neudělal, při pohledu na skupinku lidí, kteří jsou namáčklí všichni na sobě před jedním stolem.

„Tak... Přejeme ti všechno nejlepší k narozkám... Užij si je ať máš radost z dárků...“ Řekla Sofie a jemně strčila do vedle stojící Rut. Rozestoupili se a Radka zůstala zírat.
„Vy jste se zbláznili...“ Vydechla ohromeně nad obří hromadou dárků.
„Ne, my tě máme rádi a chceme ti udělat radost.“ uváděla na pravou míru Tinky s úsměvem.
„Tak to rozbal ne?“ Nedočkavě popoháněl Marek, protože byli všichni zvědaví, co vlastně od koho dostala. Ještě ji upozornili, aby rozbalovala vždycky nejdřív dárky ve stejném papíru.

„Tak nejdřív, než to začnu rozbalovat vám všem moc děkuju, že tu jste a že jste mi připravili takových dárků. Mám z nich radost, i kdyby uvnitř byly něčí použitý ponožky.“
„Sakra, tak jsem to mohl udělat...“ Zašklebil se Honza, ale to už se Radka posadila ke stolu s dárky. „Počkej, vlastně ještě ti chceme popřát!“ Plácla se do čela Sofie a tak se její milá vlastnice zase postavila, aby ji mohli všichni obejmout a popřát jí jen to nejlepší do života.
„Tak už můžeš.“ Řekla Sofie potom a všichni si stoupli okolo stolu, aby viděli, jakou bude mít z čeho radost.
„Tak jo...“ Řekla Radka a sáhla po prvním balíčku v červeném papíru. Všichni se podívali po Tině, protože to byl její papír. V prvním balíčku byla knížka „Holka z popelnice“ a tělové máslo od Marks&Spencer.
„Jéé, díky, to je to co tak krásně voní!“ Nadšeně konstatovala Radka a sáhla po druhém červeném balíčku. Vytáhla na světlo přívěsek na klíče a v něm byla fotka Radky s Tinou ještě na základce. Taky tam bylo přiložené přání „Přeju ti štěstí ve všem, co děláš.. Tina“
Radka se usmála, poděkovala a přelítla pohledem obaly dalších dárků.
Nakonec sáhla po obalu s kytičkama. Ten byl od Tinky. Byly tam takové taky dva. V prvním objevila dárek z kategorie osobních. Obrázek s fotkama Radky a všech jejích kamarádů. Něco podobného dostala už loni, ale na tomhle byly zase jiné fotky.
„Jsem si říkala, že když to mělo úspěch loni...“ Zazubila se na ni Tinky.
„Díky Tininko...“ V druhém balíčku bylo krásné, oranžové, etno tričko a dva páry etno náušnic. A přání „Radi, ve všem co děláš ti přeju štěstí, ať se ti plní tvé přání a ať ustojíš všechny nástrahy života. Tinky“ Radka se dojatě usmála podívala se na Tinky.
Potom sáhla po balíčku v černém obale a zašilhala po Markovi, protože na papíře objevila názvy metalistických skupin.
„Sorry, jinej papír nebyl...“ Pokrčil rameny Marek. Radka opatrně prohmatávala dárek. Marek, protože trpěl nedostatkem balícího papíru, a tento vyhrabal u bratra ve skříni, nacpal všechno do jednoho. Protože pohmatem nic nepoznala, rozdělala rychle izolepové spoje a vytáhla na světlo krátkou černou minisukni, z níž, jakmile s ní trochu zatřásla, vypadl na zem červený dětský náhrdelník s beruškama a cédéčko, na němž byl popis „Radce k sedmnáctinám Mareček“.
„Jsem ti složil takovou písničku...“ Upřesňoval. Na obale cédéčka byla jejich fotka a vzadu nápis, který dobře znala. „Slunce svítí na naše přátelství.“
Sukýnka z metalshopu se jí taky líbila. Položila to s úsměvem na hromádku dárků a vrhla se na další.

 Všimla si něčeho, přes co byl přehozený šátek, na něm položené dvě čokolády s mašlí a dopis. Čokolády odložila a dala se do čtení dopisu. Psala ho Vendula. Dopis s omluvou, důvodem odjezdu, přáním, vyjádřením přátelství a obrázkem koně, na němž hrdě seděla dívka. V kresbě poznala Radka sebe. Když dočetla, přitiskla si na chvíli dopis na prsa. Oči se jí leskly slzami.
„A co šátek, nepodíváš se, co za dárek ti Vendy nechala tady?“ Pobídla ji trochu Sofie.
A tak sáhla po šátku.
Pod ním se objevila malá přenosná klícka, v níž seděla maličká, uhlově černá činčila a vyplašeně se rozhlížela. Radka zjihla, vytáhla trochu se vzpouzejícího prcka z klícky, aby se podívala na zadeček.
„Je to holka...“ Řekla a okouzleně se dívala na malého tvorečka. Vendula jí splnila velké přání v chovu činčil. V duchu jí dala jméno už před měsíci... Esmé.
„Ukaž, můžu?“ Natáhla po činčilce ruce Rut a tak se mohlo pokračovat rozbalování dárků.
Další, které přišly na řadu, byly balíčky od Honzy, v nichž objevila deník, krásně vonící toaletní vodu a zarámovanou fotku kde jsou spolu, a potom od Miloše. Ten jí dal sadu perliček a šumítek do vany, velkej pytel čokoládových bonbónů a obraz krajiny, kterej sám maloval - a velmi se mu povedl. Mezi zbývajícími balíčky bylo podezřele moc baličáku s pejskama, který by ke Kláře dokázal přiřadit asi každý. Radka se rozhodla nechat si je na konec a hmátla po papíru se srdíčkama.
Film Vymítač ďábla, speciální čaje v pěkné taštičce a několik básní, věnovaných jí, daných pod sklo a podepsaných Rut, to pod ním našla.
„Esmé!“ Přerušilo úvahy o krásných dárcích zařvání. Essi totiž přelezla z Rutia ramene do bedny s jídlem a Martin, který tam sáhl pro müsli tyčinku se děsně lekl, když ji tam nahmatal.
Sofie ho ubezpečila, že je na tom ještě dobře, protože ona na podzim měla málem smrt, když na ni z bedýnky s jídlem juknul myšák potkánek, a potom se pozornost přesunula zpátky k dárkům a to zrovna k těm od Martina.

Ten je měl zabalené ve vánočním papíru, což přivítal Marek se slovy, že krize balicích papírů dosáhla vrcholu. Ale Radku zajímalo stejně víc to, co je vevnitř balíčků. Když vybalila první, zůstala s otevřenou pusou koukat. Držela v rukou dlouhou bílou noční košili, což by ji samo o sobě jistě nenadchlo, nebýt toho, že tahle košile byla přesnou a velmi povedenou kopií té, kterou nosila v jejím milovaném filmu Bathory, právě hlavní postava Erszebet. Martin k tomu ještě přiložil i fotku předlohy, takže efekt byl dokonalý.
„Martine, to je úžasný...  Díky...“ Zmohla se konečně na slovo a opatrně košilku poskládala. Martin se spokojeně usmíval a ona honem rozbalovala druhý balíček. V tom byl naprosto úžasný, pestrobarevný, etno svetr.
„Jéé, to je ten co jsem chtěla jednou pořídit pro tebe!“ Obrátila se na Kláru, která po ní vrhla umrtvující pohled.
„Je krásnej, ale pro tebe.“ V tom měla Klára pravdu, což se ukázalo hned, protože Radka si svetr natáhla a otočila se dokolečka, aby ji všichni viděli ze všech stran. Všichni ji uznale pochválili a ona ho zase svlékla a poskládala. Pak přelétla posledních pár dárků, od Sofie a od Kláry, a sáhla po jednom od Sofie. Byl to drobný balíček, tvrdý, hranatý... Knížku vytušila téměř správně. Byly to knížky dvě. Robin a Robin druhý a jeho rodina...
 „Ty jo díky, kde se ti to povedlo sehnat?“ Sofie odvětila, že má svoje zdroje a podala s úsměvem milované sestřenici druhý balíček, no, spíš balík. Byl poměrně těžký, až si ho Radka musela položit, aby ho rozbalila. První co ji napadlo když ho rozbalila bylo: „látka, hodně látky“. Ve skutečnosti, jak za chviličku zjistila, to však bylo povlečení na polštář a peřinu, potištěné jejich společnými fotkami. Mezi obrázky byl taky sem tam nějaký pěkný citát.
„Jsem si říkala, že pod tímhle tě žádná depka nenajde...“ Řekla Sofie.
„Tak myslím, že teď přijmu Honzovo pravidlo a tohle povlečení nesundám dřív, než rok po tom, co ho povleču...“ Zářila Radka a ostatní se dohadovali, jestli to fakt udělá, nebo na to nebude mít žaludek. Na řadu přišly poslední dárky. Klára přišla trochu blíž, aby viděla, jestli se s dárkama trefila, nebo ne. Jelikož se rozhodla Radce oplatit počet dárků, který obvykle dosahoval značného počtu, zabalila dárky tak, že balíčků bylo pět. No, balíčků... Spíš pěkných balíků. V prvních třech Radka našla polštářky s ovečkama od nicci. Každej měl jinou barvu a obrázek. Mrkla na Kláru a podivila se, že si je zvládla nenechat, vzhledem k tomu, že plyšové ovečky, polštářky s nimi a vůbec všechno podobné, ji fascinuje natolik, že když ji člověk u takového regálu odloží, může si jít nakoupit a potom ji najde na tom samém místě.
„Budeš mi je někdy půjčovat?“ Zeptala se taky Klára nenápadně.
„Jasně. Vždycky, když k nám přijdeš...“ Ujistila ji kamarádka a vzala do rukou další balíček. Vybalila na světlo hnědé, batikované, etno šaty a náhrdelník v tomtéž stylu. Radka chvíli uvažovala, jestli si je nevyzkouší hned, ale potom je odložila k ostatním dárkům a sáhla po úplně posledním dárku. Ten byl menší. Když sundala balicí papír, zjistila, že dárek je zabalený ještě v zeleném šátku a na vrchu leží obálka. Mrkla se tedy, co je v ní. Pak se rozhodla kamarádku trošku potrápit.
„Přečti mi to prosím...“ Usmála se na ni. Klára se sice zatvářila, jako kdyby ji sdělovala, ať vybere kobližky z koňského boxu rukou, ale papír vzala a dala se do čtení, i když u toho celá zčervenala.

„Milá Radko, chtěla jsem ti, když máš ty narozky, říct něco, co normálně neříkám... Takže, mám tě ráda a jsem ráda, že tě mám. Doufám, že to pro tebe není překvapení a věděla jsi to i dříve. Přeju ti, aby tvůj život šel tím směrem, kterým budeš chtít a aby se nestalo nic z toho, čeho se tak bojíš. Hm, už nějak nevím, co napsat dál... Jen jsem chtěla, abys věděla, že pro mě taky dost znamenáš. Dík za všechno. Klaris“
Radka se na ni dívala a naprosto dojatě se usmívala. A ještě lepší bylo, když rozbalila ten dárek. Objevila se před ní knížka. Formát A5, asi dvě stě listů... Ale nebyla to obyčejná knížka. Na titulní straně bylo napsáno „Naše přátelství“ a pod tím věnování... Prolistovala ji zběžně a zjistila, že je to knížka plná fotek jich dvou, citátů, krásných větiček, obrázků... Prostě dárek, kterej musela Klára dělat celý dny. Radka nejdřív přitiskla tu knížku k sobě, pak ji opatrně odložila a vrhla se na Kláru. Ta to zrovna nečekala, a kdyby ji zezadu nezachytil Honza, asi by obě spadly... Takhle to vyrovnala, dostala asi pět pusinek a byla málem umačkaná, než se jí podařilo z objetí prchnout.
Ale radost z toho, jak se její kamarádce dárek líbí, měla...

Následující půlhodinu si Radka pořád dokola prohlížela všechny dárky, zkoušela nové oblečení a všem děkovala. Pak jí Marek taktně připomenul, že co bude jako s dortem... A tak se pustila do porcování. Nastalo ticho, protože všichni byli zaujati dortem.
„Já se nudím...“ Podotkl Honza, když byl hotov s dortem. Pár lidí na něj vrhlo vražedný pohled, ale nakonec se tedy dohodli, že půjdou ven. Klára si sice trochu stěžovala, co tam budou dělat, ale byla přehlasována a tak si s bolestným výrazem nasadila botu na odřenou nohu a nakonec byla venku první. Nejdřív se jen rozesadili kolem ohniště a pokračovali v povídání si. Radka upřeně sledovala Kláru.
„Nechceš si k tomu přinýst ještě popcorn?“ Ozvala se ta po chvíli a zašklebila se.
„Nezahrajem si něco?“ Ozvala se Tina. Otázkou zůstalo, co si zahrát.
Po několika diskuzích se rozhodli, že si zahrají na demonstraci. Určili Marka, Tinu a Miloše jako policajty. Zbytek byli účastníci demonstrace, ti měli za úkol se co nejpevněji seskupit, držet se... policajti měli za úkol je odtrhnout, přemístit do vězení a vyhrají ti dva z demonstrantů, kdo zbydou poslední. Takže legrace. První byl ve vězení Martin a hned potom Tinky. Ti dostali doporučení se demostrací neúčastnit... Následovala je Rut, která ovšem odešla s policajty téměř dobrovolně, když zjistila, že jí hrozí vyválení po zemi a umazání oblečení... Zato zbylá čtveřice, Honza, Sofie, Radka a kupodivu i Klára, se drželi statečně. Sofii se podařilo odvléct díky tomu, že uklouzla a hodila menší držku, přičemž se samozřejmě pustila ostatních. Další byla vytipována Kláraa, protože nemá ráda fyzické kontakty s kamarády... Takže odtrhnout ji bylo nejjednodušší, ovšem prala se statečně a ještě ke všemu se za ní vrhla Radka s pokusem o záchranu, takže Marek s Milošem popadli Radku, protože je drobnější než Klára, smýkli s ní do vězení a bylo. A tak vyhráli Honza s Klárou. Za odměnu se stali kapitány pro následující hru, všemi oblíbenou masakrovku „Král vysílá do boje“.
Boje o to, kdo bude s kým ve družstvu, dopadl následovně: Honza, Sofie, Martin, Marek a Tina jedno družstvo, Klára, Radka, Tinky, Miloš a Rut druhé. Už vzhledem k tělesné konstituci členů družstva mělo družstvo jedna vyhráno, ještě než začali. Ale družstvo dvě se pralo statečně...
Ke konci už ovšem měla většina holek vykloubená zápěstí a Klára syčela, protože jí asi šestkrát někdo šlápl na zraněnou nohu, ale sranda to rozhodně byla.
„Víte co, vyhlašuji volnou zábavu...“ Řekla nakonec Radka a odešla s Klárou do chalupy. Rut kamsi zalezla s Milošem a zbytek si nadále hrál, tentokrát na schovku.

Klára a Radka téměř dokonale synchronizovaně skočily v pokoji na postel. Natažené pohodlně v peřinách si pak spokojeně povídaly a pospávaly až skoro do večera.
V podvečer přišla Sofie s tím, že bude večeře a že by si měly sbalit věci, aby se to nemuselo dělat ráno. Radka s nevolí, Klára vcelku ochotně, si tedy zabalily a pak šly pomoct s přípravou večeře, což byly palačinky. Nakonec dostaly kuchyň na starosti a Sofie si šla taky zabalit, k čemuž nahnala nahoru i všechny ostatní.
Za nějaký čas přišla Tinky, že jde střídat a že Radka má jít za Sofií. Tak ta se tam tedy odebrala.
„Hele, něco mně napadlo, po večeři až bude tak deset jedenáct bysme mohli dát ještě noční akci ne?“ „No jasný že jo! To je skvělej nápad!“ Souhlasila Radka hned.

Takže takový menší překvápko pro ostatní. Tinky už volala na večeři, takže se holky honem připojily k ostatním v jídelně. Najedli se, umylo se nádobí a pak si v jídelně tak nějak všichni povídali a poflakovali se, Radka si hrála s Esmé a když bylo půl jedenácté a Klára řekla, že jde spát, vytasily holky svůj plán na noční akci, s čímž všichni, samozřejmě bez Kláry, souhlasili.
Ta byla naštvaná, ale oblékla se taky, co jí ostatně zbývalo. Když byli všichni venku a Radka zamkla chalupu a klíče schovala originálně pod rohožku, oznámili ostatním, že se mají aspoň po dvou držet za ruce, aby se neztratili, protože se půjde lesem a tak. Klára samozřejmě řekla, že se nikoho držet nebude, a tak se stalo, že se po zhruba hodině a půl ztratila a nikdo nevěděl kde je. Jelikož se předpokládalo, že šla domů, procházeli se v klídku dál. Když přišli kolem půl druhé domů a zjistili, že ztracená Klára není ani tam, ani nikde v dohlednu či doslechu, začala Radka vyšilovat, Tinky ji uklidňovat a strachovat se taky a Marek se nepokrytě radovat.

Přes jeho návrhy, že by ji měli nechat ztracenou a jít radši spát, se demokraticky dohodli, že nastydlá Tinky půjde do postele, Radka hledat a kdyby byla dál od chalupy a netroufala si jít dál sama, vrátí se pro někoho, kdo půjde s ní. Oslavenkyně se tedy rozeběhla kamsi směrem pryč a Sofie vrtěla hlavou. „Doufám, že se taky ztratí a my pak budem hledat obě.“
Poznamenala a směrovala všechny dovnitř, ke kamnům, k jídlu a postelím.
„Klaris! Kde jsi?“ Protínal křik okolní louky a lesy.
Našla ji asi po půl hodině.
„Tohle je blbej víkend. Neměla jsem jezdit s váma. Ale co nadělám. Příště už s tebou nepojedu.“
Řekla ta, sotva se setkaly.
Došly pak mlčky na chalupu. Nikdo ani Kláře nevynadal, že se ztratila, všichni byli tak unavení, že šli rovnou spát.
V neděli pak vstali až na oběd, ke kterému si ale vzali chleba a tak různě co kde kdo našel. Navzdory protestům některých jedinců bylo třeba zamést, vytřít celou chalupu, dobalit, sbalit jídlo...
Pak předali chalupu Radčině tátovi, kterej odsud měl zase odvést jídlo a taky Radčiny dárky. No a všichni se svorně vydali pěšky do Frýdlantu na vlak, který je odvezl na autobusák v Liberci, odkud se už všichni vydali do svých domovů. Celou tu cestu plánovali, jakou oslavu udělají za rok, až bude Radce osmnáct...