Promiň, já zapomněla...

Karolína si už od malička příliš nelámala hlavu s plněním úkolů v termínu. Odpoledne trávila daleko zajímavějším způsobem, než bylo řešení kvadratických rovnic, a ve škole pak jednoduše prohlásila, že na to zapomněla. Její doktorka si celkem rychle zvykla, že k ní Karolína chodí, jak se jí zachce. Stačilo říct: „Přijďte v červnu,“ a doufat, že se objeví. A stále není jisté, jak vlastně odmaturovala.
Přesto (nebo snad právě proto), že měla neustále hlavu v oblacích, se zamilovala a měla se vdávat. Její snoubenec byl milý, inteligentní, zodpovědný, obětavý, měl něžné oči, smysl pro humor a také měl rád Karolínu. Den před svatbou už nevydržela sedět doma a koukat na lístečky s nápisy: „Zítra se vdáváš.“ „ZÍTRA. SE. VDÁVÁŠ!“ a podobně. Raději se vydala na výlet do lesa. Bylo teplo, takže jí oblékání nedalo mnoho práce – stačily kraťasy a tílko.
V lese bylo nádherně, poslouchala zpěv ptáků a pozorovala jemné chvění listů na stromech. Když se prodírala nejhustšími smrčky, obloha se zatáhla a nedaleko zahřmělo. Nestačila se ani leknout a začalo pršet. Karolína se otočila a hlava nehlava (resp. větev nevětev) utíkala z lesa. Zanedlouho stála promočená na kost na kraji nepříliš frekventované silnice a stopovala. Pár nablýskaných aut projelo bez povšimnutí kolem, jinak nikde ani noha, a celkově to vypadalo, že se své svatby nedožije. Už to chtěla vzdát a vydat se pěšky s nadějí, že se dostane do civilizace, když se v zatáčce objevil ostře zelený trabant pomalovaný výraznými barevnými květy a kodrcal po okraji silnice ke Karolíně. Snažila se tvářit, že vůbec nestopuje a pouze ji zaujal úchvatný výhled na sutiny nějakého domu a tmavý les plný odpadků na druhé straně silnice. Jenže trabant u ní zastavil a vylezl z něj plnovous, výše volně přecházející v dredy. Odhrnul si porost z očí a řekl, že auto si dělá, co chce. Ale sveze Karolínu, pokud mu pomůže s roztlačováním. Souhlasila.
Nastalo ráno a v kostele se sešli v hojném počtu svatebčané a čekalo se pouze na Karolínu. Čas utíkal zoufale pomalu a nevěsta se neobjevovala. Lidé si nenápadně vytahovali noviny, mobily, a další věci pro ukrácení dlouhé chvíle, jenom chudák ženich a kněz stáli nehnutě u oltáře. A Karolína pořád nikde. Její nastávající už začínal být krajně nervózní (ostatním to bylo celkem jedno, protože si koupili noviny s přílohou), když se náhle rozlétly dveře a po červeném koberci kráčela Karolína v mokrém a zmačkaném oblečení, jednu botu někde ztratila a hrozně se smála. Objala svou lásku kolem pasu a řekla: „Promiň mi moje zpoždění, miláčku. Já na to úplně zapomněla…“