U lesa

„Tami, Rebelku bolí noha, prosím tě přijedeš se na to podívat?“
Probudil mě mobil někdy okolo páté ráno v sobotu, krátce poté, co jsem si vzala v práci na týden dovolenou. Jsem veterinářka, takže moje dovolená je pouze hypotetická...
Ačkoliv jsem zastoupena kolegyní se stejnou praxí i vzděláním jako mám já, pacienti zdá se potřebují k uzdravení přímo mojí osobu. Ale tenhle telefon byl trochu jiný.
„Cass, dívala ses někdy poslední dobou prosím tě na hodinky?“ Zívla jsem do sluchátka a úplně jsem viděla, jak se moje nejlepší kamarádka na druhé straně na ty hodinky podívá. Teď. Ne předtím, než mi telefonuje.
„Ježíši, promiň, asi jsem tě vzbudila co? Ale... Přijedeš viď?“
No jo. Zřejmě naléhavý případ.
„To víš, že jo...“
Ujišťuju ji a vrtám se víc do peřin. Středně velký pejsek voříšek v nohách postele vyčítavě zvedne hlavu.
„Promiň Roky.“ Omlouvám se svému psu a Cassandře vysvětluji, že napřed dospím noc a potom za ní přijedu. Tak to taky potom dodržuji. Kolem osmé se z postele zvednu.
Roky chce ven, tedy ho pustím na zahrádku a jdu si udělat čaj. Na okno škrábe kočka od sousedů. Má hlad. Jo Míco, dneska teda nevím, jestli najdu něco k jídlu. Ale jo, nakonec se vždycky něco najde. Umiňuji si, že sousedům konečně řeknu, aby tu kočku trochu krmili.
Stejně to neudělám, chyběly by mi její ranní návštěvy.

Když dopiju ranní čaj a dojím něco, co vzdáleně připomíná koláč, který mi před týdnem darovala jedna stařenka, které chodím rehabilitovat se psem, vezmu klíče od auta, v předsíni nazuju své oblíbené conversky, pohledem přelétnu činčilí klece...
Jo, činčily... Momentální stav něco pod dvacet. No nic, jdu. Roky čeká u auta, až ho pustím dovnitř a Cassandra se mě jistě už nemůže dočkat. Jedu poklidnou silničkou přes asi sedm vesnic plus jedno městečko, až na takovou krásnou samotu za jednou z těch vesniček... Parkuji před branou, na které stojí velkými písmeny „Ranč U lesa“. No, u lesa to opravdu je.
Tenhle ranč leží v naprosto bezchybné krajině. Roky už na zadním sedadle poskakuje nedočkavostí. Tady to zná... Sotva ho pustím, už letí do dvora, aby se uvítal s místními psy. Kdysi jsem přemýšlela, zda si Cass pořídí jednou husky, nebo kokříky...
Tak už nemusím. Nemá ani jedno. Psů je tu celkem, když počítám i ty z vesnice, kteří sem chodí na návštěvy tak často, že je už stejně všichni jako součást ranče berou, pět. Vlastní tři. Ovčák, německá doga a Berušák.

Berušák samozřejmě není plemeno, ale jméno, neboť Cassandřin nejmilejší mazlík zařazení do plemene nemá. A voříškem si ho nazvati netroufám...  Pod názvem voříšek si totiž člověk představí něco roztomile uličnického, maximálně velikosti bígla. Berušák býval roztomilý možná jako štěňátko... Ovšem pak rostl, rostl, a když už už začínal přerůstat poníky s kohoutkovou výškou metr čtyřicet pět, jeho růst se díky bohu zastavil. Matka musela být mastif. Otec něco mezi psem baskervilským a koněm. Ale ne, že by ten pes nebyl krásnej. To on je. Ale tak strašně OBROVSKEJ, že se ho děti normálně bojí...
Nevědí totiž, že Berušák je nejspíš ten nejklidnější a nejlínější pes na světě.

„Názdáár, paní doktorko!“ Vítá mě s rozpřaženou náručí kovboj se sheriffskou hvězdou na košili. Vlado, Cassandry manžel a ten nejskvělejší chlap co znám.
„No čááu, sheriffe, tak jak vám to tady běží co?“ Objímám ho.
„Ále, tak normálka, znáš to... Zákazníků přibejvá, chceme koupit tu krávu, kočky maj koťata, kobyly budou mít hříbata, ovce musíme ostříhat a děcka… No, ty zloběj taky furt stejně.“ Informuje mě ve stručnosti a přitom popadne do náručí krásnou tmavovlasou holčičku, která se odněkud vynořila.
„Že jo, princezno?“ Pusinkuje ji na tvář.
 „Ahoj Májo, tak co Hvězdička, už ti baští normálně?“ Tážu se já. Dítě kýve. Mája, nejmladší vlastní děcko na statku, skoro sedmiletá princezna. Hvězdička je její poník. Počet poníků zde roste s počtem dětí, které Cass porodí. Momentálně jim to ale moc nehraje, protože jedna z poniček bude mít co nevidět hříbě a počet dětí zůstane prý už definitivně na třech. No jo, kdyby byl Vlado toho hřebce víc hlídal... No nic.

To už z baráku vybíhá Cassandra a mě znovu, jako vždycky když ji vidím, napadá, jak strašně moc se změnila. Dlouhé, černé vlasy spletené do dvou copů, na hlavě pravej australák, oči jí září, úsměv od ucha k uchu, kostkovaná košile, jezdecké džíny a pohodlné tenisky...
„Ahooj, Tamaro!“ Objímá mě srdečně. Ano, změnila se.
Z nesevevědomé, smutné, plaše krásné holky se stala sebevědomá, šťastná a stále velmi krásná ženská. Vlado na ni má zkrátka dobrej vliv, já to říkám pořád. Poznali se, když bylo Cass skoro osmnáct. Nepamatuju si už, kde a jak se vlastně potkali, ale hodně jsme se spřátelili a brzo potom spolu začali chodit. Vlado měl už tehdy svoje koně, je o pět let starší, než Cass. K devatenáctinám dostala darem kobylku quatříka, tehdy roční Lazy Kay Rebelii a od té doby se zásadně změnil i její vztah ke koním. Dříve spíše vlažný, postupem času se stala bláznem do koní, a hlavně do Rebelky. No a do roka byla svatba, narodil se jim syn Daneček, potom holčička Žanetka a nakonec ještě jedna holčička Mája. Ranč, který po svatbě koupili, se taky rozrůstal...

Zato já zůstala nějak sama... Děti jsem si moc přála, ale dáno mi to nebylo... Čekala jsem miminko, holčičku... Ale zemřela mi. Den předtím, než se vůbec narodila. A potom jsem to už nikdy s nikým nezkoušela. No, alespoň, že ta veterina mi vyšla. Jinak by to už fakt bylo na provaz.

„…už dva dny kulhá, myslím, že je to prostě jen únavou, ale radši ji prosím tě prohlídni. Mimochodem jsi tu dlouho nebyla, takže se prosím tě zdrž dýl, než na osm minut padesát vteřin, jako minule.“ Probrala mě ze zamyšlení Cassandra. No jo, minule jsem ale musela odjet k naléhavému případu, psa porazilo auto, bylo nutný operovat okamžitě... To jsem opravdu spěchala pryč. Jinak se ale tady ráda vždycky na chvíli zdržím.

Došly jsme do stáje, kde v jednom boxu netrpělivě přecházela krásná rezavá klisna s lysinkou. Rebelka.
„Je to zadní pravá noha. A opatrně, je dneska trochu nervózní...“ Upozornila mě majitelka a otevřela mi dvířka boxu. Kobyla přestala přecházet a podívala se na mě.
„Ahoj Rebelko, tak se podíváme, co tě trápí ano?“ Na koně se musí mluvit.
Nikdy ke koni nechoďte, když na něj nemluvíte. Jednou jsem to ve spěchu udělala a modřinu ve tvaru podkovy jsem měla na stehně ještě dva měsíce. Rebelka mě zná, takže se uklidnila. Nožku má nateklou, ale jinak v pořádku. Pozoruju její super prostorové břicho, které se přelévá ze strany na stranu.
„Jak dlouho už přenáší?“ Ptám se pro upřesnění. Asi dva týdny prý. Tak to se ale vůbec nedivím, že má oteklé a bolavé nohy. Vždyť už se s tím břichem musí sotva vléct. Tím tedy Cass uklidňuji, klisnu necháváme v boxu odpočívat (nebo spíš dál netrpělivě přecházet) a kamarádka mě usadí na verandu a odběhne pro čaj.
„Ahoj teto“ Zdraví mě Žanda, která zrovna běží kolem.
Hraje si s Jeffem. To je ovčák, ovšem ne ten domácí, ale ten, který sem běhá na návštěvy z vesnice. Domácí ovčák je totiž ovčanda, jmenuje se Vicky a hravá příliš není. Zato už jednou vrhla dvanáct krásných štěňat. 

Když se Cass vrátila s čajem, stočil se hovor i moje úvahy směrem ke koním. Povídala mi o prvním letošním hříběti, což je krásný strakatý hřebeček jménem Coudy, o dalších očekávaných hříbátkách, kterých je ještě osm, potom mluví o dětech, o Berušákovi, o výletě, na který nedávno vyrazili s Vladem... Mluví a mluví a já poslouchám a hřejivé teplo, které od doby, co začala žít tímhle rančerským životem, doslova vyzařuje, mi dává pocit bezpečí, domova... 

Chce se mi trochu plakat. Nad svou marností a nicotností, nad zmařenou láskou, která ani neprošla mým životem a stejně navždy jej změnila, nad smrtí mojí malé holčičky, na kterou jsem se tak těšila... Vím, co by následovalo, kdybych začala brečet.
Tvář té mojí kovbojky by zvážněla a na chvíli by zase byla tou malou holkou, kterou jsem kdysi měla tolik ráda. To právě ona můj život pozměnila... Citově mě vyčerpala už navždy.

Vystřídala jsem mnoho mužů i několik žen, v rámci hledání se, ale nikdy, nikdy jsem nikoho nedovedla milovat.
„...tak se půjdeme podívat na koně chceš?“ Zase mě vytrhuje ze snění.
To je dobře. Nenechá mě upadnout do nostalgie... Zvedla jsem se a vydala se s ní směrem k pastvině. Cassandra a Vlado mají momentálně na svém ranči čtyři poníky a patnáct koní. Oba jezdí na koni rekreačně, žádné soutěže, snaží se o komunikaci s koňmi a šetrný výcvik.
„Jo a představ si, stavovala se tu Josefína a budou mít taky třetí dítě!“ Informuje mě Cass a hladí po hlavě Berušáka, který se nás rozhodl provázet.
„Ráný ty mrcho!!“ Okřikuje už z dálky jednu z klisen, která není v ohradě, kde by měla být, ale stojí na záhonu s mrkví.
„Chytni ji, prosím tě...“ Obrací se na mě, protože to mám blíž. Kobylka má ohlávku, takže to není problém. Je to quater horse, krásná plavka s pravidelnou hvězdičkou. Byla jsem u jejího narození před šesti lety. Její maminkou je totiž Rebelka. Slunečné ráno, neboli Ráný, bylo to nádherné mazlivé hříbě a vyrostla z ní sympatická, sebevědomá kobyla.
„A kdypak bude mít Ráný taky hříbě?“ Ptám se Cass a ta krčí rameny. Ráný ještě hříbě neměla.
„Možná za rok, teďka na podzim pojedeme za hřebcem s Kytkou, tak ji přiberu možná s sebou... Pravda je, že je škoda, aby taková krásná kobča nenechala potomky.“ Rozšiřuje myšlenku.
„Kytka, ta to teď taky čeká každým dnem, ne?“ Tážu se s pohledem na řečenou klisnu. Jmenuje se Jasmínový květ, ale nikdo jí jinak než Kytí nebo Kytka neřekne. Je to krásná appalooska, šedá plavka s lysinkou a dečkou na zádi a čeká první hříbátko. Břicho se jí přelévá podobně jako Rebelce.
Ty prckové se už nejspíš nemohou dočkat, až si protáhnou nožky na louce.
„Jo no, ta má termín pozítří... Už aby nějaké další hříbátko vykouklo na svět.“

Není divu, že se nemůže dočkat, letos prvně čekají takovou spoustu hříbat. Každoročně tu sice nějací mrňousi jsou, ale tak dva, nejvýš tři...  A letos jich bude dohromady devět. Většinu narozených hříbat zatím vždycky prodali, tak jsem zvědavá, co letos zůstane, všechno to neprodají určitě.
Ráný jsem pustila do ohrady, kam patří.
„Má dobrej skokovej potenciál, to u quatříka není až tak běžný...“ Vrtí hlavou Cass.
Jo, postřehla jsem. Cassandra líčí něco o tom, jak s ní tato mladá kobylka nedávno přeskočila nečekaně plot, vysoký metr padesát pět, když se lekla letícího igeliťáku, při tréninku na jízdárně... V duchu si dávám předsevzetí nedovolit, nejlíp nikdy, aby mě posadili na Ráný.
„Tak pojď, podíváme se na Coudíka.“ Vybídla mě potom.

Krásná hnědobílá, modrooká klisna, paintka, Magical O'Lena a její naprosto stejně zbarvený syn Coudy odpočívali na druhé straně pastviny. Mrně to je vskutku překrásné, ten Coudy... Povedl se Leně velmi... Cassandra mě pak odvádí zpátky na zápraží. Ze stáje se ozývá řehtání, takže se nabídnu, že tam skočím, protože ona musí odchytit Čikitu, což je fena německé dogy. Je hodná, ale momentálně se válí přímo uprostřed květinového záhonku, což Cass nepozoruje s přílišným nadšením.
„Čikino koukej z tama padat!!“ Slyším jen ze dvora, když vcházím do stáje. Rebelka je čím dál neklidnější, vemínko nalité mlezivem, myslím, že hříbě bude do rána na světě. Musím to říct Cass.
Ta zrovna vyhnala čubinu ze záhonu a teď zaníceně telefonuje...
Odhaduju to na zákazníky, protože jim popisuje cestu. Když konečně zavěsila, hned jsem jí upozornila na to, že hříbě už se chystá na svět. V očích se jí zablýsklo.

„A nechceš tu zůstat přes noc? Vlado chtěl jet na nákup, tak by se ti stavil nakrmit činčiláky... potřebovala bych, abys mi prohlídla všechny koně, až odbudem ty zákazníky, co se teď motaj někde poblíž a nemůžou sem trefit.“
S radostí jsem to přijala. Ráda tu pobývám, je tu krásnej klid... No, i když...

„Mami! Slíbila jsi mi, že si můžem se Žanetou vyjet a teď prej potřebuješ koně pro zákazníky!“
Objevil se Dan. Pak mě pozdravil, protože to předtím nějak nestihl a upřel oči na svou mámu. Danečkovi bude už patnáct let... Žanetě je dvanáct... Majce bude sedm.... Ten život strašně letí.

Cass má tak krásné děti... Dan a Žanda jsou podobné spíše Vladovi, Majdulka je celá máma... Ale jsou to všechno tak pěkná, vitální, sebevědomá a veselá děcka...
Vysvětluje synovi, že si mohou půjčit velké koně, ale mohou se projíždět jen kousek za ranč. Že prý potřebuje pro zákazníky jen poníky na povodění dětiček. Dan dostává přidělenou Regan a Žaneta Caspera. To jsou asi ti nejklidnější koně na ranči. Tedy, aspoň z těch koní, kteří mohou teď pod sedlo. Moc jich nezůstalo, když skoro všechny kobyly mají, nebo budou mít, mimina...
Ale Cassandry a Vlada děti jsou v sedle prakticky od narození. I nejmladší kovbojská dcerka jezdí tak tisíckrát lépe, než to kdy dovedu já.

Asi půl hodiny po tom, co děti odjely na vyjížďku, zastavilo před branou auto. Berušák, Viky, můj Roky, Čikita a dva vesničtí pejsani Jeff a bígl Beny, se hrnou vítat. Dětičky těch zákazníků, jsou čtyři, se s vřískotem schovávají mámě v bílých lodičkách za sukni. No to jsou zase lidi.
Cass chytá za obojky Berušáka a Čikitu, já Jeffa a Vicky a táhneme je zavřít do domu. Ostatní psi nás kupodivu následují.
Pravda, na volání: „Buřtíky, pojďte honem!!“

Zákazníci stojí v bráně. Hned jak se nám podaří nacpat vzpouzející se psy do domu, je zveme dál.
Fajn, rodiče usazeni na lavičku, děti se rozhlížejí po dvoře, Cass huláká na Vlada (kterej ale není k sehnání), protože potřebuje zabavit lidi a chytit koně. Nakonec mě nechává se zákazníkama a na pomoc s koňma jí běží dcerka Mája. Lidé to nejsou moc výřeční, ale snažím se...
Naštěstí Cass s Magdičkou to netrvá dlouho.
Malá vede dva poníky, Bobíka a Hvězdičku, Cass velké koně Hoba a Dustyho, což jsou valaši, ale dosti temperamentní. Zoufale se na mě podívá.
Zřejmě nečekala, že zákazníci budou čtyři, když volní poníci jsou jen dva. Jasněnka, třetí ponička, je totiž březí. A tak musela vzít i to, co zbylo z velkejch. Beru jí otěže Hobíka, kterej je přece jen klidnější.

 „To bude vodit i ta malá holčička?“ Opovržlivě se ptá máma těch čtyřech dětí, který se stydlivě schovávají za ní. Naštěstí zrovna přibíhá Vlado.
„Ukaž Majko, já je vezmu...“ Mrká na dcerku a usmívá se na zákazníky.
Potom vezme Cass Dustyho, ona mě Hoba a já beru poníky, což jsou ale taky někdy pěkné mršky. Obzvlášť, když je vede někdo nepříliš schopný, jako třeba já. Nakonec si ale Cass vezme ještě Bobíka, a mě zbyde jenom hodná Hvězdička.
„Tak děti, do sedel.“ Zavelí Vlado. Vyfasuju malou holčičku v bílých šatičkách. No, tak to je na koně ideální. Ale co. Děti celou dobu mlčí a ignorují naše pokusy o dialog.

Naštěstí je podivných třicet minut za námi, rodiče platí a celá pofidérní rodinka odjíždí.
„Viděly jste ty její boty?“ Odfrkl si Vlado. „Jedu na ten nákup, mám ti nakrmit ty činčilky?“ Ptá se mě. Dávám mu klíče. Zrovna se vrátily děti z vyjížďky. Aspoň nám pomohou odsedlat.
Potom jsem postavena na dvorek. Že prý mi budou vodit koně a já je budu kontrolovat. No, tak fajn.

Ovšem pokud vás nezajímají koně, tak vás teď bude to, co píšu, asi dost nudit...
Ke každému koni, co tu Cass s Vladem mají, znám příběh. Oni umí skvěle vyprávět příběhy o koních... Dan, Žaneta i Magda na nich odrostli místo na pohádkách. Prý začneme od poníků, říká velitelka a vede mi Hvězdičku.

Máji kobylka, hnědka s velkou bílou hvězdičkou. Nedávno zbaštila něco špatného a měla potom bolení bříška a nechtěla jíst. Ale už je očividně zase v pořádku.
Hvězdička má krásnou dlouhou hřívu i ohon. Majdu baví ji denně česat, zaplétat copánky a jinak zvelebovat její exteriér.
Přesto, že to není žádné čistokrevné plemeno je to moc pěkná kobylka.
Cassandra o ní vyprávěla příběh, jak jednou byli na pouti s dětma. Ona zrovna čekala Máju. A tam u kolotočářů se jí zalíbilo roční hříbě s velkou hvězdou. Tenkrát si malou Hvězdičku odvedli domů po kopytě osm kilometrů. A když se narodila holčička Magdička, bylo jasné, že Hvězdička bude její poník. Naštěstí byla klisnička už jako hříbě spořádaná a to jí zůstalo. Nevím, jak by jinak dopadlo ježdění batolete na sotva obsedlém koníkovi...
Pečlivě prohlížím pár kopanců co má od ostatních koní, ale nic vážného nikde nemá.
„Hvězdička v pořádku, další prosím...“ Směju se na Cass a ta mi rovnou předává Bobíka. Vidím za ní ještě Dana s třetím poníkem...

Bobík je starší valášek bílé barvy a patří Danečkovi. Bude mu už brzo dvacet tři, a přesto je pořád v nejlepší kondici. Dan už na něm samozřejmě dávno nejezdí, ale dosud na svém Bobíčkovi velmi lpí. To bylo příhod, kolikrát honili po loukách černé hříbě, později šedého valáška...
Kolikrát ještě jako stařeček utekl a ještě jistě uteče. Bobík je od přírody zvědavec. Pochází z nějaké farmy, kde prodávali hříbata hodně levně. Měli hodně hřebečků a nemohli se jich zbavit. Původně to měl být provozní koník, ale když se narodil Daneček, motal se kolem koní pořád a Bobíček časem volně vstoupil do jeho vlastnictví. Prohlížím mu zuby, má je už ve svém věku dost opotřebované. Ale ještě žere dobře, ani pohublý není, nohy ani záda ho netrápí... Doufám, že tu s námi bude ještě hodně let a pozlobí Dana a ostatní ještě hodně krát...

Třetí poník, kobylka Jasněnka je Žanetky. Je to krásná vranka s malou hvězdičkou. Je o sedm let starší, než Žanetka, která ji dostala k druhým narozeninám. Koupená byla na inzerát, vcelku naslepo...
Dá se říct, že Cass s Vladem jen čekali, co z toho přívozu vlastně vyleze, protože jim ji vezli známí. Přes celou republiku. Ale k jejich štěstí vylezla krásná kobylka.
Na uvítanou se splašila. Tenkrát vyvrátila branku a do večera ji chytali po okolních polích. Ale od té doby s ní už nikdy problém nebyl. Je mírná a hodná, ale taky hodně rychlá a ráda si zaběhá. Je jako její majitelka…
Jasněnka měla už dvě hříbátka, když ještě nebyla v majetku mých drahých přátel. A teď čeká třetí, tady první. Prohmatávám nohy, kontroluju i hříbě v bříšku. Budoucí matka si mě nevšímá a spásá trávu okolo. Březí kobylky hodně baští, dle mých pozorování alespoň patnáct hodin denně, zbytek času pospávají na sluníčku... Na vemínku nepozoruji žádné změny, což znamená, že se ještě porodit nechystá.

„Koukej stát, ty potvoráku jeden!“ Okřikuje Dan Bobíka, kterému se už zajídá stát spořádaně na místě. Chce se proběhnout.
„V pořádku.“ Předávám Jasněnku Cassandře, a zatímco jdou pro další koně, mazlím se s Rokynkem, kterej už se kouká, jestli jedem domů.
„Roky, dneska tu budeme přes noc...“ Můj pejsánek potěšeně vyskočí a běží kamsi za stáje. Ze stáje se ozývá řehtání. Asi skočím ještě zkontrolovat Rebelku.

Ale když jsem se už zvedla, že tam skočím, přišli mi ke kontrole další koně. Cass drží dva, Dan taky dva, Žanetka jednoho a Mája taky. Nikdy jsem moc nepochopila, jak to, že ty děti tak ochotně rodičům se vším pomáhají... Ale pak mi Vlado řekl, že tak pomáhají jen okolo koní, jinak jsou to prý naprosto normální děcka, které neláká mytí nádobí a utírání prachu o nic víc, než nás „zamlada“.
Tak to je asi jejich láskou ke koním.

 
„Pohni, nebo se Rokouš urve a bude malér.“ Upozorňuje mě Cass.
„Ježíši, tos ho nemohla vzít pak sólo, no tak honem...“ Děsím se.
Řečený kůň, hřebec QH, celým jménem Dozz Darling Rocky, netrpělivě přešlápne. Je to plemeník, mladý, teprv pětiletý koníček, nádherný vraník s lysinkou a čtyřma ponožkama a byl importován z USA jako dvouletý. Rok byl u jednoho soukromníka, ten ho vycvičil a Vlado ho potom koupil za skoro šedesát tisíc. Jednoznačně nejdražší kůň tady. Okamžitě po koupi byl uchovněn.
Připouští teď druhou sezónu, ale peníze se dost vrací, kobylek je tady na připouštění hodně. I teď jsou čtyři ve stáji, ale v té části, kde jsem se ještě podívat dneska nebyla, no, hned až skončíme tady tam zajdu se pokochat klisničkama quatříků... Ty já můžu...
Rocky je temperamentní, energický kůň, ale velmi hodný. Jen se prostě předvádí. Hřebčák, no.
Je naprosto v pořádku, takže si od kamarádky beru valacha Dustyho a ona s hřebcem chvátá do výběhu.

Valášek, kterého držím po mě vykopne zadní nohou, když se mu ji snažím zvednout a podívat se na kopyto, protože jsem mu je nedávno na zadních nohách upravovala.
„Dusty!“ Okřikuje ho Žanda. Koník mi tohle dělá pokaždé. No, vlastně ho vidím teprve asi potřetí. Dusty, celým jménem tedy Neg Dusty Pray, byl Vladem zakoupen teprve nedávno.
Jsou mu čtyři roky, ale obsednut byl už na dvou a půl. Umístil se na nějakých soutěžích, ale potom měl problém s kopyty, po kterém mu bylo doporučeno jezdit spíše rekreaci a kopyta kontrolovat. Takže byl nabídnut k prodeji.
Ale kopýtka jsem ošetřila a myslím, že když se budou mazat, bude to dobré. Dusty je na nohy citlivý, protože si s nimi už něco užil, takže při čištění trochu kope. Jinak je to vcelku klidný koník, ale přece jen mladý, takže občas je s ním ještě potíž. Je to krásně stavěný tmavý hnědák s úzkým nosním proužkem.
„No, mazejte každej den, myslím, že má kopýtka lepší, ale nějaký praskliny tu pořád jsou...“
Říkám Cass a ta přikyvuje. Potom Dustyho odvádí a jde pro další koně.

„Tak, co je tu dál?“ Ptám se, ale už sama vidím. Naše kladrubská babča... Je to jeden z koní, které měl Vlado už původně, když ranč zakládali. Tehdy byla ještě mladá kobylka, teď je jí skoro dvacet. Jmenuje se Regan a je to starokladrubská vranka přímo ze Slatiňan. Je celá černá jako uhel, jen na čele má malý kvítek. Byla kdysi taky poměrně drahá, ale Vlado po zástupci tohoto úžasného plemene tak toužil, až jednoho dne dostal k narozeninám tuhle kobylku.
Byla odjakživa neuvěřitelně hodná, klidná a mírná. Miluje děti a děti milují ji...
Akorát je hodně vysoká. Dokonce ani Vlado jí přes kohoutek moc nevidí... Na svůj věk je to kobča vitální a v dobré kondici, zuby má skoro jako zamlada... Trochu se s ní pomazlím, protože se mi otírá hlavou o rameno a potom ji s úsměvem předám zase Danovi. Už se vrací zase i Cass, ale já stejně moc nevnímám, kdo mi předává další koně...
Většinou pro ně běhá a zase je odvádí právě ona.

Další je na řadě valášek Casper, drobnější ryzák s hvězdičkou a jednou nohou po spěnku bílou. Je to český teplokrevník a podobně jako Regan je jedním z těch starších tady. Je mu sedmnáct a je to jeden z nějklidnějších koní, co znám. Někdy to hraničí s leností.
Casper byl odjakživa provozní kůň... Už na stáji kde se narodil a v této roli zůstal. Pamatuji si jen jedinou vyjížďku, kde se něčeho lekl. Jezdit na něm mohou i malé děti a v pořádku je doveze z zpátky domů... Občas mu trochu natékají nohy, ale teď je to docela v pořádku.

Poslední valach, kterého zde můžete najít, je taky český teplokrevník a jmenuje se Hobo. Je stejně starý jako jeho kamarád Casper, ale o sto procent větší zlobidlo. Krásně skáče a velmi rychle běhá, zejména tehdy, když se ho snažíte chytit a odvést z pastviny. Je to hnědák s černýma nohama a hubou a hrozně rád si dělá z lidí blázny. Může se stát, že když na něm sedíte a přestanete dávat pozor, tak se najednou ocitnete ve vzduchu. Nebo že ho hodinu lákáte na mrkev, Hobo vás nechá přijít na půl metru a pak odkluše o kousek dál. Výborně se tím baví, pochopitelně. Je pln síly a zdraví. Už od hříběte byl trochu rozmazlován, dokonce býval prý dost zlý...
No jo, když na majitelku skákalo hříbátko, připadalo jí to vtipné, ale pak to byl dospělý hřebec a ejhle, už to taková legrace nebyla. Párkrát někoho kousnul a místo už pro něj nebylo. Ale Vlado z něj vychoval hodného, i když pořád uličnického, koně.
I přes to, že já sama jsem se nespočetněkrát válela na zemi, tažena Hobíkem, křečovitě držíce vodítko a modlící se, ať už proboha zastaví (zpravidla zastavil před stájí), mám tohohle koně ráda. Jsem ráda, že se ho zdraví a síla tak drží... I když, kdyby občas ubral... No, vy víte, jak to myslím.

„Tak, teď už tu máš samý kobyly...“ Zubí se na mě Cass a rovnou mi předává vodítko od Ráný. Tentokrát ji prej našli v ohradě. Princezna Ráný...
No jo, já miluju plaváky. U ní kontrola není na dlouho. Je to mladá kobyla, takže je zdravá a taktéž plná energie. Někdy trochu přidrzlá, ale ona ví, že to tím svým kukučem vždycky napraví... Teď mi prohledává měkkými pysky kapsy a hledá dobroty.
„Ránko, nic nemám...“ Ubezpečuju ji a drbu mezi ušima.
Takovouhle kobylku si jednou koupím... Teda... Jednou... Možná... Snad.

Po Ráný následuje Kytka, ta krásná šedá plavka s dečkou. Appaloosy taky miluju. Nikdy nezapomenu, jak mi volala Cass, před dvěma lety…
„Máme nádhernou tříletou appaloosku!! Musíš se přijet podívat!!“ Přijela jsem a nestačila ji obdivovat. Kytí si umí lidi získat... Je totiž nejen nádherná, ale taky velmi mazlivá.
Ale jakmile sedíte na ní, tak je to rarášek... Zvědavá, temperamentní, občas i trochu neposlouchá... Ale i tak zlatíčko... Taky teď netrpělivě čekají, že dá podobně dokonalé hříbě... Ještě nejeví žádné známky, že by se chystala už rodit. Ale břicho má tedy pořádné. Nožky trochu nateklé. No jo, už aby to bylo, viď kobylo?

„Máš tu další appaloosku...“ Upozorňuje mě Cass. Pomáhá Danovi odvést některé koně a krásnou kobylku zbarvením hermelín, jménem Marionetta, mi předává Žanda. Márinka, jak jí říkají, přišla do stáje teprve před půl rokem a koupena byla už březí. Je jí dvanáct let a u minulého majitele měla hříbě každý rok, takže je trochu strhaná. Ale zdravá.
Jen bych jí už dala pauzu od hříbat, což taky mají Vlado s Cass v plánu. Kobylka má jen základní výcvik, prý se s ní nikdy moc nepracovalo, no, jsem zvědavá... Zatím ji totiž měli pod sedlem jen párkrát.
Ale byla moc hodná. Takovej flegmatickej a klidnej koníček. V pořádku, hříbátko už možná brzo bude, pozoruju na ní nějaké změny, tak to povím Cass, až se vrátí.

„Odveď ji radši do stáje, možná se hříbátko chystá...“ Říkám Danovi. Ten je totiž už zpátky. Zatím ji uvazuje tady, abych ji mohla potom Cass ukázat, a dává mi do ruky vodítko haflingerské kobyly jménem Energická vlna. Říkají jí Eny.
Enýně je osm, je to nádherná světlá ryzka s bohatou hřívou a ohonem, hvězdičkou a šňupkou.
A hádejte odkud je? No, z farmy od mých kamarádů! Cassandra se tam se mnou jela jednou podívat, slovo dalo slovo...
A když kamarádi řekli, že čekají hříbata haflingů a že březí je i klisna Em, dcera mojí milované Ester, která tou dobou už u nich nebyla, rozhodli se Vlado s Cass, že dá-li klisničku, koupí ji. No, Em klisničku dala, jméno už měli připravené a ještě jako hříbě si ji vzali. Eny je trochu lekavá a taky ráda opakuje svůj bezva kousek. Zdrhne s váma na hřbetě ke stáji a sundá vás o vrchní rám dveří. Kolikrát tam už Cass sundávala některé děcko, dokud byli menší a neseskakovali sami...
Taky umí hubou otevřít petlici od skladu se zrním. Tedy uměla. Jednou se tam pořádně přežrala a málem s ní byl amen, jakou koliku chytla.
Od tý doby tam je zámek a klíčem otáčet naštěstí Eny ještě neumí. Je chytrá. Člověk by řekl až moc.
A čeká druhé hříbě. První bylo krásnej hřebeček a Eny se ukázala jako velmi dobrá matka. Tohle se zatím ještě nechystá ven. No, v pořádku...

„Á, ahoj Berynko...“ Zdravím další kobylu a ta mě nadšeně vítá žďuchancem do zad. Jmenuje se Blueberry Legacy a je to nádherná paintka. Je černobílá a má obě oči modré, i když na hlavě má jen bílou lysinku. Je moc pěkná a pochází z jednoho známého ranče, kde získala ten nejlepší výcvik. Koupena byla jako čtyřletá před třemi lety a letos čeká prvního potomka.
Berynka, jak se jí říká, se vyznačuje trpělivostí a velmi milou povahou. Je poslušná, reaguje i na nejmenší podněty, takže na ní jezdí lepší jezdci. Umí spoustu cviků, které by upotřebila v závodech, kdyby na nějaké chtěl někdo z rančerské rodinky jet. Tak to s ní zatím trénují pro radost na jízdárně. „Bacha poslední dobou je děsně nevrlá.“ Varuje mě Dan.
No, březí kobylky mohou být trochu náladové. Asi jako těhotné ženy. Ale po celou dobu prohlídky ukázněně stojí, jen švihá ocasem po mouchách. Žádné změny. Prcek ještě ven nechce. Však ona má taky termín až za čtrnáct dní.

Cassandra posílá Dana, ať si jde dělat co chce, že už to zvládnem. Stejně tak Žandu, od které si beru další kobylku, zase appaloosku. Víc appaloosek tu už nemají.
Tahle poslední je sedmiletá a jmenuje se Bílá magie. Říká se jí Meggy a zbarvením je… No, my tomu říkáme plesnivka. Původně to byla tmavá hnědka, ale prokvetla tak, že má celé tělo pokryté bílými flíčky. Na hlavě a nohách jich má míň, na bocích nejvíc. Je exteriérově moc pěkná.
I pro ni bude hříbě, které čeká, první. Meggy je na ježdění dobrá jako provozák, protože nemá tak citlivou hubu a tahání za otěže, což často dělají zákazníci, jí až tak nevadí. Přesto je poslušná. Je klidná a není závodivá. Takový milý koníček. Někdy na ní jezdím i já, když mám na vyjížďku čas...

Dan a Žanda jdou ven se psy. Mája kňourá, že chce taky.
Tak předává kobylu, co drží mámě a jdou.
„No, aspoň je klid.“ Poznamenává jejich matka.
Meggynka kopne po mouše. Naštěstí to nikdy nedělá, sedí-li na ní jezdec. Pamatuju si, když ji přivezli. Byl jí rok a bála se lidí. Bývala velmi plachá, při chytání ji museli zahnat do kouta... Ale to se změnilo. Už má lidi ráda a je náhodou ohromně přátelská. Její hříbě má ještě čas, měla by rodit poslední ze všech kobyl letos. Jinak v pořádku. Předávám majitelce, která ji jde odvést.

Prý přivede Lenu s malým, kteří jdou naschvál poslední.
Přitom mi předává krásnou palomino klisnu. Je to český teplokrevník. Je jí už sedmnáct let, jedna z původního osazenstva. Její nádherná, sytě zlatá barva z ní činí velmi přitažlivou klisnu. Má lysinku a tři bílé nohy, dlouhou hřívu a ohon... Ale je to trochu citlivka, navíc i trochu lekavá. Chodí krásně, vznešeně...
Vlado ji má od hříběte, vždycky prý byla taková. Na Jiskře, jak se jmenuje, jsem seděla jen jednou a docela mi to stačilo... Polekala se ani nevím čeho a lítala se mnou po jízdárně asi deset minut, než ji Cass chytila... Je i plašší, k lidem sama nepřijde. No, aspoň že je krásná. Ošetřuju jí jeden škrábanec na zádi, nevíme od čeho. Taky čeká hříbátko, bříško se jí hýbe, ale jinak žádné znaky blížícího se porodu. Když jí sahám na bříško, pokusí se mě kousnout.
„Jiskro!“ Okřikuju ji. „V pořádku, jdi s ní...“
Dávám ji Vladovi, který zrovna přijel z nákupu, a ten se na mě pobaveně šklebí. Jiskra mi nikdy povahou k srdci moc nepřirostla. Ale patří sem...

A, už jde Cass s Lenou, kolem které pobíhá malej Coudy. Magical O'Lena pochází z dobrého chovu a v jejím rodokmenu jsou i velmi známá jména. Proto by taky byla za běžných podmínek dost drahá, ale když ji má kamarádka s mužem kupovali, měla zlomenou nožku…
Leně je jedenáct, koupena byla jako sedmiletá, nožka se zahojila bez následků a kobylka je schopna nejen vyjížděk, ale i práce na jízdárně. A samozřejmě hříbátek. Celkově má páté, tady druhé. Lena je Cassandry kobyla. Je krásně symetricky strakatá a její modré oči... A ty taky předává.
Čtyři ze všech jejích hříbat měly modré oči. Coudík je má též, ale strakatý tak symetricky není. Má hnědou hlavu a zbytek je skoro celý bílý, krom dečky přes záda a zadek. Zajímavý. Ale moc miloučký. Lena je hodná, temperamentní, plná energie, ale poslušná a nelekavá. Je naprosto v pořádku a prcek? To je éro. Pobíhá po dvorku, vyhazuje... Ale pak se taky lísá a chce mazlit. Ohromně sympatické hříbě. A úplně zdravé. Prý si ho chce vzít potom na starosti Dan a vycvičit si ho.
No, tak snad mu to vyjde.

Cass Lenu i s prckem zase odvádí na pastvinu a já odvazuju Marionettu, která je tu pořád ještě uvázaná. Vlado jel s traktorem dolů na pole, kde cosi provádí, ale nevím co přesně. Já zatím Mari odvedu do stáje. Vcházím tam a vtom si uvědomuju, že jsem se chtěla mrknout na Rebelku. Tak appaloosku strkám do boxu naproti tomu Rebelčinému, zavírám ho a jdu se podívat na Rebelku. Nevidím ji totiž stát.

Leží. A vedle ní... Hříbě. Bože... Je krásné... Celé čokoládově hnědé... Vnímám velkou hvězdičku... Tři ponožky... Hříbátko na mě kouká, Rebelka se zvedá na nohy, aby prcka bránila...
Už jsem viděla mnoho narozených hříbat... Ale vždycky je to tak nádherné...
Rebelku jsem taky viděla jako miminko. Narodila se na ranči Bílá skála. Bylo to takové rezavé, dlouhonohé nic s velikánskou lysinkou. Teď je to statná šestnáctiletá kobyla. A mamina.
Rebelka byla vždycky originál. Proto se ke Cassandře tak hodila. Když člověk čeká, že udělá něco, ona udělá něco úplně jiného. Je to charakterní klisna. Hodná, ale ostražitá, poslušná, ale nic nedá zadarmo, temperamentní, ale ne divoká, rychlá, ale zároveň klidná, mazlivá a zároveň plachá... Je to prostě Rebelka. Hříbátko se snaží postavit. Stojí během tří minut, takže už předtím jistě stálo...
Hledá maminky vemínko. Mává ocáskem, jako všechna narozená hříbátka a já konečně vidím, jestli je to holka nebo kluk. Je to hřebeček. Rebelka má syna...
Je to její třetí hříbě, předtím dala dvě klisničky... Myslím, že hřebeček od Rebelky byl vždycky Cassandry tajnej sen. Opatrně couvám ze stáje. Klisna mě bedlivě sleduje.

Marionetta nervózně přechází po boxu a klopí uši.
„Co se děje?“ Přibíhá Cass od pastvin. Podívám se na ní a najednou ví. Její oči zajiskří.
„Je... Je to kobylka nebo hřebeček?“ Ptá se rozněžněle.
„Pojď se podívat sama...“ Vcházíme zpátky.
Rebelka se po nás otočí, ale Cass ji konejší. Hlas paničky kobylka pozná a uklidňuje se.
Ona nahlédne do boxu a spatří novorozeňátko. Za chvilku už ví, že Rebelka porodila kluka.
„Je překrásnej Rebelko... Ty máš hříbátko... Máš syna...“ Říká kobylce a její oči jsou tak šťastné.

 
Vidím v nich slzy štěstí. Vždycky má takovéhle oči, když se narodí hříbě některé z jejích klisen.
Vzdálím se. V autě mám svou brašnu a tam mám i očkování, které musím dát hříbátku hned teď. To vozím s sebou pořád, zvlášť, když znám stav kobyl na ranči... Když jsem se vrátila, Cass hladila Rebelku po čele a hříbátko po ní zvědavě pokukovalo.
„Podržíš ji?“ Zeptala jsem se tiše. Kývla, vešla do boxu a chytila kobylku za ohlávku. Hladila ji a tišila, abych mohla hřebečka zkontrolovat, ošetřit mu pupík a dát injekci. Pak ještě kontroluji klisnu, zdá se, že je naprosto v pořádku. Ještě hladím novorozené hříbátko. Má tak nádherně heboučkou srst. Cass ho taky pohladí, ale to už Rebelku nemusí držet, paničce to klisna dovolí. Já radši vyjdu na chodbičku. „Ahoj broučku... Já jsem Cassandra... Ty jsi krásné miminko....“ Slyším, jak šeptem promlouvá k hříbátku. Ano. Je to krásné hříbě. Zázrak zrození je pokaždé tak úchvatný...

Jdu ven, říct i Vladovi. Jde se taky podívat. Já se zatím jdu podívat na ty kobyly co tu má Rocky na připuštění. Ryzka, dvě hnědky a plavka. Krásné a velmi přátelské. Na hřebečka od Rebelky se jdou později podívat ještě děti a potom je necháváme v klidu.
„Jak se bude jmenovat?“ Ptám se. Cass s Vladem jména vymýšlejí dopředu.
„Rocky Rebel.“ Odpoví má kamarádka. A píše to do stájové knihy datum narození, barvu...
Rocky Rebel, matka Lazy Kay Rebelie, otec Dozz Darling Rocky. Připíjíme si na nové hříbě.

Jednou z tradic, které Vlado zavedl, netuším kdy, prý s narozením prvního jeho hříběte, je přípitek na novorozence mlékem. Je to zajímavé, ale jako abstinentce mi to vyhovuje rozhodně nejvíc.

 
„Tak, co třeba dát něco k jídlu?“ Táže se Cass a až v tu chvíli mi dochází, že poslední jídlo co jsem jedla, byla snídaně a že mi kručí v břiše.
„Mám tu zbytek takový číny ze včerejška, pak je tu chleba, fazole a párky. Tak co kdo chcete?“
Děcka se skoro poperou o fazole s chlebem. Ale ona jich má dost, takže je mohou mít všechny děti a je klid. To já s Vladem a i sama Cassandra dáme přednost té číně.
„Ale je to experiment...“ Krčí rameny paní domu.
Vlado mě ujišťuje, že chutnější experiment ještě nejedl. Cass vaří moc dobře. Jdu jí pomoci do kuchyně. Mají zařízený dům velmi pěkně, všechno ve dřevě, vkusné, útulné. Mám ráda jejich dům, jejich zvířata i rodinu. A samozřejmě, že ji nejvíc. Někde ve mně pořád je to potrhlé přátelství ze středoškolských let. Dospěly jsme, naše cesty se rozdělily... Kontakt jsme neztratily nikdy.

Vlado je tak fajn chlap a já si s ním vždycky rozuměla. Jinak bych tu už nebyla, protože bych někdy kolem maturity zemřela žárlivostí. Žárlívala jsem na Cassiny partnery, protože jsem sama nemohla nikoho mít…
A to by bylo zlý, protože bych nebyla za svědka na jejich svatbě... Cass mi tím udělala tehdy obrovskou radost, když mě pozvala za svědka... Asi věděla, že bych ji jinak snad musela zabít.
Nebyla bych u toho, když porodila syna... Pak dcerku... U třetího porodu jsem nebyla, musela jsem zrovna ošetřovat nemocné zvíře.
Ale i tak mi ve čtvrt na dvě ráno zazvonil mobil, na displeji „Cassie“, tak jsem věděla, že to už je ono... A ona měla holčičku. Je dobře, že je všechno tak, jak je.

No... Až na můj život. Já jsem po maturitě naštěstí udělala přijímačky na veterinu… Za svoje studium jsem poznala pár partnerů, ze zoufalství i partnerek... Ale nic nevydrželo.
Vzpomínám na Radka, blonďáčka s krásnýma zelenýma očima a na první sex ve výtahu na koleji v Brně... Vzpomínám na Silvii, krásnou černovlasou slečnu z baru... Na Romana, Petra, Aleše.... Kláru, Terezu, Nikolu...
Dítě, které jsem čekala mi udělal veterinář u něhož jsem dělala praxi. Jmenoval se Tomáš...
Pak ještě pár románků a vzdala jsem to. Nikoho prostě milovat nebudu.
I když v těhotenství jsem si představovala pořád, nechápu proč najednou, když to už bylo pryč, co by bylo, kdyby to s někým z těch minulých třeba vyšlo...
No, netřeba to rozpitvávat, protože to je stejně nesmyslné. Těhotenství... Ach moje krásná Cassinko. Samozřejmě, měla to být taky Cassandra... Cassinka, Cassinečka...
Takže, otěhotněla jsem s Tomášem, ale ten se to nikdy nedozvěděl. Zůstala jsem sama. To děťátko mělo být jen a jen moje. Celé těhotenství jsem byla naprosto zdravá, pohlaví jsem si říct nenechala, ale byla jsem si jista, že čekám holčičku. Moje dcerka rostla a prospívala.
Cass s Vladem tehdy očekávali se mnou. A pak... Den před termínem se mi udělalo strašně zle... Chvátala jsem do nemocnice. Vím, že tehdy moje dítě ještě žilo.
Tam mě vyšetřili, všechno bylo v naprostém pořádku a já se vrátila domů. Ještě tři dny jsem cítila pohyby. Pak najednou nic. Nehýbala se. Nejprve jsem si říkala, to nic nebude.
Volala jsem s Cass, s May, to je moje drahá vlastnice.

Cassandra, která tou dobou už měla pětiměsíční Máju mi řekla: „Tami okamžitě jeď do nemocnice může to být zlý.“
Nevěděla jsem, jak to může vědět, zlobila jsem se, že mě nervuje...
Jela jsem tam. Dva dny po tom, co se dítě přestalo pohybovat. A potom už jen...
Vyšetření, ultrazvuk a…
„Maminko... Vaše děťátko bohužel zemřelo.“

Byla jsem ve strašném šoku. Vyvolali mi kontrakce a já přivedla na svět svoje mrtvé miminko. Byla překrásná. Moje holčička, moje maličká, nevinná dceruška, proč ona... Neměla jsem sílu ani nikomu volat... Přijela za mnou May. Prý cítila, že je se mnou něco v nepořádku a musela jet.
Tak byla první, komu jsem svůj žal mohla svěřit. Žal a nekonečnou bolest ze ztráty milované dcerušky. Ležela v postýlce, abych se s ní mohla rozloučit. Míša se mnou byla celou následující noc. K ránu jsme zavolaly i Cassandře, která se za mnou taky hned rozjela.
To už May odešla, aby se s Cass, kterou bytostně nesnáší, neviděla. Tehdy naposledy viděla moje dítě. Ona přijela sama. Vlado doma hlídal děti. Částečně jsem ji tehdy nenáviděla.
Proč ona porodila tři zdravé děti a mě to jediné, jedno jediné, víc bych už nežádala, muselo umřít? Tak náhle... Příčinu nikdy nenašli.

Když přišla, byla tak zoufalá, že jsem se na ni už nikdy víc za to nespravedlivě nezlobila. Byla zoufalá za můj žal, za moji ztrátu. Byla pak u mě až do konce. Jejich holčičku jí Vlado vozil na krmení každé dvě hodiny, pokaždé to udělala na chodbě. Abych netrpěla ještě více pohledem, na její zdravou dceru. Když jsem se jí později ptala, jak věděla, že je to s mým miminkem zlé, nikdy nedokázala říct, čím to bylo...
Za pár dní byl pohřeb. Naposledy jsem viděla svoje dítě i já. Je to už několik let... V mém srdci je ale moje dcerka navždy.

„Tami, sníš či bdíš?“ Vytrhuje mě opět ze zasnění. Udělala už všechno, co bylo třeba a mě zbývá jen jít jíst.
„Myslela jsem na Cassinku.“ Přiznávám se. Cass polkla a podívala se mi do očí.
Jednou rukou mě vzala kolem ramen, v druhé držela jídlo, a odvedla mě ke stolu. Věděla, že žádná slova mi nepomohou... Přestala jsem na to myslet.

Radši budu jíst. Ta čína je fakt super. Pochválila jsem jí vaření. Trochu se zašklebila.
„A vzpomínáš na moje začátky?“ Usmála se. No, vzpomněla jsem si. Tehdy Vlado chodil skoro obden radši do restaurace, než by jedl doma to, co jeho drahá připravila... Sice s velkou snahou, ale bohužel někdy s malou poživatelností.
„Ty hele...“ Plácla se do čela Cass. „Víš, kdo tady nedávno byl se podívat??“

Ne, to jsem tedy opravdu nevěděla.
„No, tvoje chráněnka z gymplu...“ Dostala jsem nápovědu.
„Nerina? Glori?“
El přikývla.
„Glori. Víš ty, že má holčičku? A Nerina, tu jsi mi sem prý ty poslala, jednou tu byla, ale to už je dlouho... Asi dva roky...“
A nic mi neřekne, potvora. Nerka, naše kdysi profesorka na biologii a jeden velmi zvláštní příběh v mém životě... A o tom, že má Glori nějaké děti jsem nevěděla. Pouta z gymplu byla dávno pryč, zbyly krásné vzpomínky... Glori nás kdysi učila chemii, vděčím jí za maturitu...
Drobná, trošku cholerická, rusovláska s velkým smyslem pro spravedlnost...
Na rozdíl od Neriny, která s námi pobyla jen půl roku, jsem Glori znala dobře, měli jsme ji roky...

„Co tu dělala? A Nera taky? No povídej, to mě zajímá, neviděla jsem je věčnost...“
Vybídla jsem Cass.
„No, tak Nera před těma dvěma rokama, ta se tady byla podívat, že prý si jí to kdysi doporučovala tady... Přijela sem sama, protože děti má dávno odrostlý samozřejmě...
Tak jsem jí nabídla jestli chce jako jezdit... Už prý i na tom někdy seděla, ale spoustu věcí dělala blbě, takže ve westernovém sedle asi prvně, jak bych to tak viděla.
No, nelajsla jsem si jí dát Jiskru, i když se jí moc líbila, to jako fakt ne, ale Casper byl pro ni tak akorát... Byly tu nějaký děcka na ježdění ještě, tak ji vzal Vlado na lonžku, protože já jsem se šla postarat o ně... Pak zas odjela. Vypadala celkem spokojeně. Ale už je to dlouho moc si to nepamatuju. Ale Glori ta tu byla nedávno...
No tý její holčičce je třináct a je blázen do koní... Jezdí vcelku obstojně, Vlado s ní jel dokonce na vyjížďku, měl Rockyho, holka, jmenuje se Adéla, měla Hobbíka a úplně v pohodě, pořád ho chválila jak je hodnej koníček a nedovolila mu dělat kraviny...
No a Glori, jak jsi říkala, že se bojí koní, tak jsem jí řekla, že ji trochu povodím jako zadarmo, jestli chce, tak se trochu cukala ale pak že jo, jsem ji vzala jen na Hvězdičku, byla v pohodě, za chvíli se uvolnila a dobrý... A ta její dcera je moc hezká slečna, má krásný, dlouhý, rezavý vlasy a zelený oči.“

Tak se konečně Glorince zadařilo... O miminko se snažili dost dlouho...
„Tak té to moc přeju... Myslím dítě....“  Řekla jsem upřímně.
„Máš se jí prej koukat ozvat.“ Cass mi na ni dává telefon.

Na nohu si mi sedl Berušák a vyžaduje hlazení. Cassandra mi zase něco vypráví. Vlastně až do večera jsme neměli co dělat. Tedy, dala bych to do úvozovek, protože na ranči je pořád co dělat.
Večer při krmení jsem zkontrolovala Márinku. Vemínko bylo už nalité hodně a kobylka trošku nervózní. Po prohlídce jsem jí dávala maximálně den. Uložili mě do pokoje, který se v létě používá pro děcka na tábor. Bez Rokyho, ten se s ostatními psy uložil, kdo ví kde.
Ráno jsme ve stáji našli běhající klisničku pod Márinkou. Je naprosto kouzelná, maličká ryzka s flekatou dečkou přes záda a velkou lysinkou.
Cass ji pojmenovala Miss Terry. Máma Mári vypadala trochu strhaně, ale spokojeně přežvykovala seno a občas do hříbátka trochu strčila čumákem. Malá spokojeně pila a pozorovala nás. Ale když měla pocit, že by ji někdo chtěl hladit, tak se pro jistotu schovala za mamku.
Samozřejmě jsme se podívali i na Rebelčina prcka. Přemýšlela jsem, jak mu budou říkat, když Rocky je táta a Rebelka máma... Zjistila jsem to při další návštěvě, když jsem si lámala hlavu, kdo je to ten Robinek, kterej prej tak pěkně prospívá .

No, odjela jsem domů kolem poledne, abych se taky postarala doma o činčilky. Mých patnáct miláčků mě už netrpělivě čekalo. Mám šest párů, jednu juniorku a sedm mláďat...
Vymodlená extra dark black ebonka Magnolia, známá jako Magi, s čokoládovým samečkem Eliotem porodila jedináčka, krásnou čokoládovou holčičku, která dostala jméno Nelina.
Potom mám samičku mutace violet, Ionku, v páru se samečkem dark ebony violet Bertíkem. Ti momentálně mladé nemají, o violeťátka je zájem, takže jejich potomky, když mají, udám rychle. Poslední vrh, dvě holčičky medium ebony violet a klučík mutace ligth ebony violet byli zadáni už po narození. Teď ale Ionka březí není.
Zato Nasťa, black velvetka ze zverimexu, která je se standartkem Sisinem 3 má momentálně dvojčátka, dva chlapečky, standartního Adíka a vevetka Mukiho.
Dál mám light tan holku Lindu, ta porodila medium tan white samičku Lentilku. Linda je v páru s chocolate white samečkem Cookinem. Další pár je whilson white mosaika Carra a dark black ebony Hermelín a ti mají chlapečka medium black ebony, Timečka. No a poslední chovný pár je sameček light safír ebony Snicky, kterého jsem sháněla pěkně dlouho, a dark black ebonka Elis.
Těm se narodila trojčátka, ale jedna extra dark black ebony samička uhynula. Zůstala dark ebonka Eirin a medium ebony kluk Fin.
Jsem na svoje činčilky patřičně hrdá. Nejvíc momentálně ale na holčičku juniorku, která ještě s nikým v páru není. Je to samice velice vzácné mutce goldbar, dovezená z Německa, která mě stála skoro celý měsíční příjem. Jmenuje se Christina. Je to moje nádherné zlatíčko.

Ale radši zpátky ke Cass a ranči a tak...
Jela jsem tam znova při každém narozeném hříběti. Asi týden po tom, co jsem odjela, mi zavolala Cassandra, že mají ryzáčka bez znaků od poničky Jasněnky, ať ho přijedu zkontrolovat.
Přijela jsem, zkontrolovala malého jménem Ronny a za tři dny jsem tam mohla jet znova, protože moje oblíbená appalooska Kytka se rozhodla trumfnout Jiskru, která měla termín dříve, a porodila dřív, než měla. Ale její dcerka, krásná vranka s hvězdou a dečkou na zádech, byla od začátku velmi vitální. Není to čistá appaloosa, ale kříženka s QH. Dostala jméno dost zvláštní - Karmínová pomněnka.
Než porodila Jiskra, trvalo to ještě dva týdny. To jsme s hřebečkem již počítali najisto. A správně. Narodil se jí velký hnědáček s lysinkou a dvěma bílýma nožkama, pojmenován byl Noční ametyst. Radost mi udělala haflingerka Ený, která porodila ve stejný den jako Jiskra. Akorát, že Eny dala klisničku s roztomile klikatou lysinkou. Malá dostala jméno Volnost.
Další hříbě se narodilo pár dní na to, paintka Berynka dala jednobarevnou, plavou, kobylku, sytě zlatou s černým čumáčkem a nožičkama. Cass si ji napsala pod jménem Rozkvetlá lilie.
No a poslední hříbě, od plesnivky Meggy, skvrnitý hřebeček Baltimore.
Tak, zase jedna sezóna prcků pryč.
Po pastvinách ranče U lesa se prohání nádherná zdravá hříbátka, sluníčko svítí a začíná léto.