Zimní povídka

Podobnost s žijícími postavami je možná, očividná, úmyslná, do nebe volající, omluvitelná. Tyto řádky jsou černobílým svědkem toho, jak mocně je hudba inspirující…

***

Drobné vločky sněhu se zvolna snášely na šedou vozovku. Za několik okamžiků již bělavé drobečky překryly rozbitou silnici. Za mladíkem v černo-červeno-zelené čepici, říkejme mu například číslo Jedna, nehlučně zapadly dveře věžáku. Nevědomky trýznil sněhovou pokrývku blátivými šlápotami. Opuštěná ulice byla tichá. Mladý muž, zachumlaný do tmavé bundy, několika energickými kroky přešel zastrčený ,,boulevard‘‘. Na tmavozelený batoh mu dopadaly zmrzlé vločky. Příliš nevnímal dění kolem sebe. Nepozornost se mu však patřičně vymstila. V nestřeženém okamžiku stoupl přímo do velké louže.

Zasněžená ulička se najednou změnila v rušnou tepnu hlavního města. Mladík pateticky setřásl vodu z tenisky a v promáčené obuvi pokračoval dál. Běloučké vločky mu nevadily. Líbily se mu jejich tvary, které stěží rozeznal dříve, než se sněhová drobotina rozpustila na hřbetu jeho ruky. Miloval jejich schopnost sjednotit všechno nánosem ušpiněné běloby. Dnes mu však ledový poprašek dráždil nervy. Obával se, aby mu nepromáčel šedivý kufřík, jež nesl v ruce. Obsah tohoto tajemného zavazadla pro něj byl velmi cenný. Každou chvíli po něm kradmo pokukoval, snažil se odhadnout, jestli je uvnitř vše v pořádku.

Nejdříve se zdálo, že pouze bezcílně bloudí ulicemi. V jeho putování byla však jen
nutnost proplétat se dennodenně rušnými cestami. Naprosto mechanicky se zastavil, čekal až s cinkotem projede tramvaj. Po pár dalších krocích minul pomalovaný autobus, vpíjejíc se pohledem do apatických tváří za sklem.

***

Většinu překážek velkoměsta již překonal. Rychlým krokem přeběhl zbytek křižovatky a zabočil do postranní uličky. Opět se nevyhnul blátivé kaluži, promáčel si tak i druhou botu. S každým šlápnutím mu z nacucané kecky vytékal pramínek vody. Odevzdaně se dovlekl k úzkým dveřím. Byla nad nimi vyvedena vlajka v červené, zelené a žluté barvě. Na omšelém dřevě se pohupovala podivná malůvka, možná že vývěsní štít. Chtěl vejít dovnitř, když ho kdosi přirazil na oprýskanou stěnu. Tvrdost úderu mladíka překvapila. V jeho batohu cosi slabě zapraštělo. Chtěl neznámému útočníkovi uštědřit pořádný kopanec zablácenou obuví, za zády se mu však ozvalo:
,,Ciao amigo! ´´ Napadený se otočil, skrývajíc ve tváři hrubou výhrůžku. Jakmile za sebou uviděl zářící obličej dobře vypadajícího třicátníka, křeč svírající jeho tvář povolila a i on naladil přátelský úsměv.
,,Ahoj ty,….teroristo!´´ zazubil se na holohlavého dobráka. Přátelsky si stiskli ruce, chlapský pozdrav stvrzujíce objetím.
,, Co proboha táhneš v tom báglu?´´, zeptal se nově příchozí, kterého nazývejme číslo Dva. Ještě než Jednička stačil něco dodat, zapálil si Dvojka cigaretu.
,,Něco ti tam křuplo.‘‘, prohlásil potměšile a vyfoukl obláček namodralého kouře. Na jeho tváři se rychle vystřídal výraz rozkošnické úlevy a naprostého znechucení. Cigareta byla nejspíš navlhlá. Zklamaně jí odhodil do sněhu a zašlápl špičkou pohorky. Teprve po těchto slovech dohnal Jedničku strach o jeho zavazadlo.
,,A do háje! Mám tam to cédéčko, co si po mně chtěl.‘‘, vyjekl zděšeně a jal se hledat hudební nosič.
,,Uf…‘‘, oddechl s úlevou a vítězoslavně zvedl disk nad hlavu. Dvojka ho radostně dloubl loktem do žeber. Jednička ztratil rovnováhu a CD mu z ruky vypadlo na namrzlý chodník. Vytřeštil oči. Dvojka ho však prostě jen zvedl, otřel do tmavých džínsů a se zářivým šklebem otevřel dveře.

Společně vstoupili do tmavé místnosti. V matném světle stolní lampy šlo jen stěží rozeznat obrysy předmětů. Na velké pohovce, tak těsně přiražené ke zdi, že až jednou zmizí v toku času, zbude pod ní původní omítka, seděli čtyři muži. Jakmile uviděli nově příchozí, rozzářily se jim oči. Celý prostor najednou vyplnilo hlasité ,,Ahój!´´ a přátelské pozdravy.

Zatímco Dvojka zmizel v útrobách špeluňky, Jednička, který si právě sundal čepici, přešel sotva třemi kroky místnost a usedl na vysloužilé sofa. Vedle něj se to hemžilo plejádou nejrůznějších exemplářů lidského druhu. Mladík sedící nejblíže po jeho levici působil příjemně. Označme si ho jako Trojku. Oválné tváři s očima barvy ebonitu vévodily hranaté brýle. Většinu času světu ukazoval inteligentní a trochu hloubavý výraz. Do čela mu občas spadl pramen tmavých vlasů, mistrně spletených do úzkého dredu.

Vedle Trojky se povalovalo cosi, co na první pohled člověka připomínalo jen vzdáleně. Když na něm však pohled okolí spočinul podruhé, stal se Čtyřka pastvou pro oko většiny žen. Rozcuchané kudrliny mu neuspořádaně trčely kamsi do prostoru. Na tváři měl permanentně uhnízděný obrovský, svůdný úsměv. Lenivě se povaloval po pohovce, většinu končetin pohozenou přes svoje kumpány. V rukou něžně svíral elektrickou kytaru, na některých místech již hodně ohmatanou. Chvilkami na ni zamyšleně drnkal chytlavé melodie.

Další z postav byla snad ještě výstřednější. Pro pořádek ji označme číslem Pět. Do sebe pohroužený mladík měl světlé vlasy gelem vyztužené do parodie na moderní účes. Sem tam změtí špic prosvítal tmavý melír. Vodové oči nervózně těkaly po místnosti, ústa se přívětivě šklebila. Právě prožíval radostné opojení, způsobené neurčitou látkou neznámého původu. Cítil se skvěle.

Poslední postavička, číslo Šest, budila dojem, že se zde ocitla jaksi omylem. Věkem zvolna přešplhala třicítku, bodrý obličej se kulatil. Vzbuzoval dojem nepatřičnosti a proto neustále nervózně poposedával. V jedné ruce držel poloprázdnou láhev od piva, druhou od sebe něžně odstrkoval nohu melancholického čísla Čtyři.

Osazenstvo špeluňky se na sebe počalo přátelsky zubit a číslo Jedna, povzbuzen uvolněnou atmosférou, si začal rozvazovat promáčenou obuv. Čtyřka nasadil nevěřícný výraz. ,,Pane bože, za co nás, při jamajskym reggae, trestáš? Už takhle je tu požehnanej smrádek a klimatizace na tohle místo jaksi zapomněla…TAKŽE SI JE KOUKEJ ZASE OBOUT! ´´ vykřikl na Jedničku. Dredař, neboli Trojka, se rozesmál, uštědřil zouvajícímu se narušiteli herdu do zad a Čtyřku okřikl:
,,Jako kdyby si zrovna ty nosil v botách fialky!‘‘. Posměšně ukázal na jeho bosá chodidla. Zatímco Čtyřka s nelibostí zaháněl ruměnec, který rozpálil neoholené tváře, rozvázal si Jednička konečně tkaničky. Promáčené kecky kopl pod chatrně vypadající topení a opět se rozvalil na jednotvárně sténající gauč.
,, Tomuhle místu už neuškodí nic…´´ odtušil melancholicky a poté širokým úsměvem obdařil svoje společníky.

Mezitím se Dvojka nenápadně vynořil ze tmy. Pod paží nesl samolepkami polepený notebook, který položil na stolek před pohovku. Nejprve z něj však musel odsunout tři páry chodidel, některá bosá, jiná v ponožkách i teniskách. Poté se nekompromisně vmáčkl na gauč, Jedničku i Čtyřku vykázal na zem. Chvílemi si připadal jako ,,Pan učitel‘‘ v pomocné škole. Kupa rozesmátých obličejů na něj zírala téměř stejně, jako na stránky nestydatých časopisů. Několikrát je žádal, aby mu podali pivo. Bez reakce. Všichni na něj jen hleděli, oči jim zářili radostí. Dvojka se proto prostě nahnul a sebral ze stolu nejbližší plechovku. Rozkošnicky si přihnul.
,,Táááááák ´´ pronesl rozvláčně. Kriticky pohlédl na ostatní zástupce víceméně lidského druhu a nespokojeně mlaskl.
,,Kdepak máme naší lékařskou výpomoc? A kam se nám zatoulal sunnyboy? ´´ rýpl si. ,,Nejspíš se zas zaběh! ´´ zaryčela pohovka sborem. Někteří svoje prohlášení doplnili dvojsmyslnými posunky. Dvojka se usmál. Beze slova zapnul počítač a do mechaniky vložil disk od Jedničky. Horda rozdováděných mladíků rázem zpozorněla. Z rozjívené bandy se v okamžiku stala parta nadšenců, nedočkavě hltající dění na obrazovce. Malé reproduktory do éteru vypouštěly kombinované vřeštění bubnů, trubek a kytar. Celou místnost a k ní přilehlé prostory vyplnil čistý a ostrý zvuk. Špeluňka disponovala zarážející akustikou.
,,Hustý…´´ prohlásil nekompromisně Pětka.

,,Zní to fakt dobře…´´ dodával honem, když si všiml zaražených pohledů přísedících. S tímto názorem souhlasili. Jako v transu se pokoušeli zachytit co nejvíce z rytmu, který poletoval kolem.
,,To sme někdy takhle váleli, jo? Mám asi pořádný okno!´´ zašklebil se udiveně Čtyřka. Ostatní se po něm tázavě ohlédli.
,,Je to z poslední zkoušky…´´ poznamenal tiše, téměř provinile Jednička.
,,A nikdo z nás si z ní zrovna moc nepamatuje! ´´ dodal věcně Dvojka. Na tvářích jejich kumpánů byl vidět bolestný výraz lidí, vzpomínajících na poslední kocovinu. Po chvíli se jejich tváře zkřivily širokou škálou nejrůznějších výrazů, od smíchu až po hluboký splín.
,,Jo to bylo tohlé! ´´vykřikl spokojeně Trojka. O vteřinu později se však raději chytl za hlavu a pokoušel se o decentní, nenápadné mlčení. Jednička si na klín položil batoh.
,,Když už si to nakous…‘‘ začal opatrně. Z útrob svého zavazadla vylovil několik drobných předmětů. Nejprve se v jeho ruce objevila našedlá ponožka s monstrózní dírou uhnízděnou přesně na palci. Zvedl ji vysoko do vzduchu a rošťácky zavýskl:
,,Tak pánové, vidím to na dražbu!‘‘.
,,Vole dej to sem!‘‘ zařval Čtyřka a ladným skokem se na něj vrhl.
,,Dyť já jí hledal celej tejden!‘‘ dodal radostně a snažil se ji Jedničce vyškubnout. Dvojka mezitím nepozorovaně zabavil kompromitující obsah báglu. Při tom pohledu mu zrůžověly tváře. Šikovným pohybem ruky se snažil nepozorovaně zkonfiskovat jistý kus spodního prádla. Ostatní prvky šatníků svých kolegů ležérně rozházel do davu.

Zvenčí vzal kdosi za kliku. Nazvěme ho číslem Sedm. Muži, asi tak okolo třicítky, trčelo z pod čepice několik světlých dredů a pod péřovou zimní bundou se mu rýsovalo bohémské bříško. Houpavým krokem se chystal vejít do místnosti. Právě v ten okamžik však na zemi před pohovkou končil urputný boj o kus hadru, který kdysi dávno býval ponožkou. Jednička chtěl protivníkovi vrátit ztrátu ukořistěné cennosti, popadl proto z pod topení tenisku a mrštil jí směrem, kde očekával svého soupeře. Očekával však špatně. Zvoleným úhlem hodu minul Čtyřku o dobrý metr. Kecka se zázračnou rychlostí řítila špeluňkou. Přesně když sedmička vstoupil, narazila pekelně letící bota na zeď, asi tak milimetr od dveří. Všude se rozstříkla voda. Nastalo hrobové ticho, během nějž si Sedmička stíral kapičky bláta z bundy. A pak celou místností otřásl hurónský smích.

,,Vy kurvy!‘‘ zahřímal Sedmička a rozesmál se na celé kolo. Přesunul se blíž ke gauči, svlíkajíc si cestou přebytečné svršky. Když uvážil, že džínsy a bílý pletený svetr s modrými vločkami ho dostatečně uchrání před chladem, svalil se rozkošnicky na zem před sofa.
,,Co tady vyvádíte, prdelíni?‘‘ popíchl je.
,,Hele klídek Doktore.‘‘ odvětil mu Dvojka s předstíranou lhostejností. Byt trochu uražený, cítil, že mu Sedmička podrývá i to minimum autority, které si dosud vybudoval. Stále nejsou všichni, povzdychl si rezignovaně. Pak se tento fakt rozhodl ignorovat. Opět zapnul přehrávač na notebooku. Ze všech stran se ozývalo pochvalné mručení.
,,Mělo by se to zkusit na živo.‘‘ navrhl čtverácky Sedmička a celá banda se nadšeně odebrala do tmavých útrob špeluňky.

Zdánlivě malá místnost, ve které skupinka roztodivných mládenců ještě před chvílí líně posedávala, byla pouhou součástí rozlehlých a jen stěží obyvatelných prostor. Jakmile tlupa prošla kolem úzkého kuchyňského koutu, rozevřela se před nimi velká místnost s jakýmsi stupínkem, sloužícím místo pódia. Bez ladu a skladu se tam povalovaly všelijaké hudební rekvizity. Dvojka stiskl vysloužilý vypínač a proud mléčného světla od blikajících úsporných zářivek se rozlil po zkušebně.

Čtyřka šťouchl loktem do Trojky a se smíchem se rozběhl k pódiu. Frajerským skokem překonal převýšení, elektrickou kytaru svíral stále v ruce. Zaujal postoj á la Elvis Presley a s veselou tváří čekal, až se ostatní rozhodnou ho následovat. Trojka vylezl za ním a z obalu jemně vysvobodil baskytaru. Zapojil ji do zesilovače, který byl už notnou chvíli vykrmován elektřinou. Zasněně hrábl do strun, hned je však zase umlčel. Sedl si na zem, kytaru opřel o kolena a zahájil tak zdlouhavou fázi ladění. Ostatní se k němu připojili. Dvojka z futrálu vyndal dlouhou, lesklou trubku. Láskyplně svůj trombón pohladil a do ohlušujícího rámusu přimísil několik tónů. Šestka tuto proceduru téměř do puntíku zopakoval. Do rukou uchopil klasickou trumpetu, mocně do ní foukl a vymámil pár rozjuchaných zavýsknutí. Jednička se mezitím pomalu sehnul ke svému šedému kufříku. Otevřel ho a odhalil jeho tajemný obsah. Spokojeně se zakřenil. Na dně zavazadla se v měkoučkém polstrování třpytilo úžasně modelované tělo tenor saxofonu. Z šedé pěnové hmoty vyndal několik drobných součástek a umělohmotnou destičku. Chvilku je převaloval v rukou a poté z nich v mžiku sestavil hubičku. Vsunul si ji do úst a foukl. Jednička nakrčil čelo. Hubičku povolil, upravil, znovu přitáhl a foukl ještě jednou. Konečně se zdál být spokojen. Nasadil ji na saxofon, pořádně se nadechl a donutil zlatavý instrument několikrát zavzdychat. Bylo naladěno. Jen Sedmička během celého ladícího maratónu nevzrušeně seděl na okraji pódia, pokuřujíc labužnicky cigaretu, kývajíc vesele nohama.

Když se konečně všichni ustavili do ,,bojových‘‘ pozic, Sedmička se zvedl a uchopil mikrofon.
,,Tak kterou, he?‘‘ nadhodil a spiklenecky zamrkal.
,,No kterou asi!‘‘ odvětil blahosklonně Dvojka a mohutným nádechem si nabral vzduch do plic.
,,Moment! Začíná se od céčka, že jo?‘‘ ujišťovali se opatrně Trojka s Pětkou. Čtyřka je zpražil pohledem, který si nechával jen pro nejzávažnější případy donebevolající hlouposti.
,,Od déčka, dyť to už hrajem nejmíň po tisicí.‘‘ zaškaredil se na ně.
,,To je blbost!‘‘ kvitoval Pětka a nevěřícně potřásal hlavou.
,,No schválně!‘‘ ohradil se Čtyřka.
,,Amigo, co tam hraješ ty?‘‘ obrátil tázavý pohled na Dvojku.
,,Přece tohle.‘‘ rozesmál se dotázaný a zahrál na trombón pronikavý tón.
,,Smi teda pomoh, fakt dík.‘‘ odpověděl Čtyřka a raději ustoupil.
,,Tak teda od C.‘‘ zamumlal. Sedmička netrpělivě přešlápl.
,,Na tři jo? Ráz a dvá a tří…‘‘ odpočítával, houpaje se přitom do rytmu.

Na jeho hlasité tři se spontánně rozezvučely všechny nástroje. Tóny společně splývaly v melodii, veselá nálada muzikantů se přenesla i do písně. Směsice reggae rytmů se spoustou dalších ,,undergroundových‘‘ stylů pomalu vyplnila celou zkušebnu. Rozličné instrumenty spolu kupodivu obdivuhodně ladily. Podmanivá hudba je rozvášnila. Všichni se začali hýbat a svíjet společně se strunami i klapkami, na kterých loudili veselé tóny. Sedmička pevněji sevřel mikrofon a začal ve svém sametovém hlasu utápět utajené splíny.

Zrovna když byly v nejlepším, vtrhl do místnosti dlouhovlasý mladík. Husté, tmavé lokny mu padaly až na ramena, džínsy měl ležérně spuštěné téměř ke kolenům. S vyumělkovaným úsměvem na tváři proplul zkušebnou.
,,………-?!.‘‘ Sedmička byl jeho přechodem hrubě přerušen. Refrén právě začínal gradovat. Trubky párkrát vrzly na prázdno, kytaristé místo strun prohrábli pouze vzduch. Celá místnost ztichla.
,,Zdravím!‘‘ zahalekal nově příchozí, pro nás číslo Osm, omlouvajíc tak svou nenadálou přítomnost. Muzikanti po něm vrhly několik rozzlobených pohledů. Koutky úst jim však cukaly potlačovaným smíchem.
,,Jak ono nám to mluví pompéééézně, ts ts ts.‘‘ protáhl uštěpačně Sedmička.
,,Tak co sunnyboy, kdepak jsme se toulali?‘‘ otázal se Čtyřka dychtivě. Osmička jim místo odpovědi pouze ukázal obnažený krk. Měl na něm drobný rudý flíček, který tam bezpochyby zanechaly nenasytné dívčí rty.
,,Nooo to se podívejme! Pán si klidně promešká zkoušku a místo toho se radši s někým ocucává támhle za rohem!‘‘ pokáral ho teatrálně Dvojka.
,,Kam nám to ta mládež spěje…‘‘ přisadil si Šestka s očividně pobaveným úsměvem. Dvojka si však neodpustil ještě jednu jízlivost.
,,Si dávej bacha, abys náhodou nedostal vodítko, rafane.‘‘ zavolal na něj a hodil mu přitom jakýsi balíček. Osmička mu vrátil zmatený pohled a přihlouple se otázal:
,,A co to je?‘‘.
,,Dárek, sme tu měli takovou malou dražbu…‘‘

Dali si na chvíli pauzu. Usadili se na okraji pódia a dál škádlili dlouhovlasého klučinu. Ten však jen znuděně pohazoval hlavou.
,,Stejně ste hráli blbě.‘‘ zahájil znalecky defenzívu.
,,Ále, kdyby ses náhodou obtěžoval chodit na zkoušky, přišel bys na to, že sme bohové všech stejdží!‘‘ usadil ho Trojka a neopomněl předvést, jak vážně své prohlášení bere. Sedmička se o něj razantně opřel, toužil mu vyjádřit podporu. Trojka však nebyl na takou poctu připraven, zavrávoral a ve snaze najít oporu máchl rukou do vzduchu. V dlani sevřel pár smítek prachu. Nestačil se ani zatvářit překvapeně. Oba, Trojka i Sedmička, plachtili bezmocně vstříc podlaze. Trojka dopadl rovnou na pozadí, rukama objímal jeden ze zesilovačů. Do tváře se mu svezlo pár dredů. Rozesmál se.
,,To byla jízda!‘‘ vyrazil ze sebe a věnoval zesilovači radostný polibek. Okamžitě však místo, kde jeho rty zanechaly stopu, přeleštil ušmudlaným rukávem. Aby ulehčil bolavým místům svého těla, rozvalil se na pódiu. Nepřestal však objímat milovaný zesilovač.
,,Žiješ doktore?‘‘ zavolal skrz záchvat škodolibého smíchu. Všichni ostatní jen pobaveně sledovali, co se bude dít.

,,Horší otázku už tam neměli, viď?‘‘ ozval se kdosi ironicky. Pod pódiem ležel Sedmička na zádech a spokojeně vykuřoval další cigaretu.
,,Žiju,ale nejspíš toho brzo začnu litovat!‘‘ pronesl kousavě a se smíchem vyfoukl obláček dýmu. Trojka mu v odpověď vyplázl jazyk. To už však špeluňkou otřásal smích. Snad právě proto se pro ně zkoušky nestaly pouhou rutinou.
,,Já ale nežiju,jestli to někoho zajímá!‘‘ vřískl Osmička nespokojeně a třel si lýtko, do kterého ho nakopl padající Sedmička. Lítostivou poznámkou však vyvolal jen další výbuch.

Uprostřed všeho veselí pozvolna kolovala cigareta. Sedmička falešně pobrukoval jakousi odrhovačku, ostatní popadali dech. Dvojka si setřel z tváře slzu, jež mu groteskní vystoupení vehnalo do očí. Ležérně se opřel o okraj pódia a čekal. Náhle se do ticha ozval Osmička.
,,Ringo taky netrénoval!‘‘ pokusil se znova o odboj. Měl de facto pravdu, od svého idolu se lišil pouze bujností kadeří a velikostí nosu. Po chvíli ticha rebelant usoudil, že svoji maličkost obhájil. Vyskočil na pódium a usedl za bubny. Přiznejme si, byla to spíše jakási kosmická sestava všelijakých bicích nástrojů. Říkejme tomu však pouze bubny.
,,Tak vstáváme, bačkory! Teďka Vám ukážu, jak hrajou profíci!‘‘

Osmička si rozkošnicky procvičil prsty. Odkudsi ze země sebral dřevěné paličky zářící novotou. Ty poslední, ošoupané, zahodil minule do davu. Krátkými údery do napjatého povrch monstrózního bubnu začal udávat rytmus. Postupně se k němu přidaly obě kytary. Osmička rozdával rány na všechny strany. Bicí nástroje rozličných tvarů a velikostí obklopovaly jeho tělo, chráníce frivolního mladíka před okolním světem. Jejich tóny ho strhávaly do víru rytmů, dech beroucí extáze a bláhových snů.

Dechy byly připraveny. Chladně čekaly na pár doušků pomíjivé slávy, zatímco se z jejich povrchu vytrácelo teplo lidských dlaní. Osmička stále neúnavně diktoval tempo. Byl jako lodivod prastarých veslic. Zapojily se i klávesy. Sténaly, skřípěly, kvílely.
,,Prvá, druhá, třetí…‘‘ uklouzlo Jedničce ze rtů. Společně s Dvojkou a Šestkou klepl nohou o podlahu a k ústům přiložil studený instrument. Sedmička unešeně stál a sledoval, jak celá banda díky svým bolavým prstům, kterými jsou s láskou mačkány struny, klapky i paličky, míchá unikátní hudební polévku. A upřímně řečeno, opravdu nevařili z vody.

Ponuré tóny neúprosně vyplňovaly každičkou částečku prostoru. Navozovaly pocit dusna a tíhy, jakoby se smutek s bolestí změnily v nelidskou paži, která vás tiskne ke stěnám. Sametový hlas Sedmičky se plížil opodál, otřásala jím melancholie. Je s podivem, kolik emocí lze vložit do několika not, tónů, akordů. Muzikanti se pozvolna prokousávali tempem písně, napětí gradovalo, bolest se měnila v naději. Poslední takty dohrávali v euforii z odeznívajícího utrpení. Několik minut potom, co dozněl poslední sten, místnost zůstávala tichá.
,,Tak…a od teď hraju už jenom VESELE!‘‘ zvolal Čtyřka.

***

Zkouška se rozjela naplno. Špeluňkou otřásala jedna hudební pecka za druhou a pod pódiem se jako had vinula řada pivních lahví. Ska vystřídalo reggae, to zastoupil punk, který byl vzápětí nahrazen dancehallem a nakonec žezlo převzalo rocksteady. Bledé zimní slunce před notnou chvílí zmizelo za obzorem, s nejasnou touho po teple. Klávesáka už bolela záda, bubeník si čas od čas protřel ztuhlá zápěstí. Kytaristům podkluzovaly hladké struny mezi zpocenými prsty. Dechaři měli od neustálého mžourání do zářivkového světla zarudlé oči. Osmička začínal chraptět.

Přes to se však výborně bavili. Nekonečné hádky o druhý tón čtvrtého taktu, o neladící kytarovou linku, o špatný nástup a mizerný souzvuk všech hlasů končily většinou salvou smíchu a několika vtípky. Upravovaly se skladby, vlévali do nich více dynamiky nebo naopak více emocí. Vedly se odborné diskuze, které by náhodný kolemjdoucí nikdy nepřisuzoval oktávě těchto úst.
,,Stáhni ty bubny, páč tam klávesy a levá trubka úplně zanikaj!‘‘odsoudil někdo hru.
,,To je blbost, mě tu vřeští druhej Hendrix, tak co mám dělat!‘‘ vetoval kdosi. Osm muzikantů v kapele, osm osobností, osm názorů. A každý jiný, pochopitelně.
,,Takže tady koukej přidat tempo, páč je to na punk moc pomalý!‘‘. Naštěstí do této bojové zóny již dorazil zázrak jménem kompromis. Tu se přehodil akord, tam se upravilo tempo a ,,Tady ten part zazpíváš ty, poněvač já to prostě nestíhám.‘‘. Tužky neúnavně brázdily stohy papíru, škrtaly, opravovaly, tvořily.
,,Každá správná pecka potřebuje pořádnej text!‘‘, horší však je něco smysluplného vyplodit. Utopeny v dýmu a v preludování ,,umělců nové éry‘‘ se proto několik skloněných hlav trápilo úpravou hromádek složitých slov, která jim na konci dne měla dávat smysl.
,,Hele dyť já vim jak se to píše! Něco mi v tý hlavě ještě zbylo…‘‘ až tak to bylo snadné. ,,Sakra ale tohle sem nepatří!‘‘ záchvaty náhlého zoufalství hrozily zhroucením.
Čekalo je tvrdé období nepřetržitých zkoušek, než zase vyrazí na další štaci.

Na konci dne si mohli blahopřát. Obrovský kus práce byl za nimi, i když je spousta strastí ještě čekala. Všichni opět seděli zabořeni ve starém sofa, popřípadě se povalovali pod ním. Poplácávali se po zádech, souhlasně přikyvovali a pěli ódy na všeobecný a nepopiratelný talent. V zkřehlých rukou svírali hrnky s čajem, grogem, samotným rumem. Diskutovalo se, oslavovalo se, plánovalo se. Jednička seděl opřený o loket nejblíže oknu. Unavenýma očima zíral skrz špinavé sklo do večerní temnoty. Hlavou se mu honila spousta věcí. Na klíně měl položené zlatavé ságo, které se právě chystal rozebrat. Bezmyšlenkovitě povolil ligaturu, sundal hubičku a převracel ji mezi prsty. Hluk vedle něj se začas rozmazávat. Obestřela jej chladivá, bílá mlha.
,,Co tady všichni děláme?‘‘ zakřenil se. Naprázdno polkl, snažíce se zahnat otravnou myšlenku. Chutnala hořce.

,,Jde se domů!‘‘ ozvalo se mu za zády. Nereagoval.
,,Haló, prosimtě ty už to nehul.‘‘ zakřičel mu kdosi do ucha. Něčí loket mu zajel pod žebra a čísi ruka se mu mihla před očima.
,,Jo v pohodě.‘‘ odpověděl trochu zmateně. Hubička mu vypadla z rukou. Nasadil na ni krytku a uložil ji do pouzdra. Rychle odmontoval eso a rozebraný nástroj položil tamtéž. Do ozvučníku vložil chránič a kufr zaklapl.
,,Tak vážení, zvedáme kotvy!‘‘ zahlaholil Dvojka a stáhl si kapucu s kožíškem do očí. Stál rozkročeně u dveří a čekal, než všichni odejdou. Jednička se zachumlal do bundy, na záda hodil batoh, popadl kufřík a vypotácel se z místnosti.
,,Tak zejtra.‘‘ rozloučil se.
,,Si piš, arivederči!‘‘ zatrylkoval mu Dvojka v odpověď a stiskl vypínač na ohmatané zdi. Špeluňka potemněla. Dvojka z kapsy vytáhl svazek klíčů a chvíli se v něm přehraboval. Našel ten správný. Zabouchl dveře, vsunul klíč do zámku, otočil jím. Pomalu odkráčel vstříc čerstvé sněhové pokrývce.


***

Číslo Jedna se poslušně šoural ztichlým městem. Na přechodu se zastavil a očima hypnotizoval červeného panáčka. Za okamžik naskočila zelená. Elegantními skoky se vyhýbal loužím. Mimoděk zamával prázdné večerní tramvaji. Za rohem zabočil do úzké uličky. Kolem domů byly košťaty vymetené cestičky. Došel až k vyššímu starém věžáku na konci ulice. Za mladíkem v černo-červeno-zelené čepici jemně klaply dveře. Venku začalo sněžit.