Sedmička

Bývalo malé děvčátko. Psal se 7.únor 1994. Ten den slavila své sedmé narozeniny. Jako správná princezna se na oslavu řádně připravila. Své zlatavé lokýnky zkrotila růžovou sponečkou. Konečně jí maminka dovolila vzít si na sebe ty nové volánková šaty s mašlí na zádech. Z botníku si vytáhla své „klapací“ botky a oslava mohla začít. Na stole nechyběl velký, jahodový dort se šlehačkou a sedmi svíčkami. V rohu místnosti vyzdobené konfetami se vyjímala spousta krabic s dárky. Přítomní hosté již čekali a tak se Natálka vydala v třpytivých střevíčkách ze svého pokoje po schodech dolů. Užívala si ty pohledy babiček, dědečků, tet i strýčků a v neposlední řadě maminky a tatínka. V této rodině měli tradici. Při každé oslavě narozenin měl tatínek proslov. Jinak tomu nebylo ani tento rok. „Dnes je Ti již sedm let. Půjdeš do školy a s tím Ti začne nová etapa života. Poznáš nové přátele, naučíš se spoustu nových věcí, pochopíš věci, které jsi do teď nechápala a…“ Odmlčel se. Bylo na něm vidět, že to, co se chystal říci pro něj nebylo jednoduché. „Za nějaký čas poznáš i to, čemu se říká láska.“ Zatímco všem přítomným se draly slzy do očí, Natálka nechápavě pokukovala po tatínkovi a mamince Nechápala, co je to láska. Nechápala význam slova milovat. Najednou se jí na tváři rozlil zářivý úsměv. „Můžu sfouknout svíčky a něco si přát?“ Tázavě se podívala na maminku. „Ale jistě“ odvětila maminka s úsměvem na rtech, na kterých právě v ten okamžik dopadla slza, jež do svých ochranných křídel neukryl vyšívaný kapesníček. Zhluboka se nadechla a pomalu, ale jistě sfoukávala všech sedm svíček. Mezitím se jí v mysli rozlévala jediná myšlenka. „Chci být princeznou“ Zašeptala si pro sebe a otevřela oči. Uviděla zvědavé obličeje své rodiny. „A neřeknu Vám to, ještě by se mi to nesplnilo“ Spiklenecky na ostatní mrkla a běžela rozbalovat dárky. Její drobounká postavička se v té spoustě krabic zcela ztrácela…

Od toho dne uplynulo dalších sedm let. Byl 7.únor 2001. Natálka už dávno nebyla ta malá holčička, naivní a radující se z každé nově vyrostlé kytičky na zahradě u jejich domu. Byla to dospívající slečna s vlastními názory a svou hlavou. Jen jedna věc se za těch sedm let nezměnila. Její touha být princeznou stále trvala. I když se s přibývajícími roky měnila a těžko říci jestli zjednodušovala, či naopak. Při sfoukávání svíček před sedmi lety viděla před očima ty krásné šaty, boty, korunku a spoustu služebných. Ten den měla oslavu se svými přáteli ze školy. Byl mezi nimi i chlapec s temně zelenýma očima a hnědými vlasy. Natálce se už dlouhou dobu líbil. Ten den se jí při sfoukávání 14ti svíček na velkém, jahodovém dortu se šlehačkou před očima rýsoval obrázek jí a jeho. Jeho, šeptajícího jí do ucha: „Miluji Tě, ty moje sladká princezno“ A jí, která se v tu chvíli cítila tak šťastná a naplněná. Párty pokračovala dál. Všichni se skvěle bavili. Natálka rozbalovala nejrůznější dárky od kamarádů a kamarádek. Rukama jí prošlo téměř vše od náušnic od nejlepší kamarádky po lístky na koncert od Petra. Kluka s těma pronikavýma očima. Rodiče byli u babičky. Volali, že se tam zdrží přes noc, že své dceři věří a doufají, že je nezklame. Přejí si, aby do devíti byl konec celé oslavy. Slíbila to. A svůj slib hodlala dodržet. Všechno se zdálo být v pořádku. Dokud její blízký kamarád nevytáhl láhev rumu a nevykřikl: „Kdo si dá se mnou?“ Nikdo neodolal. Nikdo kromě Natálky. Nechtěla své rodiče zklamat. Snažila se tomu všemu zabránit. Nešlo to. Každý v domě už si párkrát lokl. Ona, nešťastná a tušící katastrofu, seděla v koutě, s hlavou v dlaních. V tom ucítila něčí ruku na rameni. Otočila se. Stál tam kolébající se Petr a koukal na ní tím uhrančivým pohledem. „Princezno…“ Řekl. Potom naprázdno polkl a nepřítomně se usmál. To jedno jediné slovo jí probralo k životu. Řekl jí princezno. Ano řekl to. Je pro něj princezna. Byl opilý, ale to si Natálka nevšimla. Nebo si to nechtěla připustit. „Princezno, nepůjdeme se trochu projít?“ Veškerou nervozitu zahnala panákem rumu a zavěšena do Petra vyšla ven. Jen v lehkém svetru, uprostřed zimy. Pod nohama jim křupal čerstvě napadaný sníh Všechno se zdálo být v očích 14tileté Natálky tak dokonalé. Nevnímala to, že chodník je jejich krokům vzdálený a že jdou po silnici. Jediné, co v tu chvíli považovala za důležité byla jeho přítomnost. Byla jakoby duchem nepřítomná. Vznášela se někde daleko, v jiném světě. Neslyšela tak Petrovo slabé, opilecké konstatování „Pozor autoooo“ V okamžiku, kdy svou ruku vytrhl z té její a rychle uskočil stranou se probrala ze snění. Jediné, co uviděla, bylo ostré světlo, hrnoucí se jí do očí. Poté už se ulicí rozlehl zoufalý výkřik. „Néééééééééééé“ a prudké zaskřípání brzd.
Od té chvíle uplynulo dalších sedm let. Dnes je 7. února 2008. Celá rodina se opět, stejně jako každý rok sešla u velkého hrobu. Všichni plakali. Jejich milovaná Natálka se stala jedním z těch mladých lidí, kteří doplatili na hrátky s alkoholem. Všichni „přátelé“ u výpovědi řekli, že to byla ona, kdo navrhl, aby se každý napil rumu. Nikdo tak doteď neví, že Natálka zemřít nemusela. Nikdo doteď netuší, že Natálka si s alkoholem pohrávat nechtěla. Je to již sedm let, ale její smích i pláč slyší a vidí její nejbližší do dnes.

Co je na tom všem nejděsivější? Ta hrozivá spousta sedmiček