tell me what the fuck is wrong

Na začátku byla pusa na blíž těžko specifikovatelný místo mezi loktem a ramenem a na konci leželi proti sobě každej na jiný straně postele, a ticho a podivně vzdálenou blízkost mezi nima prořezávali linkini se svym "tell me what the fuck is wrong".
"Dobrej text," pousmála se tý ironii, ale on ji neocenil. Nebylo vlastně potřeba se ptát, oba věděli, co je wrong, vždycky bylo, vždycky bude.
Začátek a konec jednoho večera, kterej měl bejt stejnej jako všechny předtím.
Trochu byl a trochu nebyl.
Uprostřed se proplejtali jejich nenasycený těla, který chvíli co chvíli osvítilo ostře modrý světlo, když se venku zablejsklo.
Pak chvilka nepochopení. Dvě nebo tři věty, co měly znamenat mnohem míň.
Odtáhl se a šmátral po rozházenym oblečení, poslepu, potichu, a ona nechápala a ptala se na věci, který jakkoli byly evidentní, nedávaly v tu chvíli absolutně žádnej smysl.
(Ty se oblíkáš?)
Ona chtěla vysvětlení a on si zapínal pásek.
Hledal po kapsách cigarety, ležely na poličce.
"Nechoď pryč," poručila mu, překvapená, že se jí neklepe hlas. "Sedni si a zapal si tady."
Bouřka byla najednou uvnitř, i když okno zůstalo zavřený.
Mluvila na něj, byl naštvanej, byl nesvůj, ale dělal, že není, koupal se ve svý přetvářce, ale ona už ho znala moc dlouho.
Nechtěla ho nechat odejít, nemohla ho nechat odejít, protože by se v tom divnym pocitu, kterej je obklopoval a s jeho odchodem by nezmizel, udusila jako už tolikrát.
Komunikovala, ptala se, seděla nahá v klišeé poloze s kolenama u brady a hladila ho po noze.
Kouřil a s každým výdechem se vzduch trochu pročistil.
Povídali si, asi po půl hodině už se smál některejm jejím vtipům.
Jeho přítomnost ji rozčilovala a uklidňovala zároveň.
Ten večer měl bejt stejnej jako všechny předtím, a místo toho byl poslední.