Vzpomínám...

Vzpomínám na časy zašlé… rozostřené v mlze… abstraktní
vzpomínám na dětství

Vzpomínám na dětský sbor, kde jsem vždy na konci hledala v šedi masivu rodičů svatozář mé milované mámy…

Vzpomínám na školku a na nemotorné pokusy neznámého kloučka líbat mě na ústa…

Vzpomínám, jak jsem ťapajíc temnotou na cestě z autobusu domů ruku v ruce s mámou mhouřila oči, aby se mi vzdálená záře pouličních lamp rozplývala do neohraničených hvězdiček…

Vzpomínám na bílé dózy s voňavým kouzlem vanilkových rohlíčků, na přítmí svíček a esenci jehličí, která byla vždy typická pro naše pelíškové Vánoce…

Vzpomínám na mé silvestrovké nitrozpyty u babičky před oknem v kuchyni, kdy jsem se sklenkou bublinkatého šampaňského v ruce pozorovala orgie vybuchujících pyrotechnických květin…

Vzpomínám na svoji šišlavě rozumující roztomilost, leporela naházená v nočníku, hodiny zpěvu s tátou u klavíru…

Na svou dobrotivost, zvídavost a obdiv vůči všemu objevnému…

Na své hravé školní začátky, na růžový klobouk, který jsem dostala na tanečním táboře nebo na zábavné dovolené s rodiči v Krkonoších a na Vranově…

Vzpomínám na hodiny a hodiny strávené na písku uplácáváním báboviček jako předzvěst mé budoucí přemýšlivosti…

Vzpomínám jak všechen můj dětský ranný svět prosakovala upřímnost…
já jsem byla upřímná…

Teď mi zrcadlo nastavuje obraz polo-dospělé bytosti, co se učí kritizovat a být zodpovědná za své činny… bytost, které je upírána líbivá přirozenost…

A ona se úporně snaží zachytit ve svitu svých šedomodrých očí a ohni nezkrotných zlatých vlasů alespoň maličký odkaz té původní veselé prďoly, kterou byla…

Odkaz elegantní osůbky, která nepotřebovala růst a být dospělá…