Strach...

Šla ztemnělou noční ulicí. Všude byl až hrůzu nahánějící klid a ticho. Světla lamp vrhala stíny na dlážděný chodník a listí se díky slabému větříku třepotalo v korunách stromů. Začalo drobně mrholit. Ona si ještě víc přitiskla kabelku k tělu, založila si ruce přes sebe ve snaze připoutat k sobě teplo a sklonila hlavu. Miniaturní kapičky jí padaly do tváří, tančily ve vlasech a třpytily se v umělém osvětlení jako perličky. Její rázný, rychlý krok nebyl v gumových botách normálně téměř slyšet, ale v tom neproniknutelném mlčení noci se její kroky rozléhaly jako ozvěna o skály. Dýchala pravidelně, ovšem bylo na ní poznat, že spěchá. Kdo by nespěchal..I když si to nechtěla připustit má strach. Má strach jít v noci, ve tmě sama po ulici, má strach, když se jen větev pohne, má prostě strach, je to přirozené. Už se vidí doma v teple a bezpečí...