Z deníku utahané skoromatky

Pátek, jedenáct večer 

Balím si věci na víkend s dětmi. Nevyspalá a k smrti unavená se motám po pokoji. Hledám a balím oblečení, jídlo, hygienu. Kontroluju dítě jedna, jak je sbalené. Ukládám mu do batohu chleba. Usínám s otázkami typu: Máme dost sušenek? Stačí nám 2 lahve pití? S odpovědí, že o vodě z kohoutku se dá taky přežít, se propadám do bezvědomí. 

Sobota, nekřesťansky brzo (aspoň pro můj unavený mozek) 

Jsem násilně probuzena a donucena vstát. Hlídám, aby si dítě jedna nenechalo nic doma, nasnídalo se a vzalo si botasky, nikoliv balerínky. Odcházíme. 

Sobota, asi půl deváté 

Dolezly jsme úspěšně i s krosnami na zastávku tramvaje. Dítě jedna chce brambůrky. Hned. A hodně. Koutkem oka zahlédnu v trafice ty nejlevnější a nejodpornější, co se vyrábí. Zakazuji dítěti je koupit. Dítě škemrá a tvrdí, že tam mají i lepší.
Z důvodu mé rezignace se dítě zmocňuje peněženky a utíká k trafice. Vrací se s oním balíčkem, v němž je více oleje, než bramborových lupínků. Jíme je cestou v tramvaji. 

Sobota, cca 9:55 

Před čtvrt hodinou byl sraz. Rozhlížím se po peróně. Dítě číslo jedna mám u sebe, dítě číslo dvě nikde nevidím a následně se dozvídám, že druhá svěřenkyně mi dorazí až večer. Nastupujeme. Ve vlaku si čtu, dítě jedna spí. 

Sobota, odpoledne 

Jsme na místě, píšu si úkoly z chemie a dítě jedna někde lítá. Dítě dva má přijet v osm, nabírám síly. 

Sobota, večer 

U večeře se dítě jedna vzteká, protože nechce buřty a nemá hlad. Nařizuju jí sníst aspoň jeden, kupodivu jsem úspěšná. (Hezky já!) 

Sobota, cca 8:50 večer 

Vyhlížím dítě číslo dvě. Možná nepřijede a budu mít jen jednu svěřenkyni... 

Sobota, cca 8:55 večer 

Hurá, už je tu. Dítě dva dorazilo v doprovodu prarodičů, objalo mě a šlo se ubytovat. Konečně mám obě cácorky. Spíme vedle sebe, na dvojlůžkový palandě. 

Někdy v noci 

Trvalo asi hodinu, než konečně usnuly. Dítě číslo jedna mě odstrkuje. Dítě číslo dva mluví ze spaní. Snažím se zase usnout. 

Neděle, ráno 

Tahám děcka ze spacáků. Vůbec se jim nechce. Mě je blbě. Když se vracím z kadibudky, dítě jedna kouká. Dvojka dělá mrtvou. Z postele je dostane až sousloví „horký čaj“. 

Neděle, cca 9:30 

Odchod na výlet. Dítěti jedna se rozpadly boty, dítě dva kňourá, že je má mokré. Sháníme jedničce boty od kamarádky a dvojce bráníme jít v sandálech. Věci si dáváme do batohu, který fasuju já, a vyrážíme. 

Neděle, něco po desáté 

Dítě číslo dvě neustále zakopává, padá a potom pajdá. Jdeme s ní a s jedničkou asi dva kilometry za ostatními. Holčičky si povídají o tasemnicích. Paráda. 

Neděle, dopoledne 

Jdeme do kopce. Děti umírají. Celou cestu lítaly a skákaly.
Občas mi připraví soutěž typu: Naházej co nejrychleji zpátky do batohu pláštěnky, lahve s pitím, jídlo a plyšáky. 

Neděle, kolem 2 odpoledne 

Jsme na obědě. Dítě číslo dvě někam zmizelo, jednička nechce jíst, protože nemá hlad. Po obědě jdu vyzvednout mobil holčičky dvě, který nalezli nějací lidé kdesi venku.
100 metrů od restaurace chce jednička nanuk, jinak zemře hlady. Naprosto nevýchovně svoluji. Vyprávím jí u toho, že by neměla dostat nic.
Dítě dvě se objevuje s celým nanukem. Dítě jedna má už jen třetinu. Dvojka usuzuje, že jednička má lepší nanuk. Vyměňují si je. Dítě jedna se vítězoslavně směje. Nedivím se. Loudáme se do kopce. Nesu batoh a čtyři bundy. Jednu nese dítě číslo jedna. Naštěstí. 

Neděle, nevím kolik odpoledne 

Lezeme na skály. Fotíme se všechny spolu. Jsem tak ráda, že je mám... 

Neděle, cca 16:00 

Rozdělujeme se. Děti chtějí jít delší trasu, já ne, neboť mi stejně chcípla karta ve foťáku. Holčičky odcházejí. Dívám se za nimi s vskutku mateřskými pocity. Nebudou mít žízeň? Nebude jim zima? Mikiny a pití mám já v batohu... A nebude pršet? No nic. Zbytek cesty přemýšlím a sbírám síly na večer. 

Neděle, večer 

Přišly v pořádku. Dostaly česnekové chipsy a šly lítat. Já se učím češtinu, ale jedním okem pořád koukám, co cácorky dělají. Jednička šermuje s klukama, dvojka si hraje s houbama. V pořádku. Časem odchytávám děti, aby se oblékly. K večeři je gulášovka. Dítě dva nechce jíst, že prý nemá hlad. Zdejchne se. Jednička poslušně papá.
Jdu dovnitř, nacházím holčičku dva v posteli. Záchvat paniky – když leží, co je jí?
Je jí blbě, zřejmě z těch chipsů. Zatím, co jdu s jedničkou na záchod, ztratí se z pokoje. Nacházíme ji později v kadibudce. Kempí tam. Chystá se stezka odvahy... 

Neděle, kolem desáté večer 

Dítě číslo jedna bylo na stezce odvahy nadšené, druhé přišlo se smíchem. Potom lítaly a hrály si na světlušky. Je večerka. Dítě číslo jedna si zkoumá nohy. Má na nich varhánky, ze zapocených ponožek. Dítě číslo dvě jí sušenky a na čištění zubů zřejmě kašle.
No jo no, pro jednou... 

Neděle v noci 

Děti mě nechtěly nechat usnout. Teď spí. Obě se na mě mačkají. Dneska bude zřejmě dobrá noc... Až na to prkno uprostřed postele, na kterém spím já.


Pondělí, ráno 

Dítě jedna i dítě dvě dělají mrtvé a nemocné. Odmítají vylézt ze spacáků. Dnes už nefunguje ani čaj. Nechávám je a jdu snídat, později je někdo z chatky vyhodí. Dítě dvě tvrdí, že je mu zle, jednička sedí u stolu a spí. 

Pondělí, dopoledne 

Chystáme se k odjezdu. Balím si věci. Potom balím věci dítěte jedna a nakonec pomáhám i dvojce. Dvojka mizí. Sháním ji, aby si dobalila. Hlídám i ostatní děti. Dítě jedna zametá, dodělávám to já. Děti hrají hry, já usínám u stolu. Učím se, umírám... 

Pondělí, před odchodem 

Zúčastnila jsem se s děckama nějaký hry. Svítí sluníčko, je pěkně. Dítě jedna má v ruce klacek, dítě dvě sbírá seno. Idylka. 

Pondělí, odpoledne 

Jdeme na vlak. Děti se střídají v tom, kdo jde poslední. Koupila jsem jim oběma nanuky. Dítě číslo jedna otravuje, že nemůže najít sušenky. Dítě číslo dva si ztěžuje, že mu padají kalhoty. Hrají si. Je pěkně. 

Pondělí, někdy odpoledne 

Čekáme na vlak. Dítě jedna pořád ještě chce ty sušenky. Dítě dva si hraje s mým mobilem. Jsou docela hodné. Za chvíli přijede vlak a odjedem domů... Jsem unavená jen o trochu víc, než v sobotu... 

Úterý, ráno 

Ukazuju zápisky z víkendu kamarádce s otázkou: A ty nechceš být skoromámou?